Bukovské vrchy s dětmi, hřebenovka na Slovensku když je peněz málo a děti už umí chodit

Bukovské vrchy: přechod hlavního hřebene Bukovských vrchů

Kam letos na dovču? Cha, peněz málo, děti už umí chodit, navíc jsme tam nikdy nebyli a reference jsou více než slibné. Tak proč nezkusit ochutnat alespoň malý ždibec z Bukovských vrchů a osondovat tak, zda má smysl se sem případně vrátit i na podstatně delší dobu.

Poněvadž se chystáme vyrazit se třemi malými dětmi, a to 6, 2 a 2 roky, plánování trasy a vůbec veškeré přípravy jsou tomu podřízeny. Nakukujeme několikero repelentů, prý se budou dle zjištěných informací v pralese Stužica více než hodit. Co se týká trasy držíme se osvědčeného modelu: příjezd do Nové Sedlice, výstup na Kremenec a následně slovensko-polská hřebenovka ukončená díky přítomnosti malých dětí předčasným sestupem do dědiny Runina.

Předpokládáme značně zpomalený postup, to co jiní zvládnou za jeden den, my zvládneme při nejlepším za dva. Lehké obavy máme z počasí, kdy Bukovina je známa svými vydatnými srážkami, avšak výhled předpovědi naznačuje, že bychom snad mohli mít štěstí, tak uvidíme.

Čtvrtek 13.8., odjezd z Ostravy

Vyrážíme z Ostravy popůlnočním rychlíkem Šírava, pokud půjde vše jak má, měli bychom za nějakých osm a půl hodiny vystupovat v Humenném. Tak se také děje, zpoždění veškeré žádné, rychlík je poloprázdný a navíc máme možnost využít o něco komfortnější vagón pro cestující s dětmi. Skvělé. Něco po deváté ranní vystupujeme na nádraží a okamžitě nás uvítá místní kolorit. Plná hospoda, kdy před každým stojí již několik vypitých decáků. Někteří z přítomných jsou řidiči autobusů v uniformách. Za hospodou slyšíme hádku místních cigánů.

Jsme rádi když nám za hodinu jede další vlak, pivo stejně nestojí za nic, tentokrát do posledního většího města na trase, Sniny. Odtud pokračujeme autobusem směr Nová Sedlica. Cesty jsou v překvapivě slušném stavu. Po cestě míjíme vodní nádrž Starina s fantasticky zbarvenou životadárnou tekutinou. Zatím neprší, ale od rána se honí mraky.

Po odpoledním příjezdu do nejvýchodnější slovenské obce Nová Sedlica (410 m n.m.) usedáme na pivo do penzionu Kremenec, rádi bychom od místních vyzvěděli, kde v dědině lze postavit stan, aby to nikomu nevadilo. Cestu na verejné táborisko zavrhujeme, další den bychom se totiž museli vracet a na to s malými dětmi nemáme dostatek času. Před sebou totiž máme pro nás nejnáročnější část treku - výstup na Kremenec.

Po usednutí do hospody se spouští liják a my celkem s hrůzou sledujeme černé nebe, Bukovina nás vítá svým tradičním způsobem. Liják za několik hodin ustává a ač se to zdá v tu chvíli nemožné, po zbytek pobytu na Poloninách se už s deštěm nesetkáme. Stanujeme u staré školy, asi 100 m od penzionu, hned vedle jediné místní chalupy s doškovou střechou.

Ještě večer jsem při procházce Sedlicí dvakrát kontrolován místní policií v džípech, vše však probíhá hladce a to i přesto, že jsem si doklady nechal ve stanu. Zdá se, že stačí, když na ně plynule mluvím česky a sděluji jim, že stan máme u staré školy. Poté potkávám již jen velkého zbloudilého psa, navzájem se lekneme. Vůbec si mě však nevšímá, odbíhá kamsi pryč. Spí se celkem dobře.

Pátek 14.8., výstup na Kremenec

Vítá nás slunečné ráno, což nám dává vyhlídku na dobré počasí nejen pro tento den. Děti necháváme dosyta vyspat a nakupujeme v místním krámku posledním možné zásoby, ta šance po cestě už nikde na několik dní nebude. Co si neneseme, to nemáme. Místní, jež nás neviděli předešlého dne, hartusí něco jako: "tie medveďe im tie deti zožerů".

Přičítáme to místnímu koloritu, nedbáme a vyrážíme po červené směr Kremenec (1 221 m n.m.). Zpočátku po úzké asfaltce, zanedlouho se však noříme do bukových lesů, jejichž koruny nás chrání před ostrým sluncem a při přibližné teplotě 25 st. Celsia poskytují vítaný stín. Cesta neustále stoupá. Konečně vidíme také první zástupce místní fauny, užovku, spousty motýlů a mraveniště lesních mravenců.

Pomalu nám začíná docházet, že dnešní den bude opravdu náročný a my se začínáme krapet strachovat, abychom na Kremenec přišli celkem včas. Míjíme po deštích zakalenou studánku, předbíhají nás dva páry lidí, nejsme tady sami. Zhruba v polovině dne se noříme do Stužického bukového pralesa a při sestupu ke stužické řece ztrácíme perně vyšlapané výškové metry.

Naše dvouleté ratolesti po většinu cesty neseme na ramenech, když se k tomu připočtou plné batohy, máme toho docela dost. Prales je úžasný, dýcháme výborný vzduch, je se na co dívat, neuvěřitelné stromy. Míjíme tři lidi jež sestupují. Zvěsti o rojích komárů a mušek se nepotvrzují a repelenty se tak ukazují jako zbytečná zátěž.

Stoupání je stále náročnější, překračujeme napadané stromy a opět se začínáme strachovat abychom Kremenec zdolali v přijatelném čase. Trasa v mapě je zakreslená jako lyžařská trasa, upřímně si to ale nedovedu moc představit.

Poté co míjíme studánku přímo na stezce je nám jasné, že dnešní den určitě zvládneme, protože dle mapy nás čeká již jen závěrečná střecha na vrchol. Po jeho zdolání přibližně v 19 h zjišťujeme, že zde již nikdo není a rovněž tak není k dispozici ve slovenské mapě avizovaný turistický přístřešek.

Fotíme a vybíráme místo pro stan. Rozhodujeme se pro slovenskou stranu, lehce z kopce, lehce s kameny (ty jsou ale na Kremenci všude), hned u odbočky na česko-polskou hřebenovku. Večeříme, děti dáváme spát a relaxujeme vedle trojmezního kamene.

Je ticho, padá tma, na nebi je množství hvězd. Kolem nás naprosto tiše probíhá liška, rovnou k našemu stanu. Na krádež jídla ji nedáváme šanci a odháníme jí z maliní za stanem, kde číhá. To musíme poté učinit ještě jednou při pokusu z jiného směru. Z polské strany se k nám něco začíná obtížně prostupným lesem přibližovat. I přes naši snahu se nás to příliš nebojí a proto raději uleháme do stanu. Kolem nás vše šustí, usínáme.

Sobota 15.8., Kremenec - Sedlo pod Čierťažou

Ráno před pátou hodinou, vyjma dětí, máme budíček. Straż Graniczna s mega velkým německým ovčákem. Berou si naše doklady a podivují se přítomnosti tří tak malých dětí. Psa i s batohy zanechávají nedaleko nás a sami odcházejí i s našimi pasy někde směrem na polsko-ukrajinskou stranu. Vytýkají nám stan, ale nakonec je vše v pořádku. Ještě dospáváme. Dneska nás čeká, alespoň dle mapy nejlehčí úsek cesty, proto ani nijak nespěcháme. Kolem 10 h se začnou od polské Wielke Rawky hrnout skupinky turistů.

Při sobotě a opět překrásném počasí tu bude dneska provoz. Balíme, vycházíme. Počítáme s nabráním vody v některém ze dvou zakreslených pramenů, nenacházíme však ani podvrcholový, ani zhruba 1,5 km vzdálený pramen. Proto se přes vrchol Kremence raději vracím přibližně 2 km ke včerejší osvědčené studánce.

Poté už pokračujeme bez problémů a libujeme si jak je profil trasy přijatelný oproti předešlému dni. Potkáváme zmiji, než ji však stačíme vyfotit mizí. Ráz krajiny je i přes opět všudy přítomné buky zcela jiný, vlčí. Potkáváme i nějaké lidi, v sobotu je tu provoz nejen na Kremenci. Vše jsou většinou Poláci. Na Kemenné lúke (1 200 m n.m.) náš čeká fantastická panoramatická vyhlídka.

Následuje rozcestí Čerťaž (1 071 m n.m.) a pak nám již zbývá jen sestup do Sedla pod Čieťažou (905 m n.m.), kde očekáváme útulnu ve které bychom chtěli přespat a vyhnout se tak pro dneska stavění stanu. Útulnu nacházíme, avšak obsazenou čtyřmi polskými trampy, oheň již plápolá. Poté co zjišťují, že jsme s dětmi, zachovají se skvěle, útulnu nám přenechávají a sami si staví stany.

Hned pod útulnou je studánka, čímž pro dnešní i větší část zítřejšího dne odpadá starost s vodou. Tohoto dne jsme spatřili majestátné jestřáby, jeden poté přeletěl nad naším tábořištěm ještě v podvečer. Obloha je opět nabitá hvězdami, děti už spí a nás čeká nejchladnější noc z celého treku.

Začínáme toužit po polské mapě, jež vypadá o dost lépe než naše slovenská (později při návratu přes Sninu se nám ji podaří od mladého párečku jež už ji nepotřebuje vyzískat). V útulně zjišťujeme velkého potkana, který se snaží dostat k našim zásobám, obdobně jako liška však nemá nárok. Venku se to opět hemží všelijakými šustivými a plíživými zvuky.

Neděle 16.8., Sedlo pod Čierťažou - Ďurkovec

Spíme překvapivě dlouho, asi vlivem chladné noci a teplého rána se nám dobře dospává. Čeká nás náročný den, ale nespěcháme, děti začínají být čím dál víc unavené, proto hlavně na pohodu. Opět nás čeká velmi teplý a slunečný den, pravděpodobně nejteplejší ze všech. Od Poláků ověřujeme ještě počasí, strach máme hlavně z bouřek. Tvrdí, že pršet nebude, bouřit rovněž ne a navíc se prý v noci oteplí. Věříme.

Krajina toho dne se opět mění. Na hřebeni se nám postupně otevírají poloniny, čím se nabízí prvotřídní rozhledy. Nekonečné lesy vidíme především na polské straně, rozhodujeme se, že příští návštěva této oblasti bude směřovat právě tam. Postupně přecházíme Borsukov vrch (992 m n.m.) a Čelo (1 158 m n.m.). Ani na jednom se vyhlídka nekoná, zato je všude obrovské množství malin a borůvek. Přesvědčujeme se, že zdejší lesy jsou bohaté na munici. Nacházíme mezi stromy zarostlý nevybuchlý minometný granát.

Přes nezapomenutelné vyhlídky na Rabie skale (1 167 m n.m.) a brodění borůvčím po kolena, docházíme na vrchol Ďurkovec (1 188 m n.m.). Rozhodujeme se zda ukončit putování již dnes a sestoupit do dědiny Runiny neb přespat na vrcholu. Hodin je již hodně a je jisté, že bychom za světla nedošli. Máme ale stále obavy z bouřky, která by na vrcholu byla hodně nepříjemná. Naštěstí se zjevuje osamělý Polák, jež nás ujišťuje, že bouřka ani déšť dneska v noci nebudou. Stavíme stan, rozděláváme malý oheň, děti usínají jako maliny, už jsou vyčerpané, další putování by zvládaly již jen těžko. Noc se tentokrát obešla bez šelestů, spíme klidně.

Pondělí 17.8., Ďurkovec - Runina

Opět nás vítá slunečné teplé ráno. Kocháme se rozhledy a jsme rádi, že jsme se rozhodli pro variantu přespání na Ďurkovci. Sbíráme poslední horské borůvky, kterých je okolo nás habaděj. Pod Ďurkovcem nabíráme na mapě u vyznačeného pramene vodu pro sestup. Ten je především v horních partiích velmi strmý.

Zhruba po dvou a půl hodinách se dostáváme do údolí a čeká nás již jen dojití do nejvýše položené dědiny Bukovských vrchů, Runiny (560 m n.m.). Nacházíme obchod, konečně čerstvý chleba, právě se otvírá i hospoda, takže než nám jede autobus do Sniny stihneme i nějaké to pivko. Skvělé, děti jsou rády a my taky, že všechno klaplo a i pogoda byla za 1. Zároveň lehký splín, ale určitě se sem co nejdříve vrátíme a třeba budeme mít větší štěstí uzřít medvěda, či vlka.

• Sestava ještěrky: Kristina (2), Pája (2), Klára (6)
• Sestava dospěláci: Míša, Wentyl

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.