Ťatliakova chata a Rákoň, přechod až do Oravic; Oravsko-kysucký Karpattrek (2)

Přes Roháče na Kubínskou holi a Ľadonhoru

Obloha na východě začíná blednout a Plejády, nádherná otevřená hvězdokupa v souhvězdí Býka mizet na stále světlejší obloze. Brzy si vychutnávám nádherného východu Slunce, které se nad obzor dere zpoza vrcholu Deravá.

Okolní vrcholky dostávají nachový nádech. Baranec, Smrek, Príslop, Baníkov, Hrubá kopa, Tri kopy, Ostrý Roháč a Volovec. Tyto a řada dalších vrcholů defilují před zraky dychtivého návštěvníka. Téměř jako na vojenské přehlídce.

Slunce ukusuje stále více z dlouhých stínů halících dosud tatranské doliny. Již krátce po východu je cítit, že i dnešní den bude pěkně horký. Sluníčko má již hned po svém východu pořádnou sílu a hřeje na plný výkon.

Čtěte také: Výstup na Plačlivô: Oravsko-kysucký Karpattrek (1) aneb přes Roháče na…

Balím spacák, karimatku a žďárák a přesouvám se z malého travnatého plácku kus pod vrcholem na samotný vrchol Plačlivého. Plačlivô (2 126 m, na tabulce uvedeno 2 125 m) je jedním z nádherných skalních vrcholů hlavního hřebene Západních Tater. Plačlivô a nebo Plačlivé? V mapách je dnes uváděno Plačlivé, na nové vrcholové tabulce je však uvedeno Plačlivô. Osobně mám raději ten původní "nespisovný" tvar.

Smutné sedlo a Ťatliakova chata

Na vrcholu Plačlivého, nejvyšším bodu celého Oravsko-kysuckého Karpattreku si dávám snídani a kochám se nádhernými výhledy. Byl jsem tady snad 20×, 30×. Možná i vícekrát, nevím. Přesto se mi ta okolní nádhera ne a ne okoukat.

Oravská přehrada je skryta pod pokličkou nízké oblačnosti. Na severu se zvedají Pilsko a Babia hora, nejvyšší hora Oravských Beskyd. O kus blíže je Osobitá zpoza níž vykukuje hřeben Skorušinských vrchů. Můj zítřejší cíl. Na jihu hřeben Nízkých Tater statečně odolává náporu oblačnosti snažící se převalit z jižní strany k severu. Na východě se pak zubí řada ostrých skalních štítů Vysokých Tater s nepřehlédnutelným Kriváněm v čele.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nezbývá než se s Plačlivým rozloučit a vydat se kousek po Roháčském hřebeni k západu. Opravdu jen kousek - do Smutného sedla (1 965 m). Společnost mi dělají poštolky, které za urputného třepotání křídel stojí ve vzduchu na jednom místě a střehnou na nepozornou kořist. Když ji zaměří, střemhlav se spouštějí k zemi. Úspěšný je však tak každý pátý (?) pokus. I myšáci si dávají bedlivý pozor aby neskončili v trávicím traktu těchto hbitých opeřenců…

Cestou do Smutného sedla pozoruji na straně Žiarské doliny malou skupinku kamzíků. Výhledy jsou úžasné. Baranec a Baníkov, nejvyšší hora hlavního hřebene Západních Tater jsou jako na dlani. I řada dalších vrcholů. Po pravici se lesknou oka Roháčských ples, dole v Žiarské dolině se červená střecha Žiarské chaty. Nádhera, přesto je čas rozloučit se s hlavním hřebenem a pokračovat dále.

Pod Smutným sedlem se pak seznamuji s rodinkou svišťů, kteří si tady v ranním slunci vyhřívají huňaté kožíšky. Dělám pár záběrů. Z dálky, nechci je dnes rušit. Z doliny se ozývá typický ostrý hvizd. To svišti upozorňují na vetřelce. A opravdu, první turisté se již hrnou vzhůru Smutnou dolinou. Doufal jsem, že bude klid alespoň o hodinku déle…

Ve dvou táhlých serpentinách se dostávám na dno Smutné doliny. Co že to tady dělám se přilétla podívat i nádherná a mlsná babočka kopřivová. Někde si pochutnávala na nektaru, ještě je celá od pylu. Když se tak ochotně nabízí nemohu neudělat pár záběrů. Na památku. Díky babočko.

Přes Rozcestí Smutná dolina (1 522 m) u nějž je posezení pokračuji k prameni nad Ťatliakovou chatou. Musím doplnit zásoby vody, které se notně ztenčily. To se však vzhůru již sune líný a nekončící had, zástup poznání chtivých turistů. Na konec srpna je tady docela plno. Stejně tak u bývalé Ťatliakové chaty (1 350 m). Vlastně proč bývalé, vždyť dnes tady stojí bufet a až se dokončí patro tak tady budeme mít novou Ťatliakovu chatu. Doufám, že to bude již co nevidět…

Na Rákoň a Lúčnou

Na chvíli se zastavuji na Ťatliačce a dopřávám si ranního osvěžení v podobě nejlepšího iontového nápoje, kterým je pivo. Alespoň se mi bude lépe šlapat do prudkého kopce, jenž mám před sebou. V horách přece odedávna platí, že klesáme pouze proto, abychom mohli opět stoupat. Pochopitelně to platí i naopak. Stejně jako v životě. Jen přemoudřelí neoglobalisti nechtějí opustit utopickou ideu trvalého růstu a doufají, že vyrostou až do nebes…

Sice nikam dnes nespěchám, jdu jen do Oravic, ale nějak tu začíná být těsno. Zástupy výletníků stálé houstnou. Výškové metry opět rychle přibývají a pomáhají odhalovat nová panoramata. Na západě se jako na přehlídkovým molu odhalují další nádherné vrcholy jako Pachoľa, Salatín či Brestová. Úchvatný je rovněž pohled k Plačlivému a Ostrému Roháči.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Snažím se všechnu to okolní nádheru zvěčnit na paměťovou kartu, ale ne a ne vystihnout to dostatečně věrně. Ale alespoň jsem se pokusil. A také abych mohl připravit i k tomuto pokračování jako přílohu fotogalerii, kterou byste se mohli pokochat i vy.

Již jsem jen kousek pod sedlem Zábrať (1 656 m) a před sebou mám polovinu hřebene Západních Tater. Nemohu se vynadívat a dofotografovat. Ty výhledy. A to světlo. A ty barvy! Neskutečná nádhera. V této části Karpatského oblouku se matka Příroda opravdu vydováděla a předvedla nám to nejlepší ze své umělecké kuchyně.

V sedle Zábrať je lidí jako much na čerstvém kobylinci, proto rovnou zamířím dalším výšvihem na Rákoň. Předcházím řadu skupinek, párů i jednotlivců, kteří překonávají osobní a nebo partnerské krize. U jedné z dvojic to vypadá na definitivní rozchod… Jo, hory dokáží prověřit nejen fyzické síly, ale i psychickou odolnost a pevnost partnerských svazků…

Na Rákoni (1 876 m) je to podobné jako o 220 výškových metrů níže. Lidí je tady jako much na kobylinci. Tentokráte se ale do hejna přidávám také a relaxuji. A fotografuji. Otevřely se totiž nové obzory. Na východě. Impozantní je především vápencová Západních Tater s vrchy jako Kominiarski Wierch, Temniak či Giewont. Ten nějaký mudrala vydává za Lomnický štít. K tomu mu přizvukuje stejně moudrá manželka, že prý je tam nějaká věž. Jo věž, kříž je tam. Hotový vápencový "Lomničák"…

No za "Lomničákem" je krásně vidět Kasprov vrch, strmá Svinica. A byl bych to strašný nevděčník, kdybych nezmínil vrchy Klin a Bystrou (2 248 m) co by nejvyšší horu celých Západních Tater. A uzavřené vrcholy Veľká Kamenistá, Smrečiny a Poľská Tomanová.

Jako Roháče jsou často ne zcela přesně nazývány Západní Tatry. Přitom Roháče jsou pouze okrskem geomorfologického podcelku Západní Tatry, které se rozkládají na území o rozloze bezmála 400 čtverečních kilometrů. Část Západních Tater (Roháčů) /přesně 259,6 čtverečního kilometru/ je od 6. února 1987 součástí TANAPu. Západní Tatry (Roháče) náležejí do Alpsko-himalájské soustavy, podsoustavy Karpaty, provincie Západní Karpaty a subprovincie Vnitřní Západní Karpaty. Západní Tatry jsou jedním ze dvou podcelků geomorfologického celku Tatry …více

Rákoň je sice fajn, ale dost toho bylo. Přicházejí stále noví a noví turistů, dokonce sem dotlačili horáky dva cyklisté. Je nejvyšší čas zvednout kotvy a po hřebeni zvaném Dlhý úplaz vydat se k severu vstříc vrchu Lúčna (1 653 m). Jestliže na Rákoni hrála polština s češtinou a slovenštinou plichtu, tak na Lúčné jednoznačně vyhrává polština.

Modrá značka míří do Polska. Kdysi vedla přímo po hranici, je to ale pořádný strk. A ten suťový chodník… Není o co stát. Přes polské území tak mířím do Bobroveckého sedla (1 351 m). V samém závěru cesty do Bobroveckého sedla je potřeba stoupat. Jelikož ale dolní rozcestí není nijak označeno, každou chvílí se objevují polští turisté hledající cestu na Grześ a nemohou pochopit, proč jsou již vlastně na Slovensku… Značkaři by si to měli trochu lépe ošéfovat.

Bobroveckou dolinou do Oravic

V Bobroveckém sedle dávám krátký relax, nandávám suché ponožky a hlavně si užívám stínu. Nad pásmem lesa se nebylo kam před spalujícími slunečními paprsky schovat. Fotím Bobrovec (1 658 m), krásný a dnes bohužel uzavřený vápencový vrchol a pokouším se fotit motýly. Ti ale nechtějí vůbec spolupracovat. Potvůrky jedny křídlaté…

Další cesta již vede jen dolů. Do Bobrovecké doliny podél Bobroveckého potoka. Přes rozcestí Pod Umrlou (910 m) s odbočkou do Juráňovy doliny se dostávám na asfaltku, kterou si další téměř hodinu přes Rozcestí pod Suchou dolinou (865 m) nechávám rasovat nohy až do Oravic (790 m).

Mohl jsem sice ještě po cestě juknout na naučný chodník po zaniklé osadě Bystrá a k minerálce, ale je hrozné vedro a mně již čeká přívětivá náruč a sprcha chaty Lux, kde budu dnešní noci bivakovat. Díky horku zamítám i návštěvu termálního koupaliště, horka mám dnes opravdu po krk. No nevadí, plavky zase až tak moc neváží…

Kilometráž druhé etapy Oravsko-kysuckého Karpattreku

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.