Treking > Treky, turistika > Tři kameny aneb padesátka v Hanušovické vrchovině, další povedená 50kilometrová túra
Tři kameny aneb padesátka v Hanušovické vrchovině, další povedená 50kilometrová túraTři kameny, další padesátka v Hanušovické vrchovině8.4.2019 | Dominik Novotný
Předpověď počasí naznačovala další krásný víkend a mně tedy nezbývalo nic jiného než někam vyrazit. O cíli jsem nepřemýšlel příliš dlouho, na Tři kameny jsem se chtěl podívat již delší dobu. Otázkou však bylo kudy se tam dostat. Nakonec jsem probádal značnou část Hanušovické vrchoviny a malou část Hrubého Jeseníku. |
||||||||||||||||||||||
Začínám už od mého domova v Šumperku. V ulici Hlavní třída se napojuji na zelenou trasu. Postupně se kličkami dostávám na Šumperk - učiliště (330 m), kde kolem budovy SOŠ cesta odbočuje doprava. Netrvá dlouho a konečně mizím v lese, ve kterém mírně stoupám. Cesta kopíruje místní kopec U Kapličky (443 m), který je protkán mnoha běžeckými krásnými tratěmi, mimochodem. Z lesa venku se ocitám na rozcestí U Nových Domků (392 m), odkud jsou již krásné výhledy na Jeseníky. Především na Desenskou hornatinu, a také na část Vysokoholského hřbetu. Přes malebnou loučku přicházím znovu do lesů, kde se již po mírném klesnutí nachází Tulinka (385 m), což je velmi známá křižovatka cest. Kokeš, Městské skály a SmrkMohl bych pokračovat dále po zelené, nicméně téměř nikdy nejsem schopný si nechat ujít část naučné stezky kolem Šumperka, která vede přes kokešské skály. Stoupání je z Tulinky velmi prudké. Aby to však nebylo příliš snadné, přes stezku jsou popadané stromy. Při ranní námraze jsou jejich větve velmi kluzké, tak se pár okamžiků zdržuji. Kokeš jako takový je vlastně dvojvrchol. Na obou z nich se nachází mrazový srub, tvořený především z pegmatitů a rul, jedná se tedy o starší záležitost. Přesto již jižní vrchol (511 m) zapůsobí, navíc z něho je už stoupání mnohem smírnější. Již propocený dosahuji bodu Kokeš - skály (519 m), kde lezu po kamenech na skalní plošinu. Na toto místo (stejně jako na Městské skály, o nich později) nedám dopustit. Směrem k Jeseníkům dominuje Bukový kopec (641 m) s rozhlednou a za ním se pyšní mohutný Mravenečník (1 343 m). Na východě je nepřehlédnutý hřeben Kamenného vrchu (964 m) a na severozápadě již vykukuje Černá Stráň (1 237 m) a Červená hora (1 333 m). Kochal bych se hodiny, vyrážím však dále. Pozvolným klesáním až na Kokeš - sedlo (483 m), odkud pokračuji po žluté. Nacházím se nad bývalým lomem Kokrháč na amfibolické ruly. Setkávám se znovu se zelenou trasou, po které přes rozcestí Nad Lomem (500 m) pokračuji směrem na Městské skály. Pod vrcholky Ostředek (593 m) a kótou (604 m) jakoby cesta "uhýbala" výraznějšímu stoupání. Směrem doprava se mi otevírají výhledy směrem na Rapotín a Kameneckou hornatinu v pozadí. Značka však později z pohodlné cesty uhýbá a míří přímo napříč vrstevnicím velmi strmě nahoru. Opět propocený se dostávám do nevýrazného sedélka mezi dvěma vrcholky Městské skály (638 m) a (681 m). Pod nohama se pomalu začínají objevovat kameny a přede mnou nakonec i samotný mrazový srub s vrcholovým přístřeškem, kde se opět kochám výhledy. Na jedné straně se mi otevřela nejvyšší část Hanušovické vrchoviny s nápadným Jeřábem (1 003 m), za ní dokonce Suchý vrch (995 m) a pár dalších vrchů Orlických hor, na straně druhé mohu od Kamenného vrchu po Keprník (1 423 m) sledovat celou scenérii Jeseníků. Ke všemu už lze rozeznat Ucháč (1 009 m) za nímž se nachází dnešní cíl. Po krátké pauze pronásleduji dále zelenou značku a kolem dalšího mohutného mrazového srubu mírně klesám. Toto klesání je však jen do sedla mezi samotným vrcholem Městských skal (689 m) a vrcholem s přístřeškem. Postupně dorážím na rozcestí Nad Skálami (637 m). Pokračováním po zelené rovně nastupuji na vrchol Ořešník (703 m), jehož lesy mi pochod opět velmi znesnadňují. Tady si Eberhard skutečně vyžádal své oběti. Spoustu vyvrácených smrků, poházené větve, kmeny stromů přelomené v půli. Nezbývá mi, než znovu po kmenech různě přeskakovat a dostat se za vrchol, kde by již situace mohla být lepší. Jedna větev se pode mnou zlomila a já se idylicky v jehličí doslova vykoupal. Po krátkém přednesu nepříliš slušných slov se skutečně za nevýrazný vrchol dostávám a cesta opět klesá. Klesá až do malé vesnice Osikov (625 m), kde jsem majiteli zdejších pozemků předem upozorněn, že nemohu vstupovat na soukromé pozemky. Značená zelená neklesá již potom příliš dlouho, nýbrž odbočuje doleva, aby znovu stoupala na Smrk (742 m). V duchu si říkám, že jsem zde stoupání čekal výraznější. Výškové metry přibývaly pomalu a povrch cesty byl zpevněn štěrkem, který pohyb usnadňoval. Nicméně realita byla nakonec trochu opačná. Značka odbočovala přímo do kopce (stejně jako u Městských skal) a to do lesní pěšiny po levé straně. Vrstevnice směřovaly kolmo mně, a tak i Smrk dal nakonec pořádně zabrat. Naštěstí po nástupu na vrcholový hřbet už polevila. Vrchol Smrku (742 m) jako takového mě trochu zklamal. Očekával jsem výhledy, ještě pěknější než na Skalách, leč nachází se tu pouze velký vysílač, vysoké stromy a zbytky sněhu, které zde pomalu roztávaly. Kouzlo Hanušovické vrchovinyMé zármutky však brzy přešly. Po sestoupání jsem se po delší době dostal pryč z lesa. Otevřel se mi skutečně nevídaný rozhled. Od Jeřábské části Hanušovické vrchoviny přes velmi mohutný Králický Sněžník po ploché Rychlebské hory. Směrem k severu nepřehlédnutelná Keprnícká hornatina s pomalu vylézajícím Šerákem (1 358 m) a Černou Strání. Trochu na východ se již znatelně přiblížila Pradědská část Hrubého Jeseníku. Vše navíc zdobil kostel v Kopřivné v popředí. Byl jsem z tohoto rozhledu tak uchvácený, až jsem si ani nevšiml, že proti mně běží dva rotvajleři, kteří začínají i hlasitě štěkat. "Stejně neuteču," pomyslil jsem si a u rozcestí Pod Smrkem (630 m) se zastavuji a přicházející společníky nejistě ignoruji. Ti po několika zavrčení očichali mou ruku a poklidně odešli. Nebudu lhát, mé tempo se už nyní výrazně zrychlilo. Za krátkou chvilku vyměňuji v Kopřivné - okraj (615 m) modrou značku za zelenou a po asfaltce Kopřivnou opouštím. Silnice není příliš hlučná, za což jsem šťastný. V Rejchartickém sedle značená trasa ze silnice vybočuje. Krajina je zde velmi otevřená a převažují louky s nesouvislými lesy. Mírně stoupám mezi dvě kóty (686 m) a (695 m). Nalevo na kopci jsou ode mě dva větrné mlýny. Můj cíl jsou však Prameny, před nimiž by měla být i stejnojmenná samota. Cesta tam ubíhá velmi rychle a do Štolnavy (tak se zdejší místo dříve jmenovalo) přicházím rychle. Křižovatka cest Prameny (710 m) je však ještě na 800 metrů dále. Po levé straně jsem stále nucen hledět na Králický Sněžník, v jehož severní části konečně vykukuje i jeho bílý, nejvyšší vrchol. Z Pramenů vyrážím směrem na rozcestí Nad sv. Annou (580 m). Po cestě skrz louky se mi podaří špatně odbočit, a tak si dobré dva kilometry štráduju po neznačené. Cestou mě míjí traktor a z nepojmenované kóty (763 m) hřmí zvuk motorových pil. Po nějakém čase se na žlutou opět vracím, ale minul jsem i údajně nádherný výhledový bod. Nu což, zacházet si zpátky zbytečně nebudu… Podél lesa začínám rychle klesat. Bylo to vlastně docela nepříjemné klesání, které zaměstnávalo především pravou polovinu těla. To se začalo rychle projevovat. Můj pohled však zaujal čím dál výraznější Ucháč (1 009 m), který se přibližuje každým krokem. Musím uznat, že něco je na tom, že se jedná o ultratisícovku. Vždyť jeho prominence činí 243 metrů, to z něj dělá dokonce čtvrtou nejprominentnější horu v Hrubém Jeseníku. V průchodu mi stály elektrické ohradníky, které naštěstí bylo možné projít skrz vrátka. Přes pastvinu plné krav konečně na rozcestí dorážím. Z Horního Bohdíkova přes Pekařov až do cíleNa to, že mám za sebou nějakých 18-19 kilometrů se cítím celkem zbitý, což je však nutné ignorovat, vzhledem k tomu, že nějakých 7 kilometrů mi zbývá teprve do poloviny. Po červené značce mírně stoupám až do Horního Bohdíkova - bus (625 m). Je to však již mnohem smírnější stoupání, oproti tomu, co již za sebou mám. U rozcestníku je pochopitelně čekárna, ve které si dávám krátký oddech. Trochu mě demotivoval celkem mohutně vypadající vrch Žárovec (793 m), přes který doufám přecházet muset nebudu. Svižně tedy nyní po silnici vedoucí od Žárové do Jindřichova opět nabírám nějaké výškové metry, nicméně trasa stejně odbočuje přímo "do Žárovce". Navzdory očekávání se člověk i tady docela zadýchá. Lesy tohoto kopce však už mají řekněme "horský charakter". Možná je to tím, že se nalézám již ve stínu Hrubého Jeseníku. Z Pod Žárovcem (638 m) se dostávám opět na silnici, vedoucí až do Pekařova. Sem tam ve stinných místech nalézám opět sníh, to však ještě nevím, co mě čeká… Od rozcestí Pekařov (665 m) začínám opět stoupat. Po asfaltce je to však mnohem rychlejší a mnohem méně namáhavé. Po dosažení Studenec - vlek (720 m) se mi otevírají opravdu skvostné výhledy na Hrubý Jeseník. Je jíž k rozeznání snad každý jeho vrch. Břidličná hora, Jelení hřbet a Velký Máj. Před samotným Pradědem však stojí mohutná rozsocha Mravenečníku. Na těchto vrcholcích ještě vskutku vládne paní zima. Vždyť ze včerejšího měření se na Šeráku nachází 110 cm sněhu… Trochu mě zaráží, kde vlastně ten Studenec ten svůj vlek schovává. Ať se dívám, jak se dívám, nikde nic. A to i přesto, že se zde nachází mnoho turistických a horských chat. Kochání bylo dost, vždyť mířím na vyhlídku, ještě si toho užiju. Pomalu mizím v lese a pod samotným Ucháčem se od Pekařovský vrch - rozcestí (740 m) vydávám po zelené, která samozřejmě opouští příjemnou cyklostezku. Opouštím po pár krocích les a po loukách kolem něho stoupám. Není to nic intenzivního. V podstatě ve dvou kilometrech musím nabrat asi 200 výškových metrů, což je příjemné. Některé pasáže putují opět přes cyklostezku a zhruba druhá polovina po štěrkové cestě. Asi od 800 m výškových je znovu v lese stále častější sníh, který z ničeho nic se mění v souvislou sněho-ledovou krustu, ta postup znatelně ztěžuje. Občas trochu malinko uklouznu, přesto brzy docházím Tři kameny - útulna (897 m), kde neváhám a po modré asi po půl kilometru dosahuji vrcholu Tři kameny - vyhlídka (920-25 m). Byl jsem tu kdysi ještě jako malý kluk. Tenkrát jsme se sem dostali někdy v létě na kole. A nemohu říci, že bych si pamatoval, že jsou tyto tři mrazové sruby tak mohutné. Tedy alespoň ten jeden, na který vede vyhlídková trasa… Mám štěstí, protože ač je nádherné radiační počasí, jsem tu dokonale sám. Vlastně za celou cestu jsem potkal jen pár turistů, lépe řečeno běžců. Odhazuji batoh a vylezu ještě nějaký ten skalní stupeň. Pohled opět fascinující. Jako na dlani Praděd (1 492 m), převážná část vysokoholského hřbetu, Desenská hornatina a Kralický Sněžník. Možná trochu škoda, že výhledu na Keprníckou hornatinu brání mohutná Černá Stráň (1 237 m), ale za to mám nádherné pohledy směrem na přemyslovské údolí a sedlo. Kromě toho také nelze přehlédnout Ucháč, který je odsud značně fotogenický, to by se mi ovšem musela povést alespoň jedna jeho fotka… Ztracen ve sněhovém králostvíPo tentokrát delší pauze, svačině ve formě housky se sýrem a vysokoprocentní čokolády jako doping, se po 27 a půl kilometrech rozhoduji vyrazit domů. Seskakuji, ač trochu vyčerpaně, skalky a z útulny pokračuji po modré směrem na Bukovice. Trasa zde vede opět mimo cyklostezky, takže se prodírám poměrně hlubokým lesem, kde se navíc do parády připojuje ještě docela hluboký sníh. Každým krokem se dostanu po polovinu lýtek do sněhu a značku samozřejmě ke všemu ztrácím. Někde za nepojmenovaným vrcholem (934 m) se ocitám v sedýlku, kde mi před očima vyrostl vrch, který poznám. Vidím totiž lyžaře a vlek Ski areálu Přemyslov. Nacházím se tudíž na strání Jelení Skalky (948 m) a nezbývá mi nic jiného než jít přímo dolů napříč vrstevnicím. Značenou trasu nalézám až když je součástí zpevněné cesty. Trochu nechápu, jak jsem se mohl takhle blbě ztratit. Možná šlo o kombinaci nepříliš často používané trasy, sněhu a popadaných stromů z vichřice. Dlouhým, ale příjemným klesáním míjím Pod Jelení Skalkou (740 m), kde se ke mně připojuje navíc červená značka. Nepřicházím až na rozcestí Bukovice - okraj (675 m), nýbrž střihám to už po silnici, která mě bude doprovázet většinou této dlouhé, ale působivé obce. Bukovice a Velké LosinyZde se kilometry nabírají mnohem snadněji. Po cestě pozoruji měnící se krajinu, která se postupně otevírá k šumperské kotlině. Zhruba po třech kilometrech uhýbám na Zadní ulici, která není tolik rušná, protože s přibližováním k Velkým Losinám houstne i doprava. Mým mezicílem by měl být ještě Křížový vrch, na který vede i naučná stezka. Na tu se také vydávám. Z poměrně citelného stoupání po otevřených polích/loukách usuzuji, že by se mohlo jednat o velmi krásný rozhledový bod. Těsně pod jeho zalesněným vrcholem je i přístřešek, na který se rozhoduji jít až při cestě zpět. Bohužel z místního lesa je opět spoušť popadaných stromů, a tak se cesta navrch trochu zpožďuje. Na Křížovém vrchu (514 m) nebo starším názvem Chlumku, který sloužil jako poutní místo, je postavený kamenný kříž, zřejmě jako památka nějaké tragické události nebo naopak dík za její odvrácení. Dlouho se nezdržuji a vracím se zpět na přístřešek, kde si dopřávám krátký oddech při pohledu na Jeseníky. Nad Bukovicemi se tyčí dnes již starý známý Ucháč. Ucháč je pro mě vůbec zvláštním vrcholem, nedostupným, málo známým. Vzhledem ale k jeho postavení by z něho mohly být vskutku nezvyklé pohledy na zbytek pohoří. Podle mých dostupných informací je však vrchol dokonale zalesněn, takže by se to muselo řešit jedině nějakou vyhlídkou, což nevím, zda bych byl rád. Pod Bukovým kopcemZanedlouho se vracím do Velkých Losin, kde budou dalšími zajímavými věcmi místní lázně a zámek s parkem, které však znám už mnohem lépe. Házím tedy jenom pár symbolických fotek, vyhýbám se poměrně husté koncentrace lidí a raději spěchám dále, protože už přede mnou roste skupina Bukového kopce (641 m) s nápadnou rozhlednou na Předním Bukovým (624 m) a v jeho stínu Strážníkem (470 m), který je třeba zdolat. A jak říkám zdolat, myslím tím opravdu zdolat, protože je sice krátký a nevysoký, leč velmi prudký, což po nějakých 40 a více kilometrech je už znát. Po příjemné procházce v zámeckém parku v Losinách (380 m) se vydávám na toto zpestření. K mému úžasu se vrchol celkem dá zvládnou a po pár minutách se nacházím v Ludvíkovském sedle. Nyní už mám výhledy na Rapotín, tedy alespoň do rozcestí Nad koupalištěm (cca 467 m), odkud po pevné cestě až na Pěticestí (485 m), kde mám v plánu si dát poslední dnešní pauzu. Překazuje mi to však početná skupina lidí využívající místní přístřešek, jsem proto nutný ještě podstoupit náročné klesání před samotným odpočinkem. Zastavuji se proto až ve Skalní krčmě (368 m), kde je též přístřešek. Naposledy se posiluji vodou a nějakou tou čokoládou a vyrážím na poslední, teď již snad tu nejnudnější (tedy alespoň pro mě) etapu přes Rapotín, Vikýřovice a Šumperk domů. Využívám Družstevní ulice, která se poté volně napojuje ulici Polní. Po mé pravici se pomalu za mnou vzdaluje "Bukovka", jak je místně nazývána, a naopak se přibližují Městské skály s méně značným Kokešem. Tento nepřesně "hřeben" kopců končí až Holubím vrchem, za kterým vím, že je již Šumperk. Nohy už mám totiž značně uchozené, takže cíl cesty uvítám. Polní ulice se napojuje na ulici Výzkumníků, ze které pokračuji na ulici U splavu. Ta mě provází kolem zemědělského skanzenu U Havlíčků, ve kterém se nachází známé Veteran muzeum. Připojuje se ke mně žlutá značená trasa a u přístřešku U Splavu odbočuji na pěšinu, která mě zavede až k rozcestí U Jirsáka (328 m). Odtud je to už co by kamenem uhodil na Šumperk - Jesenická (325 m), kde po stejnojmenné ulici se dostávám až k Šumperk - žst. (317 m), což mohu v podstatě pokládat za dnešní cíl cesty. ZávěremDnešní túra mě zavedla do útrob dvou pohoří, přičemž každé z nich ukázaly svou členitost. Doporučuji nejen nádherné výhledy ze Třech kamenů, ale také nádhernou procházku přes Kokeš, Městské skály a pokud možno, tak s prodloužením až na Smrk. Za zmínku také stojí to, že i milovníci architektury a kultury si zde ve Velkých Losinách přijdou na své. Jsem rád, že Šumperk a jeho okolí nabízí takové možnosti "vyblbnutí" se v obou směrech. Celou trasu hodnotím jako poměrně dost náročnou, a to jak z hlediska převýšení, tak i vzdálenosti. Necelých 52 kilometrů s asi 1 350 metrů stoupání a pochopitelně stejné hodnoty klesání. Orientační mapa trasy. Líbil se vám tento článek? |
|