Vtáčnik na sněhu a v mlze, zimní přechod na úžasném slovenském Vtáčniku

Turistika v zimě ve slovenských horách, túra na Žarnov a Buchlov

Pro pohoří Vtáčnik jsem se rozhodl v okamžiku, kdy jsem si kompletoval mapy pro zatím neuskutečněný přechod slovenské dálkové cesty SNP. Zaujala mě souvislá hřebenovka s častými skalními útvary a nezvyklá výška pohoří, které je značně vysunuté k jihu.

V souvislosti s velmi výrazným nejvyšším vrcholem (1 346 metrů) se z horstva otevírá letecký pohled na velké množství pohoří. Na internetu se dokonce objevuje údaj, že ze Vtáčniku lze spatřit největší počet slovenských pohoří najednou. Hory jsou však dosti neznámé a právě to odradilo další spolucestovatele od výletu sem.

Pohoří leží na středním Slovensku, na západní straně strmě padá do Nitrianské kotliny, za níž navazují rozsáhlé Strážovské vrchy a hřeben Povážského Inovce. Na severní straně leží pohoří Žiar, které je od Vtáčniku oddělené údolím řeky Handlovka. Nachází se zde město Prievidza. Východní strana pohoří je tvořena Handlovskou a Žiarskou kotlinou, které pohoří oddělují od Kunešovské hornatiny - Kremnických a Štiavnických vrchů. Nachází se zde hornické město Handlová, které jsme použili jako východisko do hor. Na jihu pohoří navazuje na nižší Tribeč a Pohronský Inovec.

Handlovské sopky

Vtáčnik patří ke Slovenskému středohoří a tomu odpovídá i jeho geologická stavba. Z velké části je tvořen vyvřelými horninami, některé útvary dosahují monumentálních rozměrů a mezi nimi se vyjímají dvě Handlovské sopky Velký a Malý Grič.

Čtěte také: Veľký a Malý Grič, sopky nad Handlovou

My vyrážíme večer z Otrokovic (je zrovna přelom listopadu a prosince), jsme čtyři jedinci, tři Češi (já, Moriss a Šura) a jeden Slovák Peťa. Kolem půlnoci se ocitáme na náměstí v Handlové, dáváme si dvě piva a poté jdeme zakempit. Na netu jsem objevil příhodné louky pod horou Kňazov kopec u zelené značky. Intuice dobrého noclehu nezklamala a na pěkné louce stavíme stany.

Ráno se budíme dosti pozdě ze dvou důvodů. Za prvé jsme zalehli hodně pozdě a za druhé přes noc napadlo deset čísel sněhu, takže ve stanech byla větší tma. Po velmi skromné snídani vyrážíme po zelené značce ve směru Tri studničky. Brzy jsme na místě a teprve tam doplňujeme více energie.

Tri studničky je soubor několika budov, které tvoří zázemí pro oblíbené výletní místo občanů Handlové. Nachází se zde kolotoče a houpačky, takže trochu litujeme, že jsme nespali zde. Mohli jsme se zatočit. Od lesních kolotočů začínáme poprvé pořádně stoupat na Malý Grič.

Po čtvrt hodině stoupání přicházíme k rozcestí zelené značky a naučného chodníku. V lese necháváme batohy a na lehko vyrážíme po velmi strmě vedené zelené značce. Na mokrém sněhu to dost klouže. Za půl hodiny stojíme na vrcholu 876 metrů vysokého kopce a není vidět vůbec nic. V mlze je viditelnost sotva deset metrů, tak si alespoň dáváme vrcholovou a snažíme se neuklouznout na mokrých a zasněžených vrcholových skalkách.

Sestup je zábavnější než cesta nahoru, Moriss si dobrovolně sedá a dobrých 30 metrů sjíždí po zadku. Na rozcestí si vyzvedáváme batohy a po naučné stezce mírně stoupáme do sedla pod Holým vrchem. Tady je rozcestí. Naučný chodník vede dolů do Handlové, ale doprava vede odbočka naučné stezky k větrací šachtě jednoho z místních dolů. Je to značené bílými zkříženými kladívky. Vydáváme se tedy po kladívkách a asi za 20 minut stojíme na žluté turistické stezce.

Po ní už bez orientačních problémů obcházíme Holý vrch a brzy jsme na rozcestí Krížkovce pod Velkým Gričem. Tady opět začíná strmější úsek, který je zajímavý tím, že vede skrz vytěžený les. Cesta není nikde vidět, značky brzy končí (nebo jsou pod sněhem), takže chvíli bloudíme. Konečně se nám daří najít žlutou a další stoupání už bylo jednoduché.

Za necelou hodinu od bloudivého kořene stojíme na zalesněném 972 metrů vysokém vrcholku. Kousek dál na východ je vyhlášená vyhlídková skála s "ferratou" ve 200 metrů vysoké stěně. Velký Grič má totiž největší skalní stěnu na středním Slovensku a směle může konkurovat Vysokým Tatrám. My ze stěny nevidíme nic, protože se mlha nerozfoukala, naopak spíše zhoustla.

Na Griči potkáváme skupinku slovenských výletníků, kteří nás obdivují, že vážíme takovou cestu "jen" kvůli Vtáčniku.

Z Velkého Griče klesáme lesní cestou do sedla pod Bielym kameňom, kde nás pomalu dostihla tma, takže na Biely kameň stoupáme už s čelovkami. Samotný nejvyšší bod tedy logicky vynecháváme a rovnou scházíme do dalšího sedla, kde na jednom z mnoha rovných plácků stavíme tábor. Chůze v mokrém sněhu je velmi vysilující, během dne jsme nabrali asi hodinu a půl zpoždění.

Vtáčnik bez výhledů

Druhý den mělo být dle předpovědi lepší počasí. Nakonec se mlha umoudřila a místo desetimetrové viditelnosti jsme měli rozhled až na metrů dvacet. Peťa nás hned po ránu svedl na špatnou cestu a dost dlouho jsme dál klesali do Ťepkova údolí.

Asi po 100 výškových metrech jsme zbystřili a uvědomili si chybu. Návrat na hřeben podnikáme stejnou cestou, ale stoupání ani poté nepolevuje. Zdlouhavým krpálem dosahujeme kopce Jarabá skala s vysílačem a několika drobnými skalkami. V těchto místech mi Vtáčnik opravdu začíná velmi připomínat domovské Chřiby.

Cestou bez výhledů vystoupáme na rozcestí Tri chotáre, kde se Peťa loučí. V pondělí ráno musí být v práci, takže po modré klesá k zastávce Derérov mlyn. Naše zbylá česká trojice pokračuje stoupáním přes Malou Homolku až k patě Vtáčniku. Tady najednou končí listnatý les a stezka se velmi strmě láme do prudkého výšvihu na samotný vrchol. Za jasného počasí tu musí být opravdu nádherný výhled. Prakticky o dvacet metrů převyšujeme Lysou horu, ale není to nic platné. Počasí se prostě neumoudřilo.

Na 1 346 metrů vysokém kopci dosti vyfukuje, na lelkování není chuť, takže brzy scházíme do lesa. Ještě jsem si ve vrcholové knize postěžoval na velmi nekvalitní počasí. Ani tohle nebylo nic platné. Brzy jsme u Kláštorské skaly, která nás svým zjevením v mlžném a zasněženém lese opravdu překvapuje.

Další klesání na Rúbaný vrch hřebenem Zadný Kľak bylo zdlouhavé a značně nezáživné. Jediným zpestřením byly skalky Kamenné vráta, kde už jsem lehce panikařil. Chystali jsme se totiž nocovat na kolibě pod Plešinou, která se nachází na jejím východním úbočí.

Jelikož však žlutě značená odbočka stále nepřicházela, zmocňoval se mě nepříjemný pocit, že jsme rozcestí minuli. Naštěstí se za skalkami znenadání rozcestník zjevuje a najít útulnu už byla hračka. Nachází se přímo u žluté pěšiny vedoucí do vesnice Ostrý Gruň. Poskytuje skromné útočiště a značně čmoudivé kamna.

To nejlepší nakonec

Ráno se Šura rozhoduje sejít do vesnice a přes Žiar nad Hronom vyzvednout auto v Handlové. Já s Morissem jsme pro návrat na Rúbaný vrch a poté hřebenovku Buchlova. Sraz máme ve vesnici Oslany. Konečně svítí slunce a člověku se hned jde líp.

Za chvíli jsme na Rúbaném vrchu a pokračujeme dál po žluté na kopec Balatom. Cestou nás obšťastňují pěkné výhledy na pocukrované hřebeny. Sešup do sedla Zadná lúka je strmý, ale ve srovnání s následujícím výšvihem na Buchlov je to pohodička.

Brzy začínají klouzavé a zasněžené šutry, ale vzrušení dosahuje maxima v úzkém žlabu s dvojicí žebříků mezi skálami. Sníh nepříjemně klouže, takže zjištění, že žebřík není přikovaný (asi na třetí šprušli), mě opravdu vyděsí. Druhý žebřík je už snadnější, ale na závěrečný skalní výšvih si shazujeme batohy.

Po překonání žlabu se ocitáme u rozcestí na Buchlově, ale samotný vrchol (1 041 metrů) je po naší levici. Bez batohů se tam škrábeme po zasněžených skalách, ale i tak je to na dvou místech téměř o hubu. Z Buchlova se koná krásný výhled na hlavní hřeben Vtáčniku, Nitrianskou kotlinu, Tribeč a jižní hřebeny Strážovských vrchů.

Z Buchlova poté klesáme strmým, ale neskalnatým lesem do hlubokého sedla, abychom vzápětí vystoupali na 913 metrů vysoký kopec Sladká skala. Na Sladké skale se nachází mnoho bizarních skal a věží, opravdu krásný pohled. Z členité Sladké skaly scházíme do sedla pod Žarnovem, ale na samotný výhledový bod jdu sám.

Moriss je už utahaný, takže relaxuje v sedle (ačkoliv je vyhlídka 4 minuty do mírného kopce). Z 840 metrů vysokého Žarnova se otevírá letecký pohled západním směrem na Strážovské vrchy, Považský Inovec a Bílé Karpaty. Kromě toho je vidět celá Nitrianská kotlina s dominujícími městy Partizánské a Nováky. Žarnov mi velmi připomíná strážovskou pyramidu Vápeč.

Po návratu se rovnou zvedáme, dopíjíme polostudený čaj a zdlouhavě klesáme do doliny. Brzy končí souvislá sněhová pokrývka a po hodině a půl vysilujícího klesání stojíme v osadě Ďurišove Štále.

Náhodou zrovna přijíždí autobus (jediný za celý den) a sympatický řidič nás za symbolických 30 centů veze do vesnice Oslany (pravděpodobně taky turistický nadšenec). V místní pizzerii si dáváme dobré jídlo, obsluze naštěstí nevadí, že svým zjevem a uzeným odérem téměř odpuzujeme hosty. Asi za hodinu přijíždí Šura, nacpe se pizzou a konečně ve tři odpoledne vyrážíme zpět domů.

Sumarizace

Vtáčnik lze doporučit jako pohoří pusté, ale dobře přístupné. Jeho atraktivita u mě jistě utrpěla nešťastným počasím, ale věřím tomu, že výhledy mohou být opravdu famózní. Malou ochutnávku z krás Vtáčniku jsme ostatně dostali na Buchlově a Žarnově.

Značení v horách je místy na bídné úrovni, na samotném hřebeni je nedostatek zdrojů vody. Fyzicky jde o nenáročné pohoří (pro nás bylo těžší z důvodu mokrého sněhu), technicky náročné pouze při výstupu na horu Buchlov.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.