Šípská Fatra a Chočské vrchy, horská turistika v malebných vápencových horách středního Slovenska

Podmračený přechod na Slovensku

"Chčije a chčije," zněla legendární hláška herce Josefa Kemra ve filmu Na samotě u lesa. My totéž můžeme pronést po vysednutí z vlaku ve Stankovanech. Z nebe padají trakaře vody, a tak neprodleně natahujeme ponča. Vyrážíme do terénu, plán je jasný. Jelikož je po půl jedenácté večer, chceme najít na okraji osady nebo těsně za ní místo na přenocování.

Vhodné útočiště však neobjevujeme, a tak se v podobě spráskaných psů vracíme zpět. Scházíme ke kostelu a úkryt nakonec nacházíme uprostřed Stankovan. Přímo před hostincem, v němž se sice svítí, leč dle rozpisu mají mít už zavřeno, což potvrzují zamknuté vstupní dveře, stojí pergola. Vnikáme do ní a rozhazujeme karimatky, v suchu zalézáme do spacáků.

Následně, když se nám klíží oči, zjišťujeme, že v pohostinském zařízení zůstalo ukryto ještě několik "vytrvalců". Cvakne zámek a otevírají se dveře, z podniku vychází poslední hosté. Aniž si nás všimnou, schází na silnici a dobře deset minut se loučí na prudkém dešti, noční klid nastane až s jejich odchodem.

Osada Podšíp a Šíp

Do rána se už nic mimořádného nepřihodí, podstatné je, že se svítáním přestává pršet. Hned je veseleji. Nad krajinou se sice povalují těžké mraky, snad se s nimi ale porovnáme. Balíme a vyrážíme, naším cílem je Šípská Fatra. Jedná se o horský celek, jenž v minulosti tvořil součást Chočských vrchů a dnes náleží k Velké Fatře; asi aby určení lokality nebylo příliš jednoduché, spadá oblast do ochranného pásma národního parku Malá Fatra.

Čtěte také: Přechod Oravské vrchoviny: Oravsko-kysucký Karpattrek (4) aneb přes…

Opouštíme Stankovany, o nichž pochází první písemný záznam z roku 1425, zpočátku lemujeme koleje. Protože tudy nevede turistická značka pro pěší, ubíráme se po cyklistické trase; netrvá dlouho a činíme první zastávku. Kousek od cesty se nachází travertinové útvary a jezírko, jedná se o přírodní rezervaci Močiar. Vyvěrající siřičitá voda má být léčivá, a tak není divu, že zde kdysi zřídili lázně. Ty sice odvál čas, přesto nepochybujeme, že se v jezírku dá i v dnešních dobách vykoupat.

Podobné hrátky si ale odpouštíme, pokračujeme v túře. Stoupáme a mineme několik mloků, hloub do lesa odběhne jelen. Vyloženě s otevřenou náručí nás přivítá osada Podšíp. V malebném prostředí stojí dřevěné chaloupky a vypadají jako vystřižené z pohádky, jednoho by ani nepřekvapilo, kdyby zpoza rohu některého obydlí vykoukla dobrá víla nebo hodní skřítkové.

V našem případě se místo nadpřirozených bytostí ukazují polovníci ze Stankovan, kteří tady tráví víkend. Sice nám trochu závidí, že jsme na rozdíl od nich spatřili ráno jelena, než se ale rozkoukáme, rozlévají výbornou borovičku. Jelikož zastávka neměla sebemenší chybu, musíme jim i s odstupem poděkovat za srdečné přivítání.

Mrzet nás může pouze to, že kvůli nízké oblačnosti nemáme z luk v Podšípu téměř žádné výhledy. Jak se ale záhy ukáže, bude hůř. Při výstupu na Zadný Šíp (1 143 m) se noříme do husté mlhy, jíž se nezbavíme ani při výstupu na nejvyšší vrchol celého pohoří Šíp (1 169 m). O vyhlídkách si můžeme nechat leda zdát, i proto se u vrcholových partií s vápencovými skalisky nijak dlouho nezdržíme.

Hrdoš

Scházíme do Žaškovského sedla. Louku zdobí krasové závrty, potěší nás i rozcestník. S předstihem jsem totiž našel na internetu, že by odtud měla vést přes vrch Hrdoš nová turistická stezka do Komjatné, zpráva se potvrzuje - trasu zřídili v roce 2014.

Vyrážíme po ní a vypouštíme výhledový vrchol Ostré (1 067 m), protože bychom z něj kvůli mrakům nic nespatřili. Vše si vynahrazujeme u Hrdošné skaly (902 m). Mlha se dočasně rozestupuje a hluboko pod sebou spatříme osadu Komjatná, moc pěkné.

Hlavní hřeb dne nás ale teprve čeká. Nejprve sestupujeme z vrcholu úzkou skalní rozsedlinou, kde slouží ku pomoci řetězy, vzápětí se představuje obrovitá skalní brána. Prolézáme skrz ni a dostáváme se k další jeskyni, přírodní útvary nás zcela fascinují. Tak tohle, přiznejme si na rovinu, jsme nečekali, místo předčilo veškerá naše očekávání.

Plni dojmů sestupujeme do Komjatné, obec nás vítá písněmi pouštěnými z místního rozhlasu. No toto, překvapeně na sebe hledíme, že bychom byli na Slovensku tak populární? Houby s octem, tlampače nepustili kvůli nám, v obci právě probíhá svatba. Místní výbor přeje všechno nejlepší novomanželům; jak záhy zjistíme, ve svátečním se pohybuje poměrně dost lidí.

Komjatná, Valaská Dubová

Přestože by možná nebylo špatné zavítat na veselici, pokračujeme za mírného mžení po asfaltové silnici přes Studničnou do Valaské Dubové. Tam končíme naši denní pouť. Než se ale uložíme na kutě, vcucne nás Jánošíkova krčma, v níž tohoto známého zbojníka v roce 1713 údajně polapili. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že tomu odpovídá interiér. Důležitá je i skutečnost, že kuchař dobře vaří a pivo má správnou provozní teplotu, víc si na závěr dne nemůžeme přát.

Ráno nás na rozdíl od včerejšího dne vítá převážně modrá obloha; mraky se k naší smůle převalují nad Velkým Chočem, kam máme namířeno. Snad ale, doufáme, nastane změna. Podle předpovědi se má v průběhu dopoledne vyčasit a další dny má být pěkně, to by bylo, abychom se ve vrcholových partiích zase ploužili mlhou!

Velký Choč

Dáváme sbohem Valaské Dubové, již v duchu názvu založili Valaši, a stoupáme do hor; ocitáme se na území Chočských vrchů. Jedná se o páté nejvyšší pohoří Slovenska, jež se táhne od Šípské Fatry k Západním Tatrám, nejvyšší vrchol představuje Velký Choč (1 611 m). Masiv nemá na rozdíl od jiných celků hlavní hřeben a jednotlivé hory jsou od sebe odděleny hlubokými roklinami, jimiž protékají potoky.

Stoupáme vzhůru a míjíme nádherná skaliska, delší pauzu činíme na Poľaně. Jelikož řádně fučí, zalézáme do turistického přístřešku, kde v klidu může přespat vícero lidí, nakonec se zdržíme pomalu tři čtvrtě hodiny. Vrchol Velkého Choče (1 611 m) se totiž neustále halí do mraků a nemíní sundat mlžnou čepici, k naší smůle to vypadá, že se ani trošičku nehodlá řídit slavným Cyranovým prohlášením: "Svůj širák odhazuji v dál."

Na horu nakonec vylézáme před dvanáctou hodinou, stále je zakaboněno. Skrz mlžné cáry sice párkrát nepatrně prosvitne sluníčko, vzápětí ale znovu zaleze, jako by se stydělo, že si řádně nerozčesalo vlasy utkané z paprsků. Vrchol opouštíme, aniž bychom se dočkali sebemenších výhledů. Jakmile ale sestoupíme o pár desítek výškových metrů níž, počne se znenadání vyjasňovat.

Co teď? Zpátky nahoru se nám škrábat nechce, nalézáme náhradu. Ze sedla Vráca odbočujeme po neznačené stezce na Malý Choč (1 465 m), odkud se nabízí slušný pohled. Přímo nad námi se zvedá Velký Choč a přes další kopce právě navštíveného pohoří hledíme ke klubajícím se Západním Tatrám; následují Nízké Tatry a vodní nádrž Liptovská Mara. Předvádí se i Velká Fatra a v mracích nadobro ulpívá pouze hřeben Malé Fatry.

Lúčky, Lúčanský vodopád

Už za slunečného počasí scházíme do lázeňského střediska Lúčky. Největší atrakci obce představuje kromě termálních objektů Lúčanský vodopád vysoký dvanáct metrů. Jedná se o národní přírodní památku, již vyhlásili v roce 1974, přírodní útvar se nachází ve středu osady.

Zastavujeme na pozdní oběd a pokračujeme přes Kalameny, hned za obcí nás láká do své náruče termální jezírko. Gesto je to pěkné, jen mě napadá, jestli si mě lázeň nechce udobřit. Má u mě totiž vroubek. Když jsem před lety prvně zavítal do Chočských vrchů, rozřízl jsem si tady palec na ruce a do dnešních časů mi zůstala jizva. Ať je tomu jakkoliv, vyrácháme se, tentokrát se koupel obejde bez zdravotních následků.

Po osvěžení zahýbáme k Sedlu pod Kráľovou, z čehož plyne, že vypouštíme návštěvu Liptovského hradu, což je nejvýše položená středověká pevnost na Slovensku (1 000 m n. m.). Zříceninu jsme však neměli v plánu, a tak nás to nijak nerozhodí.

Prosiecká dolina

Od sedla se nabízí slušné výhledy na Západní Tatry, klesáme do Bukoviny. Následně jdeme za měsíčního svitu, neb se setmělo, přes Liptovskou Annu do Prosieku, kde hodláme přenocovat. Za útočiště si vybíráme lučinu před vstupem do Prosiecké doliny; jak se ukáže, nejsme v oblasti žádaní. Ještě ani pořádně nesložíme ze zad batohy a z lesa kousek od nás se ozve výhrůžné mručení.

"Medvěd!" napadá nás v prvním okamžiku a ihned radši vyklízíme pole působnosti; později se shodujeme, že šlo o jelena v říji. Kdo ví, zvažujeme, jestli nás nepovažoval za šmíráky, kteří se přišli podívat, jak právě obskakuje laň, zřejmě si chtěl udržet soukromí.

Nocujeme nakonec na kryté terase v bufetu u fotbalového hřiště, kde jsme schovaní před nepříjemným větrem i případným deštěm, je to pohoda.

Ráno nás zdraví opět sluníčko. Míříme do Prosiecké doliny, již v roce 1973 vyhlásili za národní přírodní rezervaci. Nejprve procházíme mezi vysokými vápencovými skalisky, průrva se nazývá Vrata. Nad vodou se prochází po dřevěných lávkách a následně se oblézají stěny nad tokem, navazuje méně skalnatá pasáž.

V té se dostáváme mezi pokácené stromy. Ty leží navršené přes sebe a vzdáleně připomínají sfouknuté domečky ze sirek; zkázu, jak nám s předstihem prozradila naučná cedule před vstupem do rokliny, způsobilo v loňském roce (2014) řádění přírodních živlů - na první polomy jsme narazili už minulý den při sestupu z Velkého Choče. Naštěstí je mezi popadanými kmeny prořezána stezka, a tak lze pohodlně projít, v opačném případě bychom se museli vrátit.

Polom je za námi a dostáváme se k rozcestníku s nově zbudovaným přístřeškem, těsně za ním začínají nejatraktivnější skalní pasáže. Než k nim ale zamíříme, zajdu se ještě podívat k vodopádu (Červené piesky, pozn. red.). Jsem zvědav, jestli bude mít víc vody než při mé první návštěvě těchto končin, opak je pravdou. Jen sem tam seshora spadne kapka. Padá však něco jiného. Ze skaliska, pod nímž vede pěšina, kterou se budu vracet, slétne kamínek a zmizí mezi stromy, tak tohle se mi vůbec nelíbí. Dostat kamenem do hlavy by nebyla žádná slast, i proto beru návrat hopem.

U přístřešku, kde čekal kamarád, znovu nasazujeme batohy, noříme se do úžlabiny obklopené strmými skalisky. Na řadu přichází tři žebříky a natažená lana, s jejichž pomocí se šplhá vzhůru; soutěska nemá chybu. Mezi stěnami se pne i železná traverza, neboť tudy kdysi sváželi seno. Proč to nepřiznat, stejně jako při někdejší návštěvě těchto končin mi nad tím zůstává trochu rozum stát, před tehdejšími rolníky můžeme jen smeknout. Musela to být pěkná rasovina.

Svorad

Soutěska končí a dostáváme se na Svorad, něco nám na něm chybí. Naštěstí víme co. Na rozcestníku se nenachází ukazatel, jenž upozorňuje na vrchol Prosečné (1 372 m), kam hodláme pokračovat. Zvažujeme, jestli tabuli nestrhl nějaký vandal, hlavní je, že se značka nachází na nedalekém stromě. Vydáváme se po ní a po chvilce se z otevřených luk ukazují malebné výhledy k severu.

Vzápětí nás pohlcuje les, jenž nám (že bychom ho nějakým nedopatřením naštvali?) klade překážky. Cesta je rozrytá těžkou technikou, protože lesáci sváží z vyšších partií polámané stromy, obklopuje nás mazlavé bahno. Abychom nebyli hnědí od hlavy k patám, prodíráme se zarostlým lesem, je to makačka. Naštěstí zaneřáděný úsek zanedlouho končí a dostáváme se na příjemnou lesní pěšinu, stoupáme. Čím výš se ocitáme, tím přibývá spadlých stromů, turistická stezka je naštěstí dobře prořezána. Občas se otevře zajímavý výhled k Oravské Maguře a na Malou Fatru.

Prosečné

Zastavujeme na louce u vrcholového rozcestníku, který není umístěn na nejvyšším bodě, dáváme si pauzu. Když hodláme znovu pokračovat v túře, vynoří se z protisměru dva dosti schvácení lidé a sdělují nám, že dál to nepůjde. Prý vylezli na kopec po stejné trase jako my a nyní dávají kvůli neprůchodným polomům zpátečku, kalamita prý začne po pár metrech.

A jejda, tak tohle jsme nečekali, je to rána pod pás. Že by právě proto chyběl na Svoradu rozcestník s uvedením směru na Prosečné? Pokud ano, mohli tam napsat, že stezka není plně obnovena, a my bychom se na vrchol netahali s plnou polní. Vyšlápli bychom si na kopec nalehko.

Súšava

Zatímco ti dva peláší dolů, odkládáme batohy a jdeme se přesvědčit, zda je terén opravdu neprostupný. Jak se ukáže, je tomu skutečně tak. Netrvá dlouho a jeden polámaný kmen leží přes druhý, tudy bychom se nechtěli prodírat ani za zlaté prase. Radši se vracíme dolů stejnou cestou, jakou jsme lezli vzhůru.

Na teplé jídlo zastavujeme v obci Veľké Borové, poté na rozdíl od převážné většiny turistů nepokračujeme ke známé Kvačianské dolině. Procházíme osadou k Penzionu pri veži. Věž u něj skutečně je a dá se vystoupat na ochoz, mnohem lepší výhledy ovšem nabízí vrch Súšava (1 077 m). Od roku 2013 na něm stojí dřevěná rozhledna, vylézáme na ni. Jako na dlani máme Chočské vrchy i Západní Tatry, jen Malou Fatru mírně zakrývají vzrostlé smrky - škoda, že vyhlídka není ještě o jedno patro vyšší.

Vracíme se z vycházkového okruhu a pokračujeme po červené turistické značce, doprovází nás skvělé výhledy. Chočským vrchům vévodí Velký Choč a stranou se táhne zubatý hřeben Malé Fatry, nebe se s nastávajícím večerem barví do oranžova.

Stan nakonec rozhazujeme kousek od silnice za obcí Malatiná, pokračujeme opět ráno. Jdeme přes Vlčinec, okolo kapličky sv.Vendelína a Predný Krnáč, zcela jistě běží o krásnou výhledovou trasu. My však máme smůlu. Oproti včerejšku se zatáhlo a vrcholky nejvyšších hor ulpívají v mracích, načež si můžeme pouze představovat, kde se co skrývá. Ale co, i tak je to pěkné. Stopku nám vystavuje až Dolný Kubín, kde končíme naši cestu. Vlakem odjíždíme domů.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.