Výstup na Athos a nejkrásnější pravoslavné, pro nás stále tajemné kláštery v Řecku

Výstup na horu Athos a nejkrásnější kláštery Athosu (5)

Po zápisu do knihy hostů (chtějí číslo diamonitirionu, křestní jména, ale i zaměstnání) nám je přidělen pěkný pokoj ve starobylé budově. Sociální zařízení bylo sice slabší, ale stejně se sprchuji alespoň studenou vodou.

Večer se nenápadně procházíme po velmi rozsáhlém areálu kláštera, nevadí, že brána už je zavřená. K vidění je toho hodně. Neskutečným zážitkem byla večerní motlitba. Sedíme pod ohromným stromem mezi hlavním kostelem a jídelnou, když zhasly světla v celém areálu.

Čtěte také: Řecké hory (4). Cesta na Athos a potřebná povolení a formality

Jeden z mnichů se vyšplhal ke zvonkohře nedaleko a spustil zvoucí melodii k bohoslužbě. Druhý mezitím hrál na dřevěný trám, který visel před jídelnou. Seděl jsem a poslouchal. Nad hlavou bylo hvězdné nebe a občas spadla hvězda, do toho hrály ty melodie, a všichni kolem mě seděli s otevřenou pusou. Jediným rušivým prvkem byla banda asi 30 arogantních Rusáků, kteří se nahlas bavili, telefonovali, svítili, kouřili a vůbec ignorovali snažení mnichů. Uvědomil jsem si, že mě dost mrzí chladný přístup athónských obyvatel ke katolíkům (přestože jsme tam jen tak tiše seděli) a preferují své ruské bratry (k velké nelibosti civilních Řeků).

Po této události nastala samotná motlitba, vloudili jsme se do chrámu a chvíli pozorovali. Vždy je vhodné přijít hned na začátku, aby nebyla bohoslužba rušena. Brzy jsme byli odhaleni a posláni do předsálí, jediný Jarmil unikl bdělému oku igumena a zůstal v hlavní kapli. Asi po hodině se vracíme do pokoje za Majorem a Morissem, kteří se na motlitbu báli jít (jeden ze strachu, aby se nedopustil nějakého faux pas a nebyl snad vykleštěn, a druhý ze strachu, že by se začal při obřadu smát). Jarmil dorazil pozdě v noci, kupodivu do řádu nevstoupil.

Ráno čekáme až otevřou brány. Snídani vynecháváme, protože začíná až po desáté hodině. Jakmile to situace dovolí, opouštíme brány kláštera a skrz zahrady míříme směr skítí Kerrasiou. U posledního plotu je třeba jít stále rovně podle šipek. Výraznější cestička doleva směřuje ke skítí Prodromou. Postupně se noříme do rozpáleného lesa a rozhodujeme se pro šortky. Prales je hrozně hustý, vodítkem je pouze uzoučký koridor starobylé cesty. Každou chvíli se musíme prodírat ostnitým křovím, ale cestička vede spolehlivě.

Teplota rozpáleného vápencového poloostrova povážlivě stoupá a my pomalu taky. Asi po hodině jsme na místě, odkud lze hezky vidět rumunské skítí Prodromou. Brzy křižujeme širokou cestu, kudy nejspíš jezdí auta do zmiňovaného skítí. Po cestě jdeme asi půl kilometru, abychom na první odbočce doprava pokračovali ve stoupání pralesem. Naštěstí to je dobře vyznačeno.

Během stoupání lesem potkáváme mnicha, který nás razantně upozorní na nevhodný oděv. Musíme se ihned převléct do dlouhých kalhot. Někteří jedinci se na to chtějí vybodnout, ale s ohledem na zdejší pravidla se nakonec podvolujeme všichni. Příštích 1 600 výškových metrů tedy budeme stoupat plnohodnotně oblečení. Na oblečení dávejte pozor, zvláště při vstupu do klášterního areálu to může způsobit zásadní problém. Za koupání v moři dokonce hrozí vyhoštění z republiky! V průvodci Balkánské hory ho sice Ivo Petr doporučuje, ale rozhodně to nedělejte!!!

Stezka obchází kopec Dendrogalia, za nímž trochu klesáme k pramenům Krya Nera. Jde o tři vydatné prameny, velmi vhodné k doplnění vody. Nachází se ve výšce cca 800 metrů. Od pramenů se stoupání stává náročnější, dosahujeme hřebene s odbočkou doleva ke skítí Kafrsokavylion a Nilos. Nadále stoupáme až konečně dosahujeme rozcestí ke skítí Kerasia (Kerrasiou). Tady se vydáme ve směru skítí Aghios Annis (Svatá Anna) a skítí Kerasia necháváme pod sebou. V Kerasii je prý možnost noclehu pro asi 10 lidí a podle slov znalců Athosu tam žijí velmi příjemní a vstřícní lidé.

Nadále mírně stoupáme, ale už to není daleko do sedla Stavros (cca 780 m), kde se nachází pramen (v odpoledních hodinách může voda vyschnout) a hlavní rozcestí ve směrech skítí Svaté Anny, skítí Kerasia, skítí Vasiliou, klášter Magistis Lavra a hlavně směr Panaghia. Posledně jmenovaný směr totiž vede k horské útulně Panaghia (1 500 metrů vysoko) a poté na samotný Athos. Od kláštera Magistis Lavra do sedla Stavros půjdete necelé 3 hodiny. My si v sedle děláme delší pauzu, vaříme a pozorujeme mumraj mnoha poutníků. Nakonec se také zvedáme a dosti prudkým stoupáním začínáme ukrajovat první výškové metry z hrozivého převýšení.

Horko je příšerné a ke všemu brzy končí les, takže jdeme po šutrovité pěšině mezi kosodřevinou. Cítím, jak se mi zaživa opékají uši a ruce. Přesto jdu první a šlapu tak, abych se co nejméně potil. V mnoha zákrutách dosahujeme hlubšího zářezu mezi skálami a konečně se můžeme trochu pokochat nádherným výhledem na hory a moře ze stínu. V zářezu se rovněž seskupujeme a necháme dojít zničeným, klejícím a nadávajícím Morissem.

Muka pak ještě pokračují, horu Athos si člověk prostě musí zasloužit. Po nějaké době stezka přichází do řídkého lesa a kamenitá stráň končí. Stoupání se také zmírňuje, ale do kopce to vede pořád. V jednom místě je dokonce místo pro pár stanů (očividně používané) a ohniště. V lese potkávám mnicha z Moldavska a jeho bratra (skutečného - pokrevního). Neumí jinak, než rumunsky a rusky, ale prosí mě, jestli jim nedám trochu vody.

Chlapci jen o něco starší než já jsou opravdu nezkušení. K výstupu na více než 2 000 metrů vysokou horu se vydali bez jídla a vody - navíc je snad 35 stupňů ve stínu. Dávám jim napít a kromě toho ještě půl litru vody ze svých zásob. Víc bohužel nemůžu. Chceme spát přímo na vrcholku Athosu a tam logicky zdroj vody není (v této chvíli jsme mysleli, že poslední voda je v sedle Stavros. Ukázalo se však, že u horské útulny Panaghia je nově zbudovaný rezervoár, kde lze taky nabrat vodu). Ctnostní muži mi děkují, dohání mě Major a společně dál stoupáme suchým lesem.

Asi po kilometru od setkání s Moldavci se rozhodujeme seskupit a dlouho čekáme na poslední z nás (vzadu je tradiční sběrač padlých Moriss). Přichází i vyřízení Moldavci, civilní bratr si uléhá do křoví a okamžitě spí. Konečně je tu Moriss a můžeme vyrazit všichni. Major už utekl, ale snažím se ho dohonit.

Stoupák se opět stává strmějším, ale najednou se krajina mění. Les se rozestupuje a vrcholek hory se zdá být dosti blízko. Procházím několika zákrutami a najednou vidím kamennou zeď na hřebeni přímo nad sebou. To už na mě mává Major, přidávám do kroku a už stojím na terase horské útulny Panaghia. Nachází se asi 1 520 metrů vysoko, lze v ní přenocovat zdarma a z terasy je nádherný výhled.

K velkému a milému překvapení zjišťujeme, že za útulnou někdo vybudoval kohoutek, z něhož teče slabý čůrek vody. Rusové, kteří zde jsou v počtu asi 30 kusů, nám sdělují, že voda je pitná pouze po převaření. To už jsem ale asi půl litru vypil (a nakonec mi nic nebylo).

Na terase chaty vaříme a konečně přijímáme rozhodnutí, že budeme spát nahoře. Sdílet noclehárnu s třicítkou věřících soudruhů z Ruska se nám moc nechce. Navíc dorazila i skupina mnichů na mezcích (po cestě vás možná osloví mladík s možností pronájmu mezka). V takovém složení by na lehké popíjení slivovice nejspíš nedošlo (buď by jim to hodně vadilo, a nebo hodně nevadilo). Balíme tedy věci a vyrážíme na steč vrcholku. Zdá se být blízko, ale zdání klame. Ještě to je 500 metrů strmého stoupání. Od sedla Stavros k Panaghii to trvá necelé 3 hodiny, na vrchol Athosu ještě asi hodinu a půl.

Nocleh v oblacích

Konečně jsme nahoře. Výhled bych zařadil mezi ty nejlepší, co jsem v životě viděl. Na samotném vrcholku je pravoslavný kříž a od něj se otevírá neomezený kruhový výhled. Podle sympatické stránky www.udeuschle.selfhost.pro (která vás přesměruje na stránku, kde lze vygenerovat panorama z jakéhokoliv místa na zemi a zjistit teoreticky nejvzdálenější viditelný bod) je nejvzdálenější bod, který vidíme 305 km. Vidíme na turecké ostrovy v Egejském moři, rozeznat je i Olymp.

Bohužel nás trochu trápí mlžný opar nad mořem a 305 km to jistě není, ale i tak stojí místo za návštěvu. Hora vrhá desítky kilometrů dlouhý stín na hladinu moře, obzvláště krásný je pohled na zelený poloostrov Athos na severozápad od nás. Pobíháme zběsile po vrcholku a dlouho fotíme, teprve poté se nějak usidlujeme na terase rozstavěné kaple.

Na vrcholku štítu nejsme sami, kromě nás zde bude nocovat i skupinka srbských turistů. Ti pro změnu nemají žádný chleba, takže si opět ulehčuji ze zásob. Během večera se začíná vybarvovat západ slunce, což bylo snad to nejkrásnější divadlo během naší cesty. Stín se stále prodlužoval až se ztratil úplně, slunce zmizelo za obzorem a slivopatika v nás. Na terase byla v noci docela zima, fučel severní vítr, ale pohled na hvězdné nebe byl taktéž krásný. Napočítal jsem asi pět padajících hvězd a usnul. Ráno nás trochu potrápilo lehké mrholení, ale přešlo to.

Stejně krásné divadlo jako západ nám přichystal i východ. Tentokrát okořeněný kupovitou oblačností, která se povalovala na východní straně Athosu pod námi. Měli jsme planý strach, že ji vítr vyžene nahoru, ale nestalo se to. Po další fotománii se balíme a scházíme známou strmou stezkou dolů.

U Panaghie se moc nezdržujeme, skoro běžíme a za 2 hodiny jsme překvapivě v sedle Stavros. Z něj klesáme dál k největšímu skítí na poloostrově, ke skítí Svaté Anny (Aghios Annis). Pěšina je místy trochu zmatečná, ale zabloudit se snad nedá, jen je třeba bedlivě sledovat rozcestníky. Po cestě se naskýtají krásné výhledy na pobřeží, ale i zajímavé krasové jevy v blízkosti pěšiny.

Po další hodině a půl už procházíme osídleným areálem. Skítí je další formou poustevnického osídlení Athosu. Slovo pochází z koptštiny v Egyptě a i z této země pocházeli jedni z prvních osadníků Svaté hory. Skítí jsou původně seskupení pousteven, dnes však některá dosahují ohromných velikostí a jsou srovnatelná s kláštery. Oficiálně jich je na Athosu 12 velkých, ale mnoho seskupení pousteven se jako skítí označuje.

Centrem každého skítí je kostel zvaný Kyriakon, který funguje jako shromaždiště mnichů. Do skítí se původně uchylovali mniši, kterým nevyhovoval ruch klášterů (v cenobitickém duchu) a toužili po větším klidu. Většina skítí tedy vznikala jako idiorhytmické osady. Dnes už toto neplatí a lze najít oba systémy fungování. Skítí se vždy řadí pod správu některého z klášterů. Skítí Svaté Anny je největší na Athosu, rozprostírá se od hladiny moře vysoko nad něj. Pochází z poloviny 17. století v době ekonomické krize, kdy mnoho mnichů utíkalo ze stále chudších klášterů. Ve skítí jsou uchovávány ostatky Sv. Anny.

Na nádvoří se pokoušíme volat do několika klášterů, které máme dnes po cestě, ale všude nás odmítnou. V Simon Petras je dokonce nutné mít rezervaci pro nocleh až půl roku dopředu. Pokoušíme se ještě najít nějaké rozumné info ohledně odjezdu lodi z Athosu, ale matou nás mnohdy protichůdné údaje (možná důsledek používání Byzantského času) od dotazovaných. Sháníme alespoň číslo na kapitána lodi, které najdeme na nenápadném štítku pod altánkem na hlavním nádvoří u nápadné červené budovy ve Skítí Svaté Anny. Naštěstí se nám podařilo dovolat se mu, takže alespoň víme, kdy nám to zítra jede.

Trojice nejkrásnějších klášterů

Od Svaté Anny pěšina lehce klesá nad Nové skítí, kde zjišťujeme trasu ke klášteru Svatý Pavel. U poslední branky nad Novým skítí nebudeme klesat, ale svižně stoupat po široké a rozpálené cestě. Po čase přicházíme na křižovatku, dáme se doleva a lehce klesáme kolem svahu. Klášter spatříme za okamžik.

V okolí této automobilem sjízdné cesty si uvědomuji, že ani na Svaté hoře nemají příliš ekologické návyky. Kolem cesty se povaluje spousta odpadků, vraky aut a bagrů počínaje, přes rezavé roxory a kabely, komunálním odpadem konče. Krátké kalhoty Bohu vadí, ale bordel v lese zjevně ne.

Klášter Aghiou Pavlou se nachází v blízkosti ústí rokle, která stoupá přímo pod Athos. Pokud půjdete ke Svatému Pavlu z kopce, jako my, uvidíte krásnou rokli přímo nad vámi. Klášter byl založen Sv. Pavlem Xeropotamou, který na Athosu založil na přelomu 10. a 11. století hned dva kláštery - oba se shodným jménem Xeropotamou. Jeden v blízkosti Karyes si jméno ponechal do dnešních dní, tento klášter se v roce 1108 přejmenoval jednoduše na Aghiou Pavlou.

Klášter měl od svého založení dost smůlu, takže svou činnost značně omezil až na počátku 14. století téměř zanikl. V roce 1355 jej však koupila dvojice srbských šlechticů Gerasimus Radonia a Antonios Pegases (Bagases), aby o deset let později zahájili velkorysou rekonstrukci. Druhý jmenovaný šlechtic se poté stal v klášteře igumenem. V průběhu dalších století se našlo vícero srbských dobrodinců, později i rumunských a řeckých.

V 17. století tok peněz značně zeslábl, klášter se zapletl s židovskými lichváři a těžko snášel kruté turecké daně. Opět byl opuštěn, záchrana přišla od dvou řeckých mnichů na přelomu 18. a 19. století. Klášter od té doby funguje do dnešních dní, po finančních problémech však řádily živly. Nejprve v roce 1902 požár a o 9 let později přívalová povodeň. V klášteře stojí za prohlídku především kaple z 15. století, mezi jeho poklady patří část Kristova kříže, 494 rukopisů a přes 12 000 tiskopisů. Funguje v cenobitickém duchu, ale v provozu má dvě skítí v idiorhytmickém systému (Nové skítí a rumunské skítí Sv. Demeteria - Lakkoskítí). V klášteře dnes žije asi 30 řeckých mnichů.

My se u kláštera také chvíli zdržíme, nejprve konáme prohlídku krásné kaple a poté se krmíme. Svatý Pavel je opravdu velmi fotogenický, jeho krása se však nejlépe vyjímá od přístavu s horou Athos v pozadí. Kousek za přístavem potkáváme skupinku asi šesti civilních pracovníků, nejspíš dělníků, kteří chlastají ouzo. Dávají nám ochutnat, my s radostí přijímáme.

Chvíli jdeme podél moře, kolem polorozpadlé věže, abychom měli dle průvodce od Ivo Petra u skalnatého ostrohu přelézt po dřevěné lávce nad mořem. U skály však žádná lávka není a moře je hluboké alespoň dva metry. Společně s Tomem se obtížně dostáváme kolem první skály na zapadlou pláž. Povaluje se zde něco, co vypadá jako trosky lávky, ale i plastová židle a opalovací krém. Očividně se sem někdo chodí koupat.

Mezitím kluci našli cestu, která strmě stoupá nad skály do lesa. Ujišťujeme se, že je správná. Bohužel je, nedá se nic dělat, ale opět musíme lézt do kopce. Nakonec vystoupáme asi 200 metrů nad moře, je nechutné vedro, ale samotný traverz ve svahu už tak dlouhý není (popíječi ouza nás varovali, že další klášter Dionysiou je 2 hodiny pěšky). Nakonec to trvá sotva hodinu.

Čas v průběhu dne pokročil, takže začínáme i řešit spaní. Ve Svatém Pavlu jsme spát nechtěli, protože je moc daleko do přístavu, v Dionysiou nás odmítli, v Osiou Grigoriou taky a do Simon Petras jsem to ani nezkoušel. Jsou tam velmi konzervativní a katolíky prakticky nepřijímají, pravoslavné jen při rezervaci půl roku dopředu. Nyní klesáme k Dionysiou, kocháme se krásným výhledem na neobvyklý klášter a rozhodujeme se, že se zkusíme zeptat osobně.

Přicházíme zrovna v okamžiku, kdy začíná večeře, jeden z mnichů nás na ni pozve, ale už neřeší, jestli můžeme nocovat. Batohy si necháváme na nádvoří. Podávají se opět těstoviny, ale máme hlad. Jídelna není tak monumentální jako na Magistis Lavra, ale je čerstvě a vkusně opravená. Po jídle se nějak všichni rozprchli, ale přesto se Jarmil s Michalem kohosi ptají na spaní.

Člověk kamsi odbíhá, takže si jdu s Majorem koupit něco na památku. Kupuji Athónské víno, vyrobené přímo v klášteře Dionysiou, který je vínem vyhlášený. Chuