Nízké Tatry, přechod hlavního hřebene pohoří; Fatransko-tatranský Karpattrek (10)

Trek z útulny Ramža na Andrejcovou, hřebenovka ze Strečna do Telgártu: Přechod Nízkých Tater

Poslední dva dny byly spíše relaxační, neboť odpovídající etapy byly poměrně krátké. Avšak ani dnešní etapa s nějakými 20 kilometry není nijak obtížná. Je to sice stále nahoru a dolů, ale kromě Velké Vápenice to není nic extrémního. Tedy až na to vedro, které je místy skutečně nesnesitelné. Doslova pekelné.

Kdo podobná vedra na treku zažil určitě pochopí, proč se černochům v Africe "nechce" dělat. Při teplotách nad 35 či 40 °C a stoprocentní vlhkosti vzduchu to ani při sebelepší vůli jednoduše nejde. I v našich středních geografických šířkách vysoké teploty dokáží potrápit a z 20kilometrové túry "vyrobit" túru pocitově mnohem delší.

Je druhé letní ráno. Po noci na Ramži jsem odpočatý jako na začátku přechodu. Kontroluji ohniště, není-li tam nějaký žhavý uhlík a jdu doplnit vodu k blízké studánce. A také spáchat ranní hygienu. Studená voda již ani v ranním chladu nijak nevadí, člověk si rychle zvykne.

Na Havraní polanu je cesta dlouhá

Zavírám útulnu Ramža (1 270 m) a mířím na Havraní polanu. Na rozcestníku u útulny je sice napsáno něco o hodině a deseti minutách, avšak tuším, že to tak prosté nebude. Pěkně ve stínu mířím k prvnímu vršku dnešní trasy. Dříve chodník vrchol vysoký 1 345 m traverzoval, dnes je nutné šlapat přes samotný vršek, za kterým se dosud zřetelný chodník poněkud ztrácí ve změti cestiček, které tady vyšlapali bloudící turisté.

Čtěte také: Fatransko-tatranský Karpattrek (9), hřebenovka ze Strečna do Telgártu

Naštěstí jsem se nejdříve rozkoukal a pak díky jedné hodně vzdálené značce zamířil na tu správnou nezřetelnou pěšinku. Bloudění nesnáším, byť někdy je opravdu nevyhnutelné… Chodník míří přes polomy a kolem četných pahýlů stromů do širokého sedla, kterým prochází nové lesní "dálnice", které tady vznikly při těžbě dřeva. Zdejší krajina se změnila k nepoznání.

Konečně sedlo a další stoupání a traverz. Naštěstí ve stínu, tráva se ještě třpytí rosou. O kus dále je upravený pramen vody, kde voda teče vydatným čúrkem z dřevěného žlábku vlevo od cesty. Po pravé ruce se otevírají výhledy k bočnímu hřebeni vrcholu Beňuška (1 542 m).

Chodník dále pokračuje nahoru a dolů po úbočí vrchu Vrbovica (1 394 m) a pod hřebenem Skvierkový grúň nad Sokolí dolinou. Nazpět jsou vidět rozsáhlé paseky, dole široká lesní svážnice. Brzy ale výhledy mizí, vstupuji do hustého lesa s porosty malin, kapradí a borůvek. Protože ani jedna z plodin zatím nedozrála, setkání s medvědem je tady nyní spíše nepravděpodobné. Část stromů sežral kůrovec, část se válí na chodníku, takže některé úseky opět připomínají spíše opičí dráhu. Ale s batohem to občas až tak velká legrace není.

Cesta se pořádně protahuje, správně jsem tušil, že o hodině si na Havraní polanu mohu opravdu nechat jen zdát. Konečně se objevují výhledy na vrchol Babiná (1 516 m), jenž jsem již včera obdivoval od útulny Ramža. Neklamný znak, že se blíží Havraní polana. Zastavuji se u malé studánky, jejíž chladivá lahodná voda vyvěrá zpod velkého kořene v těsné blízkosti cesty a dorážím kratší strmé stoupání na hřeben, přičemž se mi pod nohy připletla ropucha. V takovéto výšce bych ji nečekal.

Dopolední sluníčko již pořádně peče, takže širokou paseku jen přecházím a nalevo vstupuji opět do lesa. Široký původní chodník mě konečně po pár minutách vyplivne na velkou lesní mýtinu - Havraní polanu. Havrania poľana (1 400 m) je sice hodně fotogenická, ale cesta k ní mi dala docela zabrat. Dobré dvě hodiny jsem se vláčel nahoru a dolů, překonával padlé stromy i ohromné paseky. Řekl bych, že to byl vůbec nejpomalejší úsek celého 11denního přechodu.

Přes vrcholy Homôľka a Oravcová na Kolesárovou

Idylky Havraní polany využívám ke krátké a trochu opožděné snídani. Všude klid a mír, dnes jsem ještě nepotkal ani živáčka. Natož trekaře. Za Havraní polanou chodník opět míří vcelku svižně vzhůru. Přes bezejmennou kótu jsem se přiblížil na dohled prvního dnešního kopce s výškou nad 1 600 m. Tímto vrcholem je Homôľka (1 660 m).

Turistický chodník se však vršku, jenž je porostlý kosodřevinou vyhýbá a obchází jej z jihu. Nevadí, i tak si užívám nádherných výhledů. Ať již k západu k Ďumbieru (2 043 m), k severu k Velkému boku (1 727 m) a nebo k východu na hlavní hřeben Nízkých Tater. K tomu sytě zelené porosty borůvek, které okolní krajině dodávají fantastický nádech. Okolí tohoto vrcholu považuji za nejvíce fotogenickou část dnešní etapy.

Za Homolkou následuje ploché travnaté sedlo Homôľka (1 533 m) a vrchol Zadná hoľa (1 620 m). Odsud jsem minule pokračoval na Velký bok s návratem na hřeben a dále na Andrejcovou. Velký bok dnes ale vynechám, "šetřím" si jej na podzim, kdy budou z jeho vrcholu lepší výhledy, které jsou dnes díky silnému oparu zastřeny.

Další cesta prochází nízkým smrkovým lesem s množstvím popadaných stromů. Přes vrchol Oravcová (1 544 m) míří další cesta do sedla Oravcová. Kolem sedla Oravcová (1 480 m) je množství kůrovcem sežraných smrků a malé palouky. Výhledy jsou však značně omezené. I další cesta je jako na houpačce. Chvíli dolů, chvíli nahoru. A k tomu vedro přímo k zalknutí. Však někde nad Breznem se to pěkně černá. Pravidelné odpolední bouřky na sebe určitě nenechají čekat.

Konečně je tady vršek Kolesárová (1 508 m). Z blízké velké paseky se otevírá nerušený výhled na vrch Veľká Vápenica (1 691 m), mezi nimž a Kolesárovou "stojí" hluboké sedlo Priehyba (1 190 m). Co nyní ztratím na výšce bude muset opět vystoupat a přihodit cirka 200 výškových metrů…

Chvíli nechám spočinout kolenům a pak se vydávám dolů do sedla. Nejprve je sestup pohodový. Přes palouk, kolem na kladku uzamčeného mysliveckého posedu do lesa, přes paseku na širokou lesní cestu (v opačném směru může být problém trefit odbočku), která se začíná prudce, opravdu prudce svažovat. Na cestě samé klacíky a šutříky, které působí jako kuličkové ložisko. A nebo hrách… Již chápu, proč Jánošík neudržel stabilitu a drábům se jej podařilo lapit. Celkově bych sestup z Kolesárové jednoduše nazval masakr…

Na konci nejhoršího masakr-úseku potkávám první dnešní trekaře, kteří si tu sunou na Kolesárovou. Jde to ztuha, je znát, že cesta je nepříjemná v obou směrech. Zdravíme se a každý pokračujeme svou cestou dále. Konečně je tady sedlo Priehyba (1 190 m) se zpevněnou cestou spojující dolinu Černého Váhu a obec Heľpa. V sedle je nový přístřešek. Opět nechápu, proč nebyl upraven jako jednoduchá turistická útulna. Navíc když je toto sedlo jedním z oficiálních bivakovacích míst v NAPANTu…

Veľká Vápenica a Andrejcová

Na střechu bubnuje pár kapek deště, někde v dáli zahřmělo. S prvními (a posledními) kapkami se objevují i dva běžci mající namířeno na Čertovici. Chvíli se zdrží a míří dále. Podobně jako já. Chtěl jsem využít toho, že se ochladilo a nesvítí sluníčko. No nesvítí. Neušel jsem ani 300 metrů a začalo opět pražit jako vzteklé. Opět se potím jako vrata od chléva. Jak já to nesnáším… Naštěstí brzy vstupuji do lesa a užívám jeho chladivého stínu.

Les však brzy ustupuje, objevuje se kosodřevina a podvrcholové louky, na kterých potkávám trojici slovenských turistů, kteří jsou z Andrejcové. Trochu pozdě. Ale když vidím jejich "pomačkané" obličeje je mi jasné, že se večer museli intenzivně věnovat etanolovým radovánkám a dříve nemohli být schopni odstartovat. Silně však pochybuji o tom, že do tmy dojdou až na Ramžu, na kterou se vyptávali…

Konečně je tady vrchol Veľká Vápenica (1 691 m) s pěknými skalkami. Ani se mi nechce věřit, že jsem tak rychle překonal půlkilometrové převýšení. Vrchol je poměrně plochý s několika dalšími vyvýšeninami s porosty borůvek, malých smrčků a jalovců. Níže se objevují porosty kosodřeviny.

Na východě se konečně objevuje Kráľova hoľa (1 948 m), zítřejší to cíl. Vedle toho se ale objevují i hustá černá mračna, signál to blížící se druhé vlny odpoledních bouřek. Na vrcholu Velké Vápenice se proto zdržuji jen krátce, přestože mám hodně času a na Andrejcovou je to již jen kousek.

V sedle Priehybka (1 550 m) jsem za chvíli (mapy svorně uvádějí chybnou výšku 1 408 m). V sedle se od jihu (z obce Heľpa) připojuje modře značený turistický chodník. Kousek pod sedlem je i pramen vody, které mám však ještě dostatek a na Andrejcovou, u které je rovněž vydatný pramen, je to již jen skok. Musím překonat jen Heľpianský vrch (1 586 m) a ještě jeden bezejmenný brdek (1 421 m).

Na posledním úseku je jen jedna nepříjemnost. Je nutné projít nekonečnými "kartáči" - hustými porosty kosodřeviny, jejichž větve zasahují do cesty a opravdu znesnadňují průchod. Oproti dřívějším přechodům v nekonečných mořích kosodřeviny v ukrajinských Gorganech je to ale "balada". Nyní je to sice pohodička, byť jsem trochu doškrábán a popíchán, avšak po dešti to musí být chuťovčička…

Konečně je tady sedlo Pod Košariskami (1 421 m) s připojující se modrou značkou z Bodnárky (v mapách opět špatně zakresleno), pod kterým je jedna docela dobrá bouda. Jelikož to mám ale kousek na Andrejcovou, tak se nezdržuji a docházím poslední ani ne 10minutový úsek. Andrejcová (1 410 m) je prázdná, je tady jen jeden turista, jenž vycházel z Liptovské Tepličky. Čeká však na nějaké dvě souputnice, které posléze dorážejí. Na střechu zabubnuje pár kapek, velice brzy je to ale omrzí.

Nabírám vodu z vydatného pramene hned po útulnou, jenž je v mapách označován jako Zimná voda. Dávám krátkou obědovečeři a protože je času opravdu hodně, vydávám se na obhlídku okolí. Později dorážejí dvě další skupinky a večer, když jsem již ležel na povale zavrtán do spacáku, další grupa, takže nakonec byla útulna (jak zjišťuji ráno) prakticky plná a bez volného místa…

• Dokončení článku

Karpattrek pas, Fatransko-tatranský Karpattrek
Fatransko-tatranský Karpattrek a pas vás zavede na hřebeny Malé Fatry, Chočských vrchů, Velké Fatry, Starohorských vrchů a Nízkých Tater. Fatransko-tatranský Karpattrek osobně považuji za vůbec nejkrásnější a nejvelkolepější holní hřebenový přechod, který na Slovensku můžete absolvovat. Podotýkám ale, že se jedná o subjektivní hodnocení.

Co to vlastně je Karpattrek? Jedná se o náročnou vícedenní hřebenovou túru, kterou lze absolvovat buď na těžko a nebo také s poměrně lehkým batohem. Na trase každého plánovaného Karpattreku je totiž relativní dostatek turistických chat a…

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.