Pekelné Štiavnické vrchy, letní vandr na Slovensku v sopečném Slovenském středohoří

Putování po vyhlídkách, jezerech, památkách a vrcholech sopečného pohoří

Rozkaz zněl jasně: nízké kopce a hlavně dostatek "záchytných" bodů. A protože jsem letos na jaře a opětovně na začátku prázdnin již "naťukl" Štiavnické vrchy, volba byla snadná. Před odjezdem v druhém srpnovém týdnu však teploty šplhaly hóóódně vysoko a výhled počasí nesliboval žádnou změnu, takže tak nízké kopce nejsou ideálním cílem…

Navrhuji proto vyrazit někam výše, alespoň do Nízkých Tater. Parťáci Roman a Roman, kteří se mnou byli již vloni na Považském Inovci za rovněž tropických veder, namítají, že Nízké Tatry jsou moc vysoké a že tam chybí slibované záchytné body. Chystám se je sice do trasy šikovně zakomponovat, avšak ani to je nepřesvědčilo…

Dokonce ani ten den odjezdu jsem nezvolil nejlépe. Úplně jsem zapomněl, že mám den před ním narozky. Lehce ovíněn se proto nechávám přesvědčit, že přece jen pojedeme na to střední Slovensko do pohoří, ve kterém byly vyznačeny první turistické trasy dnešního Slovenska. Již někdy ve druhé polovině 19. století. Ale jak se brzy ukázalo, možná to byla chyba lávky. Čekaly nás totiž pekelné Štiavnické vrchy…

Proč pekelné? Že by to ve Štiavnických vrších opět začalo soptit jako v třetihorách? Ne nikoliv. Pekelné proto, že teploty vzduchu (ve stínu) atakovaly bezmála čtyřicítku a také proto, že tolik rumu a piva najednou jsem snad v životě nevypil. Co ale jiného dělat, když jste po půlhodinovém pobytu na sluníčku vysušeni jako treska?…

Start u jezera Klinger

Courák nás ze Zvolena dopravuje do Banské Štiavnice načas. Před nádražím již na nás netrpělivě čeká největší slovenský treker Miro. Ano, Miro. Opravdu to není žádná fiktivní postava ala Jára Cimrman, fakt ne… Máme domluveného scuka a odvoz k jezeru Klinger. Protože je již pozdě odpoledne, nikam dále se dnes nepohrneme a u jezera zůstaneme. Na pivo i na spaní.

Na to, jak jsme včera potáhli až do noci, nevypadá nikdo věru zle… Balíme saky paky a vyrážíme. Největší treker ale tady již není, ještě včera večer odjel s kamarády domů. On vám sice batoh na záda neveme co je rok dlouhý, ale jinak je to přes turistiku odborník na slovo vzatý (podobnost s cihlou a panem Lorencem z jednoho nejmenovaného filmu je čistě náhodná)…

Banská Štiavnica

Nejprve nás čeká Banská Štiavnica, starobylé banské město s bohatou historií. Jedna z pokladnic Slovenska s mohutnými protitureckými pevnostmi. A spoustou dalších zajímavostí a památek. Není divu, že se Banská Štiavnica dostala na seznam památek UNESCO. Obdivujeme Nový zámok, Klopačku, Starý zámok i hezké centrum města s řadou dalších památek a krásných budov.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po chvíli motání se s těžkými bágly po městě nás ale sluníčko pořádně vysuší. A když vidím na jednom venkovním teploměru, že je již +34 °C (ve stínu), doslova mi vyshne v krku a musíme opět zapadnout do krčmy. Resp. na zahrádku a kochat se ruchem okolo nás. Až se ptám, jak jsem dříve mohl zvládat pobyty na Sahaře, kde jsem zažil teploty i přes +45 °C. Mohl, ten suchý saharský vzduch je mnohem příjemnější než zdejší vlhký "skleník".

Roman s Romanem se netváří, že by měli nějak naspěch a že by chtěli absolvovat túru v plném plánovaném rozsahu. Když navrhnu, že bychom mohli z trasy slevit s tím, že se po Štiavnických vrších jen tak pomotáme a že středobodem naší akce bude výstup na Sitno, nejvyšší horu pohoří, kde chci navštívit Chatu Andreja Kmeťa, jsou všemi deseti pro.

Paradajs a Počúvadlo

Zapadneme tedy do druhé krčmy. Je čas oběda. Pak ale přece jen vyrážíme dále. Musíme alespoň pár kilometrů ujít. Z Centra Banské Štiavnice zamíříme po zelené turistické značce k dalšímu jezeru, kterým je Veľká vodná nádrž. Protože je pořádné vedro, chladíme se alespoň na chvíli ve vodě.

Pak již následuje pekelná výheň na slunečné stráni nad Banskou Štiavnicí. Nechtěl jsem vynechat krásné vyhlídky, ze kterých se otevírají fantastické pohledy na město a jeho okolí. Po loukách a polních cestách se tak motáme přes rozcestí Červená studňa na červenou turistickou značku a naučný chodník přes vrch Paradajs (939 m).

Z ptačí perspektivy opět obdivujeme historické centrum města, Starý zámok i vzdálenější Kalvárii (749 m). To vedro je fakt šílené. Z vrchu Tanád (938 m) proto scházíme po žluté turistické značce do obce Horná Roveň (tedy nazpět směrem k jezeru Klinger), nebudou-li mít otevřenou krčmu. Neměli.

S vyplazenými jazyky tak pokračujeme přes rozcestí Horná Roveň (783 m) přes Štiavnické Bane na Vindšachtské jezero a sedlo Peciny na sedlo Pod Pinkovým (712 m). Následuje nejtěžší asfaltový úsek k jezeru Počúvadlo (679 m). Jezero (vodní nádrž) Počúvadlo je poměrně mělké, maximální hloubka dosahuje 10,8 metrů. Rozloha činí asi 11,7 hektarů. Jen pro srovnání - je to jen větší polovina rozlohy Štrbského plesa ve Vysokých Tatrách.

Na Počúvadle dnes končíme. Ušli jsme sice jen 15 kilometrů (no s motáním po městě o nějaký ten kilometřík navíc), v tom pekelném žáru a s bágly je to ale odpovídající výkon. Večer se opět nese v pivním duchu. Ráno jsem vzhůru přesto brzy. Již po šesté hodině. Asi proto, že Roman (Gřešek) zase šustí a přebaluje batoh. A hulí jako fabrika…

Sitno a Chata Andreja Kmeťa

Balím a vyrážím napřed. Musím pro vodu. Počkám vás u pramene pod Tatarskou loukou (906 m), říkám ještě před odchodem. Pramen nezklamal, došlo i na čištění zubů. Doplňuji zásoby, dnes již asi další pramenitá voda nebude. Společně pak dorážíme na vrchol Sitna (1 009 m), který je lemován pásy čedičových skal a sloupů. Na Sitně je pusto a prázdno. Tráva je spálena sluncem, na zemi spadané zaschlé listí. Zavřena je jak rozhledna, tak turistická chata.

Usedáme na zahrádku před Chatou Andreja Kmeťa, ke které vzápětí přijíždí maník v přibližovadle 4 × 4. Ten se ukazuje býti chatařem, takže kofola, skvělá polévka a nakonec i pivo budou. I před otevírací dobou (10.00). Na chvíli si odskočím na skalní vyhlídku na severozápadním okraji stolové hory, která v dávné minulosti, někdy na konci doby bronzové, našim praprapředkům posloužila jako přírodní pevnost. Archeologové tady odkryli základy výšinného sídliště lidu Lužické kultury z doby někdy okolo roku 1 100 před naším letopočtem, jehož rozloha činila asi 16 hektarů.

Kochám se výhledy na malebnou krajinu mírně zvlněných hřebenů i vzdálenějších vrchů. Po pořádně dlouhém relaxu vyrážíme dále. Nejprve na hrad Sitno, respektive na trosky, které z hradu zbyly, a pak dále po nezáživných lesních cestách přes rozcestí Vlčia jama (729 m) do obce Ilija.

Ilija a Veľké Kolpašské jazero

V obci Ilija Gřešek (Roman) neomylně vyčenichal další krčmu, u které usedáme pod slunečník a dáváme opět - pivo. A čekáme na největšího slovenského trekera, se kterým tady máme domluveno další dostaveníčko. Ani nezbyl čas podívat se k jednomu z nejkrásnějších románských kostelů na Slovensku. V obci Ilija stojí totiž kostel sv. Egídia z roku 1254, který postavili mniši z benediktinského kláštera v Hronském Beňadíku.

Miro nezklamal, skutečně přijíždí a trpělivě vyčkává, než dopijeme pivo. Pak nás převáží k dalšímu jezeru. Tím je Veľké Kolpašské jazero (v mapě je uvedeno Veľké Studenské jazero) u obce Banský Studenec (568 m). Můj návrh dojít k němu přes Svätý Anton neprošel…

No nevadí. Však i od tohoto jezera je kam vyrazit. Štátovo a Sklené Teplice jsou také hezké. Na Kolpašsském jezeru je hezká pláž a ještě více hezkých ženských. Šmarjá, já se na to nemohu dívat. Tedy mohu, ale neměl bych… Tak to je fakt peklo. Ještě že brzy vyrážíme na další túru!

Vyrazili bychom, to by ale Gřešek nesměl být takový šikula! Ve vodě byl pár minut a již má rozřízlou nohu. A to pořádně. Naštěstí mám po ruce kupu hojivých a velkých náplastí. I desinfekci. Zevní i vnitřní. No ale na velké chození to s tou haksnou v nejbližších dnech nebude. Možná tak leda na šití…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Dopajdáme do hospody pod hráz na obědovečeři. Tedy dojdeme, Gřešek dopajdá. Ale tváří se statečně. Pak se přesouváme do další krčmy. Tak to je již opravdu mazec… Více hospod než kilometrů. Ale ty pekelné Štiavnické vrchy na moc hrdinské kousky za současných veder a aktuálního Gřeškova zdravotního stavu opravdu nejsou. Zlaté Nízké Tatry…

Večer trávíme pod hrází. V noci zaprší, nad ránem je zataženo. Ale zato příjemně chladno. Autobus nám nejede, takže pěšky (Roman zatíná zuby, nevím zdali bolestí nebo zlostí) pokračujeme po červené turistické značce kolem arboreta Kysihýbeľ do Banské Štiavnice, kde svou pouť předčasně končíme. To je osud skupin se společnou jízdenkou.

Našlapali jsme sice jen asi 40 kilometrů, ale vody, piva a hlavně vedra jsme si skutečně užili. Štiavnické vrchy jsou malebným pohořím se spoustou kulturních i přírodních památek. Na pořádný trek se ale budu muset do Štiavnických vrchů vrátit. Za příznivějších klimatických podmínek. Slibuji. Do té doby se můžete třeba inspirovat hezkým článkem kolegy Tomáše Fríse…

• Trasa na turistické mapě - tady a tady

Fotogalerie, prohlédnout foto

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.