Z Kremence na Minčol, přechod hřebene pohoří Bukovské vrchy na východě Slovenska

Vihorlat a Čergov k tomu (1)

Až na malý kousek v závěru putování vede cesta z nejvýchodnějšího bodu Slovenska - vrchu Kremenec (1 221 m n. m.) - na nejvyšší vrchol malinkého, ale malebného pohoříčka Čergov - vrch Minčol (1 157 m n. m.) - po slovensko-polské hranici. A celou dobu vás provází červená značka.

Pro starší generaci je to taková nostalgická vzpomínka na časy, kdy jsme měli se Slováky federaci, ale tehdy ještě "naše" státní hranice byly víceméně tabu, i když Polsko patřilo mezi spřátelené země. Značky zde nevedly, turistické mapy tajemně mlčely a chodilo se tudy vlastně načerno s vědomím, že setkání s polskými pohraničníky by nemuselo být příjemné. Po kamarádech se sháněly informace, u kterého hraničního patníku se dá sejít ke studánce nebo do vesnice pro zásoby.

Situace se změnila až v 90. letech minulého století, i když zpočátku se musel přece jen dodržovat jakýs takýs pohraniční režim a do Polska se dalo přejít jen na oficiálních hraničních přechodech. Na druhou stranu však přibyly ty malé turistické, na jejichž zbytky často narazíte ještě dnes. To vše definitivně padlo v roce 2004 vstupem Slovenska i Polska do EU, takže dnes lze svobodně využívat civilizační výdobytky na obou stranách hranice, bude-li jich zapotřebí.

Čtěte také: Výstup na Vihorlat z Remetských Hamrů, tentokráte s Jaroušem a Aljošou

A ještě jeden postřeh. Když už míříte do nejvýchodnější části Slovenska, tak by byla škoda nepřidat ještě pohoříčko Vihorlat. A na druhou stranu - když už jste na Minčolu, tak si ten Čergov projděte, určitě stojí za to. Takže naše putování by se mělo jmenovat spíše z Remetských Hámrů do Čirče. Určitě by bylo dobrým aspirantem na Karpattrek, ale chtělo by oživit aktuálnějšími zážitky. Třeba podle doporučeného itineráře, který jsem si tentokrát nechal až na úplný závěr článku nebo spíš článků.

Z Remetských Hámrů do Osadného

Vihorlat je malé pohoří vulkanického původu poskytující romantické panorama Zemplínské Šíravě na jihu a městečku Snina na severu s dominantami vrchů Vihorlat (je nejvyšší - 1 076 m n. m.) a Sninský kameň (1 006 m n. m.). Většina pohoří je však stále vojenským prostorem, a tak toho mnoho neuvidíte, spíš uslyšíte - dost často se odtamtud ozývá střelba, a to i v noci. I když v poslední době došlo k nenadálému zlepšení.

Z obce Jovsa byla (značka je již minulostí, pozn. red.) na nejvyšší vrch Vihorlat natažena modrá značka, která tam ale končí. Přitom jen kousek východním směrem prochází zelená značka a na rozcestí Poľana je to tak asi 1 km. Turisté tudy stejně chodí, tak nevím, proč to dávno nezlegalizovali a nevyznačkovali (nebo je to už jinak? - dnes je tomu již jinak, Vihorlat se více otevřel, pozn. red.). Některým věcem na Slovensku prostě nerozumím…

Nevětším lákadlem "oficiálního" Vihorlatu zůstává tzv. Morské oko (13,8 ha), což je přírodní jezero, jehož vznik - cituji: "…podmienil v období doznievania sopečnej činnosti mohutný svahový zosuv, ktorý zahradil dolinu potoka Okna." Tož tak.

Z Vihorlatu do Bukovských vrchů je výhodnější popojet autobusem, obě pohoří na sebe nějak jednoduše nenavazují. Nástup na Kremenec pak zahájíte nejlépe z obce Nová Sedlica. Bukovské vrchy, divoké a zapomenuté pohoří nejvýchodnější části Slovenska, jsou dneska národním parkem (Národný park Poloniny), který navazuje na národní park Bieščady (Bieszczadzki Park Narodowy) na polské straně a Užanský národní přírodní park (Ужанський Національний Природний Парк) na Ukrajině. Dohromady pak tvoří jedno z největších chráněných území Evropy.

