Turistika: Vrátna dolina, vydařená dvoudenní túra v slovenské Malé Fatře

Vydařená dvoudenní túra přes Baraniarky, Chleb, Stoh, Velký Rozsutec a Boboty (2)

Slunce se pomalu blíží k obzoru a na obloze maluje přenádhernou podívanou. Na strmých skalních svazích Velkého Rozsutce se prodlužují stíny, většina dolin je již prosta slunečního svitu. Zbarvení oblohy se od horizontu k nadhlavníku postupně mění od nachové až tmavě modrou barvu. Refrakcí zdeformovaný sluneční kotouč se postupně noří za zvlněný hřeben Javorníků…

Obloha rychle potemněla a objevují se první hvězdy. Nad západním obzorem září úzký srpek Měsíce, ke kterému se záhy přidává jasná Večernice neboli Venuše. Slunci druhá nejbližší planeta naší Sluneční soustavy, která je v mnohém podobná Zemi. Průměrem, hmotností, chemickým složením. Jen na jejím povrchu panuje nepředstavitelný žár téměř +500 °C a tlak téměř 100 atmosfér. Tedy asi jako byste se v pozemském oceánu potopili do hloubky přibližně jednoho kilometru…

Postupně se přidávají další planety a hvězdy v souhvězdích letní i podzimní oblohy. Nad hlavou svítí nápadný Letní trojúhelník tvořený nejjasnějšími hvězdami souhvězdí Orel, Labuť a Lyra - tedy Altairem, Denebem a Vegou. Později se objeví i souhvězdí zimní oblohy s jasným Býkem a Orionem. Fotím jako divý, takového světelné podmínky by bylo škoda nevyužít. Kdyby nefoukal ten ledový vítr, byla by to učiněná idylka.

Vítr je čím dál tím vlezlejší. Musím alespoň na chvíli do spacáku. Pospat nějakou tu hodinku a vylézt k novému fotografickému kolečku. V kotlinách svítí Žilina, Dolný Kubín a další osady, které nad sebou vytvářejí netvora připomínající kupole světelného smogu. V dáli svítí signalizační světla vysílačů na Skrzycznem ve Slezských Beskydech a na Lysé hoře v Moravskoslezských Beskydech. A bambilióny dalších světel, které mnohdy září zbůhdarma. Hlavně že v Eurosojuzu omezujeme výkon žárovek a vysavačů…

Svítání a výstup na Velký Rozsutec

Přestože jsem v noci několikrát vstával fotit, budím se za kuropění. Nad východní obzor se zvedá zubatá hradba Tater ohraničená oblými hřebeny Chočských vrchů. Jasně rozeznávám Kriváň, Gerlachovský štít, ale i vrchy Západních Tater jako Pachoľa, Sivý vrch či Baníkov nebo polskou posvátnou horu Giewont.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Postupně se začíná obloha rozsvěcovat a brzy doslova planout. Sluníčko je již těsně pod obzorem. Nakonec se Slunce nad obzor vyloupne zpoza Osobité v Západních Tatrách. Horské doliny Oravy jsou přikryté neprostupnou poklicí inverzní oblačnosti, zatímco Liptov, Turiec i Kysuce jsou bez inverze. Fotografuji probouzející se okolní hřebeny a kochám se fantastickými výhledy na hřebeny Malé Fatry, Velké Fatry, Nízkých Tater, Chočských vrchů, Spišské Magury, Oravské Magury, Javorníků a řady dalších pohoří.

Balím "sakypaky" a scházím vstříc sedlu Medziholie. Po pravici kraluje Velký Choč a vepředu Velký Rozsutec. Zejména Rozsutec je z tohoto úhlu opravdu mimořádně fotogenická hora. Než sejdu dolů, nafotím spoustu obrázků. Není divu, že v naší anketě byl Velký Rozsutec vyhlášen nejkrásnější horou Slovenska.

Konečně je tady sedlo Medziholie (1 185 m). Čeká mě prudké stoupání na Velký Rozsutec, během kterého se řádně zapotím. Potkávám maníka, který z Rozsutce schází. Asi tam byl na východ sluníčka. Během výstupu se kochám měnícími se pohledy na Stoh a vlnícími se křivkami hřebene Malé Fatry kolem vrcholu Poludňový grúň.

Jedny kovové schody, druhé. Po levici se objevují strmé travnaté a bezlesé svahy. Když v zimě nasype dostatek sněhu, jistě se tady nasbírá i na nějakou tu lavinku. Jeden řetěz i druhý řetěz a již je tady vrchol Velkého Rozsutce (1 610 m, v mapách se uvádí údaj od 1 609 m po 1 611 m) s rozhledovou kovovou růžicí a křížem.

Sedlo Medzirozsutce a Horné diery

Shazuji bágl, dám pár doušků ledové kofoly (kdo by se tahal s termoskou a teplým čajem, že…) a fotím tu nádheru kolem. Malý Rozsutec, Kubínskou holi s Minčolem, Ľadonhoru a spoustu dalších vrchů, vršků a vršíčků. I hřebeny, které jsem prošel včera a hřebeny, které mě čekají ještě dnes.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Výhledy jsou úžasné. A úžasné je i to ticho. Jsem na vrcholu sám, mám jej "sám pro sebe". Odpočtu-li věčně hladové krkavce, kteří mě očumují zpovzdálí. Po krátkém relaxu se vydávám dolů do sedla Medzirozsutce. Sestup je sice strmý, ale poměrně krátký. Ohlížím se nazpět k Velkému Rozsutci. Vypadá odsud naprosto jinak než při pohledu od jihu. Skal je méně, přibylo porostů kosodřeviny. Ale i odsud má tato hora něco do sebe.

A je tady sedlo Medzirozsutce (1 200 m). Odbočuji doleva a krátce sestupuji na rozcestí Pod Tanečnivou (1 186 m). Tady narážím na davy lidí. Uf, to je změna. Ani se nezastavuji a pokračuji vlevo směr Horné diery. Po modré turistické značce. V zákresu trasy mě však nechtějí mapy.cz na modrou pustit a zarputile vedou trasu na zelenou značku. V terénu však žádné reálné omezení není. Proto odpusťte nepřesný průběh v dole přiloženém linku na mapu.

Naposledy se ohlížím k Malému Rozsutci a sestupuji k prvním řetězům a žebříkům. Trochu železa, pár vodopádků a již jsem na rozcestí Pod Tesnou rizňou (935 m). Původně jsem chtěl ještě pokračovat dolů Jánošíkovými dierami, ale když vidím, jak se z rozevřené "dračí tlamy" vynořují další a další návštěvníci hor, raději odbočuji na dalším rozcestí - Pod Pálenicou (900 m) vlevo na zelenou značku a rovnou přecházím do sedla Vrchopdžiar (745 m). Během sestupu se opět kochám fantastickými pohledy do Vrátne doliny a na okolní vrcholy.

Vrchpodžiar a Boboty

Ze sedla Vrchopdžiar následuje další výživné stoupání k vrcholu Boboty. Cestou mi na stezce panáčkuje veverka, na strom zaklepe strakapoud a po kůře starého buku poskakuje brhlík. Člověk má v lese stále nějakou společnost. A nutno dodat, že příjemnou. Z řady skalních vyhlídek okolo vrchu Boboty (1 085 m) se otevírají krásné pohledy k Velkému Rozsutci, na Stoh, ale i na Chleb a Velký Rozsutec. I na dole ležící obec Štefanová.

Následuje poměrně strmý sestup zajištěný řadou technických pomůcek (stupadla a řetězy). Tak tento sestup opravdu nemám v lásce. Na chodníku je plno skalní drti, na které si člověk připadá jako Ďurko Jánošíků, když mu bába v krčmě sypla mísu hráchu pod nohy…

Člověk si musí během sestupu z Bobot pořádného majzla. Hlavně s velkým báglem. Nakonec ale vše dopadlo podle plánu a již jsou tady Tiesňavy (567 m) a téměř závěr cesty. Jistě, ještě by se dalo pokračovat na vrch Sokolie (1 171 m), ale tam jsem byl již tolikrát, že pokračuji rovnou na Starý Dvor.

Výhledy z vrchu Sokolie jsou podobné jako ze sedla Príslop a navíc bych se vracel ze sedla Príslop po stejné cestě. A také je již po poledni. Musím někdy rovněž do práce a něco napsat na web. No nebudu to okecávat - nechce se mi… Sokolie ani v plánu nakonec nebylo. Za toto rozhodnutí jsem odměněn houfem ovcí, které bača přehání po cestě na protější pastviny. Opět v pravý čas a na pravém místě.

A je tady Starý Dvor (614 m). Auto je na svém místě, koliba otevřená. Dávám bágl do kufru, přezouvám boty a jsou na malý dlabanec a pivko. Kecám, na kofolu. Čeká mě cesta do Ostravy, během které hodnotím právě skončený vandr jako skutečně vydařený a velice krásný. Mohu jej všem jen a jen doporučit. Protáhnete si hezky nohy, záda a nakonec i plíce. Však těch nastoupaných metrů je na tomto okruhu požehnaně.

• Trasa na turistické mapě

• Předchozí část článku

Fotogalerie č. 1, prohlédnout foto

Fotogalerie č. 2, prohlédnout foto

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.