Bukovské vrchy a Bieszczady turisticky, přechod přes Ruské sedlo a Ďurkovec

Co se stalo nového na Kremenci a v Bieszczadech (2)

Počasí vykazovalo vytrvalou nevlídnost, a tak jsme zvolili variantu z minula - vylezeme na Smerek, a pak se zase vrátíme do sedla Przełęcz M. Orlowicza Wyżna a celý výlet zakončíme sestupem po žluté značce zpět do našeho kempu. A tak se také stalo. Značka nevede na vrchol Smereku, ale jižně od něj, takže výhled na sever je omezen. Místo je opatřené velkým kovovým křížem a dřevěnými lavicemi.

K podmračenému počasí se přidal ještě vítr, a tak jsme pobyt na Smereku moc neprotahovali. Pak už zbýval jenom sešup dolů a ten jsme si zpestřili obědem z vlastních zásob ve "wiatě", kterou jsme cestou míjeli. A dole ve vesnici jsme nepohrdli nákupem v tom již vzpomínaném obchodě jen kousek od kempu. Hlavním artiklem bylo velké balení vody, protože ta, co teče v kempu z kohoutků, není pitná.

Z Cisny na Okraglik a do Smereku

"Busem" jsme se tentokrát projeli až do městečka Cisna a po červené značce vyrazili směr Okraglik, kopec, který leží až na polsko-slovenské hraniční hřebenovce. Na konci zástavby jsme narazili na trať úzkokolejné železnice Przysłup-Balnica, kterou si již zítra dozajista vyzkoušíme. Značka pokračovala kousek po kolejích, a pak už nás vyhnala nemilosrdně do kopců.

Čtěte také: Minulá část článku Turistika v Bukovských vrších a Bieszczadech

Les je tady v dolních partiích převážně jehličnatý a k vidění byly i opravdu majestátní kusy. Jak přibývalo výškových metrů, začaly převažovat listnáče a minuli jsme pomník věnovaný obětem nějaké havárie vrtulníku. Pomalu jsme se dostávali do míst, kde by se měly objevit výhledy, ale bohužel. Počasí bylo už od rána pošmourné a spíš to vypadalo, že bude ještě horší.

Přes neoznačený kopec Worwosoka (1 097 m n. m.) jsme došli na Małe Jasło (1 103 m n. m.) opatřené jakýmsi betonovým tripodem a příslušnou cedulí. Kopečky v této fázi putování se už příliš neliší v nadmořské výšce, a tak jsou odděleny i malými sedly spojenými s klesáním, abychom si to trmácení co nejvíce užili. Za stálé mlhy s mizernou viditelností jsme vylezli až na Jasło (1 153 m n. m.), které je dokonce vyšší než náš cílový Okraglik (slovensky Kruhliak, 1 101 m n. m.).

Pak už zbýval jen závěrečný úsek na Okraglik. Samotný vrchol opatřený rozcestníkem se značně ošumělými cedulemi nijak zvlášť malebné místo není, ale vyznačuje se jednou zvláštností - vybíhá z něj celkem sedm značených cest: slovenská červená s polskou modrou do Ruského sedla a na Balnici, stejná dvojice na druhou stranu hraniční hřebenovky na Ďurkovec a Rabiu skalu, dvě polské červené do Cisny a do Smereku a konečně polská modrá do obce Roztoki Górne. Trochu se zlepšila viditelnost, i když odtud jsou výhledy jen na slovenskou stranu.

Pak už nás čekala jen zpáteční cesta do obce Smerek. Její počáteční fáze vede ještě po slovensko-polské hranici a nejdůležitější starostí je správně odbočit, neboť jsme šli vlastně po dvou červených značkách, z nichž však jen jedna byla ta správná. To se nakonec podařilo a nejbližší metou se stal vrch Fereczata (1 102 m n. m.).

Mezi ním a Okraglikem je docela hluboké sedlo. Faktem je, že tímto směrem to bylo jen takové povyražení, ale těm, co to jdou opačně, netřeba závidět. Konečně se zlepšilo počasí a nám se otevřel výhled jak na Jasło a celou trasu našeho dopoledního putování, tak na hřeben z Małe Rawky do Wetliny a na majestátní Połoninu Wetlinskou.

Z Fereczaty to bylo jen dolů a dolů, i když nádherným lesem se spoustou krásných velkých a starobylých stromů, ať už živých, či tlejících tam, kde je sklátil neúprosný čas. Poslední úsek cesty již vedl po loukách jen s řídkým porostem a začaly se objevovat chalupy. Musíme si přiznat, že těch zchátralých bylo opravdu pomálu.

Zanedlouho jsme doputovali až na silnici vedoucí z Cisny do Wetliny. Vyrazili jsme po ní směr Wetlina, ale nebudeme nic předstírat, hospoda by přišla vhod. A nebylo ani moc těžké hledat. Toto údolí pod Bieszczady je hospodami, penziony a hotely přímo poseto. Krásná zánovní dřevěnice hned u cesty s velkou venkovní zahrádkou a dřevěnou sochou medvěda se příhodně jmenovala "Niedźwiadek", a tak jsme tam zakotvili na odpolední dezert. Poláci jsou pohostinní, není se tedy co divit, že cesta zpět do kempu byla zase "busem".

Balnica a Ruské sedlo

Rozloučili jsme se s naším dočasným útočištěm a naposledy se nechali odvézt "busem" tentokrát do obce Majdan, kde se nachází nádražíčko úzkorozchodné železnice nazvané "Bieszczadska Kolejka Leśna". Tou jsme se hodlali dopravit k východišti dnešního putování, místu zvaném Balnica. A copak je v Majdanu nového?

Ještě před nádražím nás zastavil službu konající pikolík, a prý že máme zaplatit zlotku za osobu vlezného. To tu minule neměli. A ještě jsme měli vlastně štěstí, že jsme se vezli, jinak bychom zaplatili zlotky dvě! Je vidět, že se máme od bratrů Poláků co učit… Jízdenky na vláček nám slíbil zajistit řidič "busu", protože zájem o toto železniční povyražení je obrovský. A hned bylo další překvapení. Jednosměrná jízdenka na Balnici minule za 9 zł výrazně podražila, teď stojí 17 zł.

Nádraží v Majdanu není jen obyčejné železniční nádraží, ale zároveň i muzeum a vlastně i tržiště. Uvidíte tady různé historické lokomotivy a vagóny s roztodivným použitím, z nichž některé jsou předělány na prodejní stánky a dokonce i na bufet.

V jedné z nádražních budov je opravdové muzeum se spoustou zajímavých starobylých předmětů spojených s provozem úzkokolejky, doplněných nadto o historické povídání a dobové fotografie. Ale o tom už jsem kdysi psal, stejně jako o rituálu s vláčkem, ze kterého po příjezdu od Przysłupu všechny vyženou, přidají mu nějaké vagónky navíc a pak teprve nechají zase všechny nastoupit.

Jízda úzkokolejkou je samozřejmě taková fandovsko-rekreační záležitost a lidé v otevřených vagóncích si to řádně užívali. Vláček několikrát překonává říčku po starobylých mostech, projíždí dvoukolejným úsekem s prastarými výhybkami, nebo si to šine jen tak lesem. Stanice Balnica (712 m n. m.) nemá zdaleka tak honosné nádraží jako v Majdanu, z malé nádražní budovy je obchod, kde se dá koupit nějaké to občerstvení a základní sortiment trvanlivých potravin. Ale i tady se leccos změnilo. Kromě obchodu bylo bezprostřední okolí trati poseto jednoduchými stánky s nejrůznějším občerstvením a suvenýry. Jo, kšeft je kšeft.

Vykulili jsme se z vláčku spolu s ostatními cestujícími, a zatímco oni měli půlhodinku pauzu, než se vrátí zpět do Majdanu, my jsme vyrazili po společné slovenské červené a polské modré značce směr Ruské sedlo (801 m n. m.). Tady však pozor! Cedule na slovenském turistickém rozcestníku sice hlásí do Ruského sedla optimistických 2:25 h, ale realitě se spíše blíží čas na rozcestníku polském (Przelęcz nad Roztokami) - 4:30 h.

Vzhledem ke druhé hodině po poledni nebylo otálení v žádném případě na místě. Začátek cesty "prameniskem rieky Udavy" bývá docela rozbahněný, ale o tom jsme si mohli po suchém a horkém létě nechat jen zdát. Pohraniční cesta je v podstatě hřebenovkou, i když v této úvodní fázi bylo nutné zvolna nastoupat více než 200 výškových metrů. Ještě jsme mezi stromy zamávali vláčku vracejícímu se z Balnice do Majdanu, a pak už byly jen hory, lesy a divočina.

Přiznejme si otevřeně, že teď a tady jsme si romantické putování krásným bukovým lesem, i když jen s minimem výhledů, moc neužívali. Bylo přece jen důležitější dorazit v rozumném čase na Ruské sedlo, aby se stihly i nějaké ty večerní rituály. A tak jsme postupně zdolali vrchy Černiny (Czerenin) (928 m n. m.), kde se pohraniční cesta prudce zatáčí doleva, a Strop (Stryb) (1 011 m n. m.) s avizovanými výhledy, které se nekonaly. Poslední metou byl vrch Rypy (Rypi Wierch) (1 003 m n. m.), a pak už zbýval jen ostrý sešup do Ruského sedla.

Ruské sedlo nás přivítalo docela čerstvým větrem a řadou stanů na jediném rovnějším plácku hned u rozcestníku. Útulna jen kousek odtud byla, světe div se, zatím prázdná, a tak jsme v ní zůstali. Nutno říci, že jsme se dočkali dalšího malého zklamání. Ještě před pár lety nově postavený přístřešek už doznal nepřehlédnutelného chátrání, a to včetně nejdůležitější jeho části - střechy. Něco bude špatným výběrem materiálů, něco tím, že se často s velkou slávou něco postaví, a pak už to nikdo neudržuje. Podobně je to i se stříškou nad studánkou. Voda v ní však naštěstí byla.

Nejkrásnější částí Bukovských vrchů

Cesta ze sedla je vždycky nahoru, a tak nás ráno čekalo poctivých 300 výškových metrů na Okraglik, na Slovensku tedy Kruhliak, kde jsme byli předevčírem. Výstup je opravdu vydatný, a tak jsme jako vítanou pauzu nepohrdli zajímavým rozhovorem s človíčkem, který tady renovoval nátěry a nápisy na hraničních patnících. Ano, hraniční patníky - celá cesta po slovensko-polské hranici je jimi lemována. Jsou vzorně očíslované a některá tato čísla jsou uvedena i v mapě, což je občas tím jediným spolehlivým orientačním prvkem.

Les ve vyšších partiích kopce ustoupil a za chvíli jsme dorazili na vrchol Kruhliaku. Nutno přiznat, že odtud na východ začíná asi nejpěknější část Bukovských vrchů. Zalesněné partie se střídají s poloninami a výhledy jsou na obě strany hřebenovky - severně na polské Bieszczady a jižně na až po obzor se vlnící kopečky Slovenska. Lesy tu mnohem častěji přecházejí v louky a k výhledům tak přibude i ten západní - jak na Kruhliak, tak i na další kopečky, které jsme zdolávali po cestě z Balnice.

Další putování pokračovalo v podobném duchu a jednoznačnou dominantou ve výhledech se teď stal celý hřeben Połoniny Wetlińske ozářený odpoledním sluncem. Ale bylo by dobré doplnit zásoby vody. Ve staré mapě z vandru v roce 2005 jsme měli zakresleno, že by se ještě někde před vrchem Pľaša (1 162 m n. m.) měly nacházet dokonce dvě studánky. Ty tam stále jsou, ale moc nechybělo k nemilému vystřízlivění. Jedna byla vyschlá a u druhé fronta žíznivců, takže se na nás už moc nedostalo. Naštěstí zůstávala v záloze ještě studánka pod vrchem Ďurkovec (1 188 m n. m.).

Les opět ustoupil a před námi se otevřel pohled na holý vrch Pľaša včetně cesty k němu a početného davu turistů. Ano, zase ti Poláci. Už přišli na to, že se dají v našem společném "schengenu" ty Bieszczady příjemně spojit s Bukovskými vrchy a pohraniční hřebenovku mezi Ruským sedlem a Kremencem už zcela ovládli. Kde jsou ty časy božského klidu, pohody a liduprázdnosti? A tak jsme si výhledů z vrcholu Pľaše ani moc neužili.

Sestoupili jsme do sedla pod Ďurkovcom (1 120 m n. m.), odkud klesá zelená značka do obce Runina, která se zřetelně rýsovala rozložená hluboko v údolí. Na této odbočce se nachází studánka, podle mapy docela blízko, ale ve skutečnosti s dosti velkou ztrátou výškových metrů. Vodu jsme v ní ale nakonec nabrali, a to bylo to hlavní.

Další metou byl vrch Ďurkovec. Sluníčko se významně sklonilo k západu a nastala ta pravá chvíle porozhlédnout se po nějakém vhodném místu na přespání. Nakonec jsme zůstali jen pár set metrů za Ďurkovcem na docela pěkném vkusně zašitém plácku. Pěkně tiše a bez ohně, jen s kouskem zválené trávy, přece jenom jsme v národním parku. Tam bychom, koneckonců, neměli ani to.

Zpět do náruče Nové Sedlice

Ráno jsme docela brzy opustili nocležiště s tím, že si snídani dáme někde po cestě. Krásný slunečný den v kombinaci s nádhernou krajinou způsobily, že jsme nemuseli dlouho otálet. Brzy potom jsme dorazili na odbočku polské žluté značky, rozcestník na ní už toto místo prezentuje jako Rabia skala, ale ta je ještě nějakého půl kilometru dále na východ.

Na tom správném vrcholu, který nese též slovenský název Jarabá skala (1 167 m n. m.), se nachází kromě rozcestníku ještě krásná dřevěná vyhlídková plošina, kde jsme se kochali výhledy už v roce 2005. Jejich dominantou stále zůstává jako varhánky členitý masiv Velkého Bukovce. Dnes je to k neuvěření, ale jeho hřebenovku jsme prošli už na vandru v roce 1985, přestože ani tenkrát, ani dnes tam nevede turistická značka. No, dnes by to možná bylo těžší. Tehdy se tu ještě vůkol nerozprostíral národní park…

Pokračovali jsme dále po slovensko-polské hranici a další vzpomínkovou záležitostí byl v sedle mezi Rabiou skalou a následujícím vrchem Čelo (1 159 m n. m.) přístřešek, kde jsme v roce 2005 spali. Jaké bylo naše překvapení, když se z lajdácky postavené boudy vyklubala docela zánovní "wiata". Je to změna k lepšímu? Těžko říci. Střechou sice neteče jako v roce 2005, ale už se tu nesmí přespávat…

Vyhoupli jsme se na vrch Čelo a krásným, starým a vzdušným převážně bukovým lesem putovali přes Borsukov vrch (994 m n. m.) až do sedla pod Čierťažou (905 m n. m.). Zpočátku jsme za sebou nechávali alespoň výhledy na Rabiu skalu, ale posléze jsme se zanořili do lesa a bylo po výhledech.

Cesta vedla převážně z kopce, a tak jsme si užívali nenáročného terénu, krásného slunečného dne a pohody. V sedle pod Čierťažou jsme si dali oběd, a pak už nás čekalo jen 150 výškových metrů na Čierťaž. Neuvěřitelné. Jít na jednom vandru stejný úsek třikrát, a z toho dvakrát do kopce, to tu ještě nebylo.

Čierťaž byla posledním vrškem tohoto vandru, a pak už zbýval jen sestup po zelené značce do Nové Sedlice. Nutno přiznat, že to šlo najednou nějak líp než více jak před týdnem opačným směrem. Značka se tady s výškovými metry moc nemaže, a tak jsme poměrně brzy dorazili na "verejné táborisko" nad Novou Sedlicou - s malým rybníčkem a prostou plechovou boudou z vlnitého plechu. Bylo ještě velmi časné odpoledne, a tak jsme si sice odsouhlasili, že tady strávíme noc, ale napřed se půjdeme rozloučit do "hostince Beskyd".

Druhý den na cestě domů jsme stihli dokonce prohlídku nejvýchodněji položeného dřevěného kostelíku Slovenska v obci Uličské Krivé, ale o tom si můžete přečíst v jiném článku.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.