Turistika na Slovensku, slovenské hory a nejkrásnější turistické trasy letem světem

Sedm slovenských pohoří za sedm dní

Po Slovensku chodím již více než 30 let. Miluji jeho hory, skály, doliny, neskutečně zelené louky, řeky, horské bystřiny. Taky tatranské velikány, plesa, horské chodníčky, salaše, v zimě zase bílé hřebeny s projetou stopou.

Mám rád Slováky a kupodivu po rozdělení Československa je mám ještě raději. Mezi Slováky jsem měl i mám dosud řadu kamarádů a Slovenky patří zcela jistě k nejkrásnějším dívkám na světě. I bačové jsou fajn. A tak, když mi letos přítel Palo z Jasenové nedaleko Dolného Kubína nabídl pronajmutí dřevěné chaty pod severním úbočím Velkého Choče, neváhal jsem ani minutu a okamžitě vznikl plán využít tohoto strategického bodu k hvězdicovitým výletům po okolních pohořích.

Pomocí auta to jde docela snadno, vždyť mezi řekami Váh a Orava jsou samé hory. A ne ledajaké! Samotný Velký Choč uprostřed mezi Oravskou Magurou, Oravskými Beskydami, Roháčemi, Nízkými Tatrami, Velkou Fatrou a Malou Fatrou je se svou výškou 1 611 m jako třešnička na dortu ideálním bodem na konečnou bilanci navštívených míst Slovenských hor, které patří k Západním Karpatům. Překrásné Slovensko…!

Pojem Slovensko v jazykovém znění se objevuje na začátku 19. století a připisuje se Josefovi Dobrovskému. Avšak historikové zdůrazňují, že území obývané Slováky, se označuje jako slovenské již dříve, od 16. století.V německé literatuře se označovalo jako "Slowakisches Land", Maďaři hovoří "Tót ország" a Turci "Tót vilájet". A právě Němci i Maďaři jsou i dnes vděčnými turisty. Němci po sjednocení Německa jezdí nyní sice více do Alp a na E55, ale černovlasí bujní Maďaři jsou stálými návštěvníky. Sopečné pohoří Mátra s nejvyšší horou země Kékes (1 015 m) je zřejmě zcela neuspokojuje.

Pamětníci pamatují odvážné spanilé jízdy občanů bývalého NDR se svými trabanty do Tater, kde činili svou neohrožeností, výstrojí a mnohdy i neukázněností časté problémy Horské službě. Při nocování na kouzelné horské Chatě pod Borišovom na Velké Fatře v roce 1988 jsme seděli s kamarády večer u stolu se starší paní, která pletla svetr. Když jsme si stěžovali na všudypřítomné "dederony", pravila: "Vietě chlapci, okrem slepičí ritě sú všadě". Nezbylo než souhlasit. Ale to jen na okraj.

Můj přítel Šulejkin, vědecký pracovník, vymyslel plán, jak se jich zbavit, ale poněkud drastický. Tak jako pravěcí lidé chystali z hladu jámy na mamuty, navrhoval je vykopat po trase z východního Berlína do Tater, zamaskovat a chytře čekat. Buldozer, ukrytý v lese, by pak se svou radlicí jen dovedl ďábelský plán tohoto milovníka kytiček do konce. A jak tedy probíhaly návštěvy jednotlivých horstev během naší týdenní červencové dovolené?

1. den: Malá Fatra

Nenavštívit tuto známou perlu Slovenska již při cestě do Dolného Kubína z Ostravy přes Žilinu by byl hřích. Z folklórní vesnice Terchové, kde se narodil legendární kapitán družiny horných chlapců - Jánošík (1688 - 1713), odbočujeme do Vrátne. Projíždíme pomalu nádhernou přírodní rezervací Tiesňavy (567 m), po levé straně jsou Boboty (1091 m), po pravé straně Sokolí (1 022 m). Lanovkou jedeme na Snilovské sedlo (1 520 m).

Následuje běžná klasika, vpravo zanecháváme k mé lítosti nejvyšší horu Malé Fatry - Velký Kriváň (1 709 m) a míříme na Chatu pod Chlebom (1 415 m), kde potěší kyselica a maminku Marušku, která nemusí řídit, slovenský nápoj - voňavá borovička s horcom.

Vzpomínám na historku, kdy jsme s kamarády při přechodu Slovenského rudohoří v roce 1986 kritizovali oprávněně kvalitu čepovaného piva v krčmě ve vesnici Sihla a dobrosrdečná masitá výčepní pravila: "Aj čo chlapci, veď pivo je len na zapijanie borovičky!". A bylo po ptákách. Když jsme se rozhlédli po lokále, museli jsme ji dát za pravdu.

Následuje výstup do sedla pod Hromovým, dále na Steny (1 480 m), Poludňový Grúň (1 460 m) a drsný sestup na malebnou Chatu na Grúni (1 000 m). Když je bláto, jde tady skoro o život, bez pádů se na pivo nedostanete. Nejkrásnější hora Malé Fatry a snad i celého Slovenska - skalnatý Velký Rozsutec (1 610 m) máme stále jako na dlani. Po občerstvení jsme sestoupili zpět k parkovišti u Chaty Vrátna. Tedy pro začátek nic náročného, malá zahřívací túra, abych to Markétě a ženě Marii nezprotivil hned prvý den. Pak jsme našli Pala v Jasenové i následně dřevěnou chatu pod Velkým Chočem, kde budeme týden přebývat. Je to tady jako v pohádce.

2. den: Západní Tatry - Roháče

Přes Dolný Kubín, Oravský Podzámok, Podbeil a Zuberec je to odtud na parkoviště Adamcuľa nedaleko Chaty Zverovka asi 50 km. Z výšky 1 080 m se pokusíme vylézt na dvě nebo tři dvoutisícovky. Vyrážíme po nepříjemném asfaltě dlouhou Roháčskou dolinou k Ťatliakovej chatě (1 373 m), odkud již po kamenech Smutnou dolinou do Smutného sedla (1 962 m). Je to jedno z šesti sedel na hlavním hřebeni Západních Tater. Nedaleko jsou známá Roháčská plesa, která však leží o 300 - 400 m níže, než plesa ve Vysokých Tatrách. Je zde i naučná stezka.

Po krátkém vydechnutí a doplnění tekutin je tady Plačlivé (2 126 m) - dříve nazývané Plačlivý Roháč a pak místy poněkud mírně exponovaný Ostrý Roháč (2 084 m), kde se u řetězů tvoří fronta. Vrchol dobýváme bez technických problémů, Markétě se to líbí. Výhledy jsou překrásné, Vysoké Tatry s Kriváněm (2 492 m) jako na dlani. Je to krásná dvouvrcholová skála. Ale lidiček je tady na moje gusto trochu moc. Volovec, Ostrý Roháč tvoří svými vrcholovými tvary dominantu Západních Tater, takže se není čemu divit. Stejně tak, jako nedaleké Tri kopy (2 095 m) a Baníkov (2 178 m). Fotografujeme tu krásu kolem, počasí nám přeje.

Sestup do Jamnického sedla (1 900 m) proběhl pokojně, ale na Volovec se již holkám nechce, proto raději volím pohodlný travnatý travers na horu Rákoň (1 897 m). Volovec (2 063 m), který je nad námi, je hraniční vrchol, poslední polská hora v hlavním hřebeni Západních Tater s nádhernými výhledy všemi směry. Sestup do sedla Zábrať nám již dává trochu zabrat a pak opět stejnou cestou - Roháčskou dolinou, kráčíme k parkovišti, kde jsem potkal horského kolegu z Dolomitů, majora z Heřmanic - tedy z ostravské věznice. Tam pracuje, i když u toho sedí taky. Seděli tam taky známí disidenti. Asi proto pak tak rád chodí po horách. Tedy ten major, ne náš exprezident.

Večer byl poněkud bujarý, navštívil nás Palo s manželkou a Markéta hrála na kytaru. My jsme se snažili zpívat. Taky tancovat. Nasucho to nebylo. Ale bylo to důstojné - pod Velkým Chočem.

3. den: Oravské Beskydy

Dnes moje děvčata mají sanitární den. Zdůvodňují to únavou z včerejší náročné celodenní tůry a tím, že na Babie hoře už byly. Vyjíždím již v pět hodin ráno, "žandári" snad na cestě tak brzy nebudou. Po bujarém večírku s Palem nevím , jak by foukání dopadlo. V šest hodin vyrážím ze Slané vody (750 m), osady nad vesničkami Oravská Polhora a Rabča, směrem na Borsučie, kde nasazuji hodnotný "kufr" a asi hodinu bloudím divokými lesy, než konečně narazím na značku na Malou Babiu horu (1 515 m). Je zde borůvčí, kamení i kosodřevina.

Odtud hřeben klesá do sedla ve výšce 1 300 m a pak zase pěkně nahoru na majestátní krasavici - Babiu horu (1 725 m), kde byla dříve deska krále bolševiků - V. I. Lenina. Ten, jako známý turista, tu byl podobně jako na Rysech také. Dominanta Oravy bývá nazývána "Královna Beskyd", je vůbec nejvyšším beskydským vrcholem, který je často dobře vidět z naší Lysé hory.

Konečně jsem se dočkal hezkého počasí, jsem tu počtvrté a vždy bylo škaredě. Dnes to mám za odměnu. Ale vítr fouká jako o život, ještě, že je zde postavená kamenná zídka. Za ní se ukrývá několik prokřehlých Poláků, se kterými dávám řeč.

Pode mnou je Oravská přehrada a město Námestovo. Řeka Orava, která má délku 111 km, vzniká soutokem Čierné Oravy, která teče z Polska a Biele Oravy , jenž pramení na svazích Oravských Beskyd a Oravské Magury a následně zásobuje vodou přehradu. Ta je rájem rybářů a milovníků vodních sportů. Uprostřed je Slanický ostrov s kostelíkem.

Vítr však přechází skoro ve vichřici, proto ještě poslední pohledy na Pilsko (1 557 m) a Roháče, pak rychle dolů k Hviezdoslavové horárni, kde vznikla slavná epická veršovaná skladba ze života oravského lidu - Hájníkova žena. V jednu hodinu po poledni jsem na Slané vodě, za další hodinku na svém stávajícím horském sídle. Ženy vypadají spokojeně, relax jim zjevně prospěl.

Večer děláme oheň a opékáme buřty. Pivo zaslouženě chutná. Jeho kvalita se na Slovensku v posledních letech výrazně zlepšila, i když Miloš Zeman, co by mistr bonmotů, označil nahořklý mok z Popradu jako možnou desinfekci zubních protéz Tím bohovsky nasral všechny sládky na celém území Slovenska, včetně konzumentů. A to jsou skoro všichni v této požehnané krajině.

Ale kdyby byl tento prognostik na drsné tatranské túře, pil by ho na Zbojnické chatě zcela jistě bez zábran a s chutí. Ale to mu nehrozí, raději objímá stromy v Novém Veselí na Vysočině nedaleko Veselského rybníka. Proč energii vydávat, když se dá i přijímat! Setmělo se a svítí hvězdy, je to jako v kýčovitém filmu. Uvědomuji si, jak žalostně málo jich poznám . Asi jsem tenkrát chyběl ve škole.

4. den: Velká Fatra

Toto nádherné pohoří se vyznačuje velkou rozlohou, proto ten název, i když Ostredok (1 592 m) je o více než 100 m nižší než Velký Kriváň v Malé Fatře. Dnes si dáme jeho lahůdku nedaleko Ružomberoka - vrch Malinô (1 209 m), nazývaný běžně jako Malinô Brdo. Je to současně asi nejznámější lyžařský terén Velké Fatry.

Za čtvrt hodinky jízdy od naší chatičky přejíždíme ne zrovna voňavý Váh a parkujeme u lanovky v dolině Hrabovo, odkud vede kabinkový výtah na Málino. Převyšuje 410 m, výška horní části stanice je 985 m. Je to sice poněkud potupné, ale bude dnes "pařák", takže se chceme na travnatém vrcholku vystavit vleže letnímu slunci.

Za 50 Sk jsme tedy nahoře a zjišťujeme, že horský hotel Malino, kde jsem dříve několikráte nocoval, je v rekonstrukci. Ale jistí to nedaleká Májekova chata, kterou po sestupu z vrcholu využijeme k obědu. Je zde rovněž stanice Horské služby.

Asi za hodinku chůze sjezdovkou nahoru jsme na vrcholku (1209 m), nazývaném rovněž Malinné. Odtud se dá pokračovat na Šiprúň a dále po hlavním hřebeni Velké Fatry k Smrekovici, Rakytovu a Borišovu. Kocháme se zde asi další hodinu, pod námi je Ružomberok, město římsko - katolického kněze Andreje Hlinky (1864 - 1938), zakladatele Hlinkovy slovenské ludové strany v roce 1925, jejímž sídlem byl původně právě Ružomberok.

Po tomto klerikálním poslanci 1. republiky se pak po jeho smrti jmenovaly nechvalně proslulé uniformované Hlinkovy gardy, vedení jeho strany převzal Jozef Tiso (1887 - 1947), po válce popravený. Byl o dva roky starší než jeho vzor - Adolf Hitler (1889 - 1945), oba skončili podobně. Ale Tiso nedobrovolně.

Naštěstí dnes okolí nepřipomíná nic z válečných hrůz, naproti je vápencový vrch Sidorovo (1 099 m), nádherná bílá skála nad původní dřevěnou vesničkou - Vlkolincem. Tento skanzen navštívíme ještě dnes při zpáteční cestě.

5. den - Oravská Magura

Cílem dnešního výletu je další známé zimní lyžařské středisko, Kubínská hoľa (1 346 m), která spolu s horskými celky Parač (1325 m) a Budín (1 222 m), tvoří rozsáhlý horský val jižně od Oravských Beskyd. Je zde řada sjezdovek s vleky Tatrapoma.

Za vesnicí Beňova Lehota využíváme parkoviště a za chvíli narážíme na zelenou značku z Dolného Kubína, po které se vydáme na horskou Chatu na Kubínskej holi. Přijímáme pohostinství chaty k občerstvení a vzpomínám, kterak jsme ji v roce 1978 s přáteli dlouho hledali v husté mlze po orientačně náročném sestupu z centrálního hřebene a přitom jsme od ní stáli jen několik metrů. Šli jsme tenkrát celý hřeben Oravské Magury, který měří 36 km.

Na chatě jsme tehdy nocovali. Vyrazili jsme od Oravské přehrady přes Magurku (1 112 m) a sedlo Príslop do Zázrivé (600 m). Tam má dnes chatu přemožitel Everestu, slavný horolezec Zoltán Demján, určitě ví proč. Probouzí se s pohledy na oba Rozsutce. Po krátké pause se vydáváme prudce nahoru na nejvyšší bod pohoří - Minčol (1 396 m), který je vlastně západním vrcholem Kubínské hole, odkud jsou bohužel jen omezené výhledy k severu. Pak se vracíme, již po hřebeni, na východ na samotný vrchol Kubínské hole, odkud však již jsou výhledy excelentní - Babia hora, Roháče, Chopok, Choč i Velká a Malá Fatra.

Tudy prochází rovněž lyžařská cesta, za mlhy zde není zabloudit žádný problém. Je zde tyčové značení. To nám však dnes za jasného počasí nehrozí. Škoda jen, že ještě nejsou zralé borůvky, které teprve teď začátkem července kvetou. Ale bude jich tady požehnaně v září. Taky brusinek. Ty pak prodávají jejich sběratelé motoristům u cest, podobně jako hřiby. Na ně je zde taky ještě brzy, ale v září se na ně chodí s kosou.

Vracíme se na chatu, odkud sestupujeme na parkoviště. Od chaty vede i cyklostezka do Oravského Podzámku (520 m), perly Oravy. Ten jsme si rovněž prohlédli na závěr dnešního dne. Na Hradnom brale je zde postavena kamenná ozdoba kraje - Oravský hrad z 13. století, pod kterým meandruje řeka Orava. Tudy rovněž vede železniční trať z Královan do Trstenné.

V prostorách hradu jsou expozice Oravského muzea s bohatými sbírkami, jedná se o národní kulturní památku. Takže jsme spojili chytře horu s kulturou. Na závěr jsme si večer u ohně opět zazpívali, Markéta je se strunou kamarád. Já mám v její přítomnosti zpěv zakázán. Nevím proč, zpívám dobře - zpívám rád! Hlavně slovenské - sprostonárodní… Třeba o tom, jak po Váhu plavaly ondatry.

6. den - Nízké Tatry

Vzhledem k tomu, že měří z Donoval do Telgártu či Vernáru asi 105 km (přechod trvá 4 dny) a jsou tedy po Slovenském rudohoří druhým nejdelším a součastně i druhým nejvyšším slovenským pohořím, jedná se v našem případě jen o nesmělé nakousnutí boční rozsochy se společným názvem Salatínská skupina - pojmenovaná podle vrcholu Salatín (1 630 m), na který dnes vylezeme.

Když jsme na něm byli před léty se skupinou kunčických ocelářů, po výstupu pravila zdravotní sestra z Karviné - Ještěrka , družka mého přítele Duba, že se jedná o nedrsnější horu a vzpomínka na pověstný "čenicháč" kolmo vzhůru ji strašila dlouho a možná ji straší ještě dnes. Salatín se stal mezi znalci pojmem.

Tento nízkotatranský nádherný vrchol z vápence a dolomitu, pyšně vystupující mezi Ludrovskou, Štiavnickou, Ráztockou a Lupčianskou dolinou, je díky svému homolovitému tvaru vidět ze všech okolních kopců a hřebenů. Takže proč ho dnes nenavštívit a nepokochat se rozhledy, dokud je tlak vzduchu ještě na té správné straně barometru. Zítra má být hůře.

Vyrážíme z vesnice Liptovská Lúžna ve výšce 717 m, kde musím bohužel nechat auto. Přechod do Ludrové přes horu by byl určitě zajímavější. Ale to už je úděl motorizovaných turistů, musí zpět k svému "přibližovadlu". Ale zase jsou operativnější. Bez piva!

Vesnice je dlouhá skoro 4 km, v 18. století prý se zde pod Prašivou těžilo zlato. Je zde patrná lidová architektura a památník na počest SNP. Je zajímavé, jak jsou zde inteligentní krávy. Byl jsem kdysi svědkem, kterak společně táhly z pastvy po silnici a každá pak najisto sama odbočila do svého dvora. To se mnohdy po řadě "póldeci" nepodaří ani místním chasníkům. Ale to platí o našem mužském pokolení zřejmě kdekoliv na světě. I muži mají své dny!

Jdeme loukami, stoupání přichází až na konci doliny, je skutečně značně výživné, v závěru procházíme "kosovkou", která je i na vrcholu. Výhledy jsou opět za odměnu, moje baby mi ani nenadávají, jako kdysi Ještěrka příteli Dubovi. Hlavní hřeben Nízkých Tater s Prašivou a Chabencem jsou na dosah ruky. Jsme zde nahoře u rozcestníku asi půl hodiny, je co fotografovat.

Sestup se konal již za zhoršujícího se počasí, ale pršet začalo až k večeru. Mrzuté! Vždyť zítra nás čeká závěrečný Velký Choč. Ještě jsme stihli prohlídku nedalekých komorních lázniček Korytnica (825 m), kde jsou hojivé prameny sádrové, zemito - železnaté a uhličité vody. Léčí se zde žaludeční choroby, vzniklé ze stresů, cigaret a alkoholu - průvodních prvků dnešní uspěchané doby. Ale tyto lázně vznikly již v 16. století, kdy se ještě tak nespěchalo. Ani nechlastalo. Čert se v tom vyznej!

7. den - Chočské vrchy

Naše vypůjčená chatička v bezprostřední blízkosti Jasenové, kde se narodil spisovatel Martin Kukučín (1860 - 1928) a Vyšného Kubína, rodiště P.O. Hviezdoslava (1849 - 1921) byla postavena asi sto metrů od zelené značky na Velký Choč. Ten je nejen velký, ale i mohutný a nepřehlédnutelný, ne nadarmo se mu hrdě říká "Strážce Oravy". Ale taky se praví: "Ak Choč fajčí, bude pršat!". A když tu prší, prší vydatně! "Chčije a chčije", pravil by moudrý pan Kemr, jako tehdy, co by děda, ve filmu "Na samotě u lesa".

I my se probouzíme do deštivého rána, leč touha vylézt na vrchol je silná. Bereme pláštěnky a já dešník (chodí s ním i Joska Rakoncajů z Českého ráje), nedůvěřivě pozorujeme zataženou oblohu a vyrážíme. V batohu nesu občerstvení, taky slzu rumu proti prochladnutí, dnes si mohu zavdat i já. Občas zahřmí. V jednom slabém okamžiku váháme, zdali se nemáme zbaběle navrátit.

Bouře v hoře bývají nebezpečné, navíc je tu plno medvědů, ale ti v dešti asi zalezou do svých doupat. Mají rozum. Ale vítězí horská duše, jdeme dál. Prosím svého zesnulého přítele Frantu Oheru z Poruby, aby rozfoukal obláčky. Už kvůli Markétě. A skutečně. Na polaně Drapač přestává pršet a za další polanou, již mezi skalami, serpentinami úzkým horským chodníkem v kosodřevině, dosahujeme vrcholu ve výšce 1 611 m již bez deště.

Stává se zázrak, mraky klesají, čistí se obloha a nastala nečekaná červencová inverze s dokonalým kruhovým rozhledem. Tato vznešená skalnatá hora je skutečně uprostřed dalších slovenských hor a my vidíme nyní to, co jsme za náš týden prošli - obě Fatry, Kubínská hoľa, Babia hora, Roháče i Salatín jsou jako na dlani. Nevěřícně hledíme kolem sebe, nemůžu se toho nasytit a říkám Markétě: "To je odměna pro ty, kteří se nevzdávají pár kapkám deště!" Na vrchol vedou čtyři cesty, my se musíme bohužel navrátit tou stejnou.

V roce 1989, když měla Marki 4 roky, vystoupili na Choč z lázní Lúček mužní kunčičtí oceláři s rodinami, řada z nich lehce ojíněná. Výhled tehdy neměl chybu, nad vrcholem se majestátně vznášel černý krkavec. Hutníci se rázem proměnili v ornitology a bylo slyšet moudra: "Káně, orel, sokol, jestřáb", ba i opeřenec sup padl v přetřes. Markétka tehdy mezi ně vystoupila na skálu, znalecky se rozhlédla, zamyslela se a pravila: "Že by to byl pták Ohnivák?". Tím rozveselila naší družinu natolik, že to chtělo další vrcholovku.

Tehdy jsme sestupovali do Valaské Dubové, kde byl v krčmě zákeřně zajat Jánošík. Čo bolo, to bolo! A když jsem svým holkám podrobně vysvětlil , kde že jsme se to týden potloukali, zase se zatáhlo a nebylo vidět nic. Takže jsem to krátké vyjasnění nebe bral jako dárek od Františka, který alespoň na chvilku rozfoukal mraky, aby nám udělal radost. Až se za ním jednou vypravím, vezmu mu pár cigaret a nějaké to pivo. Ale spěchat nechci. Sestup do nížin již byl bez náznaků dobrodružství, vytrvale pršelo, bylo vidět tak na tři metry, ale nám to bylo jedno. Choč nás dnes potěšil a nezklamal. Ale zažil jsem nahoře i řádnou zimu. Jednou jsme vystoupili na vrchol v česko - slovenské sestavě.

Palo, který je místní "poľovník", nesl na rameni pušku proti medvědům, kdyby na nás náhodou dostali chuť. Když chtěl na vrcholku po mocném doušku borovičky slavnostně vystřelit do vzduchu na počest česko - slovenského přátelství, rána nevzešla. Důvod? Zamrzl úderník zbraně. Bylo to již na podzim a začalo nečekaně mrznout i sněžit. Klade se tedy otázka, kterak loví lovci na Sibiři nebo na Aljašce, když je tam minus třicet. Asi nahřívají úderníky. Naši úderníci na Ostravsku se taky zahřívali, ale tvrdou prací pro blaho lidu. Ale ti stříleli většinou jen na pouti ve Staré Bělé nebo v Brušperku u kostela.

A tak jsme za týden skutečně navštívili sedm nádherných nezapomenutelných pohoří s řadou vrcholů a potěšili se na duši. Ostatně jako vždy na Slovensku, které je pro Čechy a Moraváky nenahraditelné. Tedy pro některé - pro ty správné! Cestou domů mezi komíny jsme se ještě krátce zastavili v známých Dolných Janošíkových dierách v Bielem Potoku u Terchové a nečekaně pozdravili krásnou velkou zmiji ve skalách nad potokem.

Dovolenou jsme zakončili brynzovými haluškami s dvojitým špekem.Tedy já, holky špek nerady. Asi mají strach, aby jim následně nenarostl. Myslím si, že se to na Slovensku děvčatům tentokráte zase docela líbilo. Mi tedy v každém případě, vždyť jsem byl autorem tras, které byly zdrojem krás! A proto přijedeme zas a jistě včas! A zas to nebude mít kaz, i kdyby přišel mráz či špatný čas. Mám ledvinový pás…!

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.