Výstup na Pico de Aneto (3 404 m n. m.), Pyreneje a vysokohorská turistika

Túra na nejvyšší horu Pyrenejí na pomezí Francie a Španělska

Naše volba padla při výběru hor na Pyreneje. Rozhodli jsme se pro centrální část a naším hlavním cílem se samozřejmě stal nejvyšší vrchol Pico de Aneto (3 404 m). Pro výstup jsme zvolili jižní trasu, a to hned ze dvou důvodů. Počet turistů, kteří vyráží na Aneto z jihu je nesrovnatelně menší (potkali jsme všeho všudy jednu trojici), než těch, pro které je výchozím bodem Refugio Renclusa na severní straně. Druhou roli sehrála obtížnost. V průvodci se totiž uvádí, že výstup na Pico de Aneto z jihu nabízí zajímavější a hodnotnější cesty.

V pondělí odpoledne se dostáváme do údolí a poblíž tunelu Vielha nastupujeme na GR 11 a vydáme se vstříc pyrenejskému dobrodružství. Úvodní část naprosto dpovídá charakteristikám našich předchůdců. Cesta je hodně strmá a zarostlá.

S každým výškovým metrem se nám ale otvírají nádherné pohledy na hory na druhé straně údolí. Asi po dvou hodinách cesty se konečně dostáváme zcela ven z lesa a před námi se ukazuje pyrenejská příroda v celé své kráse. Začali jsme jí říkat Krakonošovo. Krakonoše sice v Pyrenejích nemají, ale výstižnější výraz se nám najít nepodařilo.

Od tohoto místa se sklon svahu stává již také přijatelnějším. Stoupáme ještě zhruba půl hodiny a docházíme k prvnímu jezeru. Pyreneje jako by nás přijaly, protože mraky se zvedají a nám se ukazují i vrcholky okolních dvoutisícových velikánů. To vše dokreslují také sluneční paprsky, které stále častěji prostupují mezi mraky.

Za neustálého se kochání cesta ubíhá najednou nějak rychle a za další půlhodinu se v dáli objevuje refugio Anglos u jezera Estany Gran (2 220 m) – cíl naší dnešní cesty. Dřevěné refugio, ukotvené ze všech strany lany, aby odolalo silnému větru, je prázdné, takže se na dnešní noc stáváme jeho jedinými obyvateli. Vaříme si večeři a se západem slunce zapadáme i my do spacáků.

2. den

Kolem deváté hodiny opouštíme naše útočiště a vyrážíme směr sedlo Collet dels Estanyets (2 521 m). Přeskakujeme potůček a kolem mnoha jezer míříme k úpatí našeho dnešního prvního sedla. Ze spodu vypadalo sedlo fyzicky náročnější, než jak ve skutečnosti bylo. Na horu vyhopsáme v poměrně krátkém čase a před námi se otevírá pohled na jezero Estany del Cap de la Vall a sedlo Coll de Ballibierna (2 728 m). To již na první pohled určitě v porovnání s tím předchozím hračka nebude.

Během klesání ze sedla kolem nás proběhne páreček svišťů a žaludek nám nahlas hlásí, že teď je na řadě on. U jezera tedy dáme malou svačinku a po chvíli pokračujeme po břehu jezera. Cestou míjíme trosky zříceného letadla. Jaký osud asi stihl nešťastníka?

Výstup dlouhým a prudkým sedlem je zdlouhavý. Místy znesnadňují chůzi sněhové plotny, které jsou stále větší a širší. Čím více se blížíme nahoru, tím fouká silnější vítr. Když se konečně vyškrábeme do sedla, nemůže se ani dlouho kochat výhledy, protože studený vítr je opravdu hodně silný. Sestupujeme tedy hned níže. Po několika metrech se dostáváme do závětří, takže si už v klidu můžeme prohlédnout další pasáž, která je před námi. Cestu dolů ze sedla jsme zvládli raz dva, protože sněhová plata, po kterých se dalo krásně lyžovat po botách dolů, jsou už velká.

U jezer Ibons de Ballibierna se loučíme s GR 11, po které jsme celou dobu šli, a pokračujeme podle mužíků do dalšího sedla Bretxa de Soler i Coll (2 658 m). Nezdá se nám ani příliš dlouhé, za to strmé je pořádně. Chvíli sbíráme síly posezením nad jezerem. Ale co naplat. Jestli se chceme dostat pod Pico de Aneto, musíme jít dál. Příkrost kopce nakonec předčila naše očekávání. Sedlo se nám zdá nekonečně daleko.

Odpočítáváme si vždy dvacet kroků a pak se svalíme na batoh, abychom vzápětí vstali a ušli dalších dvacet kroků. Konečně jsme v sedle. Vrcholky okolních třítisícovek jsou zahaleny v mlze, takže se v sedle dlouho nezdržujeme a opět sestupujeme k jezerům Ibon Pequeňo de Llosars a Ibons de Llosars.

Při pohledu na vysoké a kolmé skály, které jezera obklopují ze všech stran, my není jasné, kudyže vede vlastně cesta. A nejen to. Z mapy jsme vyčetli, že u jezera Ibons de Llosars bychom mohli přespat. Ale jak se tak dívám dolů, žádnou plošinku k postavení stanu nevidím. Naopak všude jen prudké srázy.

Přesto scházíme dolů. Pár kamenných mužíků nám sice ukazuje směr, kterým máme jít, ale přesně podle zákona schválnosti chybí tam, kde jsou nejvíce potřeba. Cesta nakonec vedla těsně podél jezer. Obcházíme obrovský skalnatý blok, za který nebylo vidět a zjišťujeme, že jsme si lepší místo k dnešnímu noclehu nemohli vybrat. Měkká travička na břehu jezera nám slibuje měkkou postýlku. Hned po večeři uleháme zcela unaveni do spacáků.

3. den

Ráno vstáváme už o půl šesté. Dnes je totiž pro nás den D. Máme v plánu vystoupit na nejvyšší horu Pyrenejí – Pico de Aneto. Se svítáním vyrážíme. Jdeme jen nalehko. Věci necháváme u jezera. Po obrovských balvanech stoupáme do sedla Brecha Sup. de Llosars (3 056 m). Počasí nám příliš nepřeje. Honí se mraky a většinou je před námi jen bílo. Občas se mlha roztrhá a my vidíme, kudy jít dál.

Po nekonečné cestě kamenným mořem docházíme k prvnímu sedlu. To je narozdíl od všech předešlých skalnaté, ale nevypadá nijak hrozivě. Lezu první. Nahoře strnu. Přede mnou se objeví nádherný obrázek – obrovský ledovec, který je skoro celý obklopen skalnatým hřebenem, zasahuje až k zamrzlému jezeru Ibon Superior. Nádhera. Euforické pocity ale brzy vystřídá obava. Jak se dostaneme dolů? Tady žádná cesta nevede!!!

Stojíme na hraně asi dvacetimetrového srázu a přemýšlíme, jak se slezeme. Něco jako cestička tady je, ale příliš bezpečně nevypadá. Vracet se nechceme, takže zkoušíme jít dolů. Překonáme pár technických obtíží (odhadují tak na II.) a jsme na ledovci. Pod masívem Aneta jdeme po ledovci Glaciar de Coronas do sedla Collado de Coronas (3 196 m). Máme štěstí. Ledovec není namrzlý, takže se nám jde dobře i bez maček.

Sedlo Collado de Coronas není tak technicky náročné, jako to předchozí. Poměrně rychle vyhopsáme nahoru a pokračujeme dál směr Aneto. Jdeme po ledovci Glaciar de Aneto a prohlížíme si nádherná panoramata. Dojem nám trošku kazí davy turistů, které v dáli vidíme, jak stoupají od Refugia Renclusa.

Dlouho se tedy nezdržujeme. Ráno jsme vycházeli brzo právě kvůli turistům. Chtěli jsme dojít na vrchol před hlavním náporem a mít tak trošku samoty. Překonáním sedla jsme se dostali na větrnou stranu. Chůzi po ledovci nám ztěžuje silný nárazový vítr. Místy musíme dokonce padnou na čtyři a tlačit se k zemi, aby nás neodfoukl.

Na sněhové plotně těsně pod vrcholem se k silnému větru přidají ještě krůpěje ledu, které nám nemilosrdně bičují tváře. Skoro se bolest nedá vydržet, ani kapuce nepomáhá. Z ničeho nic se však vítr uklidňuje a my už v pohodě zdoláváme poslední výškové metry.

Konečně se dostáváme do místa, kde mnoho turistů kvůli závratím končí. Na úplný vrchol je totiž potřeba zdolat proslulý Mohamedův krok. Úzký exponovaný hřebínek, ze kterého na obě strany spadají hluboké srázy, zdoláváme bez problémů. Podle sedla Brecha Sup. de Llosars mi Mohamedův krok připadal jako hračka.

Konečně vrchol – Pico de Aneto (3 404 m). Kromě francouzské dvojice, která se po chvíli vrací zpět dolů, jsme nahoře úplně sami. Na sever se nám odkrývají fantastické výhledy. Jižní, ze které jsme přišli, je kompletně zahalena v mlze. A než stihneme připravit foťák, zahalí se úplně celá oblast, takže tak jsme tu jen my, Aneto a bílá tma. Na vrcholu se zdržujeme asi půl hodiny. Nic není vidět, tak sestupujeme dolů. Zákon schválnosti opět nezklamal.

Sotva se ocitneme sto metrů pod vrcholem, mlha se na Anetu rozestupuje. Teď musí být z vrchu nádherné výhledy, v duchu si povzdechnu. Zpět se už nevracíme a pokračujeme dolů. Cestou ještě vyhopsáme na sousední skalnatou třítisícovku Punta Oliveras Arenas (3 292 m). Tentokrát si už můžeme pohledy do okolí krásně vychutnat na všechny světové strany.

Cesta dolů jde rychle, po ledovci se dá krásně lyžovat, takže v sedle jsme za chvíli. Zde musíme dát nucenou pauzu. Potkáváme trojici španělských turistů jistících se lanem. Chvíli jim výstup trvá. Vracíme se stejnou cestu, takže se hlavně já s obavami blížím k sedlu Brecha Sup. de Llosars, které se mi ani trošku nelíbí. Jedno uklouznutí by v lepším případě skončilo pádem ze skal na ledovec a následně jízdou k zamrzlému jezeru Ibon Superior. Proto se rozhodujeme, že omrkneme sousední žlab. Zespodu nevypadá tak náročně.

Za okamžik jsem už ale jiného názoru. Suťový povrch neuvěřitelně klouže. Ale to by nebylo zdaleka nejhorší. Všechny kameny se okamžitě po dotyku uvolňují. Nemám se čeho držet a jen zázrakem nepadám dolů. Ve žlebu se udržuji snad jen silou vůle. V tom slyším, jak Zdenkovi, lezoucímu za mnou, uklouzly ruce i nohy a on se řítí dolů. Nechci ani pomyslet, jak tohle dopadne. Jen se strnule dívám dolů, jak jeho boj pokračuje.

Na poslední chvíli se zachycuje o skalní výběžek. Zdolat sedlo žlebem rozhodně zkoušet už nebudeme. Nezbývá mi nic jiného, než se pustit toho mála co se držím a sjet za ním. Všechno se odehrává najednou beze slov a oba víme, že musíme honem slézt pár metrů dolů a zkusit překonat sedlo stejnou cestou, jakou jsme přišli.

Bez zbytečných přestávek okamžitě nastupujeme do sedla Brecha Sup. de Llosars. Nedívám se vůbec dolů, jen lezu a lezu. Mé myšlenky se soustředí pouze na to, kde se chytit a kam stoupnout. Za pár okamžiku jsme v sedle. Tam si teprve začínáme uvědomovat, jak Andělíček strážníček před chvílí zapracoval.

Zbývající část sestupu se již odehrává v klidu. Počasí se vylepšilo, sluníčko peče s každým výškovým metrem, který sklesáme víc a víc. Postupně sundáváme všechno oblečení a jdeme jen v triku. U stanu jsme ve 14.30 hodin. Opalujeme se, odpočíváme a jíme.

O půl páté si říkáme, že máme ještě dostatek sil, tak se rozhodujeme pro sestup k refugiu de Coronas. Skalnatá krajina se mění v nádherně zelené louky a zurčící potoky. Jakmile se dostáváme do nižších poloh tak nám až k refugiu dělají společnost dotěrné mouchy a všudypřítomná kravská lejna. K refugiu docházíme tak za dvě hodiny.

4. den

Dnešní den budeme pouze sestupovat dolů do údolí. Cesta vede po horší asfaltce a s každým krokem, kterým jsme blíž k údolí, roste teplota. Po čtyřech hodinách cesty docházíme do kempu. U horského městečka Benasque Benas se nachází tři kempy. Míjíme ten první s tím, že se podíváme ještě do dalšího a pak se rozhodneme.

Už jak se blížíme ke kempu Aneto je nám jasné, že do tohoto kempu rozhodně nepůjdeme. Aneto je plné karavanů, obrovských stanů a "turistů" v sakách a s kravatami. Ne, tohle opravdu nemusíme. Vracíme se asi kilometr zpět a ubytováváme se v kempu Ixeia. Milý, travnatý a téměř prázdný kemp nás nadchl. K večeru ještě pár stanů přibylo. Ale na první pohled bylo jasné, že těmto lidem jde o hory.

5. den

Odpoledne máme sraz s přáteli, kteří si zatím, co my lezli po horách, odskočili k Atlantiku. Ráno se vydáváme do městečka dokoupit zásoby jídla. Je neskutečné teplo. Odpoledne jsme rádi, že se vrátíme zcela uplahočení zpět do kempu. Dáváme si španělské vínečko a přemýšlíme, kam se podíváme zítra.

6. den

Bohužel už nemáme moc času, takže volíme jen krátký půldenní výlet na lehko na nedalekou Turó de Frontonet (2 420 m). Nedaleko lázní Baňs de Benas začínáme prudce stoupat lesem. Asi po půl hodině vycházíme z lesa a před námi se rozprostírá rozkvetlá louka plná modrých kosatců. Ze všech čtyřech stran nás obklopují pyrenejští velikáni. Stoupáme mírně nahoru po cestičce a za další půlhodiny brodíme potok a docházíme k refugiu Cabaňa del Ubago de Lliterola o del Forcallo.

Hlavní cesta vede na Pico Perdiguero (3 222 m), takže cesta na náš vrchol je značená velmi slabě. Spíš vůbec. Mužíci se objevují opravdu zřídka. V klidném tempu stoupáme další hodinu stále vzhůru. Na vrcholu se zdržujeme poměrně dlouho. Je krásné slunné počasí a my se nemůžeme vynadívat na okolní panoramata. Konečně se nám po šesti dnech také neskýtá pohled na Pico de Aneto. Cesta zpátky nám trvala asi jen hodinu a půl. A tím to výstupem jsme se také rozloučili s Pyrenejemi.

Pico de Aneto, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.