Rudické propadání a Stará Býčí skála v Moravském krasu

Rudické propadání a Stará Býčí skála - údolím Křtinského potoku, střední část Moravského krasu (2)

Jeskyně Jáchymka

Stezka prudce mění směr a za zatáčkou se náhle objevuje masivní hmota skály s tmavými děrami oken jeskyně Jáchymka (též Evina jeskyně) se stejnojmenným čtvrtým zastavením NS. Jméno jeskyni dal poustevník Joachim, který v ní na počátku 19. století pobýval.

Navenek se Jáchymka otevírá mohutným portálem. NS a modrá značka prochází jeskyní částí zvanou "Tunel". Hlavní dóm jeskyně se jmenuje "Síň světla", chodba jej spojuje s druhou velkou prostorou zvanou "Západní síň". Nad námi a pod námi se navíc nalézají prostory a komunikace horního a dolního patra.

• Předchozí část článku

Jeskyně byla značně změněna člověkem. Podle slavného moravského speleologa a archeologa druhé poloviny 19. století Jindřicha Wankela (viz dále) byla jeskyně umístěna vysoko ve skále, bylo k ní nutno šplhat po stěně a dala se prolézt pouze plazením po břiše. Onen poustevník v ní tedy musel přebývat ve značném nepohodlí. Na počátku minulého století v Jáchymce lidé horlivě těžili na fosfáty bohatou hlínu s velkým množstvím kostí fauny pleistocénu (starší čtvrtohory). Odtěžené zbytky pak navršily hromady hlíny do svahu, jímž dnes můžeme jeskyně pohodlně dosáhnout.

K senzačním paleontologickým událostem Jáchymky se dozajista řadí unikátní objev dvou zachovaných koster psovité šelmy dhoula (Cuon europaeus). Kostry lze obdivovat v Moravském zemském muzeu v Brně. Jediný současně žijící druh dhoula (Cuon alpinus) zvaný mimo jiné též "vlk rudý" nyní obývá především jižní, jihovýchodní a východní Asii, od pohoří Pamir a Ťan-Šan po Sumatru a Jávu.

U Vývěrů Jedovnického potoka

Po dřevěných schůdcích za jeskyní pokračuje chodník dále k pátému zastavení NS jménem Křtinský potok. Na pravém břehu potoku se leskne hladina dolního rybníka, který původně sloužil potřebám blízkého hamru, mlýna a pily i hutě Františka. O kousek dál lesní chodník končí a značka po mostku překračuje potok na jeho pravý břeh. Zde se nachází větší loučka na dně údolí a tři vztyčené desky z různých hornin - pomník J. Pelíška z roku 2001, profesora geologie a lesnické pedologie lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. O kousek dál u kraje silnice se dozvídáme, že rušivá komunikace byla nedávno rekonstruována s nákladem půl milionu EUR. Kamenná deska, na které je vytesána přesná cifra dokonce budí dojem, že zde stojí pro oslavu tohoto počinu.

Za silnicí na úpatí vápencové stěny Krkavčí skály, u bývalého lomu, vyvěrá Jedovnický potok. Zde se k nám krátce připojuje žlutá TZ klesající sem od Máchova památníku. Vývěr sice dělí od ponoru potoku u Rudic (Rudické propadání) přímá vzdálenost pouhých 4,25 km, jeho vody však opouští jeskynní systém Rudické propadání - Býčí skála až po 13 km strávených v temnotě podzemí Rudické a Habrůvecké plošiny. Původní vývěr naproti mostu u silnice byl poškozen založením kamenolomu ve 20. letech 19. století, těžbou však byly odkryty další dva - zmiňovaný vývěr pod skálou a povodňový. Vývěr Jedovnického potoku představuje též lokalitu vzácné rudé řasy Batrachospermum moniliforme.

Sobolova (Barová) a Májová jeskyně

200 m za vývěrem přijdeme k vysoké stěně, jež skrývá jeskyni mystického jména Býčí skála, předtím však mineme mezi vývěry Jedovnického potoku a Býčí skálou skalní masu, jež ve své hmotě tají dvě jeskyně, jimiž Jedovnický potok poslední metry své podzemní poutě protéká. Blíže vývěrům Sobolovu jeskyni a mezi ní a Býčí skálou Májovou jeskyni. V Sobolově jeskyni (též Barové jeskyni - sloužila původně jeskyňářům za místo oddechu) se lidé poprvé ocitli v roce 1947. Jedná se o třípatrové prostory, přičemž spodním patrem protéká potok. Až o jednačtyřicet let později, roku 1988, vstoupila první lidská noha nebo ruka do Májovém jeskyně po proplavání odtokového sifonu Jedovnického potoku v Býčí skále.

Býčí skála

Vícepatrová horizontální tunelovitá jeskyně s navazujícími vertikálami komínů o délce 6,5 km je součástí systému Rudické propadání - Býčí skála, 13 km svého průběhu druhého nejdelšího labyrintu jeskyní v ČR (primát v délce přirozených podzemních prostor drží 35 km, dle některých až 40 km dlouhé Amatérské jeskyně v severní části Moravského krasu). Systém je, jak zmíněno výše, odvodňován Jedovnickým potokem a Býčí skála představuje jeho bývalou vývěrovou jeskyni.

Nálezy v staré části jeskyně dokládají její osídlení od paleolitu až po polovinu minulého století. Pravděpodobně první písemnou zmínkou o jeskyni nicméně zůstává zpráva ze 17. století, kterou podal roku 1663 ve spisu "Vallis baptismi alias Kyriteinensis" (tj. Údolí křtu neboli křtinské) mnich Martin Alexandr Vigsius z premonstrátského kláštera v brněnských Zábrdovicích.

Svůj popis dodává roku 1669 i nám již známý J.F. Hertod z Todtenfeldu: "…okrouhlý podzemní příbytek je temný, žádající si osvětlení pochodní. Poté po zdolání písčitého pahorku se ukáže značně vysoký a široký vzhled jeskyně, utvářené na způsob jakéhosi honosnějšího chrámu, je rozčleněna různými zákoutími nebo svatyňkami a chodbami, z nichž jediná je nejdelší a jež se táhne v přímé čáře přes půl míle.

Tato chodba je zasvěcena sestrám Minoidám (pozn.: Minoidy - dcery krále Minoa, soudce zemřelých v podsvětí), má totiž za obyvatele převeliké množství netopýrů a je obdařena mnohými, velmi hlubokými zákoutími,v nichž se nalézají pěknější kameny než jinde, neméně napodobující dokonalý alabastr, které jsou neustále zavlažovány v rozličných dráhách kapající vodou v narůstající kamennou látku…"

Jeskyně se v dalších stoletích stala známou atrakcí, oblíbený cíl výletů i těch nejurozenějších. Po chodbách jeskyně se rozléhaly kroky nejen majitelů okolí Lichtenštejnů, ale i jejich vzácných hostů, včetně rakousko - uherského císaře Františka II. s manželkou. To nám dokládají pamětní desky či nápisy na stěnách jeskyně.

Až do roku 1920 byla známa jen tato lidmi dávno obývaná a navštěvovaná tzv. Stará Býčí skála, 350 m dlouhá tunelovitá jeskyně, jejíž hlavní chodbu vymodelovaly v dávné minulosti vody Jedovnického potoku. Cestu dále uzavírala nehybná hladina Šenkova sifonu. Potok protéká pravidelně jednou za 25 let při povodních celou jeskyní, to je též jeden z důvodů, proč ve staré části nenajdeme větší krápníkovou výzdobu.

Největší krápník prý pro zábavu rozstřílel některý z majitelů, pánů z Lichtenštejna či z řad jejich veselých přátel na prohlídce podzemí. Starou část jeskyně tak zdobí především sintrové povlaky. Krásou krápníkové výzdoby bychom se mohli pokochat až v zadní části jeskyně od. tzv. Prolomené skály a v horních patrech.

Popišme teď ve stručnosti časový sled nejvýznamnějších objevů dalších prostor Býčí skály v minulém století. V letech 1901 až 1905 byly objeveny horní patra Staré Býčí skály.

Roku 1912 byla při neúspěšném pokusu o překonání Šenkova sifonu poprvé v Moravském krase použita potápěcí technika. Proniknout sifonem dále se podařilo až o 8 let později, po jeho vyčerpání 2 až 3 m pod úroveň původní hladiny. Tím se otevřel vstup do nových prostor s aktivním tokem Jedovnického potoku, nová část byla nazvána Nová Býčí skála.

Po více jak třicetiletém nadlidském úsilí postoupili speleologové proti proudu Jedovnického potoku směrem k Rudickému propadání překonáním sifonu trefně pojmenovaném jako sifon Dřiny prolámanou štolou a objevem dalších částí jeskyně - Prolomené skály a Proplavané skály v letech 1984 a 1985. Proplavaná skála navazuje od roku 1989 proraženou štolou na Velikonoční jeskyni, součást Rudického propadání.

Býčí skála je mezi širokou veřejností známa hlavně, jak výše naznačeno, jako důležité paleontologické a archeologické naleziště. Velmi zajímavé jsou doklady magdalenienského osídlení Býčí skály (15 až 9 tisíc let př.n.l) - rytiny na valouncích kulmské droby. Ze všech nálezů dodnes nejvíce rozjitřuje lidskou fantazii objev z roku 1872, jenž učinil zapálený amatérský archeolog a speleolog, dědeček slavného Karla Absolona, lékař v blanenských hutích hraběte Salma, MUDr. Jindřich Wankel (1821 až 1897).

Wankel jeskyni znal, po třech sondách v jejím dně však nejevil o další průzkum zájem. Začal se o ni znovu zajímat po nálezu bronzové sošky býčka v hliněné nádobě se spáleným prosem, který učinili o letních prázdninách roku 1869 dva hoši, bratranci Felklové. Nápad pořádně prokopat dno jeskyně se bohatě vyplatil. Byly nalezeny pozůstatky zřejmě rituálního pohřbu muže na voze z doby halštatské (starší doba železná, 750 až 450 př.n.l.).

Kolem mrtvého muže se nacházelo mimo bohatství četných i obětních předmětů a ozdob (železné, bronzové a zlaté ozdoby, skleněné perly, textilie, obilniny, zvířata…) také přes 40 lidských obětí, dnes již víme, že s převahou mužů. Mimo to zde stál oltář s useknutýma rukama a kovárna sloužící patrně též náboženským účelům. Tento morbidní nález vedl k různým, mnohdy až úsměv vyvolávajícím interpretacím. Sám Wankel tvrdil, že se jedná o pohřeb halštatského knížete.

Současná archeologie považuje Býčí skálu za někdejší místo rituálních obětí, hojně navštěvovanou a známou svatyni, jakési duchovní centrum tehdy žijících obyvatel z širokého okolí. Jeden nalezený předmět vyvolával dlouho spory. Je jím dutý železný kroužek - prsten, o němž Wankel i jeho vnouče Absolon přesvědčeně tvrdili, že byl odlit, což by znamenalo skutečně významný doklad o vyspělosti tehdejšího železářství. Teprve expertízy z druhé půle minulého století potvrdily, že byl prsten vykován.

Před dvěma léty byl prezentován další a jistě ne poslední jedinečný poznatek o Býčí skále, objev evropského významu. Vědci podrobili radiometrickému rozboru materiál geometrického obrazce o rozměrech 40 × 30 cm připomínajícího mřížku, který je namalován na stěně jižní odbočky jeskyně. Zjistilo se, že se jedná o nejstarší skalní umění u nás, o kresbu starou 5 200 let, tedy výtvor z mladší doby kamenné.

Býčí skála je také nejdůležitějším zimovištěm netopýrů ve střední části Moravského krasu, což dokládá fakt, že zde bylo zjištěno na 12 druhů okřídlených vládců noci, včetně výše zmíněného kriticky ohroženého vrápence malého (jedinci tohoto druhu tvoří asi čtvrtinu se zde přezimujících netopýrů). Úplně na závěr k Býčí skále dodejme, že jeskyně není běžně přístupná veřejnosti, její rezavá vrata se otevírají jen příležitostně, aby lidé mohli absolvovat 650 m dlouhou prohlídkovou trasu.

Křtinským údolím a lesní cestou Příhon do Habrůvky

Dalších asi 250 m po chodníku ve svahu krasového údolí nás přiblíží k fosilní průtokové jeskyni Kostelík, kdysi jí zurčely vody Křtinského potoka, dnes tekoucího v údolí mnoho metrů pod námi. Průchozí jeskyně skutečně připomíná gotický chrám úzkým, jakoby zalomeným klenutím svých vchodů. Tři chodby se stýkají v klenuté síni, jíž je vidět nebe. Podobně jako v Jáchymce i zde přemítal o životě za dlouhých dnů v tiché samotě poustevník jménem Eremicola.

Za Kostelíkem ještě modrá krátce vede svahem, obdivovat můžeme izolované skalní útvary (hřebenáče), pak však značka zamíří dolů a po lávce překoná po většinu roku suché koryto Křtinského potoku, jež vyvěrá poblíž silničního mostku asi 100 m od nás směrem na Adamov. Stavbou silnice pozměněný vývěr se nachází v blízkosti uměle otevřeného závrtu Otevřené skály, na jehož dně je odkryt podzemní tok Křtinského potoku.

Značka se krátce drží opět silnice, po níž obchází úzký vápencový ostroh - skálu poetického názvu Zub času. Reputaci si plánovač této trasy chvíli napravuje tím, že naše kroky vede po levém břehu suchého koryta potoku, aby si ji však záhy pokazil, neboť se značka ocitá znovu po další stovky metrů na rušné silnici. Lesní cestou Příhon údolíčkem s charakteristickým názvem Úzký Příhon opustíme nadobro Křtinské údolí a vystoupáme na kraj lesa s posedem, dřevěným křížem a obrázkem Panny Marie Lurdské u styku s lesní cestou Kočárová.

Nedaleko kříže staneme na kraji velmi hezkého palouku, již součásti Habrůvecké plošiny, a na horizontu před námi spatříme první domky obce Habrůvka. Uprostřed travnaté plochy se nedaleko ukázkového závrtu ztrácí v několika ponorech Habrůveckého propadání vody drobného toku. Po zpevněné cestě se při kraji palouku přiblížíme k zástavbě jihozápadního konce Habrůvky (8,5 km z Adamova).

Obec tohoto jména se noří z hlubin středověku roku 1365. V minulosti lidé z Habrůvky pálili dřevěné uhlí, v tzv. rudických vrstvách v okolí dolovali železnou rudu, těžily se zde i vápence, písky a kaolín, jak dokládají četné zatopené lomy v blízkém okolí. V centru nalezneme prostornou náves s hezky opravenou hasičskou zbrojnicí a požární nádrží. Nedaleko autobusové zastávky se krčí v ohrazení smírčí kříž a památník obětem světových válek.

Konec cesty

Z Habrůvky je možno dále pokračovat spolu s modrou TZ za ves a hezkou cestou z výhledy na blízké lesy sejít mezi poli po 2 km do poutních Křtin (10,5 km z Adamova). Jinou variantou je před návsí odbočit neznačenou ulicí k severu a dostat se na kraj vsi. Zde poté krajem lesa můžeme blízko stromu s obrázkem Bohorodičky dosáhnout trasy zelení TZ, jež míří ze Křtin do Rudic a Jedovnic. Pokud jsme znaveni a plni dojmů pak máme také možnost přímo v Habrůvce na návsi vyčkat na příjezd autobusu do blízkých Křtin, tento spoj má v Křtinách autobusové přípoje do Brna, Vyškova či Adamova.

Doporučené odkazy pro další informace:

• CHKO Moravský kras: www.moravskykras.ochranaprirody.cz
• Jeskyně Býčí skála: www.byciskala.cz
• Stará Huť v Dolním Josefově na stránkách technického muzea: www.starahut.com

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.