Krkonoše a Jizerské hory, přechod pohoří; Králicko-krkonošský sudetský trek (12)

Hřebenovka Krkonoš a Jizerských hor

Noc na hřebeni Krkonoš byla neobyčejně teplá, musel jsem spát s rozepnutým spacákem. Kousek za uchem mi celou noc kvákal nějaký kvakoš, vydržel to až do východu Slunce. Frajer, má opravdu neskonalou výdrž. Nezlobím se ale na něj, já mu obsadil jeho bejvák…

Do cíle v Hejnicích pod Jizerskými horami to mám rovných 45 kilometrů při vcelku malém převýšení 860 metrů. Zvažuji, zda-li to dám do odjezdu posledního vlaku. Flák kilometrů je to řádný, porce na téměř dva dny. Ale protože jsem vcelku odpočatý, etapy s včera odjedvšimi kolegy byly krátké a včera jsem ušel jen 23 kilometrů, pokusím se to na závěr dát.

Inverze na Szrenici

Sluníčko se neochotně klube nad obzor, z Polska se přes sedla valí tsunami inverzní oblačnosti. Nad tím vším blahosklonně stojí Vysoké kolo s polským Wawelem a řada dalších vrchů. Loučím se s boudou U čtyř pánů. Ještě není sedm a již mašíruji v plné polní směr Vosecká bouda.

Čtěte také: Předchozí část článku, Králicko-krkonošský sudetský trek (11)

Vracím se na rozcestí Labská louka (1 371 m), na kterém odbočuji vlevo na chodník mířící do kosodřeviny. Brzy se otevřou výhledy k Harrachovu a k sjezdovkami zbrázděné Čertově hoře (1 021 m). Traverzem pod horou Sokolník (1 384 m) a následně mírným sešupem docházím k Vosecké boudě. Ta působí ospalým dojmem, včera to tady asi pořádně žilo…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Zastavuji se jen krátce a po "kachličkovém" chodníku stoupám k polské hranici směrem na Sedlo (Mokra Przelecz, 1 266 m), Svinské kameny (1 290 m) a k hoře Szrenica (1 362 m) s polskou chatou. Divím se umístění chaty přímo na vrcholu. Jako by tady vůbec nepotřebovali vodu…

Polsko je pod neprodyšnou dekou inverzní oblačnosti, která se v nervních poryvech valí přes Svinské kameny i přes blízký Tvarožník. Kousek za Svinskými kameny slunce boj s inverzní oblačností definitivně prohrává a já se nořím do mraků. Viditelnost se snižuje na nějakých 30 metrů a teplota klesá o dobrých 15 stupňů. Alespoň budu moci nasadit ostřejší tempo…

Jakuszyce, Orle

Scházím k chatě na Hali Szrenica. Není vidět na druhý konec… Opouštím červenou turistickou značku a pokračuji po nekonečných povalkových chodnících po značce zelené. Pod vrchy Luboch (1 296 m), Žlabský vrch (1 217 m) a Mrtvý vrch (1 059 m) sestupuji tajemným mlžným a notně podmáčeným lesem (proto ty povalkové chodníky) směr obec Jakuszyce, kterou prochází silnice E 65 z Harrachova do Szklarske Poreby.

U chaty Leśniczówka vycházím na fungl novou cestu, po které pokračuji kus vlevo. Naštěstí není po ránu příliš velký provoz. Až v sedle Szklarska opouštím cestu a přes sběrné parkoviště odbočuji doprava směr chata Orle.

Nejkratší cesta je sice červeně značená, já ale pojal úmysl vydat se na Orle trochu oklikou. Přes rozcestí Pod Cicha Równia (943 m), na kterém je podkovovitý přístřešek s lavicemi. Je tu sice bordel, ale nouzové spaní by to možné bylo.

Ne že bych měl dnes nějak krátkou trasu, ale podle mapy měly být za výše uvedeným rozcestím zajímavá rašeliniště. Rašeliniště za ním sice byla, ale moc velká sláva to tedy rozhodně nebyla. Nadešel jsem si dobrých 5 kilometrů, navíc cesta z rozcestí k chatě Orla je neznačena. Orientačně ale bez problémů. Příště možná zvolím přece jen tu červenou značku…

Po dalších čtyřech kilometrech mě konečně vítá chata Orle a zpoza stromů vykukující Bukovec (1 005 m), nejnižší tisícovka Jizerských hor. Přes Orle (825 m) jen procházím, zlotuvky nejsou k mání.

Osada Jizerka

Po zelené turistické značce nabírám kurs pod vrch Granicznik (870 m) a dále k hranici Polsko / Česká republika. Přes obnovený Karlovský most (770 m) přecházím kamenité koryto řeky Jizera pramenící pod horou Smrk a po žluté značce za mírného, ale nepřetržitého stoupání pod Bukovcem (1 005 m) mířím k nádherné horské osadě Jizerka (860 m).

Než dojdu do pomyslného "centra" Jizerky, zapadnu na jedno pivo a kofolu na zahrádku chaty Stará pila. Mám k ní osobní vztah, před léty jsem tady týden pobýval a na běžkách vyrážel do širokého okolí. Po 22 kilometrech na jeden zátah mám snad nárok na půlhodinku odpočinku…

Smědava, Nebeský žebřík na Smrk

Naproti Panskému domu pročítám informační tabuli o Jizerské oblasti tmavé oblohy a pak po úzké asfaltové silničce mířím přes rozcestí Lasičí cesta (858 m) a kolem Hnojového domu a chaty Pešákovna k rašeliništím Jizerky.

Kochám se výhledy na Jizerku a Bukovec, opravdu neobyčejně malebný kraj. Dále bych sice mohl jít na hraniční hřeben a přes Pytlácké kameny (975 m) dojít na sedlo Předěl, ale já se chci podívat právě na ona jizerskohorská rašeliniště. Pošmourné zádumčivé počasí k návštěvě rašelinišť přímo vybízí.

Rašeliniště Jizerky, národní přírodní rezervace o výměře 114,43 hektarů je unikátním horským vrchovištěm s vysokým ročním úhrnem srážek okolo 1 600 mm. Vhodné klima s pro vodu neprostupným podložím tady vytvořily přímo ideální podmínky pro vznik vrchovišť.

Kus za rozcestí Rašeliniště Jizerky (860 m) resp. Borkoviště (860 m) to na obloze začíná řádně houstnout. Očekával jsem, že to ještě chvíli vydrží, ale nevydrželo. Goráčovka musí opět ven z batohu. Sotva ji na sebe nasoukám nebeská hajzlbába spláchne a přižene se pěkný přívalový deštík. Nejsilnější za posledních 12 dní. Ještě že jsem kousek od kiosku Promenáda, kde nacházím přístřeší před nepohodou.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

U piva (ceny podle vlastního uvážení) a pěkně v suchu se to příjemně klábosí. Až do ustání deště. Díky správci za fajn přístřeší. Chatu Smědava tentokráte míjím, zastávka v kiosku stačila. Navíc mám před sebou ještě kus cesty a musím s sebou hodit. Přes rozcestí Černá Smědá (864 m) mířím do sedla Předěl (888 m), kde je příjemná bouda. Místní "krmítko" pro turisty by se dalo využít k bivaku.

V sedle Předěl měním dosavadní zelenou značku za značku červenou a přes rozsáhlá rašeliniště s bílými hlavičkami suchopýru pochvatého (Eriophorum vaginatum) kývajícími se ve větru docházím na další rozcestí Na Písčinách (877 m). Cesta má jedinou nevýhodu - vede po asfaltce, ideálním povrchu pro kolo. To však v batohu přibaleno nemám, takže nezbývá než to odšlapat po svých.

Na dalším rozcestí zvaném Nebeský žebřík, dolní rozcestí (931 m) končí dosavadní povlovné stoupání a přichází pořádná darda - pěkně po spádnici a po schodech strmě vzhůru na Smrk. Nebeský žebřík mi vyráží dech z plic, své jméno si plným právem zaslouží. Následný povalkový chodník mě přivádí na malé odpočívadlo nad prameništi řeky Jizera. Otevírá se odsud výhled na Jizerské hory. Dnes je však zataženo a výhledy jsou zakryty nízkou oblačností.

Smrk s rozhlednou

Naštěstí ale vše jednou končí. I Nebeský žebřík. Cesta se konečně napřimuje a objevuje se rozhledna. Na rozcestí u rozhledny je pomník věnovaný německému básníku Theodoru Körnerovi (1791 - 1813), který měl na Smrk vystoupit v roce 1809. Z rozhledny na Smrku se otevírají kruhové a ničím nerušené výhledy. Dnes je však viditelnost omezená nízkou oblačností. Přesto je vidět velká část Jizerek i Krkonoše, dokonce vidím vysílač na Ještědu, nejvyšší hoře Ještědsko-kozákovského hřbetu.

Má za sebou již 35 kilometrů a před sebou závěrečných deset. Čas je dobrý, možná dokonce stihnu předposlední vlak. To bych měl lepší přípoj v Pardubicích. Tedy stíhal bych poslední noční vlak a nemusel čumákovat na tamním nádraží…

Hubertka, Lázně Libverda a Hejnice

Ze Smrku (1 124 m), nejvyšší hory Jizerských hor, pokračuji pořádným sešupem na traverzovou lesní cestu. Informace na rozcestníku však nějak nekorespondují s mapou… Vydávám se proto bez značky (později zjišťuji, že jdu vlastně po zrušené červené, která byla přeložena jinam). S mapou je to orientačně bez problémů. Na rozcestí Tišina (873 m) jsem opět v totálním mlíku. Ale opět na značce. Ochladilo se a začíná poprchávat.

Přidávám do kroku, takže jsem poměrně záhy u chaty Hubertka. Je zavřeno. Stejně bych ale neměl čas k návštěvě. Od Hubertky bych si to mohl trochu zkrátit. Po modré značce (s možnou odbočkou na Kočičí kameny) bych mohl sejít do Bílého Potoka. Protože si ale nejsem jistý, zda-li tam zajíždí vlak, pokračuji raději po červené značce přes vyhlídku "Hájnikova kohouta" do Lázní Libverda a následně podél cesty až do finále celé pouti - k železniční zastávce v Hejnicích, kam docházím s náskokem asi 20 minut před odjezdem vlaku.

314 kilometrů dlouhá pouť s převýšením 10 800 metrů skončila. Shazuji batoh a převlékám se do suchého a čistého. Jsem spokojen, tak akorát unaven a hlavně odhodlán vyrazit co nejdříve na další podobně nádhernou a inspirativní trasu. Máme sice hnusné politiky, ale zato máme nádhernou a neobyčejně pestře utvářenou zemi. Právě absolvovaná trasa mě v tomto názoru jen a jen utvrdila.

Kilometráž dvanácté etapy Králicko-krkonošského sudetského treku

Jednotlivé etapy přehledně den po dni

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.