Turistika: Strážovské vrchy a výstup na horu Kľak na Lúčanské Malé Fatře

Strážovské vrchy s odskočením si na Kľak

Pokud by se při veřejném průzkumu vyhlašovalo nejkrásnější slovenské pohoří, nepřekvapilo by mě, kdyby se na prvních místech umístily Vysoké Tatry a Nízké Tatry nebo např. Malá Fatra. Nádherných pohoří se u našich východních sousedů ovšem najde mnohem víc. Jak se dobrovolně přiznám, v mém osobním žebříčku by se velmi vysoko dostaly Strážovské vrchy. Proto se na ně, ačkoliv v porovnání s jinými lokalitami nejsou tolik známé a ani nejvyšší, podívejme podrobněji.

Strážovské vrchy se rozkládají v západní části Slovenska a sousedí s Považským Inovcem, Súľovskými vrchy a Malou Fatrou, kam si při našem treku krátce odskočíme; za Považským podoliem se zvedají Bílé Karpaty. Nejvyšší hora se nazývá Strážov (1 213 m). Řada údolí rozděluje celek na několik hřebenů. Přirozený porost se skládá z bučin a jedlových bučin, na území najdeme řadu chráněných rostlin.

Čtěte také: Babí léto na Strážově, turistika ve Strážovských vrších

Místní fauna je podobně jako v okolních oblastech velmi pestrá. Od vzácných druhů hmyzu se dostaneme přes zajímavé obojživelníky, plazy a ptáky až k savcům, mezi nimiž se kromě lovné zvěře nachází šelmy jako rys ostrovid nebo medvěd hnědý. Není proto divu, že se území v roce 1989 stalo chráněnou krajinnou oblastí o rozloze 30 979 ha.

Trenčín a Trenčianské Teplice

My svoji cestu po Strážovských vrších začínáme v městě Matúša Čáka Trenčianského, který na začátku 14. století ovládl značnou část Slovenska, čili v Trenčíně. Protože se ale v ulicích historického sídla (do oblasti zavítali už Římané) nijak nezdržíme, přijeli jsme na vlakové nádraží až po setmění, nebudu rozebírat zdejší historické události a rovnou se přesunu do trenčínské části Kubrá. V té zmíním pramen minerální železité vody, který, jak zjistíme záhy, je hojně navštěvován.

Pod přístřeškem u pramene nacházíme dočasné útočiště a zalézáme ve stínu lavic do spacáků; k našemu překvapení nás v průběhu hluboké noci vzbudí šramot. Kdosi si za tmy přijel autem načepovat vodu. Návaly pokračují i ráno po svítání. Dostavují se stále noví a noví lidé a plní si vodou nepřeberné množství pet lahví, chvilku máme dokonce strach, že se už ke zdroji vůbec nedostaneme.

Nakonec si loka dopřejeme, opouštíme noční stanoviště. Ubíráme se po Cestě hrdinů SNP, která začíná u Dukly a vede k Bratislavě. Tak rozsáhlé plány však nemáme. Kráčíme po stezce, kde na křižovatkách cest nějaký inteligent (pod pojmem "inteligent" se skrývá "idiot") zamazal turistické ukazatele; naši první větší zastávku činíme na kopci Čvirigovec (481 m). Vyhlídka, jež je vyznačena v mapě, se nenachází úplně na vrcholu, ale kousek pod ním, otvírá se z ní pohled k Trenčianským Teplicím a okolním vrchům.

Vzápětí podle plánu klesáme do "hlubin", na řadu se dostává ponorka. Nejedná se ale o slavné plavidlo Nautilus, v němž brázdil oceány kapitán Nemo. Takto se - na začátku slova se vyskytuje velké P - nazývá pohostinský podnik v Trenčianských Teplicích, v němž zastavujeme na časný oběd.

Sirné prameny

Než si naplníme žaludky, prozradím, že obec vznikla v roce 1598, ačkoliv o sirných pramenech věděli lidé mnohem dřív a ráchali se v nich už asi i římští vojáci Marka Aurélia v roce 179 našeho letopočtu. O rozvoj koupelí, jež léčí pohybové ústrojí (voda dosahuje teploty mezi 36,4 a 40,2 °C), se zasloužil především rod Illesházyovců, věhlas lázní se brzy roznesl v zahraničí. I proto si dnes můžeme představovat, že v místech, kde sedíme, odpočívali kdysi takoví velikáni jako např. Božena Němcová, František Palacký, Henryk Sienkiewicz či tulák našeho zrna Emil Holub, přestože se k němu, jelikož cestoval v mnohem širším měřítku, asi těžko můžeme přirovnávat. Lázně slouží dodnes, jak je jasné z upravených bulvárů a honosných staveb, ale i z cen, jež jsou přizpůsobeny bohatší klientele. Jednou ale dražší krmi vydržíme, hlavně že nám chutná.

Trenčianské Lázně jsou za námi, noříme se zpátky do lesů. Jenže jakých lesů! Místo toho, aby v terénu ubylo lidí, naopak jich narostlo. Proti nám se hrnou davy turistů. Jedná se do slova a do písmene o prvomájový průvod, přestože tento sváteční den nastane až za čtyři dny. Jsme z toho v šoku a dokonce začínáme zvažovat, jestli se v horách nad námi náhodou nenachází utajené letiště z druhé světové války - je jedno, zda ho zbudovali partyzáni nebo fašisté - odkud se v současné době hrnou z boeingů masy občanů. Skutečnost je jiná, jedná se o hromadný turistický pochod.

Konsternováni děním procházíme kolem útvaru Kamenné vráta, aniž bychom si významněji povšimli zdejších skalních stěn. Naštěstí se od masové akce oddělujeme krátce poté na louce Bôčky. Opouštíme houfy lidí, na něž nám nakonec kromě šoku zůstane i veselá vzpomínka. Když míjím dva vzájemně se podpírající chlapíky - jednoznačně měli túry až po uši - tak překvapeně, přestože o chvilku dřív potkali mého kamaráda, zvolali: "Ty kokotko, ty ideš na druhú stranu."

Vápeč

Podcházíme Omšenskú Babu a občerstvujeme se u dvou studánek, parádní výhledy se dostaví na loukách pod Slopským vrchem. V plné kráse se předvádí vrcholy Vápeč, Baske a Homôľka, již obkružuje silnice, tohle nemá sebemenší chybu. Tady se zkrátka musíme chvilku zdržet.

Krásné výhledy se dostavují i pod vrchem Hoľazne. Znovu se ukazuje Vápeč, jenž, ať se mu chce nebo ne, představuje spolu se Strážovem jednu ze dvou dominant Strážovských vrchů. Jeho vápencový skalnatý vrchol působí coby magnet a nelze ho ignorovat, i proto naše příští kroky směřují k jeho majestátu. Jelikož ale nastává soumrak, procházíme pouze obcí Horná Poruba a zůstáváme spát kousek nad vesnicí.

V noci se zatáhne a zaprší, fronta o sobě dává vědět i po výstupu na Vápeč (956 m). Vrchol podobně jako okolní kopce obklopí šedé mraky, které mají jistě škodolibou radost z toho, že stěží dohlédneme k obci pod námi. Smát se nám ale nebudou věčně. Během dne se rozplynou a bavit se budeme naopak my.

Zatím však oblaky vedou 1:0, Vápeč opouštíme bez výhledů. Netrvá dlouho a místo strmého sestupu do obce Kopec stáčíme směrem na Homôlku, příčina je prostá. V loňském roce (2012) došlo k přeznačení červené značky na Zliechov. Zprvu se tedy ubíráme souběžně s modrou, z níž se dá za Homôlkou pokračovat po hřebenovce na Rokoš a zříceninu hradu Uhrovec, kam se, jak si vybavuji devět let starou návštěvu, lezlo asi jako do jediného sídla tohoto typu oknem místo branou. Jestli to platí i v současnosti, nepotvrdím, pokračujeme po červené značce.

Odbočujeme před Homôlkou u pěkného tábořiště a ubíráme se po lesní cestě. Obklopuje nás hustý porost. Trek nám zpestří několik laní a postupně se přidá i pětice mloků, která zaručeně nechápe, proč kolem nich dva lidé s fotoaparáty tancují divoký valčík.

Strážov

Pěkných výhledů na okolní hory se dočkáme na loukách za usedlostmi Lapšovci a Kršákovci. Před obcí Zliechov se ukáže i nejvyšší vrchol Strážov (1 213 m). Masiv vypadá z dálky nepřístupně a ve slabších jedincích může pohled vyvolat obavu, že hora nepůjde vylézt; my naštěstí nejsme žádní uplakánci. Překážky se nelekneme, a jakmile projdeme obcí, vyrazíme odhodlaně na zteč. Nebo se tak nestane a dopřejeme si oddych? Asi ano. Dočasnou stopku nám vystaví hospoda ve Zliechově, kterou dle sdělení místních otevřeli před třemi roky. Pivko zkrátka nemá chybu.

Následný výstup na Strážov je tradičně výživný a koupeme se při něm ve vlastním potu. Výsledek trmácení ale stojí za námahu. Na řadu přichází fantastické výhledy. Zpod vrcholových luk lze spatřit směrem na východ Malou Fatru s nepřehlédnutelným Kľakem a vzdálenější Nízké Tatry s Velkou Chochulou. Z vrcholu je vidět nejen kopce Strážovských vrchů, mezi něž patří například Ostrá Malenica, Rohatín, Hômoľka, Magura, Čierny vrch či trochu skrytý Vápeč, ale i Súľovské vrchy s Velkým Manínem či Bradou, Javorníky, Bílé Karpaty nebo Považský Inovec.

Čičmany

Ze Strážova sestupujeme do obce Čičmany, jež je od roku 1977 památkovou rezervací lidové architektury. Dřevěná stavení (nejedná se o původní obydlí, znovu je postavili po dvou ničivých požárech na počátku dvacátého století) představují unikát, jaký nenajdeme v jiných lokalitách. Černé stěny chalup zdobí rozličné bílé znaky či vyobrazení, nezbývá nám, než nad kulturní vložkou uznale smeknout pomyslné klobouky. Na závěr dne, aby nám žaludky v noci neškrundaly hlady, se zastavujeme v restauračním zařízení, trekový den s pořadovým číslem dva nadobro končí.

Po klidné noci se probouzíme do krásného rána. Se zpětným pohledem na Čičmany stoupáme do sedla Javorinka. Z toho pokračujeme po červené značce (další červená odtud vede přes Čičerman a Maguru do Bojnice) přes kopec Javorina (938 m) do Priečneho sedla (785 m) a na Priečnu (909 m), pod Čelom (1 016 m) se prudce stočíme doprava.

Do Fačkovského sedla

Následuje prudký výstup na Homôľku (1 073 m) - nejde o dříve zmiňovaný vrch téhož názvu, jedná se pouze o shodu jmen - strmý sešup nás po lyžařské dráze dovede do Fačkovského sedla (802 m). Jak vyplývá z údajů o nadmořských výškách, cesta chvíli stoupá a vzápětí klesá, dočasně se jde lesem a vzápětí přes louky. Z těch se nabízí vynikající výhledy do všech stran. Horám jednoznačně dominují dva vrcholy, za námi se zvedá Strážov a před námi malofatranský Kľak, jehož typické vrcholové skalisko volá po návštěvě.

Vábení nelze odolat, než ale k hoře zamíříme, zaskočíme si do salaše Kľak na oběd. Příjemná restaurace se nachází u silnice, kudy prochází spojnice z Žiliny do Prievidze; Fačkovské sedlo je důležité i tím, že tvoří hranici mezi Strážovskými vrchy a Malou Fatrou. Krátce tedy vyrážíme do sousedního pohoří.

Kľak

Stoupáme po žluté značce, a jak se dostáváme stále výš a výš, přibývají zbytky sněhu. Brzy pěšinu pokrývá silná bílá vrstva, naštěstí je udusána od předchozích návštěvníků. Jde se po ní celkem dobře a svým způsobem se jedná o příjemné zpestření.

Krátkou stopku nám vystavuje Revánske sedlo (1 204 m), z něhož se nabízí výhledy na Velkou Fatru a Kremnické vrchy - obě pohoří se táhnou za Turčianskou kotlinou. Následně se stejně jako včera na Strážově krátce zabýváme zdejší flórou, čímž nemyslím sněženky, jež zde vykvetly ke konci dubna. Zajímá nás česnek medvědí, jehož konzumované listy nám jistě dodají "svěží" dech.

To už nás ale vítá nejvyšší bod našeho putování Kľak (1 352 m). Jedná se o výrazné vápencové skalisko, které pro mě až do této návštěvy zůstávalo zakleté. Přestože jsem na vrchol zavítal v minulosti už dvakrát, ani jednou jsem z něho kvůli mlhám vůbec nic neviděl.

Tentokrát je situace jiná. Premiérově se mi nabízí kruhové výhledy do všech stran. Jako na dlani máme nejen Strážovské vrchy a Malou Fatru, z níž vyniká část navštívené Lúčanské Fatry, předvádí se i další pohoří - Súľovské vrchy, Javorníky, Veľká Fatra, Kremnické vrchy a Vtáčnik.

Kochat se ale nelze věčně, velíme k odchodu. Scházíme o něco níž a vydáváme se po spojnici zelené se žlutou, nastávají nejdramatičtější okamžiky tohoto dne. Jelikož obcházíme vrcholové skalisko ze severní strany, musíme překonat pár sněhových polí, která pokrývají stezku. Nebylo by radno na zrádném podloží uklouznout a sjet kamsi dolů, tohle bychom asi nerozchodili. Naštěstí se sníh celkem boří a drží, nepříjemný úsek je záhy překonán.

Opět v Čičmanech

Přes Malý Kľak, z nějž se otevírá zpětný pohled na většího a známějšího bratříčka, se ubíráme hustým lesem na Čičmanské rozcestí. Odtud se po silnici vracíme na Čičmany, neb nám nejede žádný autobus a nechytneme ani stopa, před vesnicí míníme uhnout do sedla Samostrel. Jelikož se ale přibližně sedm kilometrů dlouhý úsek neuvěřitelně táhne a stojí nás plno sil, dojdeme až do obce, kde se v restauraci zbavíme únavy. Na noc se stejně jako včera - není nad osvědčený bivak - ubíráme k blízkému lyžařskému areálu pod Javorinkou, kde se vyspíme pod střechou jedné z budov.

Další ráno slibuje opět slunečný den. Zpočátku se vracíme kousek po silnici, následně zahýbáme k sedlu Samostrel. U toho se nachází jeden z mnoha křížů a dřevěný přístřešek, nijak zvlášť se jimi nezaobíráme. Scházíme k Sútoku potokov, kde se nad námi zvedají strmá skaliska; škoda, že na ně z údolní cesty nejsou lepší výhledy. To už ale opět stoupáme vzhůru po zelené turistické značce, jež směřuje do Zliechova.

Zliechov a Mojtín

Tento úsek nám dává vyloženě zabrat. Jak se následně shodneme, představoval výšlap na bezejmenný hřeben na úbočí Strážova nejnáročnější výstup našeho treku. Strmou pěšinu pokrývala vrstva listí, jež podkluzovala pod podrážkami bot, a museli jsme si dávat pozor, abychom nesjeli ze svahu, v jednom místě jsme dokonce téměř lezli po čtyřech.

S ohledem na vyčerpávající stoupání doufáme, že si za odměnu dáme v restauraci ve Zliechově pořádné jídlo a pivo, podnik k našemu zklamání otvírá až v odpoledních hodinách. Zastavíme tedy krátce pouze v potravinách a pokračujeme po modré na Mojtín.

Tentokrát - že by se proti nám spikli lesní duchové? - nám cestu zkříží dřevorubci. Nevím proč, ale mnohdy to u nás i na Slovensku vypadá, že lesům spíš škodí, než pomáhají, tady to nemůžeme brát jinak. Těžkotonážní stroj k přepravě pokácených stromů po sobě nechává na území chráněné krajinné oblasti ve svahu takovou rýhu, jako by terénem projel tank nebo transportér, kvůli těžbě také hledáme chvíli značku.

Dosti ale stížností. Při stoupání se za námi ještě jednou v plné kráse předvede Strážov, po projití lesa se z luk nad Mojtínem ukáže Ostrá Malenica, již zprvu mylně považujeme za Rohatou skalu. Samotná obec nás překvapí pěkným kostelem a opravenými staveními; na první pohled se zdá, že v osadě pobývají samí zámožní jedinci. Dvě krčmy poblíž kostela ale teorii o sektoru zbohatlíků vyvrací, jedná se o klasické nálevny s pivem a kořalkami. Proto v jedné z nich pouze zaženeme největší žízeň a mažeme dál.

Rohatá skala a Košeca

Náš další cíl představuje Rohatá skala, která nabízí hned dvě vyhlídky. Ty jsou ale kvůli okolnímu porostu značně omezené, bující porost se zkrátka zařídil po svém. Přesto se z vyhlídek, vynecháme-li obrovitý kamenolom, pár zajímavých míst ukáže; za zmínku stojí například Vápeč.

Následuje dosti prudký sestup a přes sedlo Mraznica scházíme do Velkého Košeckého Podhradí. Tam se dozvídáme, že v blízkém Malém Košeckém Podhradí vaří, načež neváháme a navzdory blížící se noci vyrážíme za příslibem teplého jídla. Cestou vynecháváme odbočku na zříceninu hradu Košeca, jenž prý vznikl roku 1272 na místě starého slovanského hradiště. Místo toho vnikáme do podniku, v němž nás mimo jiné zaujme obraz Štefánika a slovenské vlajky visící na stěnách. Obsluha je velmi příjemná, jídlo i pivo jsou vynikající, dostáváme i radu, kde se dá vhodně přespat pod širákem. Zařizujeme se ale po svém. Za tmy zůstáváme na louce kousek za posledními baráky a je nám fajn.

Ráno po probuzení naposledy pozdravíme nedaleký Vápeč a ubíráme se přes Háj do Ilavy. V okresním městě končíme trek po Strážovských vrších, které, ačkoliv to tak nevypadá, trumfnou svou náročností mnoho známějších hor. Dle celkového součtu jsme v průběhu několika dní ušli téměř sto dvacet kilometrů při převýšení cca šest tisíc tři sta metrů, víc snad nemusím dodávat. Končíme návštěvu opravdu krásných hor.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.