Krkonoše, hřebenovka nejvyššího pohoří v ČR; Králicko-krkonošský sudetský trek (11)

Přechod Krkonoš

Krkonoše i přes množství horských chat a rozvinutou infrastrukturu jsou malebnými horami. Není proto divu, že hřebenovka Krkonoš patří k vyhledávaným cílům milovníků dálkových a hřebenových přechodů. Hřebenovka Krkonoš tak samozřejmě nemohla chybět ani na mé trase a stala se jakýmsi "vyvrcholením" Králicko-krkonošského sudetského treku.

Na snídani jsme si tuším dali cholesterol na cibulce. Po ní jsme mohli vyrazit vzhůru na Sněžku. Kdo znáte cestu od Jelenky na Sněžku tak víte, že výstup je hned z kraje pěkně ostrý. A po spádnici. Výškové metry naskakují na virtuálním počítadle jako zběsilé, takže na Svorové hoře (1 411 m) jsme záhy.

Sněžka

Stoupání na chvíli polevuje, porosty kosodřeviny se ani nehnou a vzduch se již po ránu tetelí horkem. Přestože je vrchol Sněžky zdánlivě na dosah, máme před sebou ještě Obří hřeben a následné závěrečné stoupání na nejvyšší českou horu.

Čtěte také: Předchozí část článku, Králicko-krkonošský sudetský trek (10)

Z vyhlídky na Obřím hřebeni fotím monstrum, které si Poláci postavili v městečku Karpacz. Opravdu hrozné hebedo, do podkrkonošské krajiny se takováto monstrózní stavba skutečně nehodí. Působí v podhůří jako pěst na oko…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na rozcestí Jubilejní cesta (1 520 m) nás čekají "plechové" schody. Další nevkusnost. Zajímalo by mě, kterému dobrodinci za ně vděčíme. Navíc mají takový rozpal, že člověku tady nevychází krok. Ani "kroksunkrok". Za rozcestím se po kamenné dlažbě již "probíjíme" k samotnému vrcholu Sněžky (1 603 m), na kterém je nejen hafo staveb, ale především hafo lidí. Asi se tady koná prvomájový průvod. A nebo že by se tady něco rozdávalo zadarmo?

Na loukách pod vrcholem Sněžky se bělají rozvité květy nádherných konikleců. Některé koniklece mají těsně před odkvětem, takže jsme je tady stihli tak tak. Za týden již tady tak krásně bílo nejspíše nebude.

Nevím, nevím. Děláme pár foto, čekáme na Davida, jenž se potýká s asi 34. morální krizí a dilematem být či nebýt či spíše jít či nejít a raději zdrháme. Poštovnu míjíme, pár obrázků z vyhlídky do Obřího dolu a na Studniční horu s Úpským vodopádem a honem pryč. Ztuha se prodíráme monolitním štrúdlem vinoucím se jako nekonečný hladový a zuřivý had k vrcholu. Děsivé. Když jsem tady byl naposledy, pěkně večer, nebylo tady ani živáčka…

Dom Ślaski, Slonecznik

V Obřím sedle se musíme z toho davového šílenství trochu otřepat. Zapadneme proto na zahrádku před Slezským domem (Dom Ślaski), kterému v minulosti sekundovala Obří bouda na naší straně a dáváme si jedno zdravotní pivko. Polské, mocné.

Pak raději míříme dále, neboť to i v Obřím sedle začíná pěkně houstnout. Doufal jsem, že se průvodu zbavíme, že dále bude méně lidí. Předpoklad se však ne tak zcela naplnil. Lidí tady bylo sice méně, přesto jich o moc méně než na Václaváku nebylo…

Sněžka za zády se opět začíná zmenšovat. Nejvyšší horu České republiky a celého Králicko-krkonošského treku máme za sebou. Luční boudu dnes jen mineme, dali jsme totiž přednost červené značce, Cestě česko - polského přátelství. Přes rozcestí Spalona Straźnica (1 430 m) a Równia pod Śnieźka (1 414 m) se dostávám nad Kotel Malého Stawu. Jeho temná hladina se leskne v dopoledním sluníčku, lidí dole u chaty Samotnia je jako much.

Maly Staw (Malý rybník) i Wielki Staw (Velký rybník) pod Stříbrným hřebenem s nejvyšším vrchem Stříbrný hřbet (1 490 m) jsou karová jezera na dně ledových kotlů. Mají stejný původ jako známá plesa ve Vysokých Tatrách nebo Černé a Čertovo jezero na Šumavě. Ledovec tady sice již dávno není, rozpustil se po skončení doby ledové, ale své nesmazatelné stopy nám tady zanechal dodnes.

Následuje kotel Velkého rybníku s jezerem Wielki Staw a již jsou tady vrcholová skaliska na kótě Slonecznik (1 420 m), která rovněž nese český název Polední kameny. Jedná se o skaliska na hřebeni vrchu Stříbrný hřbet. Podobně jako níže ležící skaliska Pielgrzymy (Poutníci) na rozcestí pod jezerem Wielki Staw.

Malý Šišák, Špindlerova bouda

Chodník od skalisek na Poledních kamenech je pěkně kamenitý. A plný Poláků, kteří tu paštiku nezavřou a nezavřou. Došel jsem jeden takový žvanící hrozen, kterému jsem sice zase utekl, ale přesto jsem z nich měl hlavu pomalu jako horkovzdušný balón. Takže když jsem začal docházet další grupu podobného ladění, tak jsem byl pěkně rozladěn. Raději jsem sedl na šutry a čekal na Aleše s Davidem, kteří zaostali někde vzadu.

Brzy se objevuje Aljoša, Davida však nikde. Asi další krize… Když se objeví, nevypadá vůbec dobře. Mumlá cosi o tom, "ty mě večer ožereš a teď po mně chceš výkony", ale to určitě říkal kolemjdoucím Polákům a ne mně… A nebo že by to fakt nebylo určeno Polákům? Na obhajobu dodávám, že naopak by měl mít z té zelené, kterou jsme si připíjeli na "Medvědovo" zdraví, energii a měl by lítat rychleji než včera…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Pod Malým Šišákem (1 439 m) docházíme pomalu ke Špindlerovce. Na severozápadě je vidět siluetu hory Smrk, nejvyššího vrcholu Jizerských hor, na západě se táhne hřeben Krkonoš s dobře viditelnými Dívčími kameny (1 414 m) a Vysokým kolem (1 509 m). Hodně malebný úsek hlavního hřebene Krkonoš. Až na ten chodník, po kterém se jde opravdu hodně blbě.

Na Špindlerovce (1 200 m) zapadneme do Špindlerovy boudy. Mají tady hodně přifouknuté ceny, ale třeba to tady alespoň bude kvalitní a gurmánský zážitek. Opravdu to zážitek byl. Nikoliv však gurmánský. Nebo tedy byl, ale z toho kytu, který jsem dostal místo krkonošského kysela by se jeden pob…l a možná i pos…l. Opravdu hnus fialový, větší blaf jsem v poslední pětiletce vážně neokusil. Ten "moučný nálev" mně vystačí až do zítřejšího večera…

Nevím, zda-li kuchař na Špindlerově boudě dělal někde v chemičce a nebo míchal tekutiny v likérce Drak, ale mne málem otrávil a mohu z vlastní zkušenosti prohlásit, že vařit rozhodně neumí. Polévka konzistence krupice a kyslé chuti byla opravdu nad mé síly, nechal jsem ji. A to normálně schroupu i hřebíky… Aljoša chtěl mermomoci také zkusit tu delikatesu nedozírné kvality a chuti, ale již po první lžíci prohlásil, že se to nedá žrát… No, Špindlerovu boudu již budu opravdu obcházet velkým, hóóódně velkým obloukem.

Martinovka, Labská bouda a prameny Labe

Krize vyvrcholila. David odmítá pokračovat v další cestě. Nezabírají sliby ani výhrůžky. Nepomohlo ani pivo, ani špenát a vepřové výpečky. Takže je ze mne opět "sirotek", kolegové odjíždějí busem do Špindlu a domů. Nečekal jsem, že i druhou partu zrychtuji tak brzy, věřil jsem, že se mnou dorazí alespoň pod Bukovec na Jizerku…

Já pokračuji po krkonošském hřebeni k západu. Přes vrch Čihadlo (1 210 m) mířím k západu. Za rozcestími Pod Petrovou boudou (1 210 m) a U Petrovy boudy (1 260 m) se dostávám k torzu Petrovy boudy, která před pár lety za nevyjasněných okolností vyhořela. No nevyjasněných. Po krkonošských hřebenech se hodně nahlas špitá o pojišťovacím podvodu. Ale kdo ví, třeba za to mohli neopatrní horští skřítci, potulní trollové a nebo Krakonoš se svou fajfkou.

Za zády nechávám výhledy do Čertova dolu a dominantní Malý Šišák a Luční horu (1 555 m). Před sebou mám malebný vrch Dívčí kameny s pěknými skalisky na temeni. Následují Mužské kameny (1 417 m) a sestup kolem pomníku Richarda Kalmana, ředitele Československé tiskové kanceláře, který tady zahynul 15. ledna 1929 během sněhové bouře, do sedla Pod Smělce (1 360 m). U rozcestí stojí pěkná bouda, kterou by šlo využít k bivaku.

Zdržuji se jen krátce. Opouštím hřeben a po modré turistické značce sestupuji k jihu k Martinově boudě. Přestože je pozdní odpoledne, tak je vedro jako hrom. Proto využívám pohostinnosti Martinovy boudy (1 255 m) a dávám si pivo a kofolu. Příjemným je zjištění, že zdejší restauračka je otevřena pocestným až do 20. hodiny. To nebývá na horách tak častým jevem.

Nedá se nic dělat, sedělo by se dobře, ale Labská bouda volá. Za výhledů k Martinovce a Luční hoře i do Čertova dolu opět nabírám výškové metry. Chodník se brzy napřímí a mění kurz k západu. Lemují jej seschlé stromy, husté porosty borůvčí a od hřebene se táhnoucí kamenná moře. Pěkná trasa a hlavně klidná. Potkávám jen jeden pár turistů.

U Labské boudy (1 300 m) je již rušněji. Není divu, vodopády i Labská bouda přitahují zvědavce. Zastavuji se na jedno pivo, chci se kouknout, co se na Labské boudě od mé poslední návštěvy změnilo. Užívám si výhledů a pozdně odpoledního klidu. Lidí tady již mnoho není a těch pár co po odchodu polské grupy zůstává tady asi nocuje. Já však ještě pokračuji o kousek dále, plánuji nocleh v boudě na rozcestí U čtyř pánů.

Před tím však ještě zamířím po široké šotolinové cestě k prameni Labe (1 380 m). Není tady ani noha, nádhera. Batoh shazuji na lavice u místního posezení. Dalo by se tady krásně přespat, ale obávám se, že by mohla být silná rosa. Na druhou stranu by mi tady ale společnost dělala mořská panna či co je to za ženštinu špulící na odiv svůj holý zadek.

Lákavá nabídka, přesto po focení a kochačce zamířím přes rozcestí Labská louka (1 373 m) k oné boudě na rozcestí U čtyř pánů (1 339 m), kde zůstávám přes noc ve společnosti četných obyvatel Pančavské louky. A že někteří z nich byli nejen hluční, ale i pěkně zvědaví si povíme až v závěrečném pokračování, dnes již opravdu dobrou noc…

Kilometráž jedenácté etapy Králicko-krkonošského sudetského treku

• Dokončení článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.