Výšlap za barevnými ledopády Pulčínských skal na Valašsku

Návštěva Pulčínských skal a ledopádů aneb úskalí turistiky na Valašsku

Poslední túra v roce má vždycky své neopakovatelné kouzlo. A když se k tomu přidá ukázkové počasí, stává se tak skvělým zážitkem. Tu letošní jsem rozhodl strávit někde doma na Moravě.

Nakonec jsem za cíl vybral Pulčínské skály a jejich "novou" atrakci - ledopády. Jejich návštěva je ovšem pár hodin trvající vycházka a já chtěl strávit v horách celý den. Vymyslel jsem tak celodenní túru, která začíná u místa, kde se řeka Senice vlévá do Vsetínské Bečvy, ve vesnici Ústí.

V údolí je ráno strašná zima, proto chvátám po zelené značce docela svižně. Po panelové cestě přijdu k budově vodárny, či co to je. Všude je bílo, ovšem po sněhu ani památky, všechno je dílem jinovatky.

Vrch Babínek

Mráz je mi teď užitečný, cesta na vrcholek Babínek, která je celá rozrytá těžařskou technikou, by se bez něj stala blátivou pastí. Asi kilometr je cesta a její okolí nezáživné, změní se to až po příchodu do bukového lesa. Karpatských bučin tady není tolik, tak se v nich moc nekácí. Zatím.

Čtěte také: Pulčínské skály, kolébka trampingu na Valašsku

Zmrzlé listí křupe pod nohama jako čerstvý sníh a brzy přijdu na malý idylický palouk s posedem. Od něj kousek nahoru k rozcestí pod vrcholkem Jahodný. Tady končí dvě trasy z okolních dolin.

Kousek klesání a stojím na prvním pěkném místě s výhledem nad osadou U Grycmanů. Dopadají sem paprsky slunce a usedám tu k čaji. Výhled do doliny a na hřebeny Javorníků a Vsetínských vrchů ukazuje typický ráz valašské krajiny. Od osady se ke mně blíži dvě starší paní a brzy tak zažiju typický valašský rozhovor. "Dáte si slivovičku?" "Dám, enom si mosíte dat aj tu moju!" Prohodíme k tomu pár vět a popřejeme si pěkný Nový rok.

Scházím kousek dolů, abych začal opět stoupat. Stoupání je prudké a idylu opět vystřídala rozrytá cesta, pokrytá navíc ledem. Podle mapy se to tu jmenuje Škaredé a stoupání škaredé opravdu je. Naštěstí netrvá dlouho a jak se cesta srovná, zjistím, že všechno zlé je pro něco dobré.

Jeseníky s Pradědem!

Díky nové holině vidím v dáli bílou čepici nějakého pohoří. Tím směrem můžou být jedině Jeseníky a pohled do dalekohledu mi to potvrdí. Přes Vysokou holi vidím i vysílač na Pradědu, nejvyšší pevný bod ČR! Nejsem v této oblasti prvně, ale Jeseníky vidím opravdu poprvé! A to ještě nevím, co mě čeká v zápětí.

Po chvilce přijdu ke starší holině, odkud vidím přes hřeben Vsetínských vrchů na nejznámější vrcholy Beskyd. Od Radhoště až po Travný. A to není vše. Když vystoupám na hřebínek, spojující vršky Žáry a Filka, otevře se mi i výhled na druhou stranu. Část Javorníků, kousek Slovenska, kde rozeznávám siluetu Strážova a hlavně hřeben Bílých Karpat s typickou Velkou Javořinou. Její vysílač vidím taky zřetelně, tak jsem to tady nazval pracovně "Výhled tří vysílačů". Výhled od Javořiny po Praděd je opravdu skvělý!

Z Filky mě čeká dvěstěmetrový sestup, který mě přivede do sedla nad vesnicí Zděchov. Na lavičku u jedné chaty usedá na pauzičku. Výhled je parádní a dominuje mu masiv Makyty. Škoda jen toho sněhu, tvrdím, že Valašsko je pod sněhovou přikrývkou nejhezčí.

Radošov

To co jsem sestoupal, budu muset opět vyšlapat. Mířím na vršek Radošov. Z jednoho místa se otevře výhled na Beskydy, jinak je vrch bez výhledů. Z Radošova musím trošku sestoupit a v sedle Pod Radošovem zelená končí. Půjdu teď společně po modré a červené. Toto je jediný úsek, kde je souvislá vrstva sněhu, ale i těch pár centimetrů zmrzlého sněhu mi dělá velkou radost.

Asi kilometr odtud, na nevýrazném vršku Skaličí, se díky holině otevře další výhled. A ne ledajaký, vidím odtud celou Malou Fatru. Od Kľaku po Velký Kriváň! Dnešní den je na dohlednost opravdu výjimečný. Poslední daleký výhled mám za sebou. Teď už půjde o jiné zážitky.

V místě kde značená cesta uhýbá doprava, je na stromě malá cedulka s oranžovým nápisem Ledopád. Potom následují malé cedulky s L, které dovedou návštěvníka až k ledopádům, leží totiž mimo značené cesty. V minulosti byly nepřístupné, no chodilo se tam i tak.

Ledopády na Hradisku

Ledopády jsou součástí Hradiska, skalního městečka majícího několik částí, kde do poloviny 15. století stával i hrad. Ledopádů se tady nachází několik a nachází se ve velice atraktivním prostředí, které připomíná legendární česká skalní města.

Ledopády jsou známé svou rezavou barvou, kterou mají na svědomí mikroskopické řasy žijící v ledu a podobné se u nás vyskytují jen na Šumavě a v Krkonoších. Je ovšem pravdou, že teď v prosinci jsou ledopády ještě malé, ten největší má necelé dva metry.

Potkávám tady skupinku místních, kteří mi vysvětlují, že nejlepší čas na návštěvu je až na přelomu února a března, kdy jsou nejmohutnější a nejhezčí. Během našeho rozhovoru jsme se nevyhnutelně dostali k otázce "Dáte si?" A dál to znáte…

Pulčínské skály bez lidí

Po příjemné rozpravě se vracím na značenou cestu a mířím k samotným Pulčínským skalám, lidově řečeným Pulčiny. U nich se značky rozdělují, červená skály podchází a nabízí tak pohled na celý skalní blok, modrá pak prochází samotným městem. Já jdu samozřejmě po té modré.

Chodník kličkuje mezi skalními bloky, místy docela strmě. Kombinace listí, zbytků sněhu a mokra dělá ze sestupu napínavé dobrodružství. V některých úsecích jsou i jistící řetězy ale mnohem lepší by bylo jít směrem na horu. Je zajímavé, že tu ve skalách nikdo není. Všichni míří k ledopádům a jsem tady i teď v sobotu sám. To jsem tady ještě nezažil!

Když se dostanu opět na rovnou plochu, dolů pod skály, musím překročit malý potůček. A tady sebou plácnu na zem takovou silou, až se leknu. Nic se mi naštěstí nestalo, nějakou tu modřinu snesu. Tady se značky zase sejdou, ale modrá už míří do Lidečka ke slavným Čertovým skálám. Červená míří do samotné osady Pulčin, která je prý nejvýše položenou na Valašsku. Mé kroky směřují právě tam.

Hospoda u Wilíka

Projdu kolem veřejného a dobře vybaveného tábořiště a mám to do osady kousek. Jenže tenhle kousek cesty je bezezbytku pokryt ledem. Sotva se držíc na nohou to projdu, ale bylo to tak tak.

V osadě panuje čilý stavební ruch, přibudou další stravovací a ubytovací možnosti. Já jdu ale do té nejklasičtější, do hospody u Wilíka. To je klasická putyka, kterou vede dlouhovlasý tramp, na zdech visí obrázky válečných džípů a podobných věcí. V dnešních měřítcích by asi neobstála, ale vždy tu panovala dobrá atmosféra.

Zanedlouho po mě přichází i skupinka, kterou jsem potkal u ledopádu. A s ní chlapík, jemuž jsem před pár lety dělal na domě nějako zakázku. Poznáváme se a nemohlo to skončit jinak než u slivovice. Západ Slunce, který jsem chtěl fotit kousek za Pulčíkem, samozřejmě nestihnu.

Naštěstí je den po úplňku takže zbytek cesty zvládnu bez čelovky. Čeká mě posledních pár kilometrů do Horní Lidče na vlak. První kilometr z osady jdu po silnici, kde odbočím na žlutou trasu. Jenže, celý tento, pět kilometrů dlouhý, úsek je pod ledem.

Košt

Kde to jde jdu mimo cestu po trávě a jsem rád, že mám hůlky. Z ničeho nic mě vyleká velký vlčák co kolem mě profrčel. A za ním pospíchá jeho pán tlačící kočárek. Dobíhá mě a ptá se, může-li se mnou. Říkám "beze všeho" a toto rozhodnutí stvrzujeme štamprlí. Cestou se to ještě párkrát zopakuje…

Poslední klesání do Lidče mu musím s kočárem pomoci, ledu je opravdu moc. Před jeho domem máme další zastávku, musí přece přinést na košt tu svoji, že? Jeho žena se hned ptá jak jedu a jestli nechci přespat, že uděláme nějaké jídlo a posedíme. S díky odmítám, na vlak je to kousek a v pohodě ho stíhám.

Loučíme se a já odjíždím domů. Po cestě si opět uvědomuji, že turistika tady je jiná. Má svoje specifika, vycházející s nátury zdejších lidí. Jeden můj kamarád, taky Valach, říká "Ti lidé tady vždycky měli hovno, ale jejich pohostinnost je bezbřehá". A má pravdu, vždycky když to tady navštívím uvědomím si, že to s tou blbou náladou v naší drahé (a poslední dobou čím dál dražší) vlasti, nebude tak horké, aspoň ne tady na Valachoch. A proto to tady mám tak rád. Na Valašsku se totiž nikdy nudit nebudete!

Turistická mapa oblasti

Tato středně těžká túra měřila asi 23 kilometrů a poskytuje několik výtečných výhledů. Ty sice časem zarostou, ale asi se díky kácení objeví nové. Po celé cestě jsem nenarazil na zdroj vody, dá se ale nabrat v Pulčíně. Místa kde jsou ledopády jsou oficiálně přístupné od prosince do poloviny března.

Další související články: