Turistika v Bukovských vrších a Bieszczadech, nezapomenutelný vandr před 45 lety

Co se stalo nového na Kremenci a v Bieszczadech (1), turistika v Bukovských vrších

Ono je to těžká věc. Když jste byli na svém prvním velkém vandru před 45 lety, tak vám už víc než touha poznávat neobjevené zůstávají vzpomínky. Pokud si ovšem ještě něco pamatujete… A aby ty vzpomínky zase tak rychle nevyprchaly, je třeba něco z nich sem tam oprášit.

"Tak kam se letos pojede?" bývá taková klasická každoroční otázka a najednou to bylo jasné. Už jsme přece dlouho nenavštívili ten krásný východ, Bukovské vrchy, čímž bychom zároveň oslavili nádherné 30. výročí prvovýstupu na Kremenec v roce 1985 a jeho reprízu v roce 2005. A když to spojíme třeba s polskými Bieszczady, tak by se z toho mohl vyloupnout pěkný vandr.

Ale ouha. Někteří už tam všude byli a jiní zase jen někde a ti poslední vůbec - a jak to teď skloubit dohromady v itineráři? Zavděčit se všem znamenalo dát dohromady takový slepenec trochu připomínající sezení jedním zadkem na více židlích, ale koneckonců - on každodenní život nebývá mnohdy jiný…

Čtěte také: Cesta SNP: Devín - Dukla - Nová Sedlica (12)

A pokud vám název článku připomíná jedno "cédéčko" od skupiny Čechomor, tak jste na správné adrese. I když tím jakákoli další podobnost končí. To mě jen tak napadlo, když jsem přemýšlel o tom, co napsat o putování krajinami, kde vlastně všichni - tedy všichni, co píší do Trekingu - už byli a taky o tom napsali.

Jako východiště jasně zvítězila Nová Sedlica, i když cestování tam není zrovna ideální, zvláště o víkendu. Přes noc rychlíkem v lehátkovém voze to ještě jde, vlak je v Humenném dokonce před jedenáctou dopoledne, ale další spojení už pokulhává. Do Nové Sedlice dorazíte až krátce před čtvrtou. Vzhledem k tomu, že jsme první noc chtěli spát v útulně v sedle pod Čierťažou, což je podle mapy ještě 3:20 h, a už nejsme nejmladší, tak jsme zvolili neotřelé řešení - nechat se odvézt z Humenného do Nové Sedlice soukromým autodopravcem, který disponuje nějakou dodávkou, aby se tam pět lidí i s bagáží vešlo a tím ušetřit čas.

Za tuto rozmařilost jsme byli po zásluze potrestáni. Rychlík měl dvě hodiny zpoždění, a když jsme konečně v Nové Sedlici dávali startovní pivko a borovičku na zdar vandru, přihnala se bouřka a docela dlouho vydatně lilo. "Hostinec Beskyd" nás sice zachránil, ale došlo k tomu, k čemu muselo - když jsme opouštěli Novou Sedlici, tak na konečnou právě přijížděl ten autobus, co se nám zdál příliš pozdní…

První den je to vždycky stejné. S nejtěžším báglem do největšího kopce. Bouřka nepřinesla žádné ochlazení a v lese nebylo po dešti ani památky. Vysupěli jsme v podvečerním parnu po zelené značce a v poměrně dobrém čase na vrch Čierťaž (1 071 m n. m.) a zase spadli o více než 150 výškových metrů do sedla pod Čierťažou (905 m n. m.).

Á, pěkně to tady zarůstá a na útulně už řádně hlodá zub času. A bratři Poláci si postavili na své straně hranice takové to masivní dřevěné kryté posezení se stolem a lavicemi, co potkáte po celých Bieszczadech, a říkají tomu "wiata". A nesmí se tam přespávat, přestože by se to k tomu náramně hodilo. Inu, v každé rodině je něco…

Voda ve studánce naštěstí tekla, i když to nebyl žádný fofr, a tak vzhůru k podvečerním rituálům. Ještě jsme ani nestačili rozdělat oheň, když se směrem od Rabie skaly ozval hluk motoru připomínající nějakou lesní techniku. Že by se dřevorubci teprve vraceli ze šichty? Ale kdepak. Nebyli to dřevorubci na traktoru, ale policie Slovenské republiky na čtyřkolce a na šichtu teprve jela, což jsme poznali vzápětí.

Rozhovor se službukonající dvoučlennou hlídkou však proběhl naprosto v klidu, dokonce jsme ani nemuseli vytahovat doklady. Není se ani co divit, nejsme v hledáčku jejich zájmu. Tam jsou při dnešní situaci na Středním východě a v těsném sousedství hranic "schengenu" jiní cápkové…

Kremenec, Wiełka Rawka a Stare Siolo

Pokud jsme chtěli na Kremenec, tak těch více než 150 m převýšení na Čierťaž zase pěkně našlapat, což bylo zdrojem různých lamentací, i když po ránu by člověk měl být odpočinutý a při síle. Pokračovali jsme stále po červené značce velmi příjemnou hřebenovkou po slovensko-polské hranici. Cesta tam vede převážně bukovým lesem bez výhledů, na které jsme si museli počkat až na vrch Hrúbky (1 186 m n. m.). Na východním obzoru byly velmi dobře patrné polské kopce Wiełka a Mała Rawka, které dnes také zdoláme. A pak už nás čekal jen vytoužený Kremenec (1 221 m n. m.).

Dorazili jsme na něj velmi časně, a tak tam bylo téměř liduprázdno. To se samozřejmě velmi brzy změnilo, protože tuto velmi zajímavou geografickou dominantu (trojmezí tří států - Slovenska, Polska a Ukrajiny) už zcela ovládli Poláci, a to včetně motorizované hlídky polských policistů, abychom na ten "schengen" náhodou nezapomněli.

Místu vévodí pověstný trojhranný mramorový vrcholový obelisk, ale něco nám na něm připadalo divné. Ale ano! Obelisk totiž postrádal bohaté trojjazyčné povídání včetně neuměle zamaskované chyby v tom ukrajinském, které jsme si pamatovali z minula, a omezil nápisy jen na strohé slovo Kremenec, byť vyvedené poctivě ve všech třech jazycích států, jejichž území se zde stýkají.

Datum na obelisku (2012) byl mimo vší pochybnost - od naší minulé návštěvy ho vyměnili, i když při letmém pohledu se tvarem, velikostí, ani materiálem nelišil od toho předešlého. Proč se tak stalo jsme se však nedověděli… Nakonec jsme si rukoudáním slíbili, že tu za deset let opět vylezeme. Alespoň tedy s jednou drobnou výhradou - že to nebude "na těžko", ale nanejvýš s malým batůžkem. Kolik tak asi bude stát v té době evakuace vrtulníkem?

Ještě jsme zkontrolovali studánku, která se nachází jen kousek pod vrcholem Kremence na slovenské straně (byla vyschlá), a pak už vzhůru na Wiełkou Rawku (1 307 m n. m.), teď už po polské modré značce. Ono je to tedy napřed dolů do sedla, abychom nezapomněli, že jsme na horách. Následující výstup nám dal docela zabrat, zvláště když poslední úsek je už zcela bez vzrostlé vegetace - koneckonců co bychom chtěli, vždyť vstupujeme do vysokohorských luk zvaných poloniny.

Na vrcholu Wiełke Rawky už bylo plno turistů, a tak hajdy na Małou Rawku (1 272 m n. m.). Cesta vede nejprve po hřebeni kolem starého železobetonového pylonu, který je vidět ze širokého okolí a na kterém zub času také statečně hlodá. To už se otevřely výhledy jednak na Kremenec za námi, ale hlavně na celé polské Bieszczady před námi, i když dokonalosti přece jen bránil opar horkého dne. Přes malé sedýlko jsme se skrz docela podmáčený lesík konečně vyhoupli na Małou Rawku. Opět lidí jako máku, a tak jsme pokračovali dál, tentokrát už po zelené značce směr obec Wetlina.

Tento úsek je téměř celý klasickou hřebenovkou, kde se střídají kopečky a sedla s lesíky a loukami. Jeden takový lesík jsme si vybrali k obědové pauze a dočkali se nemilého překvapení. Nebylo totiž radno zacházet příliš do jeho nitra, neboť všude se válely neklamné známky početné návštěvnosti. S podobnou situací jsme se setkávali i v následujících dnech, zejména na těch nejnavštěvovanějších místech, jako je Połonina Wetlińska. Každý hájek a každý keřík byl obsypaný použitými papírovými kapesníky, což je taková moderní náhražka toaleťáku, kterou používají zejména dámy.

Pravdou je, že Poláků je mnoho a hor mají málo, a tak je počet návštěvníků vysoký. Druhým faktorem byla skutečnost, že jsme se tu objevili skoro až na konci sezóny, zatímco když jsme tu byli v roce 2012 na začátku července, s ničím podobným jsme se nesetkali. Kdepak asi zůstala ta rázná polská dívčina, která nám onehdy na Oravě držela kázání, že v národním parku se odpadky nesmí ani zakopávat, k čemuž vozíme už těch vzpomínaných 45 let na vandr poctivý vojenský polní rýček s letopočtem 1944? Asi jela jinam…

Pokračovali jsme dál a jen po pár stech metrech se objevila "wiata", kde by se mnohem lépe obědvalo než v tom záchodovém lesíku. Tak příště. Celou cestu z Małe Rawky nás zejména na loukách provázely pěkné výhledy na Połoninu Wetlińskou na severu a hraniční hřeben Bukovských vrchů s dalšími bočními hřebínky na jihu. "To všechno si ještě projdeme!" zněl slib, který kupodivu nelhal. Zelená značka začala najednou klesat a bylo jasné, že se blížíme k obci Wetlina v údolí. Kopec se s námi příliš nepáral a putování se změnilo v pořádný sešup poměrně blátivou pěšinou plnou kořenů a dřevěných hatí mokrých po nedávném dešti.

Lesní pěšina končila v místní části zvané Rawka a zbýval už jen asi tříkilometrový úsek po silnici přes obec Wetlina do našeho dnešního cíle - kempu polského klubu turistů (schronisko PTTK) v místní části Stare Siolo. Dupat asfaltku se nám už moc nechtělo, a tak jsme otestovali, jestli pořád fungují místní soukromí autodopravci s vícemístnými dodávkami, které poznáte podle toho, že mají za oknem ceduli s nápisem "BUS". A fungují! Za pár minut už nám jeden takový na mávnutí zastavil, a protože jsme věděli, kam chceme, tak nebylo složité ani dohadování.

Kempovní loučka zakončená říčkou byla opět vzorně posečená, i když přilehlé budovy nám připadaly zase trochu zchátralejší - inu, ani my nemládneme. Tady zůstaneme tři noci a okolí si projdeme jen nalehko bez báglů.

Obvyklý model poplatků v kempech - za stan a za osobu - měli letos zredukováno jen na ty osoby - 13 zlotých (zkratka zł, 1 zł = cca 6,90 Kč) za osobu a noc. V tom byly i splachovací záchody a sprchy s teplou vodou, jakož i možnost občerstvení včetně teplých jídel v kempovní hospodě. Jo, a jen kousek od kempu je dobře zásobená samoobsluha. Ještě jsme si za pomoci personálu objednali několik ranních odvozů "busem", aby to obžerství bylo dokonalé. A v té kempovní hospodě jsme nakonec tento vandrovní den i zakončili.

Połonina Wetlińska

Ze včera objednaného "busu" jsme vystoupili na místě zvaném Przełęcz Wyżna a zamířili po žluté značce směr Połonina Wetlińska. Výběrčí vstupného byl už ve svém stánku přítomen a ve střehu. Od minule o zlotku podražili, za vstupné jsme teď zaplatili 7 zł na osobu. Počáteční část výstupu vede lesem, ale kopec se s námi příliš nemazlil, což to je tady v dolních partiích polonin běžná věc. V celkem příjemně chladném ránu jsme to vzali na jeden zátah až na "schronisko PTTK" - chata "Puchatka" na nejbližším vrcholu (1 228 m n. m.). Ono se bez těch báglů jde opravdu lépe.

Zpočátku to vypadalo, že chata je zatím pohroužena do spánku, ale nakonec se nám dostalo i nějakého občerstvení. Mezitím se objevili další příchozí a z útrob chaty se vykulily rozespalé postavy. Jinak chata je i přes svůj kamenný základ velmi prostince konstruovaná a docela zchátralá, a tak je těžko představitelné, jak tu fungují v zimě.

Následovala červená hřebenovka západním směrem s cílem vrchol kopce Smerek (1 223 m n. m.). No, on tím nejbližším cílem byl spíš Osadzki Wierch (1 258 m n. m.), kamenitý vršek opatřený rozcestníkem a výhledy do krajiny, na který se v závěru musí už po regulérních schodech. Počasí se zatím zhoršilo a příchozí deštík se brzy změnil na vytrvalý, a tak došlo i na pláštěnky.

Za námi zvolna mizel obrys turistické chaty "Puchatka" a před námi se konečně objevila hlavní dominanta Połoniny Wetlińske - už vzpomínaný kopec Smerek. Na jihu se táhlo údolí obce Wetlina a na severu bezejmenné kopečky pomalu padaly do rozlehlých polských rovin, i když viditelnost nebyla bůhví jaká.

Prosmýkli jsme se kolem skalnatého hřebínku a začali pomalu klesat do sedla Przełęcz M. Orlowicza Wyżna. Kopce v této části Połoniny Wetlińske nejsou jen travnaté, ale vyskytují se i ojedinělé skupiny keřů a zakrslých stromů, které místy tvoří souvislejší porost. Tady se opět objevily již vzpomínané neklamné známky hojného turistického ruchu - papírové kapesníky za každým keřem.

Jinak poloniny se obecně vyznačují nádhernou květenou, pro kterou si však musíte přijet na jaře nebo v časném létě. Teď (koncem srpna) už to tam bylo spíš podzimní se zahnědlou trávou, zřejmě mimo jiné i jako důsledek suchého léta. A začalo přibývat turistů, a to i přes nepřízeň počasí. Poláci jsou holt chodiví…

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.