Tento trek jsme absolvovali v srpnu roku 2005 bez stanů, předpokládalo se spaní "pod širákem", popř. využití salaší a útulen vyčtených z mapy. Tehdy ještě značka na vrch Vihorlat nevedla (nebo alespoň na mapě, kterou jsme měli k dispozici, nebyla), a tak jsme chtěli dosáhnout Mořského oka výstupem z Remetských Hámrů po červené přes vrch Lysák (821 m n. m.) a sedla Rozdiel a Jedlinka.

První den - Morské oko a Sninský kameň

Podle původního plánu jsme měli jet z Prahy přes noc autobusem do Michaloviec, což by umožnilo zakleknout do startovacích bloků v obci Remetské Hámre už před sedmou hodinou ranní. Nakonec dostal přednost lehátkový vůz do Humenného, a tak jsme vyráželi až v jedenáct.

To samozřejmě docela narušilo smělé plány, což jsme vyřešili tím, že jsme na Morské oko neputovali po červené značce, ale kratší cestou přímo po silnici. To je takové místní "špecifikum". Asi proto, že je Morské oko vyhlášená atrakce a koupání v něm je zakázané, tak až k němu natáhli z Remetských Hámrů asfaltku a zakončili ji velkým parkovištěm a bufetem.

Na silnici je navíc zákaz vjezdu, ale auta po ní stejně drandí tam a zase zpátky, takže pěší putování je velmi otravné a u samotného Morského oka počítejte s početným zástupem čumilů. Celou cestu po silnici nás doprovázel výhled na Sninský kameň, který jsme měli ještě tento den také zdolat. Když jsme na něj šlapali poprvé v roce 1985 ze Sniny, překřtili ho někteří tehdejší účastníci na "Svinský kameň", přičemž milovníci slovenského jazyka to pak promptně přeložili jako "Bravčový kameň".

Po občerstvení v bufetu (točili kupodivu Starobrno) jsme konečně přišli k Morskému oku, a to v místě zvaném "hrádza", kde vytéká z jezera říčka Okna. A bylo další překvapení. Zatímco v roce 1985 se mělčina u "hráze" hemžila raky, teď se tam proháněla hejna nějakých ryb, které připomínaly pstruhy, ale pstruzi to nebyli.

Až později jsme se v Nové Sedlici od "ochranára" z místní "terénnej stanice" dověděli, že do Morského oka někdo vysadil jakési kanadské ryby, které ty raky zlikvidovaly, a to, co jsme tam viděli, jsou zase nějací okouni, které tam prý zavlekly "kačice", a ti zase zlikvidovali ty kanadské ryby. Velmi jsme se podivovali nad tím, jak někdo může v přísně chráněném jezeře, kde si nesmíte smočit ani kotník, jen tak vysadit nějaké kanadské ryby. Ale to jsou ta už vzpomínaná slovenská "špecifiká".

Pokračovali jsme po břehu Morského oka a otvíraly se nám další a další výhledy na zádumčivou hladinu tohoto nádherného přírodního jezera, sevřeného ze všech stran lesnatými kopci.

Na prvním rozcestí (Morské oko - kaštielik) jsme odbočili doleva a po žluté značce se jali drápat "hore kopcom" na Malé Morské oko. Je to jen taková větší louže (0,4 ha) se stojatou vodou, která nemá povrchový odtok. Za dalších 20 minut jsme vyfuněli na červenou značku přicházející z Remetských Hámrů a pokračovali po ní na rozcestí Tri Tably (825 m n. m.).

Na celkem velkém prostranství končí točnou nějaké dřevařská cesta a kdysi tu býval také stůl s lavicemi krytý stříškou, ale dopadl asi jako ti raci. To už nám však zbýval jen poslední trhák na Sninský kameň. Díky tomu, že jsme si celý výstup od Morského oka rozložili do několika kratších úseků, tak se to nakonec nezdálo ani tak hrozné.

Na vrchol Sninského kamene je lepší vylézt bez báglů, musí se tam totiž po žebříku. Nahoře pak narazíte na velký kovový kříž a úžasné rozhledy do okolí. My jsme ale měli trochu smůlu s viditelností, kterou kazilo stále se zhoršující počasí. Ze sedla pod vrcholem vede odbočka ke studánce, šipka udávala 200 m, ale připadalo nám to jako 200 m výškových.

