Bukovské vrchy a Bieszczady, túra na horu Tarnica

Pěšky z Bukovských hor do Bieszczad. Treking s Tilakem 2007; soutěžní článek č. 5

Ráda si plním své sny. A stačí mi málo. Krátká zpráva v novinách, že někde daleko, na polsko - slovensko - ukrajinské hranici, se nachází kraj s nejnižším počtem obyvatel v Evropě, zvaný Bieszczady. Naštěstí nemusím své kamarády přemlouvat, aby s cílem dovolené souhlasili. Je rozhodnuto.

Konec července a vlak Praha – Košice veze naši výpravu směr východ Slovenska. V Košicích přestupujeme na vlak směr Humenné a Snina. Tady dobré dvě hodiny čekáme na autobus, který by nás měl dopravit do výchozího bodu naší výpravy, a to je vesnice Nová Sedlice. Čekání si krátíme hledáním informací o městě Snina. Zjistili jsme, že Snina leží na soutoku řek Cirocha a Pčolinka v nadmořské výšce 216 m n. m. Kraj nad řekami byl osídlený již v mladší době kamenné a první zmínka o městě se datuje letopočtem 1343, kdy na tomto území začíná valašská kolonizace lidmi zvanými Ruthéni - Rusíni.

Začíná pršet a nám konečně odjíždí autobus do cíle naší cesty. Projíždíme kolem přehrady Starina, ve které se zrcadlí nádherně čistá voda. A konečně konečná, vystupovat. Nová Sedlice. Jsme v horách. Dál už cesta nevede. Jsme v nejvýchodnějším koutu Slovenska. V okolí vesnice se nacházejí přírodní rezervace, které určitě stojí za to navštívit. Například Stužica nebo Rabia Skala, ze které je za jasného počasí vidět až do Užhorodu. Za Rakouska - Uherska vesnicí procházela úzkokolejka, která vedla do vesnice Zabrode na Zakarpatské Ukrajině.

Stmívá se a my hledáme tábořiště (na mapě uvedené). Místo tábořiště však nacházíme chatu ochránců přírody. Začíná pršet, a tak jsme rádi, že dočasní obyvatelé této chaty nám dovolí přespat na terase pod střechou. Jsme překvapení jejich pohostinností, a než se stačíme porozhlédnout, dostáváme napít, najíst, můžeme se umýt a k tomu všemu nám naši noví slovenští známí zpívají nádherné lidové písničky slovenské, české i ukrajinské. Náš folklorista Honza je nadšen.

Ráno děkujeme za nocleh a krásný večer, házíme batohy na záda a po červené turistické značce vyrážíme do Bukovských vrchů. Jedná se o nepříliš vysoké (tomuto slovu se budeme na Kremenci hodně smát) pohoří, které se táhne k severozápadu od Kremence, podél polsko-slovenských hranic až k Dukelskému průsmyku. Šlapeme zvesela a ejhle, ztrácíme se na prvním kilometru. Cesta z vesnice Nová Sedlice je špatně značená, a je proto potřeba dávat velký pozor na značky. Drápeme se do kopce.

Na prvním vrcholu zjišťujeme, že kopec, na který jsme se teď vydrápali, zase pěkně slezeme dolů, do údolí k potoku a znovu se budeme dlouhým, táhlým stoupáním škrábat na vrchol. Pot z nás kape, batohy těžknou, oči si zvykají na šero. Kolem nás rostou staré buky, jedle, smrky, stromy jsou obrostlé choroši a mechem. Máme pocit, že se co chvíli proti nám objeví medvědi, kočky nebo vlci. Dokonce prý tady žijí lesní zubři, sovy a orel skalní.

Cesta začíná strmě stoupat, funíme, nadáváme, ale doufáme, že vrchol už je nablízku. Posledních 50 m prudkého převýšení lezeme z posledních sil. Zvládli jsme to. Jsme na vrcholu Kremence 1221 m n. m. Hurá! Bohužel z Kremence nejsou žádné výhledy. Vrchol je zalesněn, a tak jen tušíme, jaký výhled by tady mohl být.

Hory se zahalují do mlhy a deště, a tak nám nezbývá, než šlapat dál. Ještě vrcholové foto u mohyly, která turistům připomíná, že se nacházejí na tak zvaném trojmezí. Přímo na vrcholu Kremence se střetávají hranice tří států - Slovenska, Polska a Ukrajiny. Nám se v tu chvíli nechce vracet na přechod do Polska, hranici přecházíme přímo na Kremenci. (Od prosince 2007, kdy i Slovensko a Polsko vstoupilo do schengenského prostoru, může být situace na této hranici zcela odlišná. Hranice s Ukrajinou budou určitě mnohem více hlídané.)

Mrholí a my jsme smutní, protože vidíme jen mlhu a batoh kamaráda před sebou. Kremenec je sice hodně vysoko, ale Wielka Rawka na polské straně ještě výš (1 304 m). První polonina v Polsku a výhled žádný. Je to k pláči. Opět jenom tušíme, co všechno bychom mohli vidět. Snad se počasí umoudří a my si tu krásu užijeme. Co však v tu chvíli netušíme, je fakt, že nás čeká dvouhodinové prudké klesání dolů do údolí. Naše neznalost místních poměrů. Kdybychom zvolili cestu přes Malou Rawku, dojdeme do sedla Wyznianska, odkud bychom do Ustrzyku Gornych dojeli pohodlně taxíkem, čile tady nahrazující místní dopravu. Ale co se dá dělat, vybrali jsme si cestu přímo dolů.

Kulháme, kloužeme a sakrujeme. Vysoko nad námi ční mohyla na Male Rawce, která nás bude provázet celým naším pobytem v těchto horách. A jako by na tu dálku říkala: "Tuláku, turisto, cestovateli, pokloň se horám, popros je, ať tvá pouť dobře dopadne. Pamatuj na pokoru. Popros horu, ať tě ke svému vrcholu pustí a dovolí ti rozhlédnout se po kraji. Ona je pánem tohoto kraje. Ty jsi jen návštěvník."

Jsme v cíli. Ustrztyki Górne. Vesnice, podobně jako dalších 83 vesnic, byla vysídlena a zničena v 50. letech, při akci Visla. Obyvatelé těchto vesnic, převážně Lemkové (v Polsku se tak nazývají Rusíni), byli vysídleni, někteří na Ukrajinu, jiní po celém území Polska. Stany rozbalujeme na místním poli pro "namioty" – tedy tábořišti, za rozumnou cenu (něco kolem 5 zlotých). Výhodou tohoto tábořiště je teplá voda a místní restaurace, kde si můžete opět za pár zlotých koupit polévku, pivo, čaj, kávu. Podmínky skoro královské.

Ráno vyrážíme na první poloninu. Ve vesničce Wolosate, kam jsme tentokrát dojeli místní dopravou, v malé budce u cesty, kupujeme vstupenku na poloniny. Lze zakoupit i jakousi permanentku na celý pobyt, která vás vyjde levněji. Po modré turistické značce míříme k vrcholu. Začínáme nabírat první výškové metry. Tentokrát jsme byli hodní, počasí nám přeje. Stoupáme výš a výš a začíná se nám tajit dech. Poloniny jsou úžasné. Jsme na nejvyšším vrcholu Tarnici (1 346).

Sedíme a koukáme na tu krásu. Před námi, daleko k východu, se táhnou oparem zamlžené polsko - ukrajinské hory. Kousek dál k severu vidíme vrchol Halicze a Rozsypance. Jsme okouzleni. K návratu do údolí použijeme červenou značku táhnoucí se po celém hřebeni této nádherné poloniny. Náš chytrý Honza vymyslel, že můžeme v kempu přespat ještě jednu noc a lehkým krokem, bez těžkých batohů, zdolat další poloninu a až k večeru se přesunout do Cisny. Chválíme ho. A on odpovídá: "Jsem líný. Nechce se mi pořád balit." Z toho vyplývá, že ne činorodost, ale lenivost vede k velkým objevům.

