Přechod Bukovských vrchů a Bieszczad, přechod pohoří na slovensko-polských hranicích

Tuláky mezi buky (1), přechod Bukovských vrchů

"Naplánoval jsem to nakonec správně?" říkám si nad mapou sedíc po obědě v penzionu Kremenec, v nejvýchodnější vesnici Slovenska Nové Sedlici. Moje několik let pánovaná, několikrát odložená a nesčetněkrát přeplánován výprava do nejúžasnějšího kraje střední Evropy právě začíná.

A proč nejúžasnější? Nikdy tady nežilo moc lidí, to v první řadě. A po válce nechal strýček Stalin z polsko - ukrajinského pohraničí většinu obyvatelstva vystěhovat.

Na slovenské straně došlo k částečnému vystěhování obyvatel později, kvůli stavbě přehrady Starina. Tohle, absence větších měst a průmyslu způsobilo, že se tady krajina zachovala podobná, jako v dobách, kdy člověk ještě nevládl a nepozměňoval okolí k obrazu svému.

Díky tomu, tu dnes vedle sebe najdete tři národní parky a další čtyři chráněné oblasti. Dohromady 230 tis. hektarů! Z toho je 200 tis. chráněno jako Biosférická rezervace UNESCO, první na světě, vyhlášená na území tří států.

Čtěte také: Bieszczady - polské poloniny a Bukovské vrchy (1). Poloniny Haliczska…

A aby toho nebylo málo, přes deset původních pralesů na Slovensku a Ukrajině, byly do seznamů UNESCO zapsána také, pod názvem Karpatské bukové pralesy (celý název zní Karpatské bukové pralesy a původní lesy Německa). A právě proto jsem dnes tady. Odevzdaně miluji bukové lesy a tato oblast je v tomto směru něco jako Jeruzalém pro věřící, Wimbledon pro tenisty, Nürburgring pro závodníky či Abbey Road pro hudebníky. Prostě svaté místo.

Původně jsem měl vyrazit sám na deset dnů, potom nás mělo jet několik na týden, potom zase sám a tak to šlo stále dokola. Nakonec se na poslední chvíli rozhodla vyrazit i Alenka, ovšem s podmínkou, že se po cestě musí někde osprchovat. Prostě ženská. Trasu jsem tedy musel znova předělat a naplánovat tam i nějakou tu chatu.

Plán tedy mám, nezbývá než vyrazit. Vyrazit do Vlčích hor. Takhle tady tomu odjakživa říkali místní lidé, ať už žili v Polsku, na Slovensku či na Ukrajině. Z geologického hlediska se jedná o Nízké Beskydy, na Slovensku pojmenované Bukovské vrchy a v Polsku Bieszczady.

V těchto dvou zemích se budeme pohybovat, a to proto, že na ukrajinskou stranu jednoduše nemůžeme, vždyť se jedná o nejstřeženější hranici v Evropě. Ostatně, jediní kdo s námi v penzionu sedí na obědě, jsou posádky pohraniční policie, co sem přijeli na čtyřkolkách. Z penzionu vyrážíme kolem druhé odpolední a jsem lehce nervózní, doufám že se nic nezkazí a vše proběhne hladce.

Směr Rabia skala

Většina výprav, o kterých jsem dosud četl, mířila ze Sedlice po červené značce přímo k trojmezí. My se ale vydáváme na opačnou stranu, vedeni žlutou značkou. Ta vede dlouhou dolinou podél Zbojského potoka, prochází kolem oficiálního tábořiště, rozcestníku na kterém není ani jedna cedulka, zarostlého přístřešku a dovede nás k hranici národního parku. NP Poloniny vznikl vyčleněním z CHKO Východné Karpaty v roce 1997.

Cesta pokračuje k místu zvaném Medová baba. To podle jedné polky, která se tu kdysi usadila a začala včelařit. Na její památku tu stojí jakýsi totem a historický včelín. Zajímavé místo kazí harvestor, co tu manipuluje se dřevem. Činnost ve slovenském národním parku celkem běžná.

Kousek odtud se nachází hezké jezírko, od kterého poprvé vidíme mohutnou hradbu hřebene Bukovských vrchů. Vypadá odtud skoro kolmá a někde tam nahoře budeme dnes spát. Musíme tam ale dojít a trochu to zkomplikuje značení. Původně vedla značka kolem chaty nad jezírkem. Ale asi se to někomu nelíbilo, protože značky zatřel. Novou značku jsme našli kousek za chatou, na lesní cestě co chatu podchází. Když na to přijdete, je to jednoduché, předtím ale chodíte tam a zpět jak idioti.

Po široké cestě dupeme dál, spalování horkem. Ještě minulý týden v Evropě stále pršelo, což na Balkáně způsobilo velké povodně. Dnes zase padají teplotní rekordy, což ve spojení s těžkými batohy hodně vysiluje. Najednou se před námi objeví policejní džíp. Zastaví u nás a dostaneme otázku, kam míříme a kde hodláme spát. Policista pochopí, že víme kam jdeme a nikde se tu neztratíme, popřeje ať si to tu užijeme a nechá nás jít dál.

Cesta se začne stáčet a v místě jejího ohybu značka cestu opustí a zamíří do hlubokého lesa. A už po několika metrech ukáže, co jsou zdejší lesy zač. Ve svahu před námi se valí několik malých bystřin, tvoříce četné kaskády, které se zde slévají do dravého horského potoka. Hodně podmáčený chodník byl kdysi upraven jako schody. Teď je to rozmáčená kluzká stezka a v některých úsecích je lepší jít nad chodníkem lesem. Tady usoudím, že bude dobré vyměnit sandály za pohorky.

Jak stoupáme, objeví se před námi cedule, se zákazem vstupu kvůli těžbě dřeva. Tu ignorujeme a jdeme dál. Holinou plnou klestí a posléze hustou mladinou dorazíme k ceduli, označující hranici rezervace Jarabá skala. Tady těžba končí. A my se vnoříme do prvního pralesa, který na naší cestě potkáme.

Překračujeme bystřinu a přijdeme do lesa, kde vysoko vzhůru ční statné buky a jedle. Podrost tvoří jedna jedle vedle druhé, vysoké tak do dvou metrů. Chodník se mezi nimi proplétá až dojde k hraně onoho kolmého hřbetu. Tady začne zdlouhavá a nekonečná cesta serpentinami.

Les se změní, je zde jakési prameniště oné bystřiny, kterou jsme dole překračovali. Půda je vlhká, podmáčená a podrost tvoří vlhkomilné rostliny. Všude kolem leží popadané stromy v různém stadiu rozkladu. Rezervace mě naprosto uchvátila! Jenže jsme po celonočním cestování hodně utahaní, tak nám výstup připadá opravdu nekonečný a těšíme se, až budeme mít to stoupání za sebou.

Procházíme kolem studánky, kterou ale někdo, nebo něco, odsunulo od pramene stranou, takže se z ní nedá voda nabrat. Ještě pár serpentin a zahlédnu nad sebou volný prostor. Louku, nebo chcete-li poloninu.

Posledních pár výškových metrů jdeme mezi zakrslými buky, abychom stanuli na borůvkami zarostlém hřebenu, pod vrcholem Rabia skala, v polštině Riaba skala, ve výšce 1 168 metrů. A mě čeká první setkání se zdejší faunou. Pod větví zakrslého buku spatřím stromovou užovku. Nádherné uvítání, ke kterému musím připočíst i výhled. Není sice kruhový, ale je výtečný. Na jedné straně vidíme dolinu, kterou jsme přišli.

První bivak

Naše pohledy se ubírají směrem k Sedlici, za kterou nejenže vidíme hraniční hřeben, ale zahlédneme i ukrajinské poloniny, kde dominuje polonina Rovná. Na straně druhé máme jako na dlani polskou poloninu Wetlińskou, poloninu, kde máme v plánu zítra spát. Nás ale zajímá místo, kde budeme spát dnes. Nachází se asi půl kilometru odtud.

Vydáváme se tedy na východ, po červené hřebenové trase. Na chvíli se zastavíme u malé plošiny, ze které je výhled k Ukrajině lepší než před chvílí. Navíc, díky rozhledové mapě, rozpoznáme více vrcholů, třeba takový 1 408 metrů vysoký Pikuj. A zahlédneme i poloninu pod námi, kde bude spát.

Po krátkém sestupu jsme u ní za chvíli a na okraji lesa tu stojí velký bytelný přístřešek, postavený správou polského národního parku Bieszczady. Není sice určen k nocování a oficiálně je to i zakázáno, čtyři lidé se tu ale klidně vyspí.

Konečně shodíme ze zad batohy a můžeme si odpočinou. Popojdeme na poloninu, ze které se otvírá výhled k vrchu Čelo v hlavním hřebenu a hlavně k polským poloninám. Máme před sebou hřeben Dzial, Rawki a část Wetlińské poloniny. Vypadá to jako vlnící se zelené moře. Nyní, ozářené zapadajícím Sluncem…

Unaveni ale spokojeni, chystáme spaní. Během toho začne kolem nás poskakovat neposedný konipas, jakoby jsme mu vůbec nevadili. Uleháme v očekávání klidné noci. Jenže, hned u základů přístřešku, má svůj domek plch. Každý kdo to zažil ví, jaký rámus dokáže tohle zvířátko udělat.

Mně to nějak nevadí, ale Alenka díky tomu slyší medvědy a vlky za každým stromem. Až potom, co na plchovu noru posvítíme, aby viděla, že to není medvěd, konečně usne. V noci mě ale vzbudí něco většího. Zahlédnu jen siluetu psovité šelmy, která kolem přístřešku prošla. Tipl bych to na lišku, vlk samotář by asi byl větší.

Borsukov vrch, Čierťaž

Přesto všechno to byla příjemná noc. Ráno to moc neprotahujeme a natěšeni vyrážíme na cestu. Hned na začátku nás čeká pozvolné stoupání na již zmíněné Čelo (1 159 m). Většina stoupání vede přes poloninu, což s sebou nese pěkné výhledy na západ, směrem k Rabí skále. Až teď pořádně vidíme, jak moc strmý svah jsme včera vylezli.

Z vrcholu Čela začíná překvapivě zdlouhavý a místy strmý sestup do sedla bod Borsukov vrch, ze kterého nás zase čeká stoupání na něj. A pak opět dolů. Hřeben Bukovských vrchů tak z dálky nevypadá, ale je to pěkná houpačka. Jsme ale na začátku, tak nám to nevadí a užíváme si zdejších lesů.

Klesáme do sedla pod Čierťažou, kde stojí oficiální útulna. Je bez oken, zatuchlá a vůbec je na ní podepsán čas. Naproti od ní, na polské straně, stojí ale stejný přístřešek jako pod Rabou skalou. My tu jsme ale kvůli vodě. Ve svahu pod útulnou je vydatný pramen. Slunce prosvítá mezi stromy, tak si tady na chvíli odpočineme.

Následuje pozvolné stoupání na vrch Čierťaž (1 071 m), na něž vede ze Sedlice zelená značka. Hlavně tu ale začíná hranice rezervace Stužica, což je obrovský prales táhnoucí se hluboko na Ukrajinu. Jeden z největších na seznamu UNESCO. Po jeho hranici nyní půjdeme dál.

Kamenná lúka a Kremenec

Stoupáme na vrch Hrúbky, a z jedné menší louky krásně vidíme zdánlivě nekonečný zelený hřeben Bukovských vrchů. Z vrcholu zase trochu klesáme a občas před námi zahlédneme kousek mohutné Wielké Rawki, našeho dalšího cíle. Máme před sebou ale ještě dva vrcholy. Ten první, se jmenuje Kamenná lúka (1 199 m), a je to taková hromada kamení, ze které se otvírají omezené, ale krásné výhledy.

Víc než výhled nás ale zaujme opálený klučina s báglem na zádech. Je to vlastně rvní trekař, kterého potkáváme. Na otázku odkud jde odpovídá Horná Maríková. Chvíli nad tím přemýšlím, než mi to dojde. Vždyť to je tam u nás, na západě! Ano, tento chlapík ze Zvolena obchází po hranicích Slovensko. Má za sebou už přes 40 dnů cesty a přes tisíc kilometrů! A pár set před sebou. Náš týden tady mi najednou přijde jaksi směšný…

Po rozloučení se vydáme dál a začneme potkávat první skupinky lidí. Blížíme se totiž ke Kremenci (1 207 m). Právě na něm se stýkají hranice tří států a je to též nejvýchodnější bod Slovenska. Lidí je tu dost, dokonce i Němci. Všichni se fotí u sloupu, značící trojmezí. My taky.

Dole v Sedlici jsme si chvíli povídali s pánem, který ho tu pomáhal usazovat. Dělali to za pomocí vrtulníku a zdůraznil, že ten kus žuly pochází někde ze Spiše. Je zajímavé, že všichni trekaři jsou od nás. Dáváme si tu pauzu a klábosíme s některými lidmi. Jeden Polák mě upozorní, že s tak velkým nožem u pasu bych v Polsku mohl mít problém, tak ho neochotně dávám do batohu. Následujících pár dnů, totiž strávíme v Polsku.

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.