Bukovské vrchy, úžasná hřebenovka na Slovensku - nezapomenutelné putování zeleným oceánem

Jaro v Bukovkách, putování nejvýchodnějším pohořím Slovenska - Bukovské vrchy

Adamův Kiáček spokojeně vrněl a spolehlivě klapal směr východ. Byl květen, bylo teplo a před námi týden v neznámých horách. Prešov, Humenné, Snina. K opěrnému bodu Runina jsme se blížili docela rychle. Projeli jsme Stakčínem, poslední větší vesnicí a poté se vnořili do zelených kopců, z kterých se až k šedé asfaltové niti táhly pokosené louky a políčka. Po pravé straně cestu zodpovědně kopírovala Cirocha a hned za Stakčínem nás vítala cedule s nápisem Národný park Poloniny. Jsme tady!

Asi dva kilometry za Stakčínem je odbočka do vesničky Jalová, kde má být první z dřevěných kostelíků. Vesnička je malá, sevřená v údolíčku starých domů a vysokých trav. Nechce se nám hledat starou cerkev, venku se připozdívá a tak se dáváme dál na cestu. Ujedeme kilometr a opět stojíme.

Kocháme se pohledem na podmračenou a ocelově šedou nádrž Starinu, nádrž s čisťoučkou vodou, která zásobuje skoro celé východní Slovensko pitnou vodou. U cesty potkáváme dva mladé Slováky, kteří mají perlu zvanou Bukovské vrchy už v kapse. Hodíme krátký pokec a pak nad cestou vystoupáme pár výškových metrů do dřevěné rozhledny, ze které je pohled na Starinu skoro jako na nějaký norský fjord. Mraky se nehybně tetelí celkem nízko, ale neprší.

Pozdní odpoledne v neznámém kraji nás popohání stále vpřed na východ do základního tábora, který jsme si naplánovali v rusínské vesničce Runina. Další cesta ubíhá rychle, projedeme vesnicí Príslop a cca 2 kilometry za ní je odbočka doleva na Topoľu a Runinu. Všude kolem jsou nízké zalesněné kopce, nešlechtěné a nepěstěné, žádné smrkové monokultury, ale divoké východní bukové lesy. Z Topoľe je to do Runiny jen pár kilometrů. Vjezd do nejizolovanější vísky Bukovek je přesně takový, jaký jsme si ho podle mapy představovali.

Tichá vesnička je sevřená v pletenci zelených kopců Runianskej kotliny přímo pod hlavním hřebenem těchto krásných vrchů. Registrujeme dvojjazyčný název vesnice (slovensky a rusínsky) a ani nehledáme tábořiště, které by tady někde mělo být. Chuť na pivko je větší, proto parkujeme u místního výčepu. Hospodskej je veselá kopa a navíc ochotnej chlap, takže žízní a ani hladem netrpíme.

Diskutujeme o všem možném pod nástěnnou malbou medvědí rodinky, o vlcích, lidech i o druhé světové válce. Ukazuje nám zbytky německých dopisů a novin, které tady na hřebenech a v lesích našel on nebo jeho známí. Pozůstatků po druhé světové válce se tady válí dost a dost, jezdí sem prý hlavně fandové z Čech a Polska. Převážně pivní družba se protahuje dlouho do noci. Můžeme přespat uvnitř letní pergoly na hospodské zahrádce, takže vybalujeme spacáky a prostíráme si mezi stoly.

Ráno se probouzíme s prvními slunečními paprsky, které k nám pronikají mezi domy. Balíme spacáky a další potřebné věci na naší třídenní výpravu a pochutnáváme si na desetistupňovém Šariši. Hospodskej nám oznamuje, že až se vrátíme, bude tady na nás čekat ostrý rusínský guláš. Kuba, náš parťák, který je vegetariánem se bude muset po příchodu spokojit se svým tofu, ale aspoň zbude více pro masožravce.

Adamův tescospacák nepřežil první noc, jezdec zipu dojezdil, takže jeho majitel bude muset po nocích poněkud více větrat. To jsou malé věci, nahazujeme batohy a hned za hospodou zatáčíme doleva směrem k fotbalovému hřišti. Cesta vede západním směrem po velkých loukách přímo pod hlavním hřebenem Bukovských vrchů. Jdeme obtěžkáni všemi potřebnými i méně potřebnými zbytečnostmi západním směrem od vesnice Runina po staré vozové cestě.

Poté se noříme do lesa, kde pak chvíli zkoumáme lezoucí krtonožku. Postupujeme pořád po modré značce do Ruského sedla (797 m). Asi po 15 minutách zastavujeme na větším otevřeném prostranství, kde nám informační panel oznamuje, že se zde kdysi nacházela vesnice, která musela být vybydlena poté, co se zde začala stavět vodní nádrž Starina, která zásobuje velkou část východního Slovenska pitnou vodou. Adama začínají pálit nohy, zřejmě ho začínají zrazovat fungl nové boty. Snad to bude dobrý. Doplňujeme tekutiny a hledáme správný směr.

Se značením je to tady na štíru, tak instinktivně volíme starou rozdrolenou asfaltku, která mírně stoupá do všudypřítomného listnatého lesa. Pokračujeme nahoru ve stínu buků asi 20 minut. Po levé straně slabě patrná značka odbočuje přímo do hvozdu, asfaltka pokračuje dále. Tady je potřeba hlídat si cestu, aby člověk nepokračoval dále po asfaltové silnici, což by byla chyba.

Klesáme nepřehledným, vlhkým a divokým mladým lesem, který tvoří převážně břízy, olše a buky. Sem tam vidíme jedli nebo smrky. Přebrodíme pár potůčků a pokračujeme podél jak jinak - Ruského potoka do lokality, kde stála jak jinak - vesnička Ruské. Cestou potkáváme dva chlapy v zeleném s flintami na rameni.

Před samotnou bývalou vískou Ruské se po levé straně u Ruského potoka nachází exkluzivní bouda k přenocování, s ohništěm a spacími lavicemi. Je však dosti vzdušná, chybí ji celá jedna stěna, takže případný nocleh zde připadá jen v letním období, ale tento musí stát za to. Krajina se před námi víc otevírá a my vcházíme na úzkou asfaltku. Po pravé straně nad ní stojí dvě dřevěnice, jedna z nich má být terénní stanice NP Poloniny, obě jsou však zavřené a nikde nikdo.

Pokračujeme pár stovek metrů po cestě k místu, kde je luxusní odpočívadlo a pramen vody. Zřejmě se jedná o nějaké bývalé návsí Ruské. Doleva asfaltka pokračuje k nádrži Starina, doprava do Ruského sedla.

Je krásně, slunce pálí a slyšet je jen bzučení much a čmeláků. Sedíme ve stínu pod střechou odpočívadla, ládujeme do sebe sladkosti a pozorujeme opuštěné staré zahrady bez plotů, zbytky základů starých domů a pokroucené ovocné stromy obsypané květy. Sem tam mezi stromy vidíme zahradní budky zřejmě bývalých místních, kteří se sem takhle vracejí aspoň na chvíli zavzpomínat na staré časy. Přímo u cesty stojí informační tabule, která nám oznamuje výskyt zubřího stáda v této lokalitě. Žádné zubry nepotkáváme, což je velká škoda.

V pruhovaných modrobílých tričkách ruského námořnictva se chvíli válíme na sluníčku a pak vyrážíme po úzké asfaltce směr Ruské sedlo. Po pravé straně ještě prozkoumáme starý, trávou zarostlý hřbitov a pak už jen pomalu stoupáme do sedla. Vlevo na loukách u serpentin vidíme avizovaný památník obětem II. světové války, u kterého se ani nezastavujeme a vyšlapaným chodníčkem mezi cestními zákrutami si zkracujeme délkové metry. Slunce pálí a my se kocháme výhledem do Ruské kotliny. Žádná stavení a žádné vesnice neruší náš pohled. Ticho východních hor je úplné.

Adamovy problémy s obutím nabírají na intenzitě a tak v okamžiku, kdy se noříme do lesa, zpomalujeme tempo. Stoupáme lesem ještě cca 30 minut vleklou chůzí. Ruské sedlo je otevřené, travnaté a z polské strany hranice vede nahoru asfaltová cesta. Je tady rozcestník, informační tabule a dva Poláci. Výhledy na zelená moře Bukovských vrchů na slovenskou stranu jsou vyloženě šťavnaté, na polské straně je vzrostlý listnatý les. Cca 300 metrů východním směrem se nachází dřevěná útulna, která bude nadcházející noc našim domovem a dalších cca 200 metrů východním směrem od přístřešku se nachází vydatný pramen řeky Cirochy, kde tankujeme vynikající studenou vodu.

Pod srubem je u cesty malé ohniště, které hned využíváme. Adam má obě nohy celkem dorasované, zítra bude muset pokračovat v sandálech. Lehá si na kus dřeva u ohně a suše oznamuje, že má předplacený pobyt all inclusive a do večera už se ani nehne. Večer i noc proběhne bez problémů a i když srub nemá dveře, moc to v něm neprotahuje.

Ranní vstávání moc neprotahujeme, čeká nás dlouhý úsek hlavním hřebenem do sedla pod Čierťažou, kde se má nacházet další oficiální srub pro nocleh. Vracíme se kousek do Ruského sedla a z něj pak ostře stoupáme hlavním hřebenem. Postupujeme východním směrem ve vysokém a tichém bukovém lese, ve kterém míjíme četné zákopy z války. První velké výhledy máme na vrcholku Kruhliak (1 100 m ), na kterém je odbočka na polský holý vrcholek Jaslo (1 158 m).

Z něj chvíli klesáme a noříme se do zelené záplavy panenských lesů. Začíná být hodně teplo a my funíme pod tíhou batohů. Přes Kurnikow Beskyd (1 037 m) se dostáváme pod vrcholek Pľaša (1 162 m), kolem kterého se nachází stejnojmenná rezervace.

Cca 20 minut před samotným, borůvkami posetým vrcholem se po strmějším stoupání po pravé straně nachází slabý pramínek, který může posloužit pro doplnění vody. Na Pľaši je kruhový výhled, ale my se tam zdržujeme jen chvilku, kopneme do sebe nějakou tu horalku a postupujeme dál. Adamovy sandálky se drží a jejich majitel taky. Na přírodní rezervaci Pľaša navazuje rezervace Jarabá skala. Na rovnějších úsecích cesty se na vrcholovém hřebeni nacházejí staré šedivé buky, vysoká tráva a jiná hustá vegetace. Takové lesy se u nás nevidí.

U cesty nacházíme starou zrezivělou a polorozpadlou lopatku s kruhovým otvorem uprostřed, který vypadá jako po prostřelení. Po pravé straně hluboko pod námi prosvítá mezi stromy Runianska kotlina s několika domečky Runiny uprostřed. Před sedlem pod Ďurkovcem (1 120 m) les mizí a začínají se otvírat opět louky. V samotném sedle se nachází zeleně značená odbočka do Runiny, my ale pokračujeme po červené táhlým stoupáním na vrcholek Ďurkovec (1 188 m), který je exkluzivně výhledový.

Připadá nám, že jsme v těchto horách úplně sami a to je jeden z hlavních důvodů, proč u nás tyhle, pro někoho krtince, začínají dostávat přednost před přelidněnými skalnatými vrcholky Alp nebo zuboženými, těžce zkoušenými Tatrami, které zřejmě brzo dopadnou jako naše Krkonoše. Tohle je romantický kraj pro cikánská srdce.

Po chvilce kochání si to rázujeme severovýchodním směrem zeleným oceánem jako tři bludní holanďané. Na východě vidíme sráz Rabiej skaly (1 167 m) na kterou se dostáváme spalováni sluncem pod azurovým nebem. Na skále je menší dřevěná vyhlídka, ze které je nádherný výhled na jih, na masiv Velkého Bukovce (1 011 m).

Chvíli odpočíváme a šetrnými loky doplňujeme tekutiny. Nevíme, jak to bude s vodou dále, u druhého tábořiště v sedle pod Čierťažou má být pramen, tak budeme mapě věřit. Nic jiného nezbývá. Celou cestu z Ruského sedla jdeme pohodlným tempem, nikam se neženeme. Tento třídenní okruh zvládnou i netrénovaní jedinci v sandálech a s puchýři na chodidlech. S Kubou jsme tento malý přechod přizpůsobili Adamovi, který, ač zraněný, nesportovec to vše bravurně zvládá. Klobouk dolů.

Přes vrcholky Čelo (1 158 m) a Borsukov vrch (991 m) se přešouráme bez zastávky a pomalu před sebou vyhlížíme dlouho očekávané sedlo pod Čierťažou. V posledním úseku cesty vysoký bukový les pozvolna klesá a my se na konci klesání vyloupneme do travnatého sedla. Jsme konečně tady.

Je pozdní odpoledne a my prozkoumáváme terén. Pramen nacházíme od přístřešku dolů cca 100 metrů na slovenskou stranu. Je vydatný a tak nejdůležitější věc je zajištěna. Ze sedla jsou omezené výhledy do Polska, na slovenské straně se nachází vysoký les. U útulny, která je úplně stejná jako v Ruském sedle se válí hromada odpadků. Zjišťujeme, že nejvíc obalů má text v polštině. Je to smutný pohled.

Večer proběhne u ohniště, tlachá se dlouho do noci. Je teplý večer, nebe poseté hvězdami a samota úplná. Ráno balíme v rychlosti, na nebi ani mráček a tak to vypadá, že se azurový den bude opakovat. Po tvrdém stoupání na Čierťaž (1 071 m) se cesta narovnává. Procházíme kolem hrobu zřejmě partyzána a vlnitým, zalesněným terénem stupáme na další výhledový vrcholek Kamenná lúka (1 200 m).

Samotný vrcholek tvoří borůvčím porostlá skalka, ze které je pěkný výhled. Na východě vidíme zalesněný nevýrazný hrb, kterým by měl být Kremenec (1 221 m). Na ten přicházíme cca po 40 minutách z Kamenné louky. Na Kremenci nejsou žádné výhledy, nachází se tady přístřešek s posezením a mramorový pylon přímo na trojmezí.

Děláme větší zastávku, během které nás asi dvakrát vyruší nízko letící vrtulník slovenských pohraničníků, který přesně kopíruje státní hranici. Těsně pod vrcholkem potkáváme slovenského pohraničníka, se kterým se dáváme do řeči. Mají tady prý akci, nedávno zadrželi 20 Pákistánců a mají prý echo, že mají přecházet další. Klesáme po červené k Nové Sedlici. Od vrcholku sestoupíme několik výškových metrů a zatáčíme doprava do vysokého pralesovitého lesa. Nepokračujeme prosekaným úsekem přímo na slovensko - ukrajinské hranici, to by si nás mohli splést s těmi Pákistánci.

Vstupujeme do prastarého světa Stužice - jedlovobukového pralesa mezinárodního významu a stejnojmenné rezervace. Asi nejkrásnější lesní komplex co jsem viděl. Obrovské jedle, mrtvé i živé hlídají úzkou cestičku, klesající k Stužickej rieke společně s pokrocenými buky a šupinatými horskými javory. Sestupujeme pomalým krokem ke korytu Stužickej rieky asi hodinu. Její chladnou vodou si smýváme pot z tváří a stále tiše obdivujeme zdejší hvozd. Přes říčku je dřevěná lávka a hned za ní cesta prudce v několika serpentinách stoupá pod Packovu Kýčeru.

Poslední stoupání nám v tom vedru dává pořádně zabrat, a když se ocitáme na Temnom vŕšku máme skoro vyhráno. Lesní cestou prudce klesáme listnatým vyprahlým lesem asi hodinu, dokud neuvidíme první dům Nové Sedlice - sídlo zprávy NP Poloniny. Jsme zpoceni, žízniví, špinaví ale spokojení.

U budovy NP je pramen ledové vody, která nám přichází velice vhod. Starší pán tady startuje gazík, a když nás vidí, nabídne nám odvoz, teda aspoň někomu, všechny neuveze. Adam s rozedranýma nohama nasedá a cca poslední 2 km se veze. Sraz je v místní hospůdce na návsi, kde točí, jak jinak - Šariš. Nezávidíme, zaslouží si to. Než se dobelhá zbytek, tak aspoň trošku sedne pěna.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.