Ráno vyrážíme z Brzegu Górných, po červené hřebenové značce, na přechod Poloniny Carynská. Počasí je opět nádherné. Výhledy široko daleko na krásnou přírodu polských Bieszczad. K večeru provádíme pomalý přesun místní dopravou, směr vesnice Cisna. Ve vesnici je nejstarší náhrobek v Bieszcadech z roku 1842 a útulné pole pro namiot (stan). Hlavní vesnické korzo připomíná na jedné straně silnice westernové městečko a na straně druhé značně opotřebované ruské baráky. Ale i tady jsou nám vždy milé artykuly sporywcove (obchod s potravinami).

Oč větší je radost z příjemného večerního posezení, o to horší je další ráno. Prší, prší a prší. Hoši ze stanu vyplavali. Hory jsou zahaleny mlhou, voda v Solince stoupá. Místo další poloniny vyrážíme do města zvaného Sanok. Sanok je pro nás zajímavý ze dvou důvodu, nachází se zde skanzen rusínské vesnice a v roce 1915 zde dorazila 11. kompanie, která směřovala na haličskou frontu s naším krajanem Josefem Švejkem. Poláci našeho Švejka milují, patří mezi nejoblíbenější české literární hrdiny. Švejk má v Sanoku i svoji sochu. Pěkně na hlavní třídě si to celý z bronzu hoví na lavičce a vybízí k přisednutí. Pro úplnost je třeba dodat, že Švejk má sochy například i v ruském Petrohradu a ve východoslovenském Humenném.

Večer se místním autobusem, který tady jezdí docela často a za rozumnou cenu, dokonce jsme dostali množstevní slevu, vracíme do našeho útulného tábořiště, které Jana nazvala pionýrským táborem (svým vybavením nám připomíná staré dobré časy našeho mládí).

Ráno nás čeká balení a přesun mimo civilizaci. Znovu batohy na záda a hurá do hor. Balení je moje slabá stránka, nesnáším své igelitové pytlíky. Patří špinavé prádlo do tašky Albert nebo Tesco, nebo že by to bylo opačně? Každoroční dilema. Možná by bylo nejlepší nepřevlíkat se. Balím a potichu zuřím, zdá se mi, že věcí, které tady mám, mi při každém balení přibývá. A tak koukám na dno batohu, jestli jsem náhodou nepřibalila něco Janě s Olgou. Bohužel, všechno je moje. A tak si ten svůj dočasný domov nahazuji na záda a společně s ostatními vyrážím směr Bieszczadská lesní dráha.

Cestou na zastávku ještě navštěvujeme místní raritu - takzvanou Sekyrkáreň. Krčma vybavená vším, co představuje ďábla, na nás (děvčata) nepůsobí vůbec příjemným dojmem. Docela se začínáme bát. Co když nás odtud odnese čert? Jeden seděl za stolem, bafal z fajfky a tvářil se nepřívětivě. Další na nás koukal z obrazu na stěně a hrál si k tomu na housle. Staré vojenské uniformy určitě v sobě taky nějakého schovávají, tak raději vyrážíme na místní korzo a doufáme, že vláček snad přijede včas.

Přijel. Před léty místní nadšenci založili Nadaci Bieszczadské kolejki lesnej, oprášili koleje, vagónky, lokomotivy a 4. července 1997 začala kolejka znovu jezdit k radosti starých, mladých, velkých, malých a k velké radosti i nás šesti. A tak náš vláček uhání krajinou a veze nás na Balnicu. Na polsko - slovenskou hranici, zpět do Bukovských hor. Jinak než vláčkem se tam totiž z polské strany nedostanete. Cestou míjíme pravé nefalšované milíře na dřevěné uhlí. Jako z pohádky O pyšné princezně. Vlak obrovským obloukem dojíždí do stanice Balnica. Konečná. Vystupovat. Místo vlajkonošů a delegací nás vítá smečka mladých vlčků, kříženců psa a vlka.

Na Balnici má vlak půlhodinovou přestávku. Je tady jeden obytný dům, ve kterém jeho majitel provozuje artykuly sporywcove. Po půl hodině všichni opět nasedají do vláčku a vracejí se dolů do údolí. Ještě jedno zahoukání a jsou všichni pryč. Jen my, vlčci a ticho zůstáváme. Balzám pro duši. Kolem dokola panuje klid a pohoda. Co víc si člověk v tom uspěchaném, přetechnizovaném světě může přát?

Z Balnice vyrážíme přímo po červené vrcholové značce vedoucí po polsko - slovenských hranicích, směrem k Lupkovskému průsmyku. V tu chvíli však netušíme, že Bukovské hory jsou pro bukové hlavy. Profil tratě vypadá jak tlukot srdce na monitoru EKG, nejdříve nahoru, pak dolů, pak nahoru, pak dolů… Šlapeme statečně. Jednotvárnou cestu nám zpříjemňuje pouze mýtina plná borůvek. Stačí chvilka a pusy, ruce, kolena máme celé modré. Ani se nám nechce šlapat dál. Tlačí nás však čas a blížící se tma. Odbočka do údolí je v nedohlednu.

Pomalu se začíná šeřit, aniž víme, kde vlastně jsme, stavíme stany, rozděláváme malý ohýnek, vaříme poslední zásoby ohnivé vody (slivovice) s čajem a já posílám domů tuhle textovou zprávu: Spíme někde v lese, nevíme kde jsme, snažíme se jít na západ a doufáme, že dojdeme. Začíná foukat a někde v dáli i blýskat.

Bukovské vrchy jsou hluboké, bez lidí, bez stavení. Žijí tady medvědi, tedy asi 36 kusů, a taky vlci, kteří utíkají do Polska z Ukrajiny a Slovenska, protože tam se mohou střílet. V Polsku mají svobodu. A já jen doufám, že si to nějaká smečka nenamíří ze slovenské strany přes naše stany do Polska zrovna dneska v noci. Se staženou zadní částí těla lezeme do stanu a doufáme, tedy hlavně my holky, že nás snad žádná noční návštěva nečeká. Okamžitě strachy usínáme.

Budí nás bouřka, vítr a déšť. Počítám minuty, které zbývají do svítání, jsou nekonečné. Obdivuji Olgu, jak klidně oddychuje, zacpávám si uši, kolem hlavy motám spacák, ale déšť a bouřka mi spát nedají. Taky Jana se pořád vrtí a otáčí se ze strany na stranu. Konečně je tady ráno, sice mlhavé a deštivé, ale přeci jenom ráno. Balíme za deště. Na stezku vyrážíme omotáni pláštěnkami, návleky a s deštníky. Sto metrů od našeho tábořiště nacházíme odbočku do údolí.

Cesta z hřebene do Lupkova je nekonečně dlouhá a blátivá. Těží se tady dřevo, brzy vypadáme blátivě i my. A krajina mění tvář. Nepřístupné a divoké hory pozvolna přecházejí do nádherných, nekonečných luk, pastvin a oblých kopců na obzoru. Jen dva staré, v bahně uvízlé traktory dávají tušit, že tady možná někde žijí lidé. Z klidu rušíme pouze dva malé srnečky i s maminkou. Klid a ticho k tomuto kraji prostě patří.

Kroky nás jaksi podvědomě vedou ke schronisku "Na konci sviata". Stará, zchátralá budova uprostřed nekonečných pastvin. Tady, na konci světa, žije a kraluje "gospodarzs" Adam. Bez světla, televize, internetu, tekoucí vody. Od jara do zimy. Sám a sám. Každé ráno vyjde a kouká do dáli, kdo přijde, kdo dnes na schronisku přespí.

Kdo mu bude dnes dělat společnost? A vždycky se dočká. Studenti, turisté, tuláci. Všichni rádi přespí, zastaví se. Jedni na týden, jedni na den, jiní jen na chvíli. Jako my. Dostáváme teplou "herbatu" (čaj), můžeme přisednout ke stolu a odpočívat. Čas, ten zběsilý nepřítel, tady nic neznamená. Hodiny dnes a denně ukazují půl druhé. Ráno, v poledne, večer. Na schronisku je čas velmi relativní pojem. Dáváme si poslední skleničku čaje a jen neradi opouštíme tohle příjemné a milé místo.

