Polonina Hyrlata v stále tajemných polských Bieszczadech křížem krážem (2)

Přes Hyrlatu a Balnicu do Osadného a přes Spišský hrad do Nízkých Tater

Vstáváme do mrazivého rána. Chvílemi sice vykoukne sluníčko, ale vždy se rychle schová za mraky a cáry mlhy, které se líně převalují přes okolní zalesněné hřebeny. Na rozchození máme namířeno na jeden nejmenovaný vršek přímo nad Habkowcemi. Takové místní poutní místo.

Tam se ale vydáme až po - snídani. Opět skvělé a bohaté. A pochopitelně nechybí ani něco ostřejšího na cestu… Pak už ale opravdu vyrážíme. Stoupání je dosti svižné, les je plný pořezaných větví, takže se místy jde dosti těžko. Navíc je vše mokré po vydatných deštích, které skrápěly svahy Bieszczad celý poslední měsíc. Cestou nacházím jediný hříbek, hřib smrkový, který beru s sebou. Nechávám jej pak dole u Romana, který se nemohl nezeptat: "I kde ostatnie…" No nebyly, příště se polepším.

Na vrcholu, který moc výhledů neposkytne, se nacházejí kříže a Boží muka. Osazené kusy ostnatého drátu z karpatských bojišť I. světové války. Nejen v okolí, ale kus ostnatého drátu sem byl přivezen i ze Zakarpatské Ukrajiny z Černé hory. Kdož jste měli možnost si projít Černohorskou hřebenovku, byť jen třeba v úseku Hoverla a Černá hora, jistě jste zaregistrovali množství zákopů, ale i ostnatého drátu a nebo dokonce starých rezivějících nábojnic.

Nazpět na Hyrlatu

Vracíme se dolů do Habkowců. Nyní se již opravdu loučíme. S Terezou, skvělou hostitelkou. Nakládáme věci a Roman nás odváží na nástup na Hyrlatu. Podruhé míříme na krásný boční hřeben v polských Bieszczadech. A k nástupu přijíždíme právě včas, neboť okolo nás projede vláček Bieszadské úzkokolejky. Jede na Balnicu, kam míříme i my. Nás však čeká hezkých pár kilometrů navíc.

Poslední společné foto s Romanem, batohy na záda a vydáváme se vstříc bieszczadským hřebenům. A hned zkraje je stoupání pořádně výživné. Míša říkala, že myslela, že umře… Po čtyřech jsme sice nemuseli, ale sklon svahu je opravdu pořádný. Nyní šlapeme po zelené turistické značce, která tady byla vyznačena jen nějaký ten rok nazpět. Při naší poslední návštěvě v těchto končinách tato turistická značka ještě neexistovala. A nebo alespoň ještě nebyla v mapách.

Stoupání postupně zmírňuje, otevírají se i nějaké ty výhledy. Sice jen částečné, ale i tak parární. Listí stromů se barví do podzimních tónů, blížící se zima je již cítit. Konečně se hřeben narovnává a my putujeme fantastickým bukovým lesem. Divoce pokroucené kmeny stromů na horní hranici lesa vytvářejí doslova mystickou atmosféru, les je opravdu jedinečný. Těžko tu nádheru zachytit objektivem fotoaparátu.

Přes vršek Berdo (1 041 m) pokračujeme tajemným horským, mlžným lesem jižním směrem k vrchu Zwornik (1 083 m), za kterým se na nás dokonce usměje sluníčko. Tak dnešní počasí je opravdu podstatně lepší než to včerejší, dnes můžeme dofotit vše, co jsme včera nestihli a nebo nemohli.

Po loukách se vzrostlou trávou scházíme do známého sedla. Nekončíme však v něm, tak jako včera (mimo Aleše, který pohlídá batohy), ale pokračujeme až na vrchol hory Hyrlata (1 103 m), pod kterým je umístěn kříž a na vyhlídce posezení. Hezké dřevěné lavičky se stolem.

