Výstup na Kremenec (1 221 m n. m.), nejvyšší horu v slovenských Bukovských vrších

Kremenec aneb tenkrát na východě

Před šesti lety jsme se rozhodli, že stůj co stůj musíme někde vyrazit, lákalo nás Slovensko, hlavně východní část a její neporušená příroda. Místo pro nás jak dělané, navíc s drsnou a pozoruhodnou historií. Jako cíl byl vybrán Národní park Poloniny - Bukovské vrchy, nádherné místo kde se turisté snad moc pohybovat nebudou.

Vzhůru lesem

Ten kousek země patřil dříve k nejdeštivějším místům ČSR, takže doporučuji všem potencionálním návštěvníkům nějakou tu ochranu před deštěm. Cestu není třeba popisovat, klasika vlak - nějaké to pivo, příjemní lidi. Z Humenného jedeme do Stakčína, kde si dáváme Zlatého bažanta a odpočíváme zmoženi cestou u tanku T-34, který tvoří památník osvobození.

Poté máme namířeno autobusem do Ruského Potoka. Svérázní lidé v autobuse, spolu s okolními vysokými zalesněnými svahy a řidičem autobusu, který se neustále vyhýbá výmolům na cestě utváří zvláštní atmosféru. V Ruském Potoce okukujeme dřevěný kostelík a hřbitov, procházíme vesnicí. Na ohni děláme fazole a trávíme nádhernou noc pod širákem, ze spánku nás probouzí pouze štěbetání bukače, který se ozývá z nedalekých luk.

Druhý den procházíme přes několik vršků do Sniny. Bábuška na poli se zelím se nás ptá kam jdeme. Ukazujeme ji přímo no kopec."Vy idětě hore? Panna Maria s vami". Prý se tam stávají případy, kdy najdou roztrhanou vysokou či medvěda od miny. Jisté však je, že v době naší návštěvy se na mnoha místech parku od války netěžilo dříví, vjezdy na cesty byly přehrazeny pokácenými stromy a po nějakých lidech na výletě v lese ani vidu ani slechu.

Po těžké dřině výstupu do svahů nacházíme mezi rozstřílenými buky asi dvacet minometných granátů naskládaných na úhlednou hromádku. Jsou to ruské osmdesátky. Kolem místa bylo hodně již na půl zasypaných zákopů, několik lopatek a mezi porostem mařinky vonné šlo jasně spatřit stovky nábojů, zanechaných snad v rychlém spěchu na místě. Syrovost místa dotvářel polorozpadlý dřevěný pravoslavný kříž.

Snina, na pivo slina

Prodíráme se dále ke Snině a hlavně k pivu, na které máme s narůstajícím vedrem čím dál větší chuť. Postupně jsme během dne nacházeli i jiné kusy "želez", medvědí stopy a kolem dokola střelami poznamenané, pokroucené buky. K večeru, po celodenní šichtě, dopracovali jsme se do vesnice a zaslouženě začali s požíváním piva Šariš. Časem přišla na řadu i slivovice a z místních pamětníků se začaly pomalu trousit vzpomínky a příběhy.

Byla už hluboká noc, když se majitel hospody, zapalující si zrovna pašovanou cigaretu z Ukrajiny, svěřil, že má na dvoře v kadibudce!!! granát. Většina osazenstva hospody přijala nabídku na prohlídku s povděkem. U hajzlíku rožal majitel baterku a zpod okapu z linolea svádící exkrementy do jámy vykopl nohou rezavé vajíčko! Ruský F1. Hostinský se mě zeptal, jestli si ho nechci vzít domů, ale s díky jsem odmítl. Hlavně to zdraví. Po ujištění hostinským, že dnes v noci určitě pršet nebude, pro jistotu uleháme do improvizovaného altánku. Samozřejmě v noci byla bouřka jako hrom.

Ráno kupujeme v obchodě parenicu, pokecáme s hospodským a určujeme další směr: Ruské sedlo. Sedlo slouží zároveň v určité měsíce jako přechod do olska. Během dne míjíme louky s nádhernými jalovci, fotíme batolce duhové, kteří využili smrti malé myšice a shlukli se nad jejími pozůstatky. Také nádherné květiny, jako náprstníky, lilie zlatohlavé, kýchavice bílá Lobelova a spousta druhů zvonků zpestřuje cestu.

Při koupání v potoce objevujeme na břehu pozůstatky staré ovocné zahrady, kde zrovna dozrává červený rybíz. Zaujati pastvou na skomírajících keřících málem přehlížíme dva pravoslavné kříže. Hrome, tady aby se člověk bál podívat po okolí. Vesnice v oblasti stavby přehrady Starina byly vysídleny, ale že by to pásmo zasahovalo až zde? Zřejmě ano. Raději nevědět co se tady dělo. Přesně to si myslíme, když po nepoužívané cestě přicházíme k ceduli hustě proděravěné po kulkách.

Míjíme osamocený památník Rudé armády, respetive památník osvobození. Na jeho čelní straně je obrovský nápis v azbuce: "Za vlast". Cedule hlásá: Večná slava hrdinom 167. streleckej divize 4. ukrajinského frontu Sovietskej armády, ktorí dňa 8. októbra 1944 oslobodili obec Ruské. V Ruském sedle táboříme. Opět děláme fazole a chystáme se k spánku. Další krásná noc pod širákem, ani kapka, usínám při pohledu na vzdálený Velký Bukovec.

Celkem podpásovka nás potkala v Ruském sedle, při přípravě na noc. Vyhmátli nás polští pohraničníci a jelikož si Michal ustlal na jejich straně, tak měli řeči o narušení suverenity státu a samopaly, takovými malými pumpičkami ukazovali na batohy. Nakonec nebyli spokojeni ani s mojí občankou, prostě nechápali, jak někdo na pomezí Polska, Slovenska a Ukrajiny může cestovat jenom s jakýmsi obrázkem v igelitu. Měli recht, příště si raději vezmu pas.

Přes bukovské tisícovky

Jelikož ráno brzy svítá rozhodli jsme se neriskovat další kontrolu a vyrazit k pomníku sovětského pilota a snad i k jeho stroji. Cestou dobýváme vrchol Plaša a Kruhliak, potkáváme prvního turistu - Poláka. Výhledy jsou báječné. Máme zrovna kliku, prší nám sem tam jenom v noci, takže za slunečného dne se je možné kochat se výhledy do Polska na NP Bieszczady, kde jsou snad ještě krásnější bukové lesy než na slovenské straně.

Rozbíjíme tábor u přístřešku na vyhlídce Kruhliak. Přístřešek je vevnitř dokonale zabordelován, jsou tu ohniště, tak raději spíme venku. Po chvíli nás probouzí hluk. Něco se sápe na chleba, který máme zavěšen v tašce na přístřešku. Michal se otáčí, říká: "Něco nám bere chleba" říkám si, jestli to něco BERE chleba, ta se nebudu nějak angažovat, s polní lopatkou proti medvědovi nemáme šanci. Naštěstí je to jenom myš.

Za chvíli začíná pršet, přichází polská dvojice a chtě nechtě musíme vzít za vděk přístřeškem. Prší dovnitř špatnou střechou a ze spáleniště se stává bahniště. Poláci staví stan, my se přikrýváme celtou a tak se dočkáváme rána, kdy nás budí parta sběračů borůvek. Jsou rádi, že vidí nějaké lidi, nabízejí lok pálenky. Nemají ale stakan, tak ukrajují vršek zelené papriky a nalévají do ní. Objem dává tušit, že pověstných "sto gramů" bude překročeno. Za Poláky se obětuje kluk, ale nedopíjí, má toho dost. Je několika slovy odměněn. Ovšem z naší strany je konzumace bez problémů.

Sběrači mají radost, zvlášť poté, co jim nabízíme jako protihodnotu slivovici. Jak zjišťují, že jsme z Valašska rozpřádají debatu o svých pracovních štacích v okrese Vsetín. Loučíme se a vyrážíme směr Ďurkovec. Po cestě potkáváme skupinu Pražáků, jeden z nich si chce rozebrat minometný granát a něco si z něj vzít. Hlupáků máme na sto let dopředu.

