Jezerní hora, Svaroh a Ždánidla aneb zakázaná(?) turistika na Šumavě

Zapovězené cíle Šumavy

Průzkumnou výpravu jsem plánoval hlavně do podmáčeného terénu Slaťového potoka u Gerlovy paseky, a pak také na vrchol Ždánidel. Za to, že přidáváme i výstup Dámskou cestou od Čertova jezera na Svaroh k bývalé Juránkově chatě, může vlastně náhoda. Občanské sdružení Otevřená Šumava totiž právě sem pořádá již IV. protestní akci, která si získává naše sympatie. A nejen proto, že při ní po mnoha letech mohu znovu zvěčnit Černé jezero z Jezerní stěny.

Začněme ale po pořádku. Počátek podzimu s sebou přináší chladná rána a jasné dny, pro nás důvod zanechat spacáky doma ve skříni a využít pohostinnost jednoho z mnoha penzionů u Nové Hůrky. Doba, kdy jsme zde přespali v místnosti bývalé roty a udělali si večerní prohlídku vojáky navždy opuštěných budov, dávno minula a dnes zde vyrostlo mnoho krásných domků v králováckém stylu. Místo tak znovu dostalo něco z rázu osobitosti z doby, kdy zdejší sklárny jeli na plné obrátky a zaměstnávali mnoho lidí z okolí. O tom ostatně krásně vypráví Klostermannův román Skláři, situovaný do zdejší malebné krajiny.

Gerlova paseka (996 m n. m.)

Jen páteční odpoledne nám musí stačit na průzkum prvního cíle, zalesněného území nad Slatinným potokem. Narychlo se ubytujeme v penzionu Pod Hůreckým vrchem, nebo také Bike penzionu, a hned vyrážíme do terénu. Zavděk bereme modrou turistickou značkou, když pohled do mapy jasně ukazuje, že loukou za hlavní cestou si trasu nezkrátíme. Velké množství pramenů a potoky Drozdí, Černý, Sklářský a Slatinný zde meandrují podmáčeným územím nikoho, bez cest a pěšinek.

Čtěte také: Jezerní hora, výstup na zakázanou horu

To ale nijak nevadí, protože se brzy dostáváme do míst, kde stávala brusírna, patřící kdysi k zhůřské sklárně. I proto byla často označována jako Zhůřský závod. Dnes na soutoku Slatinného a Sklářského potoka najdeme poblíž turistického rozcestníku již jenom nevelké terénní nerovnosti se zbytky vodních kanálů a náhonů.

Za Slatinným potokem se cesta začne postupně zvedat k rozlehlé louce, která dříve, podobně jako místo u bývalé brusírny, sloužila vojsku jako vhodné cvičiště.

Někdy v polovině osmdesátých let jsem se o tom mohl s kamarády přesvědčit na vlastní oči. Při našem průstupu kolem řeky Křemelné, kdy jsme šli od jejího pramene pod Jedlovou horou až na Čeňkovu pilu k soutoku s Vydrou, jsme právě zde narazili na vojenská ležení s u Zhůří rozestavěnými tanky v palebním postavení. Naštěstí slatě okolo nám umožňovaly přechod lesy a tak jsme se nakonec proplížili bojištěm nikým nezpozorováni.

Dnes se louka rychle proměňuje v les. Do údolí Křemelné již přes mladé smrčky nedohlédnete a také protější Hadí vrch lze spatřit jen průhledy mezi stromy. My u kraje louky odbočujeme ze značené trasy vlevo a obcházíme paseku podle lesa. Kolem je ohromující množství ryzců pravých a muchomůrek červených, které jsou dokonalou pastvou pro oči.

Konečně se nám otevře pohled na ploché a stále ještě odlesněné temeno Hadího vrchu. V údolíčku se kroutí Křemelná, zde ještě mladá a nenápadná říčka, a já čekám na několik krátkých okamžiků, až slunce svými paprsky pokryje pomalu se zbarvující krajinu zlatistým přelivem.

Znovu se dostáváme na značku, tentokrát žlutou, směřující od kapličky ve Zhůří na Starý Brunst, ale po ní jdeme jen pár set metrů. Vystoupáme k první lesní cestě, která vede směrem k vrcholu Gerlovy paseky, a po ní se snadno dostáváme přímo pod malou skalku s posedem. Pouhé čtyři metry nám zde chybí do tisícimetrové výšky. Důkladně vystavěná a vysoká zídka z volných kamenů tady možná poukazuje na to, že tady byly v minulosti pastviny. Tomu nakonec odpovídá i název vrcholu.

Samotná louka - Gerlova paseka však existuje podle mapy i kilometr pod stejnojmenným vrcholkem. Ta je také dalším cílem, kam se chceme dostat. Cesty lesem však vedou výhradně po vrstevnici, a tak po nich chodíme sem tam a bloudíme. Jednou na západ, pak zase na východ, zpátky na stejnou cestu, kde jsme již byli, no co mám dál povídat, jen intuice nás nakonec na horní stranu paseky dovedla. Po hodinovém bloudění.

Hned u Gerlovy paseky se na nás přišli zblízka podívat dva krásní koně a také několik krav. Bylo vidět, že se tady nudí. Nenudili jsme se ale my. Vytipovaný můstek, nebo brod přes Slatinný potok hledáme marně. Cestu k němu nenacházíme, a protože pod námi jsou slatě a mokřady, volíme nakonec ústup. Znovu se tak dostáváme na hřebínek Gerlovy paseky nad Křemelnou a nakonec jsme rádi, že se k Nové Hůrce vůbec vracíme ještě za světla.

Kepelské Zhůří (Haidl am Ahornberg) bylo jednou ze svobodných králováckých rycht a je zmiňováno poprvé v roce 1613. V roce 1761 zde byl postaven kostel Nejsvětější Trojice, ale ten roku 1809 vyhořel. Nový byl již kamenný. V roce 1920 měla obec 79 obydlených domů, 598 obyvatel, z toho 6 Čechů. V roce 1929 byla v obci pošta, četnická stanice, čtyři mlýny, dvě pily, výrobna kartáčů, dřevovýroba. Dnes tady najdete jen obnovenou kapličku z roku 1999. Z iniciativy bývalých Zhůřských občanů a za přispění občanů Hartmanic byla v místě původního kostela vedle umrlčích prken. Nedaleko je pomník věnovaný americkým vojákům, kteří zde na konci války padli za svobodu Československa.

Svaroh (1 333 m n. m.), IV. protestní pochod na bývalou Juránkovu chatu

Při večeři se dovíme o možnosti podívat na vrchol Svarohu cestami, které byly dříve turistům volně přístupné, ale dnes jsou pouze pro vyvolené. Projedu si internet a odkazy na minulé pochody mne hodně zaujmou. Čtu si o tom, jak po naší Sametové revoluci z důvodu ochrany šumavské přírody strhli a tím znepřístupnili turisticky atraktivní Lávkovou cestu, která vede nad Čertovým jezerem přes skalky a strže u Jezerní hory k Předělu. O Dámské cestě, dokonale vystavěné a široké stezce přes kamenná moře západní strany Jezerní hory, kterou se prý na Juránkovu chatu mohly dostat i vznešené dámy v kočáru. O snaze obnovit bývalou Juránkovu chatu.

Šumava však má předepsanou jinou budoucnost. Divočinu. A tak zatímco na české straně na vrcholcích hor v případě špatného počasí v lepším případě mrznete, v horším zmrznete, v Bavorském lese, tolik nám oněmi samozvanými ochránci přírody dávaném za vzor, mají chaty prakticky všude. Na vrcholcích, nebo těsně pod ním, Ostrého, Javoru, Falkensteinu, Roklanu, Luzného i Třístoličníku. Všude tam máte možnost nejen se občerstvit a ohřát, ale dokonce i přenocovat. Nejen pro tuto zkušenost se na nás musí Bavoři přes hranice dívat jako na hlupáky. Nakonec já se oním hlupákem, který se ze mne snaží národní park Šumava svými mnohdy nesmyslnými zákazy a příkazy udělat, cítím.

Ráno se proto domluvíme rychle. Občanská společnost Otevřená Šumava může počítat i s našimi protestními hlasy. Jedeme na Špičácké sedlo, kde po třech týdnech opět platíme stovku za parkovné. Tu tentokrát od nás vybírá poněkud nervózní černoušek. Jsou dva stupně pod nulou, ráno jsem seškrábal ze skla auta první letošní ledovou krustu a tak se mu ani nedivím. Tohle počasí musí být pro někoho z Ghany ukrutný šok.

Značenou stezkou je to přes sjezdovky Špičáku k břehům Čertova jezera jen 2,5 km. Chlad rána překonáváme zrychleným výstupem a já lituji toho, že jsem si nevzal do báglu náhradní triko. Propocená a posléze prochlazená záda budou asi večer žalovat.

U Čertova jezera jsme zatím úplně sami. To ale netrvá dlouho. Stačí jen několik minut a břeh se zaplňuje desítkami chtivých a na nevšední zážitek natěšených příznivců, a musím podotknout, i znalců šumavské přírody.

K odbočce Lávkové cesty jdeme napřed. Přece jen nás ty davy trochu děsí. Zanedlouho slyšíme vyprávění o tom, jak zde svévolně takzvaní ochránci přírody zničili lávkové můstky na této cestě. Projít se tak sice dá, ale jen na vlastní riziko.

Nevím, jestli i letos tudy někdo projde, tak jako se to povedlo několika lidem loni, ale většina volí výstup na hřeben Jezerní hory a tzv. Václaváku. My se přidáváme a stoupáme lesem přímo vzhůru. Nahoře ještě kousek pokračujeme hřebenem k vrcholu Jezerní hory, kterou máme kousek před nosem. Kolem nás je kůrovcem zničený les a tak se občas musí překonat překážky v podobě padlých stromů.

Přes omezené výhledy zkouším fotit Čertovo jezero v hlubině pod námi. Celá nesourodá skupina, kde jdou společně mladí i staří, Češi i Němci, je roztahaná po hřebeni až skoro k vrcholku Jezerní hory. Někteří se pak na zavolání vrací zpět. Dámská cesta, kterou máme jít, je totiž pod námi a my na ni musíme kousek sestoupit. Otáčím se a najednou vidím od Jezerní hory vzlétnout nějakého dravce. Po chvilce jeho letu je mi jasné, že vidím přelet vzácného a přísně chráněného tetřeva. Za chvíli zapadne do lesa nad Čertovo jezero.

Právě tetřev je ten hlavní argument pro omezování přístupu turistů do mnoha míst Šumavy. Je nutno říct, že argumentem pochybným. Vždyť nejvíc tetřevů, kteří se po desítkách, ba stovkách volně lovili, zde bylo v době, kdy na Šumavě žilo mnohonásobně víc lidí než dnes. Chodili všude bez omezení a tetřevům to nevadilo. Jestli není chyba spíš někde jinde…

Na Dámskou cestu se dostáváme po stezce dříve využívané pohraniční stráží. O tom svědčí bílé izolanty na pahýlech několika torz smrků. Dívám se na nedaleký Velký Javor a zkoumám pohledem hřeben, kterým jsme při prvním přechodu Šumavy, kdy jsme šli převážně po hranicích, vystoupali sem na Dámskou cestu. Už tehdy mne zaujaly rozlehlá kamenná moře a vznešená stezka proplétající se postupně mezi nimi.

Pozvolný a příjemný výstup končí mezi Jezerní horou (1 343 m n. m.) a Svarohem (1 333 m n. m.). Nedaleko je torzo Juránkovy chaty. Oželíme guláš, který u ní čeká na hladové nedočkavce, a vrháme se vstříc jinému zážitku. Výhledu z Jezerní stěny na Černé jezero. Malá skupinka nás vede vysokou travou bezlesým svahem přímo k vyhlídce. I zde trochu překážejí suché stromy, nebo spíš pahýly. Přesto je pohled dolů k jezeru dech beroucí. Dlouho zasněně pozorujeme nejen Černé jezero, ale i vzdálenou krajinu nad ním. Je velká škoda, že tento pohled zůstává mnohým utajen.

To ale nemusí! Jakkoli ohleduplně se v sousedním Bavorsku chovají k přírodě, neopomenou vyjít vstříc i turistům a všem obdivovatelům její krásy. Stezkou, která vede z Lohbergu a z parkoviště Scheiben, je snadno dostupný vrchol Svarohu a tím lehce dosažitelný výhled k Černému jezeru. Paradoxně tak pohled k němu bude dnes znát mnohem víc Němců, než Čechů.

Dámská cesta byla vystavěna pro snazší dosažení Juránkovy chaty ze směru od Alžbětína a stále je dokonale funkční. Pozvolný výstup je příjemný a atraktivní. Je velká ostuda, že tato stezka zůstala turistům uzavřena. Zajímaly by mne opravdové důvody, a kdo zákaz stvrdil svým podpisem. Jak dlouho si ještě necháme otravovat život od samozvanců uzurpujících si nejkrásnější místa Šumavy jen pro sebe?

Když se vrátíme k nehezké rozvalině Juránkovy chaty, po guláši není ani stopy. Zbyl jen velký prázdný hrnec s vyvanulou vůní majoránky. Odhadem dvě stovky hladových krků s ním rychle zatočily. Naštěstí naše zásoby jsou téměř neztenčené. Ještě než do nich pořádně sáhneme, jdeme na kamennou skalku vrcholu Svarohu. Na ní je tlačenice a sotva tam vejdeme. Podobné je to i s další skálou, která je již na Bavorské straně hory. Zdobí ji malý železný kříž. Pohledy do daleka i přes silný opar a nízkou oblačnost objevují vrcholky Ostrého, v dáli Hohen Bogen, na opačné straně pak Falkenstein, blízký Velký Javor a mnoho dalších hor a hřebenů Šumavy.

Je něco po jedné, většina souputníků mizí v kamenném moři pod Svarohem a sestupuje k Scheiben, odkud je poveze autobus do Alžbětína. My sestupujeme ze Svarohu do Čech cestou směřující ke Kokrháči a Ostrému. Míjíme právě odjíždějící terénní auto s prázdným voňavým hrncem a u jedné z mnoha sluncem vybílených klád mažeme na chleba paštiku. Slunce již dlouho příjemně hřeje a je bezvětří. Ideální den i skvělé místo jsou balzámem pro naše duše.

Od cesty z Eisensteinu do Lohbergu sem vede stezka. Na západ od našich hranic nesmyslné zákazy neznají. Celý národní park Bavorský les je hustě pokryt turistickými značkami, navíc se v době od 15.7. do 15.11. můžou využívat téměř všechny pevné cesty i stezky bez omezení. Díky tomu se návštěvníci rozptýlí po větším prostoru a nezatěžují tak jen malý prostor, jako je tomu bohužel u nás.

Holý svah Královského hvozdu vede naše kroky pomalu dolů. První odbočkou míříme vpravo, zpět ke skalkám na bočním hřebenu Jezerní hory, dostáváme se do vodou dokonale vymleté cesty, která je dnes již jen hlubokým a nesjízdným korytem potoka, a sestupujeme na červeně značenou cestu mířící sem od Bílé strže a Statečku. K Černému jezeru je to jen kousek.

Tady si procházíme dlouhý a zajímavý úsek okolo břehu jezera. Pohledem vzhůru hledám místo, odkud jsem shora fotil jezero, ale je tak silný opar, že není vidět ani druhý břeh. Přesto zkouším několik tajemně se tvářících obrázků z vody a mlhy vylovit.

Nestojí to asi ani za řeč, ale když jdeme zpět na Špičácké sedlo, jede proti nám do přísně chráněného území z ničeho nic několik desítek luxusních BMV kabrioletů se značkami Prahy a středních Čech. Proplétají se mistrně úzkou asfaltkou mezi zírajícími turisty, malými dětmi a překvapenými cyklisty. Je vidět, že na celodenní toulání pěšky krásnou šumavskou přírodou majitelé nemají čas. Věru nezávidím jim jejich úděl.

Ždánidla (1 309 m n. m.)

Nedělní ráno není tak mrazivé jako to včerejší. Tlaková níže se na jihu Šumavy přetlačuje s tlakovou výší a tak nás čeká sice teplejší, ale značně větrné počasí. Rozdrncaný autobus nás veze do Prášil, odkud již po svých zvolna stoupáme žlutou turistickou značkou směrem na Gsenget. U Gažákova rozcestí značku opouštíme a serpentinami ukrajujeme výškové metry mohutné hory jménem Ždánidla. Postupně se otevírají nádherné rozhledy k východu, ale ty nejkrásnější nás teprve čekají.

Obcházíme horu i její l. zónu NP a na vrchol jdeme ze severu mechovou cestou. Nahoře je mnoho Kirillem vyvrácených stromů, zbylé jsou jen holými pahýly zabodnutými do země mezi vysokou žlutou trávu jako kopí nějakého obra. Je zde kupodivu i skupinka několika lidí. Ty sem přivedl vyškolený průvodce NP Šumava za 230,- Kč na osobu. Tento vrchol je jedním z dnes již mnoha cílů, kam smíte, pokud zaplatíte. Protože ale je na pomezí l. zóny, můžete se sem dostat i legálně.

Nahoře fičí ledový vichr a tak se moc nezdržujeme a pomalu klesáme mladou smrčinou ke Zlatému stolečku, odkud skupina přišla. Moc se nám nedaří, začínají se objevovat polomy a jde se špatně. I proto nakonec měníme plán, nebo se spíš vracíme k původnímu, kterým bylo pokračování hřebenem na Dřevěnou hůl (1 206 m n. m.). Jdeme po vrstevnici starou, měkkou cestou mechovým rájem. Kolem je plno mladých smrčků, zjevně zde vysázených.

Na prvním rozcestí si vybíráme podobně příjemnou cestu, ta se však postupně stáčí a tak jdeme o patro níž zase zpět ke Zlatému stolečku. Asi bychom tam chodili ještě dnes, kdyby se neobjevil zčista jasna vandrák putující Šumavou. Nejprve se nás trochu lekl, ale nakonec nás správně na dálku vyhodnotil jako zbloudilé poutníky, neutekl před námi do lesa, a poradil, kudy se dostaneme pod Zlatý stoleček. Přesto znovu tápeme po starých a nepoužívaných cestách, kterých je kolem plno. Spíš lety vypěstovanou intuicí a dobrou orientací se z lesa, kde se střídá zdravý s mrtvým a kůrovcem napadeným, konečně vymotáme.

Nahoře dost nepříjemně fouká a tak se po vrcholovém fotu stahujeme o trochu níž směrem ke Zlatému stolečku. Odtud přišla i skupinka platících s průvodcem. Jeho: "Kde jste se tu vylíhli", jsem odbyl poukazem na to, že jdeme mimo l. zónu. Vůbec to byla podivná partička. Nikdo nepozdravil, vlastně všichni jen mlčeli a zalezlí pod vyvrácené kmeny pojídali své zásoby. Nechtěl bych takhle poznávat Šumavu. Na Ždánidla se takto provází každou druhou neděli. Další důkaz, že Šumava se stává přístupná, ovšem pouze pro vyvolené…

Moc se nám nedaří držet správný směr, začínají se objevovat polomy a jde se špatně. I proto nakonec měníme plán, nebo se spíš vracíme k původnímu, kterým bylo pokračování hřebenem na Dřevěnou hůl (1 206 m n. m.). Jdeme po vrstevnici starou, měkkou cestou mechovým rájem. Kolem je plno mladých smrčků, zjevně zde vysázených.

Na prvním rozcestí si vybíráme podobně příjemnou cestu, ta se však postupně stáčí a tak jdeme o patro níž zase zpět ke Zlatému stolečku. Asi bychom tam chodili ještě dnes, kdyby se neobjevil zčista jasna vandrák putující Šumavou. Nejprve se nás trochu lekl, ale nakonec nás správně na dálku vyhodnotil jako zbloudilé poutníky, neutekl před námi do lesa, a poradil, kudy se dostaneme pod Zlatý stoleček. Přesto znovu tápeme po starých a nepoužívaných cestách, kterých je kolem plno. Spíš lety vypěstovanou intuicí a dobrou orientací se z lesa, kde se střídá zdravý s mrtvým a kůrovcem napadeným, konečně vymotáme.

Dřevěná hůl zůstane tentokrát zapomenuta a my sestupujeme k jezeru Laka. U něho by byl hřích chvíli nezastavit a to i činíme. Podobně i o 2,5 km nížeji na Hůrce, kde dvakrát rozezvučíme zvon ve věži Železnou oponu přeživšího kostela. Podcházíme ostrý Hůrecký vrch a zanedlouho jsme v Nové Hůrce v cíli naší cesty.

Další související články: