Cerová vrchovina, jarní hřebenovka malebného sopečného pohoří na slovensko-maďarském pomezí

Jarní toulky Cerovou vrchovinou

Byl začátek dubna, sníh už dávno odtál a opět se naskytl volný víkend a tak jsme uvažovali, kam jet tentokrát. Zalíbil se nám nenápadný článek o Cerové vrchovině, což nám nic neříkalo. Tak jsme si řekli, proč to nezkusit. Počasí sice nehlásili ideální, ale to by se člověk při čekání na dobré předpovědi nikam nedostal.

V pátek jsem vyrazil s přítelkyní brzy ráno z Č. Těšína přes Žilinu, B. Bystricu, Zvolen a Lučenec a po dlouhém trmácení dojeli do Fiľakova. Měli jsme chvíli volno do dalšího spoje, tak jsme se šli podívat na Fiľakovský hrad, který se rozkládá na malé homoli uprostřed města a vypadal úchvatně. Hlavně zrekonstruovaná Bebekova věž. Ale to je asi jediné místo, kam se dá jít.

Autobusem jsme dojeli do konce našeho putování dopravními hromadnými prostředky a to do Hajnáčky. Kouzelné jméno dědinky. Uprostřed se na sopečné homoli zachovaly sporé zbytky skalního hrádku. Nedalo nám to a šli jsme si jej obhlídnout. Krásné jarní počasí nám jen přálo. Výhled byl na celou vrchovinu, jak se vlní krajem a sousední sopku Ragáč i s dědinkami pod námi.

Po ochutnání pivečka dole v dědině jsme pokecali s místním starousedlíkem Maďarem, s kterým jsme se samozřejmě bavili po slovensky. Pohodlnou, dobře značenou zelenou cestou s mírným stoupáním nejprve po lukách a poté lesem přes vyhlídkový vrcholek Tilíč (475 m) jsme dorazili na stolovou horu Pohanský hrad (578 m). To je totiž to, proč jsme se rozhodli jet zrovna sem.

Cerové vrchovině se také říká kraj stolových hor. Ono totiž těsně na závěr stoupání je celé okolí hory propadlá asi o 10 metrů a když jsme překonali tuhle bariéru, tak nás nahoře čekala úplná rovinka. Prostě stolová hora v malém vydání. Už jsme byli celkem utrmácení, tak jsme rozdělali stan. Navíc se citelně ochladilo. Navečer jsme se ještě pokusili najít Labyrintovou jeskyni, ale bezvýsledně. Během dne jsme nepotkali žádného turistu,tak jsme si říkali, jestli to není ráj bez lidí.

Následující den nás probudilo pálicí sluníčko a než někam pospíchat, tož jsme si poleželi skoro do oběda a vychutnávali nádheru tohoto místa. Za sílícího vedra jsme pomalu sestupovali po červené značce přes sedlo Garád podél lomů na kámen a po nějaké době dobře značené cesty jsme pak na kraji lesa u pole nemohli najít značku. Nakonec jsme ji našli za polem úplně schovanou u země, ale to už jsme zahlédli cíl našeho putování, hrad Šomošku.

Další zřícenina, která každého zaujme. Přes lom jsme došli na rozcestí, ale na mapě bylo značení úplně jiné než ve skutečnosti. Chvíli jsme pokračovali po staré zarostlé cestě a pak jen prudký výšlap na hrad kolem suťových polí a kamenného vodopádu, který vypadal nádherně. Hrad byl volně přístupný, tak jsme si ho v klidu a bez rušení davu lidí prohlédli. Nádherně spravili velkou dělovou baštu a větší část hradu a vypadá jako celek velmi fotogenicky. Obhlédli jsme si ho i z maďarské strany, protože stojí pár metrů od hranic a vedou k němu cesty z obou stran.

Po obědě a za velkého větru jsme se vydali na zpáteční cestu. Cestou do dědinky Bukovinka jsme chytli děsnej slejvák. Zašli jsme na pivko a navečer šli najít místo na přespání. Našli jsme ho kousek od železniční zastávky v Šiatorské Bukovince.

V neděli ráno nás probudila zima a zjistili jsme, že přes noc mrzlo a máme namrzlý stan. Vyklepaní kosou brzkým ranním vstáváním na vlak, protože moc spojů tady nejezdilo, jsme dojeli do Zvolena, kde začalo sněžit a při jízdě autobusem přes Harmanec už nasněžilo asi 20 cm sněhu. Ale po příjezdu k nám do republiky nebylo po sněhu ani památky.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.