Damávand (5 610 m n. m.), výstup na nejvyšší iránskou horu a dávno vyhaslou sopku v pohoří Alborz

Íránské dobrodružství: Města, památky a výstup na střechu Persie (2)

Po chvíli nacházíme náměstí Emam Chomejní, ale tady nám vůbec nepasuje mapa. Určíme si tedy směr k jihu a po chvíli procházíme přeplněnou pěší zónou. Hledáme nějakou hospodu, ale po dlouhé procházce nevábným městem nic nenacházíme. V menší samoobsluze nakupujeme pečivo a poté se souběžnou ulicí vracíme zpět. Tady nacházíme Golestánský palác a podlé této stavby se konečně dokážu identifikovat v tištěné mapě stažené z netu. Nějaký pseudokartograf ji vykreslil otočenou asi o 30°.

Následně balíme věci a s jedním z taxikářů usmlouváme rozumnou cenu za přepravu do vesnice Polour v horách. Je něco málo po poledni a na mě padá hrozná únava. Kromě toho je neskutečné, jak dlouho projíždíme ohromným městem.

Čtěte také: Předchozí část článku Íránské dobrodružství: Města, památky a výstup na…

Doprava v Teheránu je totiž naprosto chaotická. Kromě toho, že si každý jezdí, jak a kdy chce, nás udivuje i systém "odbočovacích pruhů". U velkých silnic nejsou moc časté křižovatky, takže odbočit doleva je kumšt. Řidič musí jet stále rovně, v určitých úsecích jsou točny, kde se otočíte o 180° a poté se vracíte až k místu, kde jste chtěli zahnout. Mnohdy to byly úseky i dvoukilometrových zajížděk.

Konečně se tímto šíleným systémem propleteme k výpadovce na severovýchod. Při cestě na horu Damavand si vždy u taxikáře objednejte jméno vesnice, kam přesně míříte (u nás třeba Polour, ale lze jet i přes Rineh a další). Většina taxikářů pod pojmem Damavand rozumí stejnojmenné město, které je od sopky snad 60 km. Nemálo cestovatelů skončilo jinde!

Po dvou hodinách šílené jízdy do hor Alborz jsme konečně v Polouru. Poněkud zmateně se necháváme přepravit k místní turistické základně, kde svorně platíme 50 dolarů za vstup do národního parku. Teď jsme asi 2 150 metrů vysoko.

Po usídlení na základně vyrážíme na procházku zpět do vesnice, Vajgar zůstává a hlídá věci (spí). Je to asi dva kilometry, přičemž si prohlížíme vábně vypadající hory a nevábně vypadající osídlení a silnici. Protilehlé horské hřebeny nad Polourem běžně dosahují 3 500 metrů a kulminují až ve 4 016 metrech.

I tato část pohoří musí být fantastická. Polour a další vesnice v údolí trpí přítomností hlavní silniční magistrály spojující Teherán a Mašhad. Navzdory tomu, že těsně nad Polourem klikatá silnice stoupá takřka do 2 700 metrů, je zde až neskutečný provoz. My procházíme místní obchůdky a nakonec končíme v menší restauraci na bohatém masovém menu s tradičním čajem.

Stoupání přes výškové tábory

Po menších peripetiích s neochotnými řidiči se nám podaří domluvit odvoz k útulně na Gusfand Šara (z Polouru asi 20 km ze 3 po asfaltu). Je to komplex několika salaší, jedné mešity a horské útulny ve výšce cca 3 000 metrů. Moc se nezdržujeme a rovnou vyrážíme vstříc horám. Bohužel už zde se cítím poněkud zvláštně z příliš rychlého nástupu do velehor.

Nečekal jsem, že první příznaky horské nemoci přijdou tak rychle, ale počasí nám přeje a tak kráčíme strmě do kopce. Na náladě mi nepřidává ani dvojice Němců, která se musela vrátit od horní chaty ve 4 250 metrech. Jednomu z nich bylo prý tak blbě, že museli vyrazit v noci.

Kolem jedné hodiny odpoledne dosahujeme výšky asi 3 650 metrů. Padá na nás únava z překotné cesty letadlem a prudkého stoupání, takže zakládáme první výškový tábor. Je sice odpoledne, ale já jsem tak unavený, že uléhám do spacáku a asi hodinu a půl spím. Ostatní posedávají u stanů, Michal s Mariánem vyráží sbírat výškové metry kvůli aklimatizaci. Po probuzení vyrážím i já s Jarmilem a společně si nastoupáme dalších 200 výškových metrů.

Další den opouštíme první tábor a po známé trase stoupáme k hranici 4 000 metrů. Jde se mi dobře, dokud jsem ovšem neuviděl poprvé chatu Bargah. Označuje se jako Camp 3 (pro nás tedy spíše Camp 2) a leží ve výšce 4 250 metrů. Je to ohromná chata s možností ubytování, člověk se zde nají a k dispozici je i horský lékař. Jakmile jsem ji však spatřil, věděl jsem, co mě ještě čeká a tím se mi šlo mnohem hůř.

Konečně jsem se doploužil k chatě a mohl se zbavit odporně těžkého břemene na svých bedrech. Kluci už zajistili ubytování, takže si skládáme výbavu do patra a jdeme na polévku. Někomu chutnala, někomu ne. Mně osobně v ní plavaly kousky drátěnky a tohle nebylo způsobeno výškovou nemocí.

Po usídlení na chatě se zvedáme k dobytí vyšší kóty. Moriss s Vajgarem i tentokrát trénink bojkotují a odpočívají na chatě Bargah. Velmi těžce dosahujeme výšky 4 400 metrů, kde to Michal s Mariánem otáčí. Já jdu daleko za Jarmilem, ale po cca 50 výškových metrech to také vzdávám a otáčím se. Jarmil snad dosahuje 4 500 m.

Vrcholový den

Vstáváme ve 4 ráno, ale noc to byla výživná. Někteří lidi na chatě bluli, neustále někdo někam chodil a pár lidí se uprostřed noci dokonce balilo a šlo dolů. V dolním patře noclehárny kohosi ošetřoval lékař. Měl jsem sice špunty v uších, ale stejně jsem skoro nespal. Spíš to byly takové propady do bezvědomí a nepříjemné procitnutí s tím, že nemohu popadnout dech.

Ještě před budíčkem mě vzbudil Marián, který se na palandě mlel jak hovno pod splavem a neustále si lehal a sedal. Prý mu je blbě "jak sviňa". Podávám mu z lékárničky dva acylpiriny a on se pokouší usnout.

Konečně se pokoušíme balit. Moriss rovnou avizuje, že nikam nejde. Prý se celou noc rozmýšlel, že začne bolestí hekat. Sociální smýšlení k ostatním spoluspáčům mu to však rozmluvilo. Bolest očí prý byla taková, že je ani v noci nezavřel.

K vrcholu tedy razíme ve čtyřech. Ještě za tmy se připojujeme k vláčku asi třiceti lidí a postupně se propracováváme do první desítky. Asi ve 4 400 m začíná mít Vajgar problémy s botou a kromě toho si stěžuje na silné bolesti v koleni. Nejprve jdeme dál a čekáme, ale když vidíme, že se jeho čelovka vrací zpátky k chatě, loučíme se i s Alešem. Měl štěstí, že ještě zastihl Morisse a Mariána, kteří se jali sestupovat z hor.

Nejprve jdeme žlabem nad chatu, ve 4 500 metrech se cesta stáčí na strmý hřeben vpravo. Nahoru však vede cest několik. Při cestě zpět jsem napočítal minimálně 3 varianty. Po soustavě hřebenů stoupáme stále vzhůru, přičemž pouze na dvou místech musím použít ruce. Jinak je to šlapák. Sněhu je také poskrovnu. Přece jen jdeme po sopce, kde je půda dostatečně horká. Každopádně ve žlabech okolo jsou vidět mocné nánosy firnu. Vsadím se, že ze severní strany ho bude i víc.

Jarmil nám pomalu utíká, což nás překvapuje. Výška na každého působí jinak. Z levé strany obcházíme známý ledopád a dosahujeme závěrečného stoupáku pod "Fake summit" vysoký 5 400 metrů. Správně se však nazývá Sang Mosalasi. Už několikrát jsem to chtěl ukončit, ale pořád jdu. Značně se ochladilo a je mi hrozně zle.

Připadám si jak ráno po zapíječce narození mojí dcery Jovany. Na falešném vrcholu se stoupání zmírňuje a člověka čeká asi 30° stoupák až na hlavní vrchol. Jde to pomalu a těžko. Obtíže z nadmořské výšky jsou ještě násobeny silnými výrony sirných výparů a fumarol, které ředí už tak řídký vzduch. Procházíme nejhorším místem a začínáme stoupat nekonečným svahem.

Pro mě tohle bylo snad nejhorší. Psychicky se mi začalo dělat zle a ke konci jsem se z nějakého důvodu málem rozbrečel. Kromě toho se mi před očima honily jakési šílené zelené záblesky. S vypětím snad všech sil se doploužím k vrcholové skalce, kde mě už čeká vysmátý Jarmil a fotící Michal. Sedám si na kousek ledu, opírám záda o skálu a na pár minut usínám. Po probuzení se cítím mnohem lépe a pozřu cosi čokolády. Teprve poté se vydávám vyfotit k vlajce a obcházím nejvyšší bod Íránu a vlastně i celého Blízkého východu. Jsme 5 610 metrů vysoko!

O samotné výšce Dámavandu se rovněž vedou spory. Většina starších map uvádí údaj 5 671 metrů, nicméně v novějších zdrojích je uvedeno 5 610 metrů. Tuto nižší výšku můžeme potvrdit i my na základě měření Michalové GPS. Nejbližším vyšším bodem je tedy Elbrus na Kavkaze a nikoliv hindukůšští velikáni v Afghánistánu.

Na focení moc nálada není, takže kupříkladu kráter mám pouze na jedné fotce. Naštěstí jsem předal aparát Jarmilovi, který měl více sil i chuti. Asi po půl hodině začínáme sestupovat. Jde to velmi dobře, nicméně na "Fake Summit" nás dohání mračno a my se noříme do mlhy. Snažíme se držet cesty, ale je to stále komplikovanější.

Naštěstí potkáváme skupinu místních a ti nám nabízí doprovod do bezpečnějších výšek. Ztratit se v sypkých svazích 5 200 metrů vysoko na výpary zamořené sopce je zbytečný hazard se životem. Skupina jde poměrně svižně a mně a Michalovi dělá problém se jich držet. Zhruba v 4 800 metrech se mraky trhají a cesta je poněkud zřetelnější. Pro změnu se ozývají Jarmilovy klouby a tak se táhne on. Skupinka nám utíká, ale pod mračnem už není možné se ztratit. Naneštěstí zdánlivě!

Po skalnatém žebru dosahujeme křižovatky a stáčíme to do žlabu vpravo. Bohužel příliš brzy. Noříme se do sypkého sopečného bordelu, kde nekoordinovaně kloužeme dolů. Pohorky dostávají strašně zabrat. Je mi to však jedno, sotva jdu. Ve žlabu jsme sami, ale v hloubce pod námi je konečně vidět chata.

Asi v půlce se Jarmilovi láme hůlka a jdeme ještě pomaleji. Připadá mi, že se vzdálenost k chatě vůbec nezmenšuje, no prostě psycho. Po nekonečném sestupu jsme konečně na chatě. Lezeme do patra, kde kuchtíme a dáváme si Delster. Píšu asi patero SMS o našem úspěchu, potom ještě telefonát mamce.

Kaspická Odyssea

Druhý den ráno vyrážíme na opuštěnou stezku. Jsme zde téměř sami, výhledy jsou nádherné, tak zběsile fotíme. Opájím se příjemným pocitem dokonalosti, dal jsem to! Poměrně brzy jsme nad Gusfand Šara, kde potkáváme trojici maníků z Finska. Mají představu, že přímo z Teheránu vystoupí k chatě a zítra na vrchol. Už po 500 metrech pochodu však vypadají dost zřízeně.

U Gusfand Šara jsme také skoro sami. Poflakuje se tam však dvojice veselých borců z Iráku, kteří se s námi dávají do řeči. Tajtrlíkují se selfí-tyčí a půjčují si ode mě batoh, aby vypadali jako velcí horolezci. Je neskutečné, že jen na parkovišti zvládli udělat stovky fotek na svoje mobily. Nakonec nám nabízí odvoz. Měli zaplaceného taxikáře z Teheránu, který nás vysadí v Polouru.

• Pokračování článku

Trek dolinou Irik: Přes ledovcové plato Džikiugankez a…

Kavkaz… Téměř magické to slovo. Pro mnohé synonymum rozlehlosti, tajemna, nedostupna, pro některé životní…

Povedená túra v Turzovské vrchovině: Přes Bobek na ropný…

Turzovská vrchovina nepatří k příliš známým a ani turisty vyhledávaným pohořím. Stojí si tiše ve stínu…

Kouzelnou krajinou horských samot, túra hřebeny Javorníků…

Javorníky, Beskydy, Hostýnské vrchy. Krajina utvářená po staletí lidskou rukou. Rozlehlé lesy střídané…

Dvoudenní túra Hostýnskými vrchy s bivakem pod…

Dvoudenní přechod západní částí Hostýnských vrchů sice nepatří do kategorie himalájských výkonů, přesto jako…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.