Trek přes Ruské sedlo a Roztoki Górne na Balnicu v kouzelných polských Bieszczadech

Vihorlat a Čergov k tomu (3)

Sešup to byl místy opravdu řádný, s nákladem na hrbu nijak příjemný. Na Ruském sedle křižuje hranici zanedbaná asfaltečka z dnes už zrušené obce Ruské na slovenské straně (pozn. byla zrušena jako mnoho dalších obcí v ochranném pásmu vodní nádrže Starina) do polské obce Roztoki Górne a v minulosti tu býval i turistický hraniční přechod.

Přístřešek a studánka se nacházejí na odbočce jen kousek od hranice na slovenské straně. Dorazili jsme tam nezvykle brzy, a tak někoho napadlo, že bychom mohli prubnout pivo v polské obci Roztoki Górne, když je tam podle mapy jen asi 2 km.

Ještě než se objevily první chalupy obce, tak jsme narazili na penzion přímo u cesty. Nabízel jídlo, občerstvení, ubytování, možnost postavit si u něj stan a dát si sprchu, takže si to zapamatujte, třeba se vám bude někdy hodit.

Čtěte také: Z Kremence na Minčol, Vihorlat a Čergov k tomu (2)

Po cestě jsme koupili pár zlotých od nějakých slovenských cyklistů, kteří se tudy vraceli domů, ale na to, abychom si dali pivo v penzionu a ještě si nějaké vzali sebou, to nestačilo. Nakonec nám ho prodali i za (tehdy) slovenské koruny, a tak to dopadlo k úplné spokojenosti.

Šestý den - Balnica

Ráno jsme se vrátili zpátky do sedla a červená značka nás pak nekompromisně vyhnala nejprve na vrch Rypy (1 003 m n. m.) a dále na Šípkovou (995 m n. m.), které jsme familiárně říkali Růženka. Na obou vrcholech byly avizovány rozhledy do krajiny, ale ty se nějak nekonaly. Vůbec celá trasa tohoto dne vedla víceméně lesem, a pokud se vyskytl trochu širší průsek, byl zarostlý maliním. Putování se tak stalo jaksi jednotvárným.

Přešli jsme kopec Strop (1 011 m n. m.) a v nadcházejícím čase oběda se blížili k vrchu Černiny (929 m n. m.). Tam měl být podle mapy také rozhled do krajiny, a tak jsme s ním k tomu obědu tak trochu počítali. Čas se ale přehoupl přes poledne a my ne a ne k nějakému rozhledu přijít, a tak jsme nakonec skončili u jednoho z pohraničních patníků, kde byl alespoň kousek místa na sezení a maliní přitom nelezlo až do huby.

Myslím, že nikoho nepřekvapí, že jsme pak asi tak za čtvrt hodinky chůze míjeli krásné místečko, které sice nebylo vrchem Černiny, ale byl tam nádherný výhled na Rydošovu (877 m n. m.) a Vysoký Grúň (905 m n. m.). To je prostě taková klasika…

Pomalu jsme se přibližovali k sedlu Balnica (712 m n. m.), přičemž jsme se, aniž bychom si toho na mapě řádně všimli, dostali do "prameniska rieky Udavy", což se projevilo nenadálým zvýšením vlhkosti terénu.

Častokrát jsme přecházeli hluboká, zcela rozmáčená koryta potůčků, jen řídce vybavená můstky, a to ještě pouze v jejich nejnižší části, takže dolů i nahoru vedl kluzký svah. Kromě toho bylo třeba obcházet i rozsáhlé mokřiny na cestě. I přes poměrně suché počasí jsme za chvíli vypadali, jako kdybychom pracovali v jílovém lomu. Nakonec jsme i tento úsek zdárně překonali a před námi se otevřelo prostranství sedla Balnica.

Malinká opuštěná bouda značila, že tu kdysi býval turistický přechod (pozn. dneska už tam ta bouda není), a věru, že ho tenkrát asi bylo zapotřebí, protože veškeré civilizační výdobytky se nacházejí na polské straně hranice.

První a největší z nich je stanice úzkokolejné železnice, tzv. "Bieszczadzkiej kolejki lesnej", která vede z obce Woła Michova do obce Przyslup, a toto je její nejvyšší bod. Z nádražní budovy je v dnešní době obchod a malinký penzion, na louce okolo je veřejné tábořiště a hospodářská budova v sousedství nabízí ještě sprchu a záchod.