Míjíme nádherné poloniny kolem Ďurkovce, střídající se s lesem, začíná poprchat, strojíme se do vojenských celt, naší jediné ochrany proti vodě. Cestou si prohlížíme nádherně deformované javory, v jednom z nich nacházíme zarostlý německý 88 mm protiletadlový granát. Raději pryč.

Směr Kremenec

Vody máme ten den poměrně dostatečný přísun, krásně nám čvachtá v botách. Za tohoto nic moc rozpoložení přicházíme na trojmezí Kremenec. Stýkají se tady hranice tří států a zřejmě i osudy lidí, kterých se na jejich národnost nikdo neptal a jednoduše je šoupl zrovna tam, kde se to hodilo. Na Trojmezí Kremenec se zapisujeme do knihy ve zbořeném přístřešku (snad je už spravený)a pak sestupujeme pralesem Stužica.

Déšť zesiluje, blíží se další bouřka a hlavně večer. Je už pozdě, tak přespíme tady, i když víme, že se to nesmí a není to zrovna to pravé. Není však cesty zpět. Nacházíme starou úzkokolejku, která sloužila k dopravě dřeva a se soumrakem s obavami uléháme pod padesátimetrové jedle. V noci se moc spát nedá, všude kolem nás se něco pohybuje a šustí, matně si s hrůzou vzpomínáme na článek o údajném výskytu zubra evropského v této lokalitě. K ránu je slyšet kňourání a i podle stop to byli vlci.

Přicházíme do Nové Sedlice a hned máme štěstí na domorodce. Potkáváme Jána Patika, který je zrovna na špacíru se svou krávou a koněm. Fotíme se, mezitím utíká kráva ze řetězu. Ján chce pomoct krávu chytit, naháníme ji tedy po silnici. Nakonec kravka svůj boj za nezávislost prohrává, byla zahnána k plotu zahrady. Komedie jak blázen.

Noc přečkáváme na pódiu určenému pro jistě světoznámou rockovou pařbu, která tady vypukne za dva týdny.Nebýt neblahého incidentu s pohraničníky v Nové Sedlici, kteří nám v době, kdy jsme byli na obědu ukradli ešusy, obešel by se tento úsek bez problémů. Prožili jsme nádherné dny, kterých si hodně cením. Byly to totiž dny prvního zahraničního čundru.

Nezapomenout na dějiny

Celá zdejší oblast byla po Mnichovu obsazena Maďary, poté se tady angažovala UPA - Ukrajinská Povstalecká Armáda. Historie UPA sahá do roku 1929, kdy na exilovém kongresu ve Vídni vznikla Organizace ukrajinských nacionalistů. Názory na spolupráci s hitlerovským Německem rozdělily OUN na dvě frakce vedené Andrejem Mělnikem (mělnikovci) a Stěpanem Banderou (banderovci). Nakloněné Německu zůstaly obě, v německých řadách bojovaly ukrajinské bataliony Rolland a Nachtigall.

V červnu 1941 vyhlásili banderovci v Němci obsazeném Lvově samostatný ukrajinský stát. Adolf Hitler měl ovšem na spolupráci se "spřízněnými" národy jiný názor a vedení OUN dal pozatýkat. Bandera strávil tři roky v koncetračním táboře Sachsenhausen, jeho dva bratři zahynuli v Osvětimi. OUN přešla do ilegality.

UPA oficiálně vznikla 14. října 1942, kdy Sergij Kačinski zformoval na kozácký svátek Panny Marie Pomocné první partyzánské oddíly. Banderovci pak bojovali proti sovětské i německé armádě. Po skončení války stáhla Moskva do regionu 585 000! vojáků. Povstalci vydrželi klást mnohonásobné přesile odpor do poloviny padesátých let, některé skupiny vydržely až do začátku let šedesátých.

Kolem roku 1946 se část banderovců rozhodla stáhnout z Karpat a přejít přes Československo na západ. Na nátlak Moskvy s nimi bojovaly i československé ozbrojené složky, civilní obyvatelstvo s banderovci často sympatizovalo, zejména na východním Slovensku. Ke konci aktivit UPA přispěla i vražda Bandery agentem KGB v Mnichově v roce 1959. Poslední partyzán Ilko Oberišin ale vyšel z lesních úkrytů až v roce 1991 po vyhlášení samostatné Ukrajiny…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.