Mezitím jsme přečkali první výhružnou přeháňku, a tak bylo jasné, že nadcházející noc se bez řádného zabezpečení proti dešti neobejdeme. Vzpomenuli jsme ještě všech, kteří se sem s námi v roce 1985 vydrápali, symbolickým přípitkem domácí višňovkou a pokračovali dále po červené značce směr vrch Nežabec (1 023 m n. m.) s tím, že jakmile najdeme jenom trochu přijatelné místo na spaní, tak dneska končíme.

Procházeli jsme poměrně hustým listnatým lesem a cesta vedla po hřebeni s minimem rovných míst. Asi po hodině chůze na malém návrší značka prudce zatočila doprava, což bylo po konzultaci s mapou identifikováno jako vrchol Nežabec. Měl by tu být sice rozcestník, ale jeho absence v divokých vihorlatských horách nikoho nepřekvapila natolik, aby zapochyboval, jestli nejsme někde jinde.

Od této chvíle jsme šli už vlastně nad plán a s nalezením noclehu nebylo třeba otálet. Po dalších asi 20 minutách jsme na takové místo narazili a připravili si proti dešti přístřešek z velké plastové plachty, kterou pro tyto účely sebou vozíme. Neodpustili jsme si teplou večeři, i když nám to stále sílící vítr docela ztěžoval. Pršet začalo až po té, co jsme zalezli do spacáků, a tak jsme se jen nechali ukolébat šuměním dešťových kapek.

Druhý den - Pustinami Vihorlatu

Ráno jsme si trochu přispali, měli jsme přece ze včerejška náskok! Už nepršelo, a tak jsme nakonec přece jen vstali a vyrazili dále po červené značce. V zápětí jsme vlezli do hustého podrostu keřů a maliní, který byl po nočním dešti pěkně mokrý.

Asi za půl hodiny jsme dorazili, Bůh nás netrestej, k rozcestníku s hrdým nápisem Nežabec 1 023 m n. m. Takže z půlhodinového náskoku se rázem včetně ranního vyspávání stala více než hodinová ztráta! Navíc jsme po zkušenostech z roku 1985 očekávali komplikace se značkováním a neustálý boj o to, abychom tady (jako minule) někde nezabloudili. To ten den pěkně začíná!

Další cesta ale kupodivu probíhala bez vážnějších komplikací, pouze někde v okolí vrchu Fedkov (978 m n. m.) se nás pokusili zmást tím, že značku vedli jinou cestou a staré značení pořádně neodstranili. Zdárně jsme se vypořádali i s touto nástrahou a nezadržitelně se blížili ke Strihovskému sedlu.

Místy se objevovaly nádherné výhledy jak na nejvyšší horu Vihorlatských vrchů Vihorlat, tak i na Sninský kameň. Minuli jsme rozcestník na kopci Vartaš (974 m n. m.) a za necelých 10 minut chůze narazili na chalupu, která vůbec nebyla na mapě, přitom měla verandu vhodnou k přenocování i větší výpravy vandrovníků a byla u ní i studánka (pozn. doporučený aktualizovaný itinerář na konci článku s ní na nocleh počítá).

Následoval krátký sešup do Strihovského sedla lemovaný dokonce dvěma studánkami. Vlastní Strihovské sedlo (644 m n. m.) je jen roštím zarostlá křižovatka hřebenové červené značky s údolní lesní asfaltkou značenou žlutě. Ze sedla vede cesta většinou do kopce, což nás samozřejmě neminulo. Tady jsme v roce 1985 těžce zakufrovali a teď jsme očekávali, co se z toho vyvine.

Cesta přes Jaseňovský vrch (819 m n. m.) a Dieľ (788 m n. m.) na Vavrovu lúku však byla (překvapivě) řádně vyznačkována, občas se objevily i výhledy na vrch Vihorlat a kóta 892 m n. m. byla dokonce ozdobena malebnými skalkami. Les stále držel charakter husté bukové jedliny (nebo jedlové bučiny - nevím, co je správně, ale rozhodně toho buku tam bylo podstatně více) a teprve Vavrova lúka dostála svému jménu.

Les ustoupil a louce vévodil krásný, ale malý seník. Na jejím okraji se objevily pomníčky s rudou hvězdou - patrně nějakým partyzánům - ale podrobnější informace chyběly a nebyly dokonce ani na mapě v tzv. "turisticko-vlastivědném popisu". U rozcestníku na konci louky jsme narazili na studánku také v mapě neuvedenou, ale o to vítanější - alespoň jsme mohli doplnit zásoby vody.

Kromě toho se na neznačené odbočce vpravo asi 500 m odtud měla nacházet chata, a v tom se pamětníci jednoznačně shodovali, že by to mohla být ta, ke které jsme dorazili po tom skvělém kufru v roce 1985. A opravdu. Jen tam byly najednou chaty dvě, i když historické fotky doma nakonec potvrdily, že se tam ty dvě chaty nacházely už tehdy (ach, ta paměť…).

Samozřejmě nastalo velké dilema - zůstat na noc tady nebo jít podle původního plánu další asi hodinu a půl do obce Podhoroď? Nakonec zvítězil "vrabec v hrsti". Obě chaty měly totiž malé verandy pro případ nenadálého deště a bylo tu i ohniště s posezením. Obnášelo to však ráno zčerstva vstát a mazat něco přes hodinu po lesní asfaltečce do obce Hlivištia na první ranní autobus v 8:12 h, a poté absolvovat do Sniny poměrně složitý přesun s celkem třemi přestupy (pozn. dnes by stačil jen jeden přestup v obci Sobrance, ale autobus z obce Hlivištia vyjíždí už v 7:13 h).

Večer jsme měli ještě kontrolní, avšak vcelku přátelskou návštěvu nějakých poľovníků, kteří se tudy vraceli z podvečerní poľovačky. A ještě jedna poznámka - studánka, která je v mapě zakreslena kousek od chat na okraji louky za asfaltečkou, se tam skutečně nachází.

Třetí den - Úskalí odpočinkového dne a přesun do Nové Sedlice

Ano, podle některých dobrozdání by měl být třetí den na treku odpočinkový, což jsme byli rozhodnuti dodržet a spojit ho zároveň s doplněním zásob a přesunem do náruče Bukovských vrchů, konkrétně do obce Nová Sedlica.

Ráno jsme však, zcela v rozporu s proklamací odpočinkového dne, vstávali už v půl šesté, abychom se bez snídaně hnali do obce Hlivištia na autobus. Se sluncem nízko nad obzorem jsme produpali již zmíněnou asfaltečku a v obci byli odměněni alespoň již otevřeným obchodem, kde jsme stihli ještě před odjezdem autobusu "velkoměstsky" posnídat. To znamená, že si dáte všechny ty málo trvanlivé a špatně nositelné potraviny, jako jsou koláčky, rohlíčky a mléčné výrobky vůbec. V tomto případě doplněné ještě o poctivé mléko rovnou od čepu - asi z místních zdrojů - a zájemci si ho mohli sami nabírat přímo z takové té klasické pětadvacetilitrové hliníkové konve s patentním deklem.

Zdolávali jsme úspěšně nástrahy komplikovaného přesunu, až v Humenném jsme udělali školáckou chybu. Odpočinkový den jsme si totiž chtěli vychutnat u Sninských rybníků, což je pro obyvatele Sniny takové místní výletiště skutečně vybavené dvěma rybníky. Zbýval nám tedy poslední přesun a nabízelo se spojení jak vlakem, tak autobusem.

Autobus jel dříve, a tak jsme jeli s ním. A to byla ta chyba. Z autobusového nádraží ve Snině je to ke Sninským rybníkům ještě pořádný kus cesty, zatímco od vlakového nádraží je to podstatně blíž. A tak jsme si to v poledním slunci museli pěkně odtrpět. Nakonec jsme dostali alespoň malou satisfakci - po cestě jsme míjeli zastávku, kde autobus do Nové Sedlice také staví, takže se pak nebudeme muset vracet až na nádraží.

Na místě samém jsme zjistili, že místo rybníků jsou to spíše bazény. K tomu spousta nově předělaných věcí, ale také něco ještě zanedbané ze dřívějška a pořád trochu staveniště. Nicméně koupat se tu dalo (ovšem voda byla "horská", studená), bufety otevřeny a navíc - i přes horký den - jen málo lidí.

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.