Přechod Nízkých Tater, středoslovenské horské divočiny doslova na dosah ruky

Sólotrek v Nízkých Tatrách

Déšť se prohnal sedlem Čertovice, tak jak se rychle objevil, stejně rychle taky zmizel. Bouřka prošla někde přes Chopok a Ďumbier, stejně jako bouře prochází přes životy lidí. Tato skončila dobře, protože jen pročistila vzduch a nenapáchala žádnou zkázu. Škoda, jen, že ne každá bouřka v lidském životě končí stejně dobře jako tato.

Je 17:45, trochu později, než byl můj plán odsud vyrazit. Ale podle mých propočtů, bych za dvě hodiny na Štefáničku mohl dojít. Mapy a KST ovšem mluví jinak, ale člověk nesmí věřit všemu, co je psáno. Nasycen i napojen jsem, ba i odpočatý. Mohu tedy vyrazit dál.

Abych se hned ze startu, po 1,5 hodinovém odpočinku, rozvičil, čeká mě prudký stoupák podél lyžařského vleku, naštěstí jen 150 výškových metrů. Na jeho konci se přece jen zastavuji, abych se naposledy ohlédnul dolů na Čertovici a naproti na Královoholskou část Nízkých Tater, kterou jsem v sedle zakončil a nad níž se právě objevila duha.

Čtěte také: Předchozí část článku Sólotrek v Nízkých Tatrách (1)

Plný nadšení se pouštím do ukusování dalších výškových metrů již z Ďumbierské části Nízkých Tater, protože má cesta dále stoupá, nejprve jen tak na vyklusání, ale po chvíli opět prudčeji, až na kótu Rovienky (1 602 m).

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Hřeben pak dále pokračuje klečí, ovšem už se jen mírně vlní. Celkově mi následující obraz travnatého a klečí porostlého hřebene připomíná některé pasáže v Roháčích. Připadá mi to, jako bych to tu znal, jako bych tu již někdy šel, což ovšem není pravda, ale zlepšuje mi to náladu a utužuje to mou morálku a přesvědčení, že dojdu až na Štefáničku. Původně jsem totiž uvažoval, že z rozcestí v Kumštovském sedle, se vydám buďto do přístřešku v sedle Bocianskem, anebo do některé ze salaší pod Panskou holí (1 635 m).

Když už jsem se teda vyplázl až do Kumštovského sedla, tak ty další 4 kilometry na chatu, stále mírně vlnitým a holnatým terénem, mě nezabijou. Sice opruzeniny jsou opravdu nepříjemné, ale musim se vyhecovat. Pokračuju tedy přes Panskou holi, vrchol Králička (1 807 m) turistická značka podchází a v 19:54 stojím před chatou M. R. Štefánika.

Chata M. R. Štefánika

Celkově jsem předpokládal, že takto přes týden na chatě moc turistů nebude, takže jsem si neobjednával dopředu ubytování. Můj předpoklad je i realita, protože na chatě se nacházejí jen dva chataři a jsou tu ubytovány dva páry. Co jsem nevěděl, tak v chatě se chodí v papučích, ale mají je tu k zapůjčení.

Po příchodu do chaty se jdu hned nahlásit a beru ubytování bez snídaně za 16 eur. Není to zrovna málo, ale co už. Hned si objednávám pivko, které sice také není nejlevnější, ovšem jedno mě nezabije. Chatař se ptá odkud jdu. Když mu sděluji svou dnešní trasu, tak jen konstatuje, že po takovýchto kusech si to dává málo lidí.

Při popíjení piva se u mě projevuje dnešní celodenní chození bez šátku na hlavě - přepadá mě zimnice. Jakmile dopiji, ihned mizím na pokoj a jdu se prohřát do sprchy (ano, na chatě je teplá voda, ovšem jen od cca 20:00 do 6:00). Než ulehnu, dávám si ještě dva paraleny a teplý čaj. Snad mě ten úžeh neskolí a zítra budu moct pokračovat.

Chata M. R. Štefánika - Útulňa pod Ďurkovou

Budík jsem si natáhl na 7:00. V noci se mi spalo sice dobře, ale nevěděl jsem, jak si položit hlavu, jelikož jsem ji měl lehce oteklou. Po probuzení se dívám z okna a venku je mlha, že by se dala krájet. Půlhodinka navíc v posteli mi neublíží. Ta se posléze mění na hodinku, ale i tak se mi daří vyrazit v 8:40.

Chatař se mě ještě ptá, jestli jdu na Ďurkovou, tak mu sděluji, že bych chtěl až do Hiadelského sedla, ale že uvidím, co mi počasí dovolí. Ten mi říká, že si myslí, že bude pěkně, že se mlha rozplyne, ale že asi zase přijde bouřka. Loučím se a pokračuji v cestě.

Od chaty cesta mírně stoupá po úbočí Ďumbieru a Štiavnice (2 025 m), až do Krúpoveho sedla pod Krúpovou holí (1 922 m). Jde se po ní dobře, jelikož je v podstatě dlážděná a zvládám ji asi o čtvrtinu rychleji než píše rozcestník.

V Krúpovem sedle nechávám krosnu, beru jen peněženku a foťák a vyrážím na Ďumbier, je totiž mimo moji trasu. Za cca 10 minut, v 9:34, stojím na vrcholu Ďumbieru (2 043 m). Nejsem tu sám, pár turistů už tu je. To je úspěch oproti předešlým dnům, kdy jsem nepotkal téměř nikoho. Stále se tu ještě nahánějí mlhy, ale nějaké výhledy jsou, takže se zdržuji a pořizuji pár snímečků.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po návratu do sedla zjišťuji, že krosna je stále na místě a mě nyní čeká pokles do Demänovského sedla, následuje mírně vlnitý terén kolem kóty Konské (1 888 m), až pod vrchol Chopku. V navazujícím prudkém stoupání potkávám školní výlet a mnoho dalších turistů.

Tato část Nízkých Tater je mezi nimi velmi oblíbená, jistě je to způsobeno lanovkou, která sem turisty vozí jak z Liptovské, tak z Horehronské strany. Oblíbená je také mezi kamzíky, ale to asi ne kvůli lanovky. Na malé stádečko narážim kousek od horní stanice lanovky vedoucí od Srdiečka. Nechávají se fotit z hodně velké blízkosti. Vyloženě si na ruch kolem zvykli.

Krosnu nyní nechávám v Kamenné chatě pod Chopkom a vyrážím na samotný vrchol. Chopok (2 024 m) dobývám přesně v 10:59. Nechávám se vyfotit, pokochám se výhledy a valim dolů. Jak jsem byl asi za tři minuty nahoře, tak jsem asi za minutu dole v chatě.

V chatě si nic nedávám, protože jsem si slíbil, že první zastávku si udělám až v útulně pod Ďurkovou. Hřeben je opět jednoznačný a jde vidět, že žádná divoká převýšení mě nečekají. Chodník je ještě stále dlážděn (samozřejmě kameny, které zde poskytla sama příroda a lidská ruka a síla je přemístila do požadované polohy) a to až za vrchol Dereše (2 003 m). Jelikož je převážně travnatý a mraky jsou relativně vysoko, stále se z něj odkrývají nádherné výhledy.

Mě osobně nejvíce těší pohled na Západní Tatry, jelikož jsem zde prožíval každé prázdniny během svých školních let. Krásně rozeznávám vrcholy jako Baníkov, Hrubou Kopu, Tri kopy, Plačlivý Roháč, Baranec, Jakubinu spolu s Otrhanci, Blyšť a Bystrou. Nepřehlédnutelný je samozřejmě dominantní Kriváň ve Vysokých Tatrách. Jednoznačné jsou i doliny jako třeba Jalovecká, Žiarska či Račková.

V hlavě se mi promítá panoráma Nízkých Tater, které je nádherné z Tatranské magistrály z Račkové doliny na Podbanské. Živě si vzpomínám, když jsme z kempu v Račkové chodily pro žinčicu či ovčí sýr na gejdák nad Domovem J. A. Komenského, jak jsem v duchu bačovi vždy záviděl ten výhled, který od tama má. Beztak se právě teď na něj dívá a netuší, že já sleduji jej.

Pohled na Račkovou dolinu ve mně evokuje krásná, bezstarostná léta prožitá na tomto místě. I teď se tam rád každý rok vracím a prožívám tam pěkné a příjemné chvíle, sice už ne tak bezstarostné, i přesto stojí za to. Škoda jen, že to příjemné nejde vrátit. Alespoň, že to prozatím zůstává v hlavě.

Postupně procházím přes vrcholy Poľana (1 889 m), Kotliská (1 937 m), Chabenec (1 955 m) a sedla: sedlo Poľany, Krížské sedlo a další nepojmenovaná. Takto se dostávám až na rozcestí Malý Chabenec, odkud po modré značce sestupuji k Útulně pod Ďurkovou.

Útulna pod Ďurkovou

Přesně ve 14:00 jsem došel k této útulně. Mám v plánu si zde tak hodinku zpočnout, dopřát si pivko a oběd, nechat chodidla relaxovat. Na chatě jsou dva chataři, jeden maká venku, druhý se věnuje vaření a ochotně mi prodává plechovku piva. Ty tu má připraveny pro turisty.

Obloha nad útulnou je sice ještě modrá, ale už na hřebeni jsem pozoroval, že se z Horehroní pomalu valí mračna. To mě vůbec netěší, protože nějaký extrémní vrtoch počasí, by mohl značně narušit můj plán. I tak se po hodině zvedám a mířím na vrchol Ďurková (1 751 m) po zelené značce.

Jakmile jej dosáhnu, zvedá se silný a chladný vítr, tak si sedám za skalku do závětří a pozoruji tu hrůzu, co se přede mnou valí na Velkou Chochuli. Černočerné mračno. Do toho dobrovolně jít, by snad mohl jen blázen, sebevrah anebo jinak psychicky labilní člověk. Já se mám ještě jakž-takž rád, tak se otáčím a vracím do útulny.

Při sestupu již pozoruji v údolí dešťovou hradbu, jež se valí na chatu. V té se nás sejde dohromady 6 turistů plus dva chataři, kteří nám slibují, že nás později rovnou ubytují, protože venku se spouští vydatný déšť. Píšu aspoň sms Evce, jestli by se nemohla podívat na radar, jestli to vypadá na nějaký trvalý déšť, či jen přeháňku. Obratem mi odpovídá, že jde o přeháňku. Nuž, uvidíme, jak dlouho potrvá…

Útulna pod Ďurkovou - Hiadeľské sedlo

Čas v útulně si krátím sumírováním zásob v krosně, čtením časopisu a studiem zbývající cesty v mapě. Při tom všem zjišťuji jednu věc, která mě naštvala sama na sebe. Do krosny jsem si přibalil Fatransko - tatranský karpattrekpas a úplně jsem to vypustli z hlavy. Zapomněl jsem si do něj dát razítka na Kamenné chatě pod Chopkom a na Štefáničke. Chtěl bych jej na etapy celý zvládnout, takže se sem budu muset ještě někdy vrátit, teda alespoň na chaty, pro razítka…

Asi v 17:30 ustává déšť, ale ještě je mlha. Ta se ovšem rychle rozpadá a já mám před sebou dilema… Jít v tuto pokročilou hodinu, či nejít? Rozhoduji se, že půjdu a dám do toho vše. Chataři mě varují, že cesta trvá alespoň 4 - 5 hodin. Doplňuji vodu do lahví v blízké studánce a v 17:50 prásknu do bot.

