Šar Planina, krásná hřebenovka v horách Makedonie přes Titov vrv aneb druhou nejvyšší horu v Makedonii

Jedeme VW T5 Californií, takže neřešíme spaní po cestě, ani jídlo, máme v lednici. Přespíme kdekoliv a jídlo uděláme v autě. To nemá chybu. Z původní 5členné výpravy jsme se zredukovali nakonec na pouhé 2 kusy. Ale i tak do toho jdeme. Naše dobré info od známých z Makedonie, ze Skopje, nám hlásí, že se není čeho bát, maximálně počasí a medvědů, ale ti údajně už desítky let nikoho nesežrali…

31.8. (pátek) v 19 hod odjíždíme z Prahy na Bratislavu do Maďarska, kolem 23:30 zastavujeme u sjezdu z dálnice uprostřed polí a bivakujeme v autě. Ráno projíždí kolem asi 10 traktorů, ale Maďaři v traktorech byli v pohodě, někteří nám i mávali…

1.9. (sobota) Pokračujeme do Srbska a dále do Makedonie. Na hranicích máme zdržení asi 50 minut do Srbska a 30 minut do Makedonie. Přijíždíme do Tetova v Makedonii kolem 19 h, kupujeme jídlo a domlouváme taxi na druhý den ráno v 9 h z Popovy Shapky do Staro Selo. Cena dohodnuta na 25 eur. Moc si s taxikářem nerozumíme, ale snad jsme se nakonec pochopili. Uvidíme nakonec ráno jestli dorazí.

V centru Tetova se jdeme najíst. Dáváme si "místní specialitu" kebab-čevapčiči s houskou a cibulí, skvělý řecký salát. Město žije, má asi 10 tisíc obyvatel, ale snad všichni jsou venku a užívají si… Je to chaos v kterým se místní skvěle vyznají. Neosvětlení cyklisti, motorkáři túrující motory, bez helmy ve dvojičce. Předjíždění kde to jde, protisměr je zkratka, chodník taky… Kaskadéři.

Po jídle, kolem 22 h, odjíždíme do Popovy Shapky, která je asi 1 800 m n. m., najít místo ke spaní. Stoupáme asi 30 minut ze 400 m n. m. v Tetově do Šapky. Nabízí se nám krásný výhled na osvětlené, pulzující Tetovo.

V malé vesnici není nikde nikdo, tma jak v pytli, parkujeme stranou mimo domy a ve 23 h jdeme spát. Věříme, že taxikář ráno dorazí a natěšeně si promítáme ty hřebeny Šar Planiny které jsme viděli zespoda.

1. den: Staro Selo - jezero Livadice, 13,2 km / výstup 1 465 m / sestup 187 m

Ráno domlouváme za pomoci místního autobusáka ze Skopje na dovolené (takový pan "Anděl" typ) parkování s hotelem, recepční byl dost nastartovaný, nemluvil anglicky, ani jinou řečí nechtěl rozumět a divoce gestikuloval se slovy NO GARANCIA! Nakonec jsme se dohodli, že to auto zaparkujeme vedle hotelu do místa pro obsluhu hotelu.

Taxikář mezitím potvrzuje na výzvu sms příjezd a je na 9. hodinu opravdu připravený k odjezdu. Podařilo se! Odjíždíme a povídáme s taxikářem. Dozvídáme se, že umí makedonsky, albánsky, chorvatsky, italsky, snad španělsky a německy, ne ale anglicky… Zkouším jestli tedy němčina ok, vzápětí to popírá a tak se bavíme všemožně.

V řeči mě ulítl dotaz na bývalou lanovku z Tetova do Popovy Shapky, kterou měli zničit během konfliktu Albánští povstalci. Dozvídáme se, že taxikář je Albánec, což není překvapení, protože jich tu je 70 %. Naštěstí nás nevysadil a jedeme kaskadérským stylem s úsměvem dál, předjíždění plná neplná… a před 11. hodinou jsme ve Staro Selo na startu směr Ljuboten, cíl Livadičko ezero.

Začínáme v 800 m n. m. Cesta dlouhá, stále do kopce. Je horko, užíváme si ho naplno, protože tušíme, že nám teď týden nahoře horko fakt nebude… Zastavujeme na jediném místě, kde je chata s občerstvením. Je tam několik skupinek místních turistů. Popíjejí nějaké panáky, jsou veselí, obědvají a nevypadá to od nich na nějaký velký sportovní výkon odpoledne.

Začínají se honit mraky, předpověď věští riziko bouřek. Tak to je přesně to, co jsme chtěli nejmíň. Bouřky. Dobíráme vodu a jdeme dál nahoru. Pod Ljubotenem se rozhodujeme nejít přes vrchol ale směřovat přímo k jezeru, tlačí nás čas, honí se bouřkové mraky, mám toho dost pod tíhou těch 25 kilo na zádech… No jo, první den je vždycky horší…

K jezeru přicházíme kolem asi hodinu před setměním. Ve vzduchu je cítit bouřka a déšť. Rychle rozbalujeme stan, ale bouřka je rychlejší, za deště, hromů a krup stavíme stan a skáčeme dovnitř. Déšť nepřestává, tak vaříme vevnitř. S hrůzou zjišťuji, že jsem nechal v autě kabel na nabíjení hodinek Suunto, kde máme navigaci naplánované trasy. Dost mě to rozladilo, k tomu ta bouřka a hned mokrý věci.

Kolem osmé se snažíme usnout, ale moc to nejde. K dešti se přidal silný vítr, který lomcuje stanem. A tak myšlenky v noci nebyly úplně pozitivní. Do konce jsem měl i poměrně jasnou představu návratu do Staro Sela druhý den. Déšť kolem půlnoci ustává, vítr spíš zesiluje. Pohoda na úvod.

2. den: Jezero Livadice - jezero pod vrcholem Peskovi, 11,6 km / výstup 1 040 m / sestup 910 m

Nějak jsme se dočkali rána. V šest vylézáme k východu Slunce, počasí je super, vítr menší. Myšlenky na návrat jsou pryč. Balíme, bereme u pramene vodu a jdeme po červené v domnění, že nás navede zpátky na hřeben. Když dorazíme k lyžařskému středisku na Kosovské straně u Piribergu a vidíme směřovat červenou dále do údolí do Kosova, tak jsme pochopili chybu a bereme směr hřeben volným stylem. Dostáváme se tam a už po hřebeni přicházíme k Piribergu.

Počasí se zhoršilo, u vrcholu lanovky obědváme. Z menu vybíráme "turistu s chlebem a sýrem". Začíná drobně pršet. Hromy a blesky jsou vidět v Kosovu. Jdeme dál směrem po hřebeni a další déšť přečkáváme v bivaku z ponča, kde čekáme tak 40 minut.

Pokračujeme a před každým vrcholem se rozhodujeme jestli jdeme do těch bouřkových mraků nebo ne. Možná zbytečný respekt… Naštěstí se většinou udělala skulina a procházíme. Bouřky rámusí spíš v dáli v Kosovu.

Zmáčení a utahaní vidíme před sebou na Makedonské straně jezero, které není v mapě. Rozhodujeme se dál nejít a přespat raději v klidu u něj. Sešli jsme cca 300 výškových metrů. Cestu vybíráme nejlepší možnou, přelézáme velké balvany (oživují se mně vzpomínky na Retezat pod Paleagou, kde jsme v dešti bloudili v podobné, ale o dost větší "rock garden"…) Odměnou je pak úchvatné místo u jezera.

Počasí se vylepšuje. V jezeře se i vykoupu. Večeři vaříme s pozitivními myšlenkami. Jedno pivo napůl a usínáme opět po osmé hodině. Tady nás vítr netrápil. A zítra má být jasno.

3. den: Jezero pod vrcholem Peskovi - Treskavec), 16,8 km / výstup 1 246 m / sestup 1 177 m

Ráno se probouzíme do azura a hurá zpátky do kopce na hřeben. S pozitivní náladou vylézáme Liqenit (2 586 m) a jdeme po hřebeni. Máme úchvatné výhledy na makedonskou i kosovskou stranu. Nikde ani živáčka. Přecházíme Peskovi (2 651 m), Gužbaba (2 609 m), na kosovské straně vidíme pod sebou Konjuška jezero, kde jsme v původním plánu chtěli spát.

Jdeme přes Konjuška vrch (2 571 m), pokračujeme přes Crni vrch (2 581 m). Tady se trochu zdržujeme, protože výhledy jsou opravdu fantastické. Perspektiva pohledu do Kosova je dechberoucí. Pozorujeme Kobilicu a Treskavec před námi. To je pasáž, která se nedá přejít přes vrchol, protože je tam "stena" a musí se nějak obejít. Řešíme jestli z kosovské strany nebo makedonské. Necháváme to na rozhodnutí v sedle pod Kobilicou. Vidíme samozřejmě i v dálce cíl naší cesty, Titov vrv v Makedonii. Vypadá impozantně.

Při sestupu registrujeme ovce s bačou a vyhlížíme šarplanince, psy… Nikde žádný. Přicházíme k bačovi, který si to šine od Kosova po velkém kopci. Seznamujeme se, bača je z Kosova. Ptáme se na jeho psy. Nerozumí, říkáme "Máš hafhaf?" odpovídá "Co?", my "HafHaf! máš? dogs?" Odpovídá: "Nee, beebee..." a ukazuje na stádo. Asi si myslel, že turisti nepoznali ovce… Ukazujeme na Kobilicu a Titov vrh a loučíme se…