Jezerní hora (1 343 m n. m.) na Šumavě je turistům bohužel nepřístupná

Jezerní hora: Výstup na zakázanou horu na Šumavě

Je až s podivem, že naše cesta nezačíná v žádné exotické zemi, kde domorodci uctívají a střeží tajemství svých posvátných hor. Jejich nepřekročitelná tabu mají opodstatnění v jejich víře a pokud bychom k nim cestu podnikli, zcela jistě by v našem jednání převládl takt a respekt k hostitelům a jejich zvykům. Bohužel, my jsme se rozhodli pro cestu v našich luzích a hájích s cílem zdolat jednu z nejkrásnějších hor Šumavy.

Na první pohled všechno vypadá jednoduše, ale když si uvědomíme, že žijeme v zemi, která sice světu předkládá, jak hodně ctí demokratické principy, ale kde na straně druhé je listina základních lidských práv a svobod cárem papíru, je jasné, že bez různých překážek tady nejde cestovat. Prosím čtenáře o trpělivost, ale fakt, že mnohé české hory se dostaly pod správu lidí, kteří si z poslání udělali dojnou krávu, mě nutí k napsání těchto řádků. Kupí se nesmyslná rozhodnutí jež mají základ v podivných zákonech, které si každý vykládá, jak se mu to hodí.

Chodím po Šumavě pětačtyřicet let a odšlapané kilometry bych spočítat nedokázal. Stál jsem skoro na všech jejích vrcholech. Přesto bych si nedovolil říci, že pohoří znám. Každá cesta je jiná a hory vydávají svá tajemství jen pozvolna a ne každému. Přivítal jsem sametovou revoluci a poznal rakouskou a bavorskou část hor. Prošel jsem i místa, která byla dříve za dráty a udělal jsem moc dobře. Teď se mnou asi hodně lidí nebude souhlasit, když napíši, že nejčernějším dnem Šumavy byl 20. březen 1991, kdy byla vyhlášena národním parkem.

Ne orkány, vichřice či kůrovec, s tím si příroda dokáže poradit, ale správa parku a její nesmyslné zákazy, které uzavírají jednu část za druhou, jsou pravou příčinou poklesu návštěvnosti Šumavy. Nejkrásnější místa jsou pro běžného turistu nedostupná a stále přibývají další. Pro mě je slůvko národní posvátné, ale k čemu by mně byla Národní galerie či muzeum, kdybych u vchodu dostal pár informací a dovnitř nemohl? Jak bychom chápali Národní divadlo bez diváků? K čemu tedy jsou národní parky? Snad ne pro budoucí generace, pro které budou samozřejmě uzavřeny.

Vědecké kapacity se trumfují v protichůdných názorech a nikdo nedokáže vybrat a zřejmě ani nechce určit, co je pro park prospěšné. Svoji polívčičku si přihřívají poslanci a senátoři s touhou se ukázat, jak všemu rozumí. Zbohatlíci si bezohledně staví sídla v samém srdci hor. Připravují se projekty, které spolknou miliony. Nově plánované návštěvnické centrum má stát sto milionů a jednou z atrakcí bude ohrada pro vlky a rysy. Dráty se po letech opět vrátí na Šumavu.

Jezerní hora, turistická mapa

Proč na rakouské či bavorské straně můžeme chodit jak po cestách značených tak i neznačených. Na české straně je turista brán jako škodná a aby se neřeklo pár míst se mu ukáže. Může se dostat i do míst zakázaných, ale musí zaplatit. Přitom se po cestách, kam turisté nesmějí, prohánějí vozidla správy parku a náklaďáky se dřevem.

Dovolím si tvrdit, že jedno těžební monstrum zničí za jediný den více zákonem chráněných rostlin a živočichů než všichni turisté za celý rok. V žádných horách na světě nenajdete tolik cedulí se zákazy jako na Šumavě. Omlouvám se trpělivému čtenáři za delší úvod, ale myslím si, že je mnoho věcí na našich horách, které volají po nápravě.

Prohlédni fotky k článku (12 fotografií)

Autobusová zastávka v Železné Rudě je startem naší dnešní cesty. Máme namířeno na Jezerní horu. Je již tradicí, že zacházíme k benzínce na kafe. Krátká porada o trase, pohled na modrou oblohu, která slibuje krásný den a za chvíli se loučíme s městem. Modrá značka nás přivádí do Královského hvozdu, který leží již mimo území národního parku. Na kraji lesa opouštíme značku a necháváme se vést křivolakou stezkou. Přecházíme asfaltku, která míří k Čertovu jezeru a hledáme vhodnou cestu k výstupu.

Rozhodujeme se pro Václaváky, takové jméno má cesta na mapě. Jde přímo k vrcholu a je zřejmě dědictvím z minulosti. Stav je katastrofální, asi se tu nedávno konaly manévry. Chůze v hlubokých kolejích je sice po půlhodince za námi, ale to ještě netušíme, co nás ještě čeká. Vycházíme na paseku, kde si zařádila vichřice.

Míjíme několik hezkých skalních útvarů a zničený koberec plavuní. Kmeny se zde pokoušel někdo přerovnat a asi i odvézt. Vpravo se objevila cedule se zákazem, sám voják v poli, a není z toho zřejmé, kam se vlastně nesmí. Jedná se spíše o překážkovou dráhu. Přelézaní kmenů nás zdržuje, ale vrchol je na dohled. Konečně něco hezkého.

Otevírá se nám výhled k jihu na oba Javory. Poslední vyvrácené kmeny a jsme na vrcholu. Kupodivu je zde jen několik málo vývratů. Šli jsme něco přes hodinu a jsme o 450 m výše. Vrchol je rozsáhlá plošina porostlá trávou a řídkým lesem. K jihu je rozhled do sousedního Bavorska. Děsí nás nepořádek v podobě starých koberců, plastových konví a jakési plachty. Tak to zde turisté jistě nenechali.

Dáváme si krátkou přestávku a s obavou sledujeme letící tmavé mraky. Kousek pod námi je značně vyšlapaná pěšina. Vracíme se k ní a sestupujeme. Zastavujeme nad prudkým srázem a pod námi se modrá Čertovo jezero. Objevujeme nádherný výhled a začínáme fotit. Stezka obchází vrchol a my se vracíme k bíločervené tyči.

Jezerní hora je nejvyšší v Královském hvozdu a se svými 1 343 m n. m. osmou nejvyšší české části Šumavy. Jejím vrcholem prochází evropské rozvodí. Zhlíží se ve svých dvou jezerech. Z menšího, Čertova (10,3 ha, 1 030 m n. m., hloubka 36 m), teče voda do Černého moře a voda z našeho největšího ledovcového Černého jezera (18,47 ha, 1 008 m n. m. a 39,8 m), končí v Severním moři. Již v roce 1911 zde byla vyhlášena rezervace. Dnes je jednou ze čtyř národních přírodních památek na Šumavě s rozlohou 175 ha.

Správu CHKO tahle skutečnost zřejmě nezajímá, protože se zde dějí věci, které se dají těžko pochopit. Naše kroky míří ke zbytkům Juránkovy chaty. Přicházíme k pasece s více jak metrovými pařezy, ale kmeny chybí. Mračna nad námi nemají daleko k černé a tak se rozhodujeme k sestupu do sedla pod Malým Špičákem. Přicházíme k nově budované široké cestě, která tu nemá žádné opodstatnění. Docházíme k závoře a přístřešku a nestačíme se divit. Dozvídáme se, že jsme se dopustili nejméně přestupku a navíc to vypadá, že dnes zmokneme.

Rozhodujeme se pro výstup na Malý Špičák (1 159 m n. m.). Vrchol je zalesněný, bez výhledu, a my pokračujeme na vrchol Špičáku (1 201 m n. m.). Je odtud hezký rozhled k severu a na Jezerní horu. Sestupujeme jednou ze sjezdovek ke značené cestě. Z dálky se ozývá zahřmění. Zrychlujeme a po půlhodince jsme na nádraží na Špičáku. Za pět minut sedíme ve vlaku do Železné Rudy a odtud poklusem k autobusu. Začíná pršet a náš autobus se objevuje v zatáčce. Nastupujeme a je tu průtrž mračen s kroupami, jakou jsme dlouho nezažili. Dnes to bylo opravdu s chlupem.

Tato oblast je na mapě KČT č. 64 Železnorudsko. Kudy se může a kudy nesmí je ve hvězdách a tak každý podstupuje určité riziko. Bez problému je výstup z bavorské strany, po hraniční stezce. Je možné, že potkáte novodobé pohraničníky. Určitá změna proti minulosti je patrná. Tito nemají samopal a nejde o život, pouze o pokutu. Způsob jednání je ale dosti podobný.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.