Prší a nás čeká cesta domů. Vlak z Lupkovského průsmyku jezdí na Slovensko 2 × za den. A tak máme opět čas i na historii. V roce 1871 se rozhodlo, že bude vybudována trať z Přemyšle do Maďarska právě přes Lupkov. Tunel, který postavili, má 642 m na délku a leží asi 1,5 km od železniční stanice. Za ta léta si užil své. V roce 1914 jej vyhodili do povětří Rakušáci, v roce 1915 Rusové, v roce 1939 Poláci a v roce 1944 Němci. Všichni tunel potřebovali, a tak se stavěl pořád dokola.

Pak někdo vymyslel, že položí koleje přes vrchol. Každý vagón táhly dvě lokomotivy. Nahoře, na rovné ploše, bylo jakési parkoviště. Sjezd dolů byl pak hodně zajímavý. Sklon tratě do Medzilaborců je 4,5° a tak jednou brzdy nevydržely tlak vagónů, ten nabral rychlost, vyjel z kolejí a řítil se dolů. Všechno začalo hořet. Uhořela obsluha i několik vojáků. A od té doby ďábelská železnice nefungovala. Průsmyk sice v roce 1946 opravili a slavnostně opět otevřeli, ale nepoužívali. Až v roce 1996 byl opět opraven. Jízda vlakem přes průsmyk na Slovensko je kouzelná. Řítíte se z kopce a čekáte, co to s vámi udělá. Zastavíme, nezastavíme?

Do stanice přijíždí lokálka. Zpět na Slovensko poveze jen nás, sympatického pana celníka a veselou početnou rodinku na výletě. K večeru jsme v Medzilaborcích. Městečko leží jen v nadmořské výšce 326 m n. m. na soutoku dvou řek Laborec a Vydranka. Nejstarší zmínka o městě je z roku 1543. Značnou část obyvatel města tvoří národnostní menšiny Rusínů a Ukrajinců. K zajímavostem Medzilaborců patří i Andy Warhol. Jeho prarodiče pocházeli z nedaleké vesničky Miková. A tak někoho napadlo udělat tomuto významnému americkému umělci na východě, v zapadlých Medzilaborcích, muzeum. A muzeum skutečně stojí a funguje. Milovníci moderního umění jásají.

Je 20.20. A my odjíždíme nazpět do roviny a domů. Zdeněk volá: "Ahoj hory, někdy zase nashledanou!" A zatím někde daleko na východě usínají poloniny. "Hořce a macešky, zvonky a koniklec zavřely oči a vydechují ze snu slabou vůni do noci, která se snáší na poloninu, uléhá na velké listy šťovíku, zapadá do větví starých buků a javorů, aby nakonec přikryla celou zemi svým měkkým pláštěm a dala jim odpočinout před novým dnem, který vzejde za temnými kopci." (Hudba polonin, Anna Brtníkova).

Cesta domů je deštivá a jako by symbolicky s námi ronila slzy, že nám končí letošní krásná dovolená. Ještě nás čeká přestup na rychlík v Humenném a už se noční tmou vezeme zpět k domovu. Ve vlaku okamžitě usínáme a zdají se nám sny. Protože máme sny a toulavé boty…

Užitečné rady na závěr

Mapa: Bieszczady i góry Sanocko - Turczánskie (1:75.000) zakoupená v podchodu brněnského vlakového nádraží v obchůdku CK Kudrna za pouhých 129,- Kč.

Informace: www.poland-tourism.pl, www.karpaty.net, www.bieszczady.pl, ochotni pomoci jsou i v polském kulturním institutu v Praze.

Dostupnost

Přes Polsko: vlakem do Krakova a dále autobusem až do Ustrzyku Górnych.

Pro milovníky literatury: doporučuji knihu J. Haška "Osudy dobrého vojáka Švejka" a knihu Polský zápisník od redaktora Radiožurnálu Pavla Nováka.

A těm, kteří váhají, zda Bieszczady navštívit, doporučuji neváhat.