V obchodě lze zakoupit základní sortiment trvanlivých potravin, nealko a plechovkové pivo (kupodivu i české), ale byli ochotni uvařit i kávu nebo čaj, které jsme pak konzumovali na velkém venkovním posezení. Nebyl problém platit slovenskými a dokonce i českými korunami, doufejme, že jim to vydrželo i s přechodem Slovenska na eura (pozn. v polských Bieszczadech s tím byly problémy).

Měli jsme docela štěstí, protože na nádraží si to přihasil úzkorozchodný vláček. Vagónky byly z poloviny takové ty klasické, uzavřené s okénky a z poloviny otevřené jen se stříškou. Vlak byl nacpaný výletníky, z nichž někteří seděli i za jízdy na schůdcích vagónků a evidentně si ten výlet užívali. K dokonalosti chyběla jen parní lokomotiva, ale i ta malinká dieselová, která vláček táhla, byla nádherná. Kdo měl foťák, ten okamžitě vystartoval pořídit něco dokumentů. I tato podívaná však skončilo a nás čekala další cesta. Počasí bylo nejisté a putování dále po hranici neslibovalo nadějné vyhlídky ohledně noclehu.

Změnili jsme tedy značku na žlutou a vyrazili směr obec Osadné. Tam to vypadalo lépe. Zejména zpevněná lesní cesta, která odbočovala ještě před obcí a vedla dále souběžně s hranicí, byla lemována (alespoň tedy podle mapy) několika chatami, "búdami" a "šopami".

Sestup jsme zahájili opět tím "prameniskem rieky Udavy", ale brzy jsme z něj vyšli a ještě mohli nabrat vodu v krásné roubené studánce. Asi za tři čtvrtě hodiny jsme byli na výše zmíněné odbočce.

U rozcestí jsme narazili na krásnou dřevěnici, honosné ohniště s posezením a dokonce jakýsi altán. Až k chalupě však vedla z Obručného asfaltka, což nezaručovalo klidný průběh noci, a tak jsme pokračovali dál tou odbočkou. Vyklubala se z ní zanedbaná asfaltečka a my vyhlíželi už v docela pokročilou hodinu něco na spaní. Jak čas plynul, tak jsme byli stále nervóznější a podvědomě neustále zrychlovali, až bychom klidně přešli boudu dobře schovanou v mlází hned u cesty. Naštěstí si ji někdo přece jen všiml.

Bouda byla nevelká, jen malá veranda, jedna místnost asi tak 3 × 3 metry a klasické jesle se senem, to vše kryto společnou střechou. Před ní pak evidentně dlouho nepoužité ohniště a dřevěný stůl s lavicí na kůlech zatlučených do země. A kousek za chatou ještě docela vydatný potok.

Nádherně zanedbané místo, jako když objevíte srub někde v kanadské divočině. A bylo teplé jídlo, večerní čaj a něco nočních písní při ohýnku. S pokračujícím večerem se začalo ozývat vzdálené hřmění, a když jsme byli tak akorát zralí jít spát, přišla bouřka až k nám. Pršelo nakonec velmi vydatně, a tak jsme pěkně nahlas děkovali vandrovnímu pánubohu za tu boudu. Jó, je krásné spát pod střechou, když venku řádí živly…

Sedmý den - Odjezd

Ráno po snídani byl stanoven následující postup: Nebudeme se už vracet na hraniční hřebenovku, ale dojdeme do civilizace rovnou po té asfaltečce, na které jsme se právě nacházeli. Takové řešení nenabízelo nějaké převratné "kulturně-vlastivědné" povyražení, a tak jediným zážitkem bylo jen několik nádherných exemplářů chráněného tesaříka alpského (Rosalia alpina), které se nám ukázaly při obědě na hromadě klád z velkých, starých a vykotlaných stromů.

Nejbližší obcí byla Vyšná Jablonka, rusínská obec se svéráznou architekturou, které dominovaly dva pravoslavné kostelíky a několikera Boží muka. A samozřejmě dvojjazyčné nápisy. Nás ale v tu chvíli zajímala i jiná dominanta - hospoda - ale byla zavřená.

Popošli jsme tedy do Nižné Jablonky, která byla blíž k civilizaci a šance narazit tam na otevřené pohostinství větší. Cesta vedla samozřejmě po asfaltu a byla řádně otravná. Ve vsi měli opět dva kostelíky, jeden dokonce s "cintorínom". Klasický obchod s hospodou se nacházel v objektu, který by se na místní poměry dal směle nazvat kulturním domem.

Bylo ještě zavřeno, ale do příjezdu autobusu se situace změnila k lepšímu, i když jsme museli vzít zavděk jen zteplalým lahváčem. Pak už zbýval jenom návrat domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, do p…, však to znáte.

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.