Temnosmrečinská plesa, Hladké sedlo a Valentková na pomezí Vysokých a Západních Tater

3denní toulání na pomezí Vysokých a Západních Tater aneb s kamzíky v patách (2)

Po poměrně chladné noci (v duchu si děkuji, že jsem již s sebou vzal zimní spacák) konečně svítá. Slunce se nesměle škrábe nad obzor a osvětluje první tatranské vrcholky. Jako první se "rozsvěcují" skalní věže v protějším hřebeni někde v okolí Hrubého vrchu (2 428 m) a Satan (2 432 m).

V dáli již září některé vrcholy Západních Tater jako Bystrá (2 248 m), Velká Kamenistá (2 127 m), Červené vrchy aj. Posléze následují jejich příkladu i protější Štrbský štít (2 381 m) a jako poslední Hlinská věž (2 340 m). Postupně se přidávají hřebeny Liptovských kop a nesměle i okolní doliny.

Je nejvyšší čas dorazit posledních pár metrů na Kôprovský štít (2 363 m) a užít si kruhových výhledů. K Hincovým plesům se přidávají Temnosmrečinská plesa, ke kterým mám dnes také namířeno. Z dalších štítů se konečně ukázala Čubrina (2 376 m), významný uzlový vrchol hlavního hřebene Vysokých Tater. Však z něj vybíhá dlouhatánská a rozvětvené rozsocha s takovými vrchy jako Satan, Furkotský štít (2 405 m) nebo Kriváň (2 494 m).

Hlinská dolina a Kôprovská dolina

Na vrcholu Kôprovského štítu se zdržuji poměrně dlouho. Dnes mám jen poměrně krátkou trasu s množstvím fotografických zastávek. Dávám lehkou snídani. Hned se slétají krkavci a opodál trpělivě vyčkávají, zda-li jim něco dobrého do zobáku také nezbude. No nezbylo, musel jsem ty zvědavé, uhlově černé strážce zdejších výšin zklamat.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Kôprovský štít je skutečně skvělým výhledovým bodem. Člověk z něj přehlédne nejen podstatnou část Vysokých Tater, ale také Západní Tatry a nahlédnout se z něj dá i kus do Polska. Jako na dlani mám celý severovýchodní hřeben vrcholu Svinica (2 301 m), po kterém prochází známá Stezka orlů, nejtěžší zajištěná cesta celých Tater. Pochopitelně nechybí ani Giewont, v dáli Babí hora. A nebo Rysy (2 503 m), Vysoká (2 547 m) nebo Končistá (2 538 m).

Nemohu se na tu okolní nádheru vynadívat. Přesto opět popadnu batoh a scházím nazpět do Vyšného Kôprovského sedla (2 180 m). V jeho blízkosti se v klidu pasou kamzíci. Téměř si mě nevšímají, jen vůdčí samice na chvíli pátravě zvedne hlavu a pak se pase nerušeně dále. Dnes jsem tady sám, nikdo mi je, doufám, nevyruší. Opět neodolám a opět fotím. Za poslední měsíc jsem již snad pořídil na 200, 300 záběrů kamzíků…

Začíná dlouhý sestup Hlinskou dolinou. Tato hluboká a zadumaná dolina je bohem zapomenutý kout Tater. Jen v sezóně tu a tam projde nějaký turista, maximálně pár desítek denně. Já jich, ke svému překvapení, potkal toho dne deset. Čtverají se nahoru z Kôprové doliny a od Studniček. Museli si docela přivstat. Někteří opozdilci si ale asi ukrojili příliš velké sousto…

Během sestupu se kochám pohledy na oblé křivky hřebenů Liptovských kop, které tolik kontrastují s téměř kolmými skalními srázy a ostrými žebry Nefcerské věže (2 349 m). Hlinská dolina je odvodňována Hlinským potokem, který se dole mění v bouřlivou horskou bystřinu, kterou by bylo, nebýt zde zbudovaného dřevěného můstku, horko těžko překonat.

Objevují se první porosty zakrslých bříz a vrb. Kontryhel je pokryt jinovatkou, ve stínu ještě panuje silný mráz. Na sluníčku je ale již velice příjemně, dá se kráčet v krátkém rukávu. V horské tuhé trávě překvapivě ještě kvete docela hodně kytek. Mnohem více, než je na tuto roční dobu obvyklé. No nakonec celý tento rok byl, co se počasí týče, hodně neobvyklý.

Procházím porosty kosodřeviny protkané porosty jeřabin s trsy zářivě červených plodů. Tu a tam roste borovice limba. A již je tady horní hranice lesa, který je zčásti stižen kůrovcovou kalamitou. I do těchto poměrně vysokých poloh se tento nenasytný brouk dostal. Ale nakonec příroda si i s touto kalamitou poradí. Poradila si před tím, než lidstvo vůbec existovalo, není důvod, aby si neporadila i nyní.

Místy tento odumřelý les sice vypadá hrůzostrašně, ale pořád je to lepší, než bezlesá holina. Sluncem vysušená poušť. Nakonec i to mrtvé dřevo má v přírodě svou nenahraditelnou funkci. Nejenže poslouží ptákům a hmyzu k rozmnožování, ale má nezanedbatelný přínos i pro růst lesa nového. Zdravého a s přirozenou skladbou dřevin… Ale chápu i nesouhlasné hlasy některých lesáků, kteří do debat na toto poměrně citlivé téma - těžit / netěžit - vstupují s řadou jiných, neméně racionálních argumentů. V hospodářsky využívaném lese bych s nimi i souhlasil, ale tady jsme v 5. stupni ochrany, tedy v bezzásahovém území…

Když jsem těmito místy kráčel posledně, byl všude kolem hustý smrkový les. Dnes tady svítí sluníčko a skrze uschlé stromy se otevírají docela slušné pohledy na okolí štíty a hřebeny. Opravdu velká to změna. Ale i to k přírodě a horám patří. Změna. Neustálá změna a koloběh.

A již je tady Rozcestí pod Hlinskou (1 411 m). Téměř současně sem přichází skupinka turistů. Neuvěřitelné. V téměř liduprázdné dolině se na "piknikovém" místě současně sejdou dvě skupiny… Zjišťuji, že mají namířeno do Hladkého sedla. Máme tedy společný cíl. Já jen cestou ještě odbočím k Temnosmrečinským plesům.

Vajanského vodopád a Temnosmrečinská plesa

Mírně stoupající kamenitou pěšinou stoupám k severovýchodu. Modrou turistickou značku jsem vyměnil za zelenou a na Rozcestí pod Temnými Smrečinami (1 485 m) zelenou za červenou. Krátká, ani ne hodinová, odbočka vede okolo dvoustupňového Vajanského vodopádu k Temnosmrečinským plesům, resp. k Nižnému Temnosmrečinskému plesu (1 674 m). Vyšné Temnosmrečinské pleso je již mimo dosah značených chodníků. Ale pokochat se jím můžeme z vrcholu Kôprovského štítu. V minulosti vedla turistická značka i k němu. To ale ještě před tím, než byla zrušena trasa do sedla Chalubinského vrata.

Myslel jsem, že tady budu sám, ale již tady sedí dva pánové. Zdravím a sedám opodál. Kochám se okolními hřebeny a mírně zčeřenou hladinou Nižného Temnosmrečinského plesa. Dohlédnout lze téměř až na dno, tak čiré jsou jeho vody. A ledové, jak zkouším na jedné oblázkové "pláži".

Na sluníčku se vyhřívám poměrně dlouho, stále čekám, že se to tady vylidní. Nebo že alespoň jeden ze zde již pobývajících alespoň na malilinkatou chvíli zavřel "hubu"… Ale vono ne. Ani vylidnit, ani zavřít "hubu"… By fakt mě zajímalo, zda-li dotyčný při opeře v divadle a nebo (ještě lépe) při nedělní mši v kostele stále huhlá jako zde - v chrámu přírody.

No nic. Balím, nahazuji bágl na záda a pokračuji dále. Ten huhlavý monolog se již opravdu déle poslouchat nedá. Vyrážím právě včas. Na hraně nad plesem se totiž míjím s další malou skupinkou ukecaných návštěvníků Tater. Sestupuji nazpět na Rozcestí pod Temnými Smrečinami. Naposledy se pokochám pohledy z pohodlného povalového chodníku na ostrý hřeben zvaný Prostredný chrbát a po zeleně značeném turistickém chodníku začínám stoupat do Kobylí dolinky.

Kalamita dostihla i tento kout Tater na samotné hranici Východních a Západních Tater. Popadané stromy jsou však odklizeny a turistická stezka je dobře průchodná. Cestou si užívám fantastických výhledů do Temnosmrečinské doliny i do Kôprové doliny a na skalním prahu Kobylí dolinky dobírám vodu. Pokračuji dále. Potkávám "staré" známé z Kôprové doliny. již scházejí z Hladkého sedla. Rychlíci.

Já si na chvíli odskočím k mělkému Kobylímu plesu (či spíše plísku), které pomalu zarůstá travinami. Mám k němu doslova citový vztah. Před řadou let jsem u něj fotil nejen zatmění Slunce, ale i medvědy. Přišli se tehdy ukázat. Samice a dvě medvíďata. Sešli jsme se s nimi tehdy současně jako s dnešními novými známými v Kôprové dolině. Hluboký a nezapomenutelný zážitek. Dodnes mám na památku pár obrázků z tohoto nečekaného setkání.

Následuje borůvková svačina, pár hrstí bude stačit. Pak již jen krátký výšvih do sedla Závory (1 877 m), ze kterého se otevírají další nevšední pohledy. Především na Západní Tatry. Úžasné hory, skvělé počasí a fantastické výhledy. Těžko tu nádheru, tu nevšední směs zrakových a čichových vjemů, popsat. To popsat ani nelze, to se musí prostě zažít.

Nikam nespěchám, užívám si tu krásy plnými doušky. Dnes mě čeká již jen pár posledních metrů. Bivak mám naplánován na Hladkém sedle (1 993 m), resp. v jeho blízkosti. Z Polska sem vede neoficiální, ale podle stavu hojně využívaný chodník z Doliny Pieciu Stawów Polskich. Jdu trochu dále směrem k vrcholu Valentková (2 156 m). Byl bych nerad, kdyby mi někdo v noci šlápl na hlavu. Znáte některé ty noční turisty, co se po horách motají s čelovkami a ruší zvěř i znavené bivakující trekery…

Užívám si pozdního odpoledne, kochám se měnícími panoramaty a sleduji, jak se stíny začínají prodlužovat a líně plazit po dnech dolin i úbočích okolních hor. Vychutnávám si nevšední pohledy na blízkou Valentkovou a strmé skalní srázy Svinice. A chystám se i na focení západu Slunce a noční hvězdné oblohy.

Fotogalerie, prohlédnout foto

• První část článku
• Dokončení článku
• Trasa na turistické mapě

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.