Jdeme udělat vrcholovou fotku a plánujeme, že se na lavičkách zastavíme. Na vršku se z lesa vyloupli dva Poláci a, jak vzápětí zjišťujeme, "naší" lavičku obsazují. Tak to je zákon schválnosti. Dva dny nikoho nepotkáte a pak se objeví šmoulové na nejméně vhodném místě a v nejnemožnější čas…

I přesto si užíváme nádherných výhledů na Biesczady (Bukovské vrchy) a Laboreckou vrchovinu. A hodně v dáli se možná ukazují vršky nádherného slovenského pohoří Čergov. Tím si ale nejsem jist, chtělo by to dalekohled. Ten však zůstal v batohu v sedle… Člověku ta ohromná rozloha Východních Karpat, to nekonečné moře hřebenů a hor, doslova vyrážejí dech. Jezdíme do těchto končin dlouhé roky a přesto mnohé dosud neznáme, stále je co nového objevovat. Vždyť jen okolní Bieszczady mají 1 138 km2. A což teprve okolní pohoří. Karpaty můžete poznávat celý život, přesto je nikdy úplně nepoznáte.

Návrat přes Solinku na Balnicu

V sedle pod Hyrlatou zatím Aleš připravil svačinku. A opět byla vynikající slanina, ale i sýr. Vím, nic pro vegetariány. Ti ale s námi nejsou, takže nehrozí, že by někdo utrpěl otravu masem. Pak světlým bukovým lesem scházíme po stejné, tedy neznačené, cestě, kterou jsme včera stoupali na Hyrlatu. Kousek pod hřebenem se v lese vyvalila pořádná potvora. Zubr! Vzal však roha dříve, než já foťák z brašny. A, jak obvykle, jej nikdo mimo mne neviděl, šlapali po kluzkých kamenech kus za mnou…

Dolů to jde rychle, takže Solinka nás vítá za nějakou tu hodinku. A opět svítí sluníčko, takže běščadský podvečer je opravdu kouzelný. Dostáváme se znovu ke kolejím BKL (Bieszczadzka kolejka lesna), po kterých se budeme vracet na Balnicu. Za zády se s námi loučí kouzelný hřeben Hyrlaty oděný do podzimních barev a pozdně odpoledního světla. Slunce konečně ukazuje svou hřejivou sílu. Na Przystanku Balnica již čeká Vojtek, u kterého hned objednáváme po pivku. Plechovkovém. Pak si užijeme luxusu civilizace a využíváme sprchu. Jen nejčistotnější z nás, Michalka, odmítá s tím, že je čistá a ještě se umývat nepotřebuje…

Pak sedíme opět do večera u Vojtka a inspirativní debata se ubírá všemi směry. Dnes je větší klid, jeden z výřečných Slováků od Sniny je již doma. Nakonec ale jdeme spát, protože zítra nás čeká návrat na Slovensko. Aleš chtěl, že půjde sám a autobusem z Osadného se přesune na vlak do Humenného, že můžeme ráno klidně spát déle. Když ale máme stejnou cestu, tak je škoda trhat pelotón.

Přes Osadné a Spišský hrad do Nízkých Tater

Po snídani tak ráno vyrážíme opět všichni spolu. Loučíme se s Vojtkem a vracíme se přes hranici do pralesa Udava (392 ha), kterým prochází naučný chodník v délce přes dva kilometry. Je osazen 10 informačními tabulemi, takže se cestou pralesem třeba dozvíte, že výstavba dnešní BKL započala z popudu starosty města Przemysl, barona Lindelwalda v roce 1890, že procházíme královstvím jedlí, které tady začalo vznikat hned po skončení poslední doby ledové, nebo že tu žije 26 druhů savců a 75 druhů ptáků.

Hned pod hranicí, jen pár stovek metrů pod hřebenem, narážíme na pořádně hluboké a obří stopy. A velice čerstvé stopy. To tady musel udělat pořádnej bejk. Přímo zubří bejk. Ano, opět křížíme stopu zubra evropského (Bison bonasus), který obývá zdejší lesy. Ve volné přírodě jsem jej viděl jen jednou, před dávnými roky pod vrcholem Kremence a včera pod Hyrlatou. Ale fotku dosud nemám a ty ze ZOO a zooparků opravdu používat nebudu. Nakonec za těmito potvůrkami, kdy samci mohou dorůstat délky okolo tří metrů a dosahovat hmotnosti přes 900 kg, plánujeme příští výpravu do Bieszczad. Doufám, že již v příštím roce.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Přes rozcestí Diakov (518 m) se dostáváme ke staré známé solární nabíječce elektrokol a táhlou dolinou podél říčky Udava pokračujeme až do obce Osadné. V dolině ještě kvete nějaké to kvítí. Asi nejzajímavější je čekanka, z jejíhož kořene se pražením dodnes připravuje cikorka, náhražka kávy. Cestou dokonce svítí sluníčko, v Osadném se ale opět ukrývá za mraky.

Fotím hezké domky a na bílo natřený bicykl upravený jako květináč. Ze sousedství na mne volá paní, nerozumím ji však na tu dálku. Přichází s hrstí plnou hroznů. Drobných, ale slaďoučkých hroznů. Jsem z toho trochu paf, že tady hrozny vůbec dozrají a také, že jsem je vůbec dostal. Moc děkuji a loučím se. Takovéto nezapomenutelné okamžiky zažije člověk jen tady na východě.

U Borisa, před jehož stylovou hospůdkou parkuji, mají ještě zavřeno. Jinak je otevřeno každý den od 14.00 do 20.00 (v sobotu do 21.00). A obchod, smíšené zboží, je otevřen v pondělí, ve středu a v pátek od 8.30 do 17.00 a v sobotu od 8.30 do 12.00. V úterý, čtvrtek a v neděli je zavřeno. No nic, zastavíme se tady při příští návštěvě.

Nakládáme věci do auta a vyjíždíme. Aleše vyklopíme na nádraží v Humenném a pak již sami pokračujeme k západu. Uvažoval jsem, že bychom zamířili na východ, na Vihorlat. Ale počasí je nestabilní, venku se nám spát nechce a ubytovna v obci Remetské Hámre i další podobné podniky budou určitě plné ukrajinských uprchlíků. Plánovanou zastávku na Čergově také odkládám, protože počasí je fujky a dnes bychom spali sice pod střechou, ale v boudě, kde se nedá zatopit. Proto navrhuji, že zamíříme na Velkou Fatru.

Cestou přes Spiš navštěvujeme travertinovou kopu Sivá brada s aktivními vývěry minerálky a unikajícími plyny. A také Spišský hrad. Na hradě nás vítá pán s letáčky a s průpovídkou, že horní hrad je zavřený, bo žeriavy (jeřáby), bo rekonštrukcia, ale že prý můžeme do kaštiela v Horní Dolní. Dnes a zajtra. Jo, dnes jsou již čtyři hodiny, kaštiel má do pěti. No a zítra nás to nezajímá. Ale ze vstupného, které činí 8 EUR ale neuhnou ani o píď. Místo slevy vám podstrčí nevyužitelný "voučr". No jo, slovenský cestovní ruch…

No tak koukneme na hrad. K horní bráně a pak do opevněného předhradí. Krásné, ale horní hrad je horní hrad. No alespoň že si i zdejší syslové nevzali neplacenou dovolenou a věnují se chroupání trávy. Opouštíme Spišský hrad, který patří k největším hradům Slovenska (rozloha je asi 4,2 hektaru), a již cestou dolů se mi honí v hlavě, že s Velkou Fatrou to asi tak úplně neklapne. V Ružomberku kopou křižovatku a kolona aut se táhla, když jsme jeli na východ, až za Ivachnovou. To je tak minimálně na dvě hodiny. To bychom cestou ze Smrekovice na Limbu stoprocentně zatměli.

Z Čertovice na Beňušku a Líšku

Navrhuji, zda-li nepojedeme do Nízkých Tater. Že do tmy budeme "na baráku", že si na Čertovici můžeme dát něco na zub a že se v dnešním bivaku bude dát zatopit, takže bude teplo. Ženské nic nenamítají, takže míříme do Nízkých Tater. A dalším plusem bude, že se při návratu vyhneme té šílené zácpě cestou přes Brezno a Bánskou Bystricu.

V motorestu na Čertovici mají krásně vytopeno, ani se nám nechce do mlhy a té nepohody tam venku. Máme tři záchytné body, kde spát. Největší slovenský treker, Miro, mně říkal, že v Sedle za Lenivou (1 378 m) byla postavena nová, luxusní útulna. Prý něco na způsob Útulny pod Kečkou. No, v Sedle za Lenivou, kam docházíme ani ne za hodinu, opravdu stojí nová (snad) útulnička. Ale úplně prťavá a bez možnosti zatopit. Víceméně jsem s tím počítal, takže pokračujeme dále k další nové útulně, útulně Barborka.

Je mlhavo, drobně mží. Typické sychravé podzimní počasí. Neznačenou cestou pokračujeme k Beňušce. U luxusní chaty, kterou si tady, v národním parku, postavil šéf vojenské policie, je malá útulna. Barborka. Jako že úlitba turistům, aby nebrblali proti černé stavbě. Asi doopravdy černé, když kvůli tomuto problému prý málem padla slovenská vláda… Barborka je hezká, prosklené průčelí a kamerový systém. A vedle toho dvě masivní petlice opatřené kladkami. Ano, útulna Barborka je zamčená.

A víte co? Vůbec mne to nepřekvapilo, ba jsem s tím i do jisté míry počítal. Jsme přece na Slovensku. Panuje tady polomafiánský stát. Podobně jako v České banánové republice či dnes tolik adorované Ukrajině (ten je mafiánský plně). Ale ty pohledy Michalky a Daji, Bohyně lovu Dajany, jak říkával Aleš, kterého jsme nechali v Humenném. Tak ty pohledy byly opravdu výrazem čirého zoufalství. Alespoň Míša přiznala, že měla strach, že budeme spát někde na dešti a obklopení troubícími říjnými jeleny a lidožravými medvědy…

Horká noc na Líšce, návrat přes Velkou Fatru

Nemějte strach, nepodléhejte panice. Mám v záloze tutovku. Zamíříme proto přes Beňušku na útulnu Líška, se kterou jsem na 100 % počítal. Těm zkazkám o Sedle za Lenivou ani o Barborce pod Beňuškou jsem stejně moc nevěřil. Věřím tomu, co jsem si ověřil na vlastní oči. Byť i oči může fata morgana ošálit. Již za tmy a rykotu jelenů v okolních stráních přicházíme k útulně Líška. Luxusní stavení, které nezklame. Nejdříve zatopit, připravit dřevo a pak se vydáváme pro vodu. Již máme jen skromné zásoby.

Pak sedíme za stolem, ujídáme z bohatých zásob a upíjíme z dobrého vínka, které jsem sem dotáhl. Bez vývrtky… Ale Daja byla umanutá a po litém boji se probojovala k lahodnému obsahu. Když již byl čas, vyháním ženské na kutě na půdu s tím, že zůstanu dole a budu v noci přikládat. Ať je teplo. Že po těch sklopných schůdkách se mně nechce chodit a že si nechci rozbít hubu.

Topím i přes noc, topím i ráno. Již se rozednilo a nahoře je furt ticho. Jdu fotit, ale venku je ještě horší počasí, než včera večer. Viditelnost tak na 20 až 30 metrů. Když je nahoře ticho ještě i v devět, jdu se tam kouknout. Sotva jsem povylezl, Míša mě sprdla slovy: "Tatínku, máš tu strašné vedro…" "Co já, vy tu máte strašné horko. A co tak konečně vstávat, je devět…"

Dobrá, necháme tedy kamna vychladnout. V rámci rozcvičky, než se ženské zabalí, natahám nějaké dřevo z lesa. Venku se dává do deště, na pokračování na Ramžu a na Velký bok není ani pomyšlení. To bychom si opravdu "užili". Vracíme se proto na Čertovici k autu a míříme k domovu. Na Turci pak odbočíme k Velké Fatře a navštívíme tři malé rozhledny v okolí Necpal a Belé. Chvíli vysvitne i sluníčko, ale na horách se to stále honí.

Nakonec prší ještě několik dalších dní, takže jsme zkrácením naší cesty asi neprohloupili. Bylo to krásné, bylo to deštivé, bylo to kratší, než původně plánované. Ale mělo to náboj. Hezká cesta do Polska a do hor Slovenska, během které jsme měli možnost okusit jen špetičku z mimořádně pestré nabídky této části Karpat.

• Předchozí (1.) část článku
• Trasa, jen velice orientačně, na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.