Vyrážíme zhruba v osm okolo restaurace "Salaš - Kľak", kde jsme včera výborně povečeřeli (halušky vskutku bodly), a prudce stoupáme pod lyžařským vlekem (ten je samozřejmě mimo provoz, neb je brzký květen a ze sněhu zůstalo pouze pár nepodstatných záchvěvů) na vrchol Homoľka. Následně pokračujeme vlnitým terénem, který nabízí krásné výhledy.

Za zády se ukazuje již zmiňovaný Kľak a před námi ční Strážov, okolo se zvedají další vrchy. Přicházíme do Čičman, malebné obce, která stojí za zhlédnutí. Dřevěné, na černo natřené domky jsou pomalovány bílými ornamenty a působí jako z pohádky (v jednom baráčku se nalézá i muzeum). Navíc lze v obci v rámci oběda navštívit i výborně vařící restauraci Kaštieľ. Čičmanská kapsa (řízek plněný šunkou a žampiony) s bramborem nechutnala vůbec špatně, zvlášť když se k tomu vylouplo pivo Kozel a pomohlo zahnat přicházející dehydrataci.

Dosti ale jídla. Gurmánské hody si nechme na jindy, pokračujeme na nejvyšší kopec Strážovských vrchů Strážov (1 214 metrů). Výstup trval cca dvě hodiny a byl, jak to zde chodí, klasicky výživný. Vrcholový zážitek ale stojí za námahu. Shůry je výhled jako z letadla. Jsou vidět nejenom zježené kopce Strážovských vrchů, ale i Súľovské vrchy s Veľkým Manínem, Kľak i Malá Fatra a v dáli dokonce vykukuje Považský Inovec.

Radost kazí jen jediné. Není úplně jasno, což brání ještě lepšímu rozhledu (i tak ale můžeme být plně spokojeni). Jinak, abych nezapomněl, na Strážově se kromě schránky s vrcholovou knihou nachází stejně jako například na Kľaku slovenský kříž. Ten sice nestojí úplně na vrcholu, leč při zpětném pohledu od Zliechova, kam ráčíme sestoupit, to nikdo nepozná.

No a když už jsme stanuli ve Zliechově, prozraďme si, že se jedná o celkem normální obec, kde nenajdeme v podstatě nic mimořádného. Snad jen to, že nás na jednom stavení zaujme obrázek loupežníka Rumcajse (copak zavítal z lesa Řáholec až do zdejších končin?) a také natrefíme na kanón, připomínající druhou světovou válku. Též zde radši zakoupíme potraviny, neboť zítra možná nenarazíme na žádný obchod.

Jen pro orientaci, dneska jsme potkali pouhé čtyři turisty - dva hned ráno ve Fačkovském sedle, kde právě vylezli z autobusu, a s dvěma holkami jsme se následně střetli kousek za Zliechovem, což očividně svědčí o tom, že zdejší oblast na počátku května nijak nepřekypuje zájemci o turistiku.

Následoval přechod do obce Košecké Rovné spojený se zastávkou na pivo (doplňování kalorií nelze podceňovat - kráčelo o Staropramen), přičemž nám majitel podniku za odměnu, že jsme mu pomohli odtáhnout pult, ukázal pivnici, v níž zařizuje lokál pro soukromé účely. Současně také vyrukoval s prohlášením, že okolo Strážova pobíhá medvědice se dvěma mláďaty, pročež můžeme být rádi, že jsme ji nepotkali.

Následoval závěrečný přechod hřebene a průchod zapadlou obcí Kopec, za níž krátce před setměním stavíme stan v lukách pod vrcholem Vápeč.

Odtud, přestože jsme si naplánovali slušnou štreku a hodlali odejít brzo ráno, vyrážíme následný den až v půl osmé. K ránu totiž pršelo, a tak se nějak nechtělo vylézat. Déšť naštěstí netrval dlouho, a proto pojďme dál. Zhruba po půl kilometru nás zarazil děsivý puch. Jak se ukázalo, vycházel z mrtvoly rozkládajícího se divočáka.

Protože se nejednalo o žádnou výhru v loterii, radši jsme ho obloukem obešli a vystoupali na rozcestí přímo pod Vápeč. Tam jsme, jelikož jsme se rozhodli vynechat skalnatý vrchol, opustili červenou značku a zahnuli po modré na Homoľku (nejedná se o včerejší vrch, jde pouze o shodu jmen), kde jsme, protože se jednalo o jedinou civilizační výspu dnešního dne, hodlali zakoupit alespoň čaj na zahřátí. Sehnat pití, přestože byl bufet zavřen, se nakonec podařilo.

Ve velikánské budově (podle všeho bývalé zotavovně ROH) totiž probíhala škola v přírodě a zdejší kuchařky (budiž za to pochváleny a klidně třebas i svatořečeny) nám na požádání zdarma poskytly ke konzumaci dobře litr žádané tekutiny. Čaj jsme popíjeli ve vestibulu, kde se okolo nás zanedlouho shlukly děti. Vůbec nechápaly, proč s těžkými batohy chodíme po horách, a křičely, že Slovensko bude mistrem (právě probíhalo Mistrovství světa v hokeji), taktéž se dotazovaly, zda se nebojíme medvědů.

To už ale zase pokračujeme dál. Ještě u Homoľky (kousek od pomníku k druhé světové válce) nalézám v trávě jednu korunu, a to k vlastnímu překvapení českou. Následuje náročný přechod po hřebeni. Neustále stoupáme, klesáme, stoupáme a klesáme, stoupáme a klesáme, a tak bych to mohl zopakovat ještě několikrát, je to makačka. Občas přitom bádáme, kudy dál, neb turistická značka místy mizí - zvlášť hloupé je to na rozcestí.

Postupem času se také stalo pravidlem, že obcházíme spadlé či pokácené stromy nebo uřezané větve, které leží napříč přes stezku. Též se podepisujeme do vrcholových knížek na Suchém vrchu (u něho nás zastihl šeredně černý mrak, z něhož, možná aby kopec dostál svému jménu, kupodivu spadlo jen pár kapek - o kus dál to štěstí zaručeně neměli) a na Čiernom vrchu, štreku do sedla Razdelie nakonec zvládáme za šest hodin, ačkoliv ukazatel za Homoľkou tvrdil cosi o sedmi hodinách a pětačtyřiceti minutách.

Následuje výstup na Rokoš. Ten, proč se nepřiznat, byl vskutku vyčerpávající. Únava je zkrátka znát. Na vršku jsem rád, že sedím, a dokonce odmítám zajít k památníku Dubčeka a Štúra. Snad to ale nevadí. Jak mi totiž sdělil Tomáš, který tam zaskočil, památník prý není kdovíjak mimořádný.

Na závěr dne "zbývalo" pouze sejít k zřícenině hradu Uhrovec, kde jsme chtěli nocovat. To se (nejsme přece žádná blbá ořezávátka, byť mě večer bolí nohy, jako by mi je věnoval úhlavní nepřítel a nyní se za rohem vesele smál mému utrpení) nakonec povedlo.

Krajinou zdobenou skalisky a parádními scenériemi, které lze jen doporučit, dorážíme na pěknou zříceninu (dovnitř se čistě pro zajímavost leze oknem), která, když už jsem u toho doporučování, stojí taktéž za návštěvu. Nechybí obvodové zdi, zbytky paláců i kaple, k noclehu využíváme místnosti, v níž je dokonce stůl s lavicí, vedle se nachází ohniště.

Další den vstáváme časně ráno (tím doopravdy myslím časně, neb Tomáš, který se neprozřetelně uvelebil v průvanu, začal strašit kolem páté) a scházíme na rozcestí u obce Uhrovské Podhradie (sestup z hradu trval cca 45 minut). Odtud nás odváží autobus do města Bánovce nad Bebravou, kde přesedáme na spoj do Trenčína, čímž se nadobro loučíme se Strážovskými vrchy, jejichž krása se jistě vřele zapíše do srdce každému návštěvníku.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.