Přechod Šípské Fatry, úžasná hřebenovka na Slovensku ideální pro vlky samotáře

a Turčianské větve Velké Fatry

Přestože je zima a hory nás lákají na své pocukrované hřebeny z jiných důvodů, dovolím si nabídnout článek z opačného konce roku. Z doby, kdy nás trápila téměř nesnesitelná horka a my snili o mrznutí ve stanu na sněhu.

Počátkem léta využívám volné dny během svátků Cyrilka a Metúda a organizuji výlet na Velkou Fatru. Událost postupně narůstá do velkých rozměrů a nakonec se na nejmenované sociální síti přihlásí deset přátel.

Organizační záležitosti dávají trochu zabrat, nakonec se přece jen domlouváme a v pátek večer mě Michal vyzvedává doma, abychom zajeli do sousední dědiny pro Aleše. Po cestě si uvědomuji, že jsem sice neopomněl slivovicu, ale schází mi doklady, takže se opět zastavujeme ke mně domů a k večeru vyrážíme autem přes Zlín směr Púchov.

Čtěte také: Trek hřebenem Velké Fatry na Malou Fatru, Fatransko-turčanský Karpattrek

V Nimnici u vodní nádrže Nosice dáváme krátkou pauzu, vzpomínáme na krásný přechod Pováží, který jsme podnikli před lety a otevíráme láhev vodky, aby se nám lépe navigovalo (GPS v mobilu má přece jen své rezervy). Dosti nás pobaví Morissova esemeska, že sedí už v hospodě v Kraľovanech a mají tam pivo za euro a borovičku za 80 centů. Správně tušíme, že Luba, Jura i Moriss budou v době našeho příjezdu docela na kaši.

Sedáme do auta, propleteme se rozkopanou Žilinou a spěcháme na Kraľovany. Kluci v hospodě hrají karty, po našem příjezdu toho nechají a věnují se nám. Za nějakých pár piv přijíždí i zbytek (Petr, Šura, Petra a Barča). Usazují se k nám, postupně se spolčujeme s místní slovenskou omladinou a najednou jsem se probudil na místním fotbalovém hřišti. Je šílené horko, mám žízeň a v panice kontroluji, kde mám peníze, doklady, mobil a vůbec všechny věci. Okolo polehávají ostatní v různém stupni fyzického i psychického rozkladu.

Po pokusu o snídani se raději vydáváme někam do stínu. Přecházíme železniční most přes Oravu (je třeba bedlivě sledovat provoz, aby nás něco nepřejelo) a pozorujeme soutok Váhu a Oravy, který je z mostu krásně vidět. Za mostem přejdeme travnatý plácek vlevo a vnoříme se do lesa. Prvních 300 metrů traverzujeme nad Oravou v lese a poté začneme velmi strmě stoupat do kopce. Po chvíli dosahujeme v úmorném horku sedla, kde se křižují cesty. Dáme se cestou, která dál stoupá a o směru se ujišťujeme u lesáků, co zde kácí stromy.

Po čase dosahujeme překrásné osady Podšíp. Od dřevěných domků je krásný výhled na Malou Fatru a já si připadám jako v pohádce. Ranní mixomatóza mě už přešla, tak pobíhám po louce a zběsile fotím. Dáváme si pauzu a litujeme Aleše, který vypadá po včerejšku hrozně. Tvrdí, že je mu blbě, jak nikdy v životě, ale přesto chce jít dál.

Noříme se tedy mezi chalupy do lesa a nadále strmě stoupáme lesem. Stoupák je místy opravdu pekelný, připomíná mi očistec pod jeskyní Mažarná, co jsme šli loni. Po dosažení jakéhosi sedla jsem měl zdání, že už tomu bude konec, ale kdepak! Pořád to stoupá a na Zadný Šíp se i my zdatnější dovalíme upocení a zmožení. Jsme 1 143 metrů vysoko a nedaleko vrcholového rozcestníku je výhledové skalisko s masivním křížem. Právě tento bod mě mnohokrát fascinoval při cestách vlakem na východ a nakonec i k výstupu sem. Pozoroval jsem kříž nad tratí a představoval si výhled z tohoto kopce.

Z Šípu je toho vidět opravdu hodně. Vyjímá se hluboké údolí Váhu, Velká Fatra, Chočské vrchy, Nízké Tatry, v dálce Roháče a z hlavního vrcholu i Babia hora. Na Zadném Šípu se opět seskupujeme a hodnotíme svou fyzičku. Někteří už teď toho mají dost, někteří jsou na čundru vůbec poprvé (Barča) a tváří se, že jsou v pohodě.

Jdeme tedy dál - teď už po hřebeni s občasnými výhledy (i na Malou Fatru - ty jsou vzácné). Postupně dosahujeme i skalnatějších pasáží, kde někteří mají problém s průchodem skalními vraty a brzy jsme na samotném Šípu (1 170 m n. m.). Fotíme se, pozorujeme překrásný výhled a dáváme si "vrcholovou".

Sestup je náročný na kolena, lze si ho zpestřit návštěvou nepřístupné ledové jeskyně (kterou bohužel míjíme), po mnoha klesnutých výškových metrech v lese dosahujeme Žaškovského sedla. Tady se dělíme na dvě skupinky. Většina lidí se rozhoduje pro koupák ve Váhu, já, Aleš (který se mezitím vzpamatoval) a Jura to považujeme za zběsilý nápad, takže pokračujeme dál v kopcích.

Ostré a Havran

Žaškovské sedlo je výjimečné svým výhledem i vzhledem. Přímo v sedle se nachází asi tři krasové závrty, rozkládají se tam louky s vápnomilnými kytičkami a vůbec je to hezké místo, kde by šlo i nocovat ve stanu. Směrem na Stankovany asi 100 metrů pod sedlem se nachází i vydatný pramen s ledovou vodou. Tady nabíráme plné flašky, je opravdu horko a konečně se dělíme.

Nejprve pokračujeme neznačenou pěšinou jižním směrem po loukách a mírně stoupáme pod lesem. Brzy nacházíme zarostlou cestu, která se celkem drží hřebene, tak jdeme po ní. Cesta stále stoupá, objevují se jakési výhledy na neidentifikovatelnou skálu (mohlo by jít o severní hřeben Ostrého s názvem Hrdoš). Stezka je dosti zarostlá a ke konci už jdeme na divoko lesem. Snažíme se stále stoupat a nakonec spíše "po haluzi" přicházíme k rozcestníku v sedle pod Ostrým. Snažím se tvářit hrdě, že ani tady se neztratím.

Na samotné Ostré to má být 30 minut, rovnou tedy vyrážíme dobýt další "bezvýznamný" slovenský kopec. Zpočátku to jen zlehka stoupá, brzy se však objevuje svah, který nám dává k pochopení původ názvu kopce. Já a Jura necháváme batoh pod svahem, Aleš se v liduprázdném lese bojí, že mu někdo něco ukradne, takže si ho vynáší až nahoru.

Těsně pod vrcholem je menší skalka, kterou je třeba přelézt a už jsme u vrcholové knihy. Výhled z 1 067 metrů vysoké hory se otevírá pouze k východu, ale i tak stojí za tu dřinu. Ružomberok máme jako na dlani. Kromě města můžeme krásně a netradičně vidět Chočské vrchy, Nízké Tatry, Roháče a především Velkou Fatru.

Chvíli příjemně lelkujeme, poté se vracíme šíleným sešupem do sedla a vydáváme se dál po žluté přes hřeben Havran. Stezka se velmi brzy stává skalnatou a občas je třeba zapojit ruce a hlavu. Připomíná mi hřebenovku mezi Tlstou a Ostrou v jižní části Velké Fatry. I zde máme v blízkosti cosi Ostrého, jen ta pěšina je mnohem zarostlejší.

Na 882 metrů vysokém Havranu už toho máme plné zuby. Došla nám voda, je pekelné horko a dolů to vypadá na řádný sešup. I zde je ovšem krásný výhled na Váh a obě severní větve Velké Fatry. Předtucha se stává skutečností a sestupový chodník je veden mezi skálami a stromy prakticky po spádnici. Moje kolena tehdy zažily středověk. Po hodinu a půl dlouhém martyriu se dopotácíme ke kolejím a na asfaltovou silnici a konečně se vydáváme hledat hospodu.

Přecházíme po mostě na druhou stranu Váhu do dědiny Ľubochňa, kde po chvíli nacházíme hospodu na náměstíčku po pravé straně silnice. Kupodivu zde nalézáme i zbytek naší výpravy, takže celí rozlámaní usedáme a od značně neochotné číšnice se necháme obsloužit (pokud by se to tak dalo nazvat). Nakonec si dáváme i cosi k jídlu, naproti kupujeme lahváče na večer a už za tmy jdeme složit kosti za místní školu. V noci některé z nás překvapí bouřka, no a my všichni překvapujeme uklízečky ve škole, které takovou sestavu stanů na dvorku asi nečekaly.

Tlak na Kľak

Ráno jsme všichni věděli, že po včerejší rozcvičce na Šípské Fatře dnes půjde do tuhého. Původně jsem chtěl překonat i Kopu, ale kolektivně to bylo odmítnuto, takže jdeme po modré do Ľubochnianského sedla. Zpočátku je to pohodička, brzy se však stezka stáčí z předlouhé cesty v Ľubochnianské dolině a začíná stoupat. I dnes je opravdu teplo, navíc mušky a hovada z celé Fatry usoudily, že potřebujeme prohnat, takže svižně valíme nahoru. Stoupák to je výživný.

V sedle se setkáváme se skupinkou čundráků z Přerova, což je milé, a čekáme na Morisse, který stejně jako jindy i tentokrát sbírá padlé. Sedlo je značné zadrátované, přesto poskytuje krásný výhled na Malou Fatru. My se stáčíme k jihu a po červené (zpočátku pozor na orientaci!) se noříme do lesa. Stoupání na Tlstý diel je zpočátku také strmé, brzy se však uklidňuje a dosahujeme opět výhledového bodu Vyšné Rudno.

Velkofatranská magistrála je chudá na vodní zdroje, jeden pramen je v Ľubochnianském sedle, druhý kousek na Vyšným Rudnem, kde si dáváme oběd. Poslední pramen se nachází hluboko pod kopcem Jarabiná. Po obědě střídavě lesem a po loukách dosahujeme sedla Príslop, odkud začíná jeden z nejzdlouhavějších výstupů na Velké Fatře.

Strmě po úzkém hřebeni stoupáme na Chládkové (1 240 metrů). To nás ještě ženou bouřky, které se tvoří nad Tlstou na jihu a druhá nad Chočem. Za pravidelného hřmění ze všech stran pokračujeme vzhůru na nejvyšší bod v okolí. Na nás však nadále nemilosrdně praží slunko.

V posledních úsecích pod Kľakem už nadávali snad všichni. Vždy, když jsem měl pocit, že vidím vrchol, se ukázalo, že ho nevidím a ještě dlouho vidět nebudu. Jediný, kdo si to užíval, byl Luba, který si po ránu musel dát nějakého tripa, neboť měl takové tempo, že se za ním tála ona příslovečná ohnivá čára.

Nemožné se stalo skutkem a konečně dosahujeme velkofatranského Kľaku (1 394 metrů). Výhled je impozantní. Kocháme se do té míry, že se Šůrovi podařilo rozlít pivo, které čekalo na Morisse. Nic však netrvá věčně, takže po seskupení všech členů se vydáváme po náročném svahu dolů do sedla pod Kľakem.

Je ještě brzy, ale už zde v povoleném tábořišti kempují dva Češi z Prahy. Nás to tak brzy neláká, takže jdeme dál přes Vyšnou Lipovou do dalšího sedla, kde zakládáme ilegální tábořiště na lesní cestě (kvůli spaní na cestě mě zde chtěl Aleš snad zabít). Vody máme málo, večer se party nekoná a jdeme poměrně brzy spát. Všichni jsme velmi unavení.

Borišov a spol

Ráno na nic moc nečekáme a hned jdeme na Jarabinou, kde by měl být pramen. Vrchol 1 314 metrů vysoký logicky zdroj vody neposkytuje, ale pokud se vypravíte asi o 150 výškových metrů níž po modré značce, tak narazíte na vydatný pramen. Ve třech tam bereme vodu i pro ostatní a loučíme se s Alešem, který po modré sestupuje do civilizace. "Prý" musí být pozítří v práci. Najednou je nás 9 a já nesu celý svůj stan sám.

Z Jarabiné se dosti složitě dostáváme skrz množství polomů do dalšího ze sedel, kde lze bez obav spát. Poté zdlouhavě vystoupáme na Malý Lysec, odkud je krásný výhled na Rakytov a Ploskou. Holní Fatra je už skutečně na dosah ruky. Problémem je, že mezi následujícími vrcholy až po Šoproň jsou opravdu nezvykle hluboká sedla. Někteří jedinci už začínají být unavenými.

Po zdlouhavé lesní pasáži dosahujeme kopce Javorina, kde jsem poprvé prohlášen za nejzpocenějšího muže výpravy (obvykle to byl Jura). Výhledy jsou parádní, přes Šoproň už prakticky přebíháme a jako mávnutím kouzelného proutku najednou sedím v hospodě na chatě pod Borišovom, kde klopím piva a cpu se zelňačkou.

Asi po třetím pivu se nechává Michal slyšet, že zaplatí pivo tomu, kdo vyběhne na Borišov. Výzvy se chopíme tři: já, Jura a Petr, za což nás čeká dvojnásobná odměna. Tou první je nádherný a ničím nestíněný výhled z Borišova a tou druhou pivko na Michalův účet. V hospůdce nakonec dáváme i několik chodů jídla a k salaši pod Suchým vrchem vyrážíme značně posilněni. Na Ploskou se však nechtělo už nikomu. Traverzem tedy obcházíme kopec a užíváme podvečerního slunce.

Po čase jsme na salaši. Hned zpočátku nás trochu naštve skupinka tří Slováků, kteří hlásí, že salaš je už obsazená a máme spát venku. Brzy se dovtípíme, že uvnitř skladují svá celoodpružená kola, kterými dojeli i do zakázaných míst. Reputaci osadníků u chaty zachraňuje skupina děcek z YMCY z Michalovců, kteří zde také musí spát venku a s kterými trávíme večer. Většina z nás nakonec spí pod širákem.

Na Majerovu skálu a do Starých hor

Ráno vyrážíme ještě před cyklisty na Suchý vrch, ti nás brzy dohání a chtějí poradit s další cestou. Na Suchém vrchu usedají na kola a jedou přes zapovězenou hřebenovku kolmo. My je zpočátku stíháme, na Ostredoku jsme dokonce dřív, ale pak už mizí z dohledu. Příjemnou hřebenovkou pak dosahujeme Krížné, kde se dáváme doleva a po modré míříme na Majerovu skálu.

Klesání na Majerovu skálu je plné nedočkavosti. Byla mi mnohokrát doporučována, takže jdeme co nejrychleji. V samotných skalách jsme trochu zmatení z několika odboček, brzy však klesneme na správnou vyhlídku a padne nám brada. Zvěsti nepřeháněly a výhled je opravdu královský! Nějakou dobu odpočíváme, ale je zde opravdu hodně lidí, co vyšli ze Starých Hor, tak jdeme.

Ze skály nás čeká nepříjemné a zdlouhavé klesání, kdy kolena opravdu dostanou co proto. Ve stínu je snad 32 °Celsia, vzduch se ani nehne. První jde Jura s Lubou, kteří však špatně zahnou a schází do údolí nad Starými Horami. Já se je snažím dohnat, ale cestu nacházím, takže jsem v hospodě překvapivě první. Čekání se protahuje na 40 minut a docela mě to znervózňuje. Peníze mí Michal a já už mám tři kofoly a první pivo. Naštěstí se ukazují všichni najednou i se zmoženým Morissem, který nadává na hory, na mě, na Slovensko, na horko a vůbec na vše, co vidí. Po pivu však mění názor a je rád, že sedí.

Nějakou dobu diskutujeme na zahrádce restaurace, pak se však vydáváme na autobus a míříme do Ružomberoku. Tady se už definitivně dělíme a já s Michalem jedu do Kraľovan pro auto. Místní si nás pamatují, doufám, že nebyla ostuda.

Sumarizace

Přechod, který jsme podnikli by se dal zařadit mezi náročnější akce. Vyznačuje se velkými převýšeními, vzhledem ke klimatickým podmínkám nám často pozbývala voda. Šípská Fatra je skutečně nádherná a vřele ji doporučuji, uvedený přechod zde však byl publikován nedávno. Možná to je znamení, že by spojnice mezi Žaškovským sedlem a Ostrým měla být vyznačena. Z Ostrého lze sejít do Lubochně a celý masiv severně od Váhu by jistě přilákal právě pro svou výjimečnou pozici.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.