Pálava, Velká noc a velikonoční turistika v Pavlovských vrších

Velikonoční zelené pivo a bílé víno na Pálavě

Kdo by neznal moravské Pavlovské vrchy a CHKO Pálava v Mikulovské vrchovině! Ta spadá již k Jihomoravským Karpatům, což může být pro někoho překvapivé. Mohutná bílá bradla jurských vápenců na hřebeni s nejvyšším Děvínem (549 m) bývá vidět již zdaleka a často bývají středem pozornosti občerstvujících se turistů třeba na zastávce u dálnice na motorestu Rohlence, odkud je toto pohoří při dobré viditelnosti jako na dlani.

Malebná vinařská a rekreační oblast přitahuje tisíce návštěvníků jednak kvůli dobrému vínu a také milovníci vodních sportů i rybáři využívají Novomlýnských nádrží na řece Dyji (Horní nádrž - Mušovská , Střední nádrž - Věstonická, Dolní nádrž - Novomlýnská).

To, že Pavlovské vrchy působí i při malé nadmořské výšce tak mohutně je možno přičíst skutečnosti, že nápadně "vyrůstají" nad nížinami Dyjsko - svrateckého a Dolnomoravského úvalu, přičemž Dolnomoravský úval jako část Jihomoravské pánve již geomorfologicky patří do subprovincie Vídeňská pánev a dále do provincie Západopanonská pánev. Tedy do Alpsko - himálajského systému.

Takže by se dalo s trochou nadsázky říci, že když pijeme víno ve sklepě třeba v Klentnici, jsme v Alpách a v Himálajích současně. O tom ale nemá místní vinařská komunita a její klienti ani zdání, i když mnozí, kteří obtížně vylézají po náročných konzumacích ze sklepů, stejně občas neví, kde jsou a jak se tam dostali.

Hlavní hřeben Pavlovských vrchů

Hlavní hřeben Pavlovských vrchů probíhá v délce 14 km od Mikulova (220 - 250 m) z jihu na sever k Dolním Věstonicím či do Pavlova a jedná se o polodenní nádhernou túru, které nechybí nic z horských atributů - mimo vyšší nadmořskou výšku. Na cestě jsou hrady, tedy spíše zříceniny, nádherné vápencové skály s horolezeckými cestami, romantické soutěsky, excelentní výhledy na všechny světové strany a dokonce také jeskyně Turold, jenž je již veřejnosti přístupná.

Kolem dokola jsou vinice a voda v přehradě či v rybnících s vodním ptactvem. Ve skalních puklinách relaxují spokojení netopýři. Tedy idyla! V Dolních Věstonicích (170 m) je muzeum, které dokumentuje místní světoznámé archeologické naleziště (sídliště lovců mamutů ze starší doby kamenné) a nález kypré Věstonické Venuše v roce 1925. Ona podsaditá a masitá Venuše, ženská soška proslulá široko daleko, je pochopitelně poněkud staršího ročníku.

Mikulov a Svatý kopeček

Mikulov - významné vinařské centrum, je pro změnu historické město s Městskou památkovou rezervací, které leží mezi Turoldem na severozápadě a Svatým kopečkem na jihovýchodě. Důkazem tradice je obří sud vína v zámeckém sklepě o obsahu 1 010 hektolitrů. A taky časté nejrůznější vinařské slavnosti. Protože je Mikulov na hranici s Rakouskem (Drasenhofen), bývala tady velká kasárna, ale to již jen minulost. I já jsem zde nějakou dobu nedobrovolně přebýval v zeleném hábitu a několika frčkami na rameni. Podobně jako syn Štěpán.

Osobně jsem hřeben Pálavy prošel poprvé asi před dvaceti pěti lety při dálkovém etapovém pochodu Jihomoravským krajem (šlo se z Mikulova do Břeclavi přes Lednici a Janův hrad) a od té doby již mnohokráte z obou stran. Zvláště na jaře, kdy na vápencích rostou vzácné květinky, je to tady jako arboretum v přírodě. Dominantou krajiny je televizní vysílač na Děvíně, odkud jsou skvělé výhledy k vodní nádrži a dále k Brnu i Drahanské vrchovině.

Na opačné straně můžeme dohlédnout pro změnu zase až k Malým Karpatům na Slovensku. Ty spolu s rakouskými sousedy Hainburger Berge patří již do Fatransko - tatranské oblasti Západních Karpat. Takže i Rakušané mají své Karpaty. Tak jako Alpy již začínají v západním Maďarsku. Dosti podivné! Děvín je rovněž národní přírodní rezervace (380 ha), vyhlášená již v roce 1946 a je nejvýznamnější ze všech dalších rezervací CHKO Pálava.

Na Pálavu přes Chřiby, Cimburk

Poslední návštěvu Pálavy jsem absolvoval se svou ženou a s turistickým oddílem Sokol Nová Bělá pod vedením již legendárního atamana - Pavla L. alias Medvěda (1956), který naplánoval ubytování v typicky vinařské obci Němčičky nedaleko Velkých Pavlovic, a to v areálu přímo pod lyžařskou sjezdovkou, jenž má asi primát v nejnižší nadmořské výšce v našich kopcovitých krajích vůbec.

Tam jsme se ubytovali poté, co jsme prvého dne prošli část pohoří Chřiby od Buchlova do Koryčan přes zříceninu hradu Cimburk. Dalšího dne nás autobus po snídani odvezl přes most do Dolních Věstonic, odkud chceme klasicky dorazit do Mikulova a o velikonočním večeru se pro změnu "zcela nedorazit" ve vinném sklepě v Němčičkách.

Je krásné jasné dubnové počasí, jsou svátky jara - Velikonoce a příroda se zde již naplno probudila - bílá skaliska vápence jsou štědré na nejrůznější kytičky, jenž jsou pastvou pro oči laiků a zvláště botaniků. Ti přímo šílí (nacházejí se zde zcela jedinečné druhy), podobně jako šílí ty nejrůznější, vesměs teplomilné kytky. Ty kromě poutníků oceňují i brouci, ještěrky i nejrůznější ptáci a jiní obratlovci.

Děvičky

Vyrážíme z malého náměstíčka s gotickým kostelem svatého Michala po červené značce do kopce směrem na jih. Napřed procházíme vinicemi, pak se listnatým lesem dostáváme na spojnici cest, další stezka vede z Pavlova. Za chvíli stojíme na vápencovém bradle (428 m) s hradem Děvičky, nazývaném často také jako Dívčí hrad.

Je poněkud opar, avšak i tak jsou odtud výhledy vynikající. Je zachováno obvodové zdivo hradeb a kruhová renesanční bašta, která je vidět prakticky z celého hřebene. Původní hrad prý zde stál již ve 14. století a víno zajisté patřilo k oblíbeným nápojům jeho tehdejších obyvatel. Někteří však možná pili jen vodu z Dyje či ze Svratky, kdoví.

Děvín

Kousek odtud je nejvyšší bod Pavlovských vrchů - hora Děvín a jeho televizní vysílač. Protože jsem tam ještě nikdy nebyl (značka vede z obou stran okolo), vyrážím nahoru a kochám se pohledy na vodní nádrže a okolí. Z náhorní planiny vystupují bílé ostrůvky vápencových kamenů, které jsou ozdobeny květenou.

Po návratu na červenou značku z Dolních Věstonic pokračujeme k dalším skaliskům nad Soutěskou, kde hnízdí pro změnu výři, na západě je známá lokalita Martinka, kde jsou cvičné skály horolezců a lezecké cesty nejrůznějších stupňů obtížností. Tam také vede zelená značka - tentokrát z Horních Věstonic.

Martinka

Ze skal klesáme pod Kotelnou Oborou (462 m) k rozcestí Perná, kde se červená značka potkává z modrou z Martinky. Před námi je již vesnice Klentnice a mne jímá spravedlivá žízeň. Má životní družka Maruška však odmítá "odskok" za pivem do vesnice a pokračuje po červené na další zříceninu - Sirotčí hrádek s tím, že mne počká někde nahoře.

Asi po dalším kilometru vidím po pravé straně cesty již z dálky hospodu a venku sedí skupina turistů, kteří popíjí zelené pivo. Okamžitě jsem si vzpomněl na Medvěda, jenž obzvláště miluje zelený likér - tedy "pepermintzku" a napadlo mne, že si gurmáni takto pivo vylepšili.

Zelená třináctka

Když jsem vstoupil do lokálu , uviděl jsem však na pípě nápis "zelená třináctka". Trochu jsem se podivil a pak se z letáčku na stole dozvěděl, že tento zelený mok byl v Brně uvařen slavnostně na Zelený čtvrtek letošních Velikonoc. Jeho název prý vznikl jako přesmyčka z původního německého názvu Greindonnerstag, což značí "lkavý čtvrtek" na Gründonnerstag - tedy "zelený čtvrtek". Kdysi byly Velikonoce pojímány také jako Probuzení matky země, včetně obřadu pití piva, ve kterém byly louhovány mladé zelené dubové listy.

Naši předkové věřili, že požití takovéhoto nápoje jim přinese povzbuzení nasátím vnitřní životadárné energie a odežene nemoci. Tuto moudrost jsem si přečetl na letáčku na stole v hospodě s názvem - "Probuďme zelené mystérium", čímž jsem se ochytřil a počal zahánět choroby. Pro jistotu jsem to však zalil ještě jedním černým mokem z Krušovic, protože jsem shledal onen zelený pěnivý mok poněkud podivným z hlediska chuťových buněk na mém pivařském jazyku.

Posléze jsem se vydal hledat neznačenou cestou směrem na západ mezi domky Sirotčí hrádek a svou dobrou ženu. Pěšinou jsem se dostal na vápencovou skálu s tolika květinkami, že jsem musel našlapovat jen velmi opatrně a fotografoval jsem s láskou tyto zázraky přírody, které by udělaly největší radost mému příteli Jarouškovi alias Šulejkinovi (1946), jenž je nesporným znalcem v tomto botanickém oboru. Však také Pálava je hned po Malé Fatře a Bílých Karpatech jeho nejoblíbenějším místem botanických toulek s ženou Věruškou.

Stolová hora a Turold

Kdyby mne tady zastihl mimo značenou cestu ochranář přírody, asi bych dostal pokutu a jsem si vědom svého nepatřičného chování mezi vzácnými rostlinami, leč brzy jsem na značce a k Sirotčímu hrádku se musím ještě kousek navrátit. Tam také potkávám již další členy Medvědovy družiny. Kousek za zříceninou je fotbalové hříště sportovců z Klentnice a na lavičce v poloze horizontální podřimuje moje dobrá žena. Spolu již pokračujeme na tabulovou Stolovou horu (458 m), odkud jsou nádherné pohledy zpět na celý Pálavský hřeben.

Sestupujeme pak na další rozcestí Pod Tabulovou a já si uvědomuji, že nedaleko je ve skalách kouzelný "Pony ranč", kde se dá občerstvit a nasát romantickou atmosféru divokého západu. Tam jsme si dali jedno pivko a poseděli asi půl hodiny. Kolem pobíhali pejsci, kočky a v ohradě bylo i několik koňů. Bylo to takové malé westernové městečko a moc se nám tam líbilo. Zpět jdeme zase kousek po asfaltce, kterou oživuje Kočičí skála, rovněž vápencový skalní útvar s kytičkami.

Musíme ještě vystoupat na kopec s názvem Turold (385 m), jenž dal název i přilehlé jeskyni a přírodní rezervaci. Vrchol kopce je uměle vysázen jasany a borovicemi. Je zde naučná stezka o délce 300 m a s 8 informačními panely. K jeskyni se krásnou cestou sestupuje okolo sadů a vinic, byla otevřená - jedná se o největší jeskynní systém v jurských vápencích v České republice. Vytvořily jej podzemní vody pod kopcem Turold.

Bílé stěny jeskyně zdobí v bludišti chodeb a puklin místo krápníků unikátní korozní tvary, podobné korálovým útesům a množství výklenků, dutinek a výrůstků jemných krystalků kalcitu. Jeskyně je částečně poškozená lomem a další unikátní jeskynní systémy jsou v okolí. Uvnitř je zimoviště netopýrů.

Kozí hrádek

Další naše cesta vede na vyhlídku Kozího hrádku, odkud je jako na dlani celý Mikulov a protější Svatý kopeček. Po prohlídce náměstí a okolí zámku vyrážíme ještě na onen Svatý kopeček, kam vede křížová cesta k poutnímu kostelu svatého Šebestiána. Dříve se nazýval Taneční vrch - kdo tam tančil mi ale není známo. My jako vojáci československé lidové armády jsme chodili tancovat na zámek a ke Konšelům.

Vyrazila zde také skupina již lehce vínem ojíněných turistů, kteří si posvátnost místa nikterak neuvědomovali a pouze řešili kvalitu místního vína. Asi byli znalci - posuzovali vůni, barvu i chuť této vzácné tekutiny, odrážející v sobě sluncem rozpálené Pálavské vrchy. Je pravda, že zdejší polohy vinic jsou svými půdními podmínkami a složením jedním z nejpříhodnějších na jižní Moravě. Však také řady vinných sklepů, vůně burčáku a vína jsou spolu s lidovými zvyky součástí jinak poklidného života místních obyvatel. Krojované hody i výstavy vín, spojené pochopitelně s ochutnávkou, se tady pořádají s láskou a místní lidé se rázem mění v muzikanty, tanečníky a znalce vína. Folklór je zde totiž skutečnou součástí života na jihu Moravy.

Dosti vína, když jsme u kostela! Ale konečně se svatému místu dostalo zadostiučinění. Na vršek vystoupal zcela holohlavý poutník s holí a modlitební knížkou pod paží a zadumaně si otíral pot z četa. Na poutní kostel hleděl jako na jeruzalemský chrám Boží hrob ve Svaté zemi, kde byl ukřižován Ježíš Kristus. A také ihned provedl svou soukromou bohoslužbu. I jako na ateistu to na mne udělalo silný dojem.

Mikulov

Pod námi je jako na dlani Mikulov s již vzpomínaným zámkem, tvořící dominantu města. Původně románský hrad byl přestavěn na barokní zámek a v jeho prostorách jsou umístěny expozice Regionálního muzea, kde se člověk může seznámit mimo jiné i s historií vinohradnictví i vinařství a také vzpomenout na Římany a Germány, kteří v tomto kraji působili. Zajímavý je zde rovněž židovský hřbitov, Dietrichsteinská hrobka či další církevní památky. V Lobkovické hrobce pod kostelem sv. Václava je dokonce i kostnice.

Mikroregion Mikulovsko

Mikroregion Mikulovsko je svazkem osmnácti jihomoravských obcí - jsou to Bavory, Brod nad Dyjí, Březí, Dobré pole, Dolní Dunajovice, Dolní Věstonice, Horní Věstonice, Jevišovka, Klentnice, Milovice, Novosedlí, Nový Přerov, Pasohlávky, Pavlov, Perná, Sedlec, Drhnolec a samotný Mikulov, které spojuje tisíciletá tradice vinařství, jenž dala tomuto kraji specifický ráz. Ale i okolí je docela zajímavé, za návštěvu určitě stojí Dunajovické kopce se stepním charakterem, Lednické rybníky či zachovalé území na soutoku řek Dyje a Moravy.

Po návratu do Němčiček následuje družná zábava ve vinném sklepě, kde se pro změnu degustuje červené a bílé víno. Zůstal jsem raději u toho bílého a konzumoval značku Tramín s jeho typickou vůní.

Nesyt, největší rybník Moravy

Další den je již odpočinkový s cílem provětraní těžkých hlav z vinného sklepa. Jdeme ze Sedlece okolo známých Lednických rybníků, jenž se nacházejí již v nejzápadnější části Dolnomoravského úvalu (jeho nejvyšší bod Staré hory leží na hranici s Rakouskem ve Valtické pahorkatině západně Valtic - 302 m). Rybníky jsou čtyři - největší je Nesyt (současně největší na Moravě) a další tři již jsou hrázemi oddělené na potoce Včelínku, jenž se pak u Břeclavi vlévá do Dyje. Jmenují se Hlohovecký, Prostřední a Mlýnský.

Po modré značce jsme se dostali k pivu na Hraničním zámku a pak po žluté a červené značce až do Lednice, proslavené svým novogotickým zámkem, minaretem a rozsáhlým zámeckým parkem. Tam jsme Medvědovu velikonoční akci slavnostně ukončili.

Něco mě napadlo. Když Jaromír Wolf popisoval příběh československé horolezecké expedice Himálaj 1973 v knize "Řeka jménem červánky", na str. 142 se snaží o charakteristiku některých velehor takto: "Alpy - jsou civilizované a světla domů, reklam a ulic z Chamonix, Zermattu či Grindenwaldu lze vidět za nocí, v nichž horolezci bivakují v nejtěžších alpských stěnách. Kavkaz - je asi nejkrásnější horstvo světa. Zachovává si kouzlo romantiky, jako by pod stromy na jeho úpatí dosud sedával Lermontov. Ale má lhostejnost k vesmíru.

Hindúkuš je prosluněný, divoký a vznešený - a bezohledný. Pamír - je suchá ledová step, povznesená do výšek, nekonečný prostor zelených pastvin, prostor obřích monumentálních hor, prostor ledu a zase jen ledu. A Himálaj? Vlastně to nejsou krásné hory. A jsou jistě krásnější na světě. Ale Himálaj je nejlhostejnější ze všech hor světa - jeho lhostejnost se blíží lhostejnosti vesmíru. A proto asi člověka láká a je stálou výzvou."

Pálava

Pokud bych se pokusil v podobném duchu charakterizovat Pavlovské vrchy v Mikulovské vrchovině Západních Karpat, asi bych napsal toto: "Pavlovské vrchy jsou krásné hory, vlastně to nejsou hory, ale kopečky. Bývají prosluněné a provoněné sluncem i vinicemi, hustě porostlé květinami a bohaté na nejrůznější živočichy. Je z nich cítit "člověčina" připomenutá historií a bílé i červené víno z okolních sklepů. Lhostejnost a bezohlednost je jim cizí. Skály na Martince jsou k horolezcům přívětivé. Jsou to naše krásné moravské hory, o kterých se s láskou zpívá v lidových písních!"

Takže na Pálavu asi opět brzy vyrazím s kamarády, a to již letos v dubnu 2010. V tu dobu již zase budou kytky šílet a my s nimi - už se těším! I když nám pak asi bude poněkud divně z toho bílého vína. A kdyby bylo zase k mání to zelené velikonoční pivo, určitě ho taky ochutnáme! Vždyť odhání choroby. A zdraví není nikdy dost!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.