Když říkám, že dám do toho vše, tak to myslím opravdu vážně, protože už v 18:40 jsem na Latiborské holi (1 648 m). Hřeben je tak jednoznačný a široký, že vůbec nemám strach, že by se mi mohlo něco stát, že bych mohl ztratit cestu. Jediné, čeho se trochu bojím, je sestup do samotného Hiadeľského sedla, protože ten by měl vést částečně lesem a tam bych mohl, v pro mě neznámém terénu, cestu ztratit.

Pokračuji dál a v každé kótě vidím Velkou Chochuli. Ovšem nejprve musím podejít Velkou holi (1 640 m), potom klečí zarostlou Skalku (1 549 m), z ní stoupám na Košarisko (1 694 m). Po bouřce a dešti je o něco čistší výhled na Veporské vrchy, které mám neustále na očích. Na druhé straně jde krásně vidět Velká i Malá Fatra a Chočské vrchy s nezaměnitelným Velkým Chočem.

Při stoupání z Košariska se hřeben halí do mlhy a z ničehonic se přede mnou vynořuje rozcestník Veľká Chochuľa (1 753 m). A to je přesně 20:10. Asi tak na pět minut si zde dávám pauzu a pak opět pokračuji, protože Slunce již pomalu zapadá.

Vrchol Prašivé (1 673 m), jež se přede mnou ještě vynořil mi vůbec nedělá radost. Za to mě těší zkratka v podobě chodníčku po vrstevnici, jež jej obchází. To byla pěkná blbost po něm jít a proto ho nikomu nedoporučuji. Chodníček se totiž ztrácí v kleči, která přes něj přerůstá, takže ho musím těžce hledat a nakonec stejně vycházím na samotném vrcholu!!! Pěkná zkratka… ztráta minimálně deseti minut to byla.

Z Prašivé cesta prudce klesá v kleči, přibližně do výšky 1480 metrů, poté se klesání rapidně zmírní a vede okrajem lesa. To již nasazuji čelovku. V lese začne být cesta hodně široká a opět prudce klesá. Co hodnotím jako super věc, kterou bych v těchto místech nečekal, jsou reflexní čtverečky na stromech, takže se zde dá dobře orientovat i ve tmě s čelovkou. 21:35 stojím před přístřeškem v Hiadeľskom sedle (1 099 m).

Hiadeľské sedlo

V sedle nejsem sám. Trochu jsem to očekával, jelikož jsem sem tam potkával turisty, jež šli z Donoval do Telgártu po hřebeni, tudíž jsem tušil, že i dnes někdo začne svou pouť a bude zde nocovat. Jsme tady nakonec čtyři. Již v lese jsem zaslechl, jak po mně začíná štěkat pes a cítil jsem vůni ohně.

Jsme tu samí chlapi. Jedna dvojice - ti chtějí dojít, kam až to půjde, čas mají do neděle. Tak se je snažím nabudit, že to dají až do Telgártu (ovšem nevím, jaké mají vyhlídky počasí). No a borec se psem má času méně, tak by chtěl dojít alespoň na Čertovici. Mezi klábosením se všemi a vzájemným předáváním informací z treků si vařím rychlou večeři, taky jsem stihl skočit pro vodu k prameni, který je kousek odtud, ale jeho vydatnost je asi 1 litr za pět minut.

Kolem jedenácté hodiny večerní se přesouváme na poval přístřešku, jen borec se psem zůstává spát dole.

Hiadeľské sedlo - Donovaly

Ráno se probouzím do zataženého počasí. Spolunocležníci už seslezli z povaly, borec se psem je už někde na cestě dál. Dnes mě čeká již jen krátká etapa, tudíž nemusím nijak spěchat.

Při snídani ještě kecám s chlapama o jejich plánu na dnešní den. Dávám jim tipy na přespání, případně kde nabrat vodu a celkově jim vykládám, co je asi tak na cestě čeká. Oni mi zase přibližně popisují můj závěr cesty, který mě čeká a dávají mi tip, že Kozí chrbát, hrozivě stoupající z Hiadelského sedla, můžu obejít.

V 9:20 vycházím. Jsem rozhodnutý, že těch přibližně 220 výškových metrů Kozího hřbetu ještě zmáknu. Naneštěstí začíná pršet, tak asi v polovině stoupání nasazuji pláštěnku na krosnu a pro sebe vytahuju elegantní deštníček. Kozí chrbát (1 330 m) nakonec nebyla taková hrůza, protože v 9:50 stojím na jeho vrcholu a před sebou vidím poslední kilometry, jež mě čekají. Výhledy jsou jinak v tomto počasí nic moc, ale vidím alespoň hřeben Velké Fatry od Ploské po Krížnou, za sebou pak včera absolvovanou Prašivou.

Nyní mě čeká příkrý sestup travnatým hřbetem Kozího chrbátu do sedla Hadlanka. Další cesta vede pěšinou po lukách přes kótu Hadliarka (1 208 m) na poslední vrchol mého treku - Kečka (1 225 m). Z něj prudce klesám k PR Štrosy.

Závěr tohoto treku již vede lesem po rozbahněné, traktorem rozježděné, cestě. Jakmile se dostávám k polomu před osadou Polianka, otevírají se mi první pohledy na Donovaly. Z osady Polianka již cesta vede po asfaltce, kolem kopce Baník (1 056 m) až do Donoval. Trek končím na autobusové zastávce Donovaly, centrum v 11:30, odkud se následně autobusem přepravuji na vlak do Ružomberku.

Shrnutí

Celkově náročný trek, ovšem záleží, jak ho kdo pojme. Tím myslím na kolik dní si ho rozloží. Mojí variantu považuji za tu náročnější, myslím, že většina turistů jej absolvuje spíše za 5 - 6 dní. Velké množství útulen a chat v dobrých vzdálenostech od sebe to dobře dovoluje, stejně jako nabízí možnost netahat se s přílišnou spoustou jídla.

Také s vodou se dá dobře vyjít, protože vždy je, minimálně v blízkosti chaty či útulny, nějaký pramen. Mě bohatě stačilo s sebou nést objem 1,7 litru, se kterým jsem bezpečně přežil. A co se týče celkově Nízkotatranské hřebenovky - krásná příroda, neskutečné výhledy do všech světových stran a divočina přímo před očima, na dosah ruky - kamzíci, vlci, medvědi... Rozhodně doporučuji každému trekerovi, který tuto hřebenovku ještě neabsolvoval.

• 1. den: 23,0 km, celkové stoupání: 1 483 m
• 2. den: 33,6 km, celkové stoupání: 1 956 m
• 3. den: 34,7 km, celkové stoupání: 1 949 m
• 4. den: 8,7 km, celkové stoupání: 385 m
• Celkem: 100,0 km, celkové stoupání: 5 773 m

Klima v době ledové v České republice, vrcholná fáze…

Poslední doba ledová (tzv. würmský či viselský glaciál, podle toho hovoříme-li o alpínském a nebo…

Toulání v Bílých Karpatech, trojdenní putování částí…

Bílé Karpaty jsou pohoří táhnoucí se podél česko - slovenské hranice, konkrétně od měst Púchov či…

Trek dolinou Irik: Přes ledovcové plato Džikiugankez a…

Kavkaz… Téměř magické to slovo. Pro mnohé synonymum rozlehlosti, tajemna, nedostupna, pro některé životní…

Povedená túra v Turzovské vrchovině: Přes Bobek na ropný…

Turzovská vrchovina nepatří k příliš známým a ani turisty vyhledávaným pohořím. Stojí si tiše ve stínu…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.