Treking > Treky, turistika > Sólotrek v Nízkých Tatrách, přechod hlavního hřebene malebného slovenského pohoří
Sólotrek v Nízkých Tatrách, přechod hlavního hřebene malebného slovenského pohoříPřechod hřebene Nízkých Tater - divočiny na dosah ruky (1)6.6.2016 | Martin Szwejda
V posledních dnech se mi moc nedaří. Dá se dokonce říct, že jsou přímo smutné. A když už mám volno, tak mě rozhodně nebaví sedět doma. To by mi veškerý smutek ještě násobilo. Proto jsem se rozhodl, že musím podniknout nějaký pěkný sólotrek. Snad si na něm vyčistím hlavu a zapomenu na všechny chmury. Třeba najdu i smysl života? A když ne, tak mě to aspoň na chvíli přivede na jiné myšlenky. Vyhlídky na počasí do dalších dní jsou nic moc a proto mě spousta lidí od mého nápadu odrazuje. Já jsem ovšem tvrdohlavý a stojím si za svým. Proto lístky na vlak kupuji už několik dní dopředu, aby mě snad nenapadlo vycouvat. Rozhodl jsem se, že si prolezu hřeben Nízkých Tater. Nebyl jsem tu mnohokrát… párkrát v dětství v Demänovských jeskyních, jednou s rodiči lanovkou na Chopku a naposledy loni na podzim mě tu vyvezla Evka a prošel jsem z Malužinej přes Ohniště (1 538 m) a vrch Slemä (1 513 m) do Jánské doliny. Tolik mé bídné zkušenosti s Nízkýma Tatrama. Čtěte také: Trek z útulny Ramža na Andrejcovou; Fatransko-tatranský Karpattrek (10)… Trek jsem si naplánoval jednoduše - pomocí internetu jsem zjistil, kde bude nejvhodnější se dopravit na start a pomocí tohoto serveru (myšleno treking.cz) jsem zvolil vhodná místa k přenocování, případně, kde bych si mohl dát oběd, ať netahám tolik zbytečných gramů navíc. FotogalerieZobrazit fotogaleriiJe 30.5., pondělí. Do krosny jsem nabalil nějaké to oblečení, pár čínských polívek, pár konzerv sardinek a jiných laskomin, karimatku, spacák a jiné nesesery a vyrážím na cestu. Jízdu vlakem si krátím poslechem mp3 přehrávače, pro fanšmejkry konkrétně kapelou Edge Of Sanity, albem Crimson, čímž chci zahnat smutek a trudomyslnost. Před druhou hodinou odpolední vysedám z autobusu ve vesnici Vernár. Dávám rychlý oběd zakoupený na nádraží v Ostravě a zároveň zjišťuju, že jsem si nevzal misku na polívky a termohrníček na čaj. No, co už. Čaj budu pít z ešusu, ale polívku? Naštěstí je ve Vernáru stará dobrá Coop Jednota, tak čekuju, jestli nemají misky... a nemají. Tak aspoň paní prodavačku žádám, jestli nemá nějakou plastovou od čehokoliv vzadu ve skladu. A paní prodavačka je milá a dává mi misku od zmrzliny. Tak a můžu vyrazit na trek. Z Vernáru na Královu holiDá se říct, že jsem zvolil trošku atypický start hřebenovky Nízkých Tater. Protože ze zdrojů na internetu jsem zjistil, že většina lidí chodí z Telgártu do Donoval, či obráceně. Ovšem při studování nejvýhodnějších spojů se ukázalo, že Vernár je přece jen dopravně dostupnější. Z Popradu totiž do této vesnice jezdí pravidelně autobusy. Sice si tím o několik kilometrů prodlužuji trasu, za to mě však nečeká tak strmý výstup na Královu holi. Z autobusové zastávky Vernár, čakáreň jdu po ulici kolem kostelíka a napojuji se na červenou značku. Přes vesnici jdu krátce po asfaltce, jež na jejím konci přechází ve štěrkovku. Ta mě vede k lyžařskému středisku Vernár - Studničky, naproti kterého se pasou v poklidu krávy. Po asi 600 metrech cesta odbočuje doleva a prudce zatáčí směrem zpět, ovšem stoupá traktorovým úvozem lesem, až se dostane na sjezdovku lyžařského střediska. Takto cesta vystoupá až nad horní stanici jednoho z vleků. Po cestě se otevírají pěkné výhledy dolů do údolí a na NP Slovenský ráj. Poté cesta stoupá kousíček lesem, za kterým přechází na louku. Jelikož jdu po naučném chodníku, dozvídám se, že místní louky kdysi sloužily jako pastviny a že pasáčci zde s kravkami trávili celé léto! Taky se dozvídám, že na horním konci louky se kdysi nacházel žlab pro dobytek. To se mi po chvíli potvrzuje, protože jej nacházím a přitom plaším rezavou lišku, takže přede mnou peláší až ji skoro tlapičky hoří. Louka je moc pěkná porostlá nejrůznější jarní květenou, mimo jiné např. koniklecem alpínským, jenž mě bude doprovázet na celém hřebeni. S blaženým úsměvem na rtech pokračuji dále až na rozcestí Morna. Zde je možnost odbočit na Přední holi (1 546 m), já nemám času nazbyt, takže pokračuju dále lesem. Po chvíli mi padá úsměv z tváře, protože narážím na čerstvé medvědí stopy v bahně. Tady zjišťuji velký nedostatek toho, že jsem sám. Nedělám totiž téměř žádný hluk. Kdybych byl ve dvojici, mohli bychom vést dialog a to by jistě dostatečně odrazovalo místní medvědy. Samomluvou ovšem netrpím, tak si aspoň někdy tleskám do kroku. Jakmile se dostávám na další louku, mám radost, protože mám alespoň přehled v terénu. Bohužel chodník vede přes louku nejkratší cestou a kousek před rozcestím Smrečinské sedlo nacházím další medvědí stopy. Prostě divočina jak má být. Dá se říct, že ve Smrečinském sedle je hranice mezi NP Slovenský Raj a NP Nízké Tatry. Pokračuju po modré značce a pokračuje i divočina - jde vidět, že tudy moc lidí nechodí - neudržovaný chodník, popadané stromy, ztrácející se značka... Je třeba si dávat pozor, protože se málem nechávám svézt traktorovým úvozem a jdu špatně. Naštěstí intuice mi říká, že je něco zle a mapy v mobilu mě navádějí na správnou cestu. Přes vrch Tri kopce (1 506 m) přicházím na rozcestí Martalúzka a Královu holi mám na dosah ruky. Ovšem zdání klame. Pěšina vede mírným, zato táhlým a pěkně klečí zarostlým, stoupáním. Tady opravdu moc turistů nezavítá. V 17:45, s úsměvem na rtech, dobývám vrchol Králové hole (1 946 m) se všeobecně známým vysílačem, který se zde nachází. Králova hole - útulna pod AndrejcovouPočasí mi zatím, i přes hlášené přeháňky a bouřky, přeje. I tak trochu propadám trudomyslnosti, jelikož je již pokročilý čas a začínám pochybovat o tom, že stihnu dojít na Andrejcovou. Začínám přemýšlet o tom, že bych přenocoval u vysílače. Ale v hlavě se mi stále zjevuje obrázek útulné útulny. Takže v hlavě a v mapě sumíruji situaci a rozhoduji se, že půjdu dál. Ostatně, hřeben je přehledný, tak vidím, co mě čeká. FotogalerieZobrazit fotogaleriiPo červené značce pokračuji po svých prvních "hoľach" Nízkých Tater. Hřeben je zde opravdu holnatý a mírně se vlní do dáli. Za sebou nechávám vysílač Králove hole a čím více se vzdaluji, tím více mi připomíná svým rázem vrcholek Pradědu v Hrubém Jeseníku. Postupně se začíná halit do mlhy. Kráčím přes kóty Stredná hoľa (1 876 m), Orlová (1 839 m) a Bartková (1 790 m). Zde mě již z větší vzdálenosti zaujal zajímavý rozcestník. Jakmile se dostávám blíž, zjišťuji, že se jedná o vzdání holdu předkům, který zde vybudoval rod Bartko. Na ukazatelích mířících do všech stran jsou pak vypsány kraje, kde tento rod žije. Vzdávám tedy hold předkům svým a tento monument mě nutí k zamyšlení, co významného vlastně pro své předky dělám já, když jsem po sobě nic nezanechal? Nuž, jsem jim hodně dlužen. Z Bartkovej následuje klesání, až do Ždiarskeho sedla a pak již stoupání na Andrejcovou. Špatně jsem prostudoval mapu, protože jsem si myslel, že vystoupám nahoru, pak klesnu dolů a jsem u útulny. Prd staré Blažkové... vystoupám nahoru a přede mnou se táhne pěšina v trávě mezi nízkými smrčky a klečí a na jejím konci se nemilosrdně chechtá vrchol Veľká Vápenica. Ale naštěstí po pár nekonečných minutách přicházím již opravdu na samotný vrchol Andrejcová (1 520 m). Půlkilometrovým sešupem jdu dolů a jakmile přicházím z lesa na loučku, už mě po levé ruce vítají boží muka na stráni, ze kterých se Ježíš smutně dívá dolů do Horehroní a zároveň na protější NP Muránská planina. U rozcestí Útulňa pod Andrejcovou vidím člověka se psem. Asi tady nebudu sám. Útulna pod AndrejcovouKousek za rozcestím je směrová šipka doprava navádějící k útulně. Od šipky již vidím její střechu a v 19:50 jsem zde. Útulna Andrejcová je opravdu tak pěkná jako na fotkách a opravdu tu dnes nebudu sám. Je zde skupina pěti chlapů se psem z Liptovské Tepličky. V podstatě jsou to dobrovolní správci útulny, přišli tu dnes opravovat studánku, která je velmi vydatná a osvěžující. V chatce již spí tři ženy, jež jsou na přechodu z Telgártu do Donoval, což jsem zjistil samozřejmě až další den ráno. Snažim se je tedy nerušit, chystám si jen spacák a věci na spaní, karimatku tahat ven z krosny nemusím, jelikož na postelích jsou matrace, narychlo si vařím polívku a čaj a jdu ještě ven k ohni pokecat s chlapama. U ohně se sedí příjemně, z Vysokých Tater na nás svítí světýlko na Štrbském plese. Kecáme o všem možném, chlapi mi nabídli klobásu na opečení a pivo, já jako nuzný turista s sebou toho moc nemám, tak jim aspoň nabízím domácí pálenku z plaskačky. Jak tak sedíme u táboráku, slyšíme vytí vlka z lesa pod Velkou Vápenicí. Prostě divočina, jak má být. Útulna pod Andrejcovou - ČertovicaV noci jsem se sice několikrát vzbudil, i tak se mi ovšem dobře spalo. Ve spacáku mi bylo až horko. Vstávám cca v 7 ráno. Mám před sebou kus cesty, pokud chci zvládnout celý hřeben. Chlapi z dědiny jsou již dávno vzhůru, ženy vstávají chvíli po mně. Dnes mají v plánu dojít na Ramžu. Můj plán, dojít až na Štefáničku, se jim zdá šílený, stejně jako chlapům z Tepličky. Po snídani se tedy se všemi loučím, dobírám vodu ze studánky, využívám služeb místního suchého WC a vyrážím na cestu, přesně v 8:20. Počasí vypadá ještě slibněji než včera. První kopec, který mě dnes čeká je Krivuľa (1 586 m), jakýsi předvrchol Velké Vápenice (1 691 m). Stoupání je na něj slušné, ale zvládám bez problému, stejně jako na samotnou Vápenicu. Ta je z části holá a z části porostlá klečí. Silně mi připomíná vrcholové partije Krkonoš. Každopádně se mi z ní otevírají první výhledy na Vysoké a Západní Tatry, bohužel, ještě částečně v mracích. Z Vápenice mě čeká nepříjemné klesání lesem do sedla Priehyba (1 190 m). Nachází se zde přístřešek pro bivakování. Abych se přiznal, měl bych strach bivakovat tady v noci sám. Přístřešek je dost otevřený a já mám přece jen respekt z divé zvěře. Využívám aspoň lavičku v přístřešku a na chvíli si sedám a zouvám se, abych dal spočinout chodidlům. Celkem mě překvapil pár motorkářů, který zde přijel po asfaltce, vedoucí skrz toto sedlo, pravděpodobně z Heľpy k vodní nádrži Čierny Váh. Následujících 150 výškových metrů ze sedla vede do opravdu brutálního krpálu. Ovšem nezbývá, než se s tím poprat. Naštěstí je nejprudší část ve stínu, poté přejde do horských luk, ale stoupání je už znatelně mírnější. Opět se otevírají nádherné výhledy na vyšší sestry Nízkých Tater - Tatry Vysoké. Tentokrát už jsou mraky ve výšce nad nimi. Prostě nádhera. Na druhé straně jdou vidět Veporské vrchy a Muránska planina. V podstatě mě výhled na tato pohoří bude provázet po celou dobu, jelikož se všechna táhnou skoro podélně s Nízkými Tatrami. Vrchol Kolesárová (1 508 m) je sice částečně zalesněn, i přesto poskytuje pár pěkných výhledů do Tater. Následuje klesání a výstup na Oravcovou (1 544 m) a po ní na Zadní holi (1 620 m), což je opět hoľa v pravém slova smyslu... sedám si do trávy na jejím vrcholu a kochám se výhledy do všech stran, které se odsud otevírají. Nyní následuje přehoupnutí přes sedlo Homôlka na vrchol Homôlka (1 660 m), dále klesání k rozcestníku Havrania poľana a poté, pro mě trochu nudnější pasáž lesem, víceméně po vrstevnici na rozcestí Ramža. Nutno podotknout, že v této části cesty je na chodníku dost popadaných stromů (řekl bych, že dlouho) a nikdo je neodklízí. Když už kráčím po úbočí kopce Vrbovica (1 393 m), pěkně mě vysušuje slunce, protože je toto místo beze stínu a dochází mi voda. Naštěstí, než vkročím do lesa, po mé pravé ruce se objevuje vydatný pramen. Neváhám a doplňuji zásoby. Posléze se z pěšiny napojuji na lesní štěrkovku a zde dobrý pozor. Místo je pěkně blbě značené. Je zde několik cest a není zcela jasné kterou jít. Slavnostně kufruji, tak tahám mapy v mobilu. Bohužel je nemám aktualizované, takže i tak jdu špatně po oné štěrkovce... a v místě, kde by měla cesta odbočovat v lesní pěšinu je prd, takže se musím prodírat křovinami a svahem k Ramži. Jakmile nacházím útulnu na Ramži, jsem štěstím bez sebe. Nyní vím, že mě čeká již jen pár kilometrů na Čertovicu. První část cesty z Ramži, přes Jánov grúň (1 395 m) do Bacúšského sedla je v pohodě. Druhá část z Bacúšského sedla do sedla za Lenivou je naprosto otřesná a proklel jsem při ní celé Slovensko. Ona totiž někde pod vrcholem Končisté (1 474 m) končí značka v polomech. Polomy vypadají, že jsou tak 10 let staré, ale všichni to mají na háku. Dobráci už prošlapali nový chodník, zcela mimo značku, ale bohužel ho žádný dobrák ještě neoznačkoval, aby byl oficiální. A přes tento nový chodník už jsou taky popadané stromy. I když již cesta nemá vést přes vrcholy, stejně na Čertovici přicházím přes kopec Čertova svatba (1 463 m) a posléze klesám po sjezdovce kolem vysílače nad tímto sedlem. ČertovicaUž ráno jsem si slíbil, že v horském sedle Čertovica, přejezdu z Liptovského Hrádku do Brezna, se zastavim na oběd a pivo za odměnu. A jelikož je 16:20, tak je ideální čas oběda. Nijak se nerozmýšlím, do kterého podniku zapadnu (stejně jich tu moc není) a jdu do prvního lepšího. Již když jsem scházel do sedla, všiml jsem si, že se z jihu na mě žene bouřka. Takže mohu i říct, že mi ideálně vyšel čas. A nemýlil jsem se. Jen co jsem sedl a dopil kofolu, venku se značně zatáhlo. Jakmile mi donesli jídlo začalo pršet a blesky na sebe nenechaly dlouho čekat, ty ovšem směřovaly někde na Ďumbier a Chopok. Tak aspoň, že jsem v teple a suchu. A pivo teče, tak co... Jen doufám, že se to přežene a budu moct jít na Štefáničku. Taky zjišťuji, že jsem si dnes uhnal první trekerské problémy. První je ten, že mám opruzeniny na oněch místech a chodím jako kačer (aspoň si tak připadám). A druhý... většinou chodím s šátkem na hlavě a pak mám půl ksichtu opáleného a půl ne. Tudíž jsem si dnes řekl, že půjdu bez šátku, což jsem taky udělal. Ale ejhle, opalovací krém si leží doma a já mám brutálně spálenou hlavu (moje velká chyba, za kterou trpím ještě teď, když to píšu). Aha, je 17:45… přestalo pršet a bouřit, je třeba vyrazit dále…
Klima v době ledové v České republice, vrcholná fáze…
Poslední doba ledová (tzv. würmský či viselský glaciál, podle toho hovoříme-li o alpínském a nebo…
Toulání v Bílých Karpatech, trojdenní putování částí…
Bílé Karpaty jsou pohoří táhnoucí se podél česko - slovenské hranice, konkrétně od měst Púchov či…
Trek dolinou Irik: Přes ledovcové plato Džikiugankez a…
Kavkaz… Téměř magické to slovo. Pro mnohé synonymum rozlehlosti, tajemna, nedostupna, pro některé životní…
Povedená túra v Turzovské vrchovině: Přes Bobek na ropný…
Turzovská vrchovina nepatří k příliš známým a ani turisty vyhledávaným pohořím. Stojí si tiše ve stínu… Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusiDalší související články:+ Kráľova hoľa na sklonku babího léta, Nízké Tatry+ Výstup na vrchol Kráľova hoľa + Hřebenovka z Čertovice na Chopok + Přechod hlavního hřebene Nízkých Tater + Z chaty M. R. Štefánika přes Dereše a Chopok zpět na chatu + Bôr (1 888 m), strážní hlídka Demänovské doliny + Výstup na Krúpovou holi a Ďumbier – nejvyšší vrchol Nízkých Tater + Na Mestskou horu a na Ďurkovou, Nízké Tatry + Rovná hoľa (1 723 m), Nízké Tatry + Výstup na vrchol Veľká Vápenica, Nízké Tatry + Nízké Tatry a Slovenské rudohoří, Vítězný článek Tilak-Karpaty-Treking 2004 + Přes Nízké Tatry, Tilak Treking 2004; soutěžní článek č. 1 + Slovenská svatební cesta – I., Nízké Tatry + Nízké Tatry NONSTOP + Zimní přechod hřebene Nízkých Tater + Výstup na Ohniště, Nízké Tatry + Skalka a Žiarska hoľa, Nízké Tatry + Výstup na vrchol Veľký bok + Nízké Tatry; ubytování, horské chaty a útulny v Nízkých Tatrách + Nízké Tatry a Starohorské vrchy, turistický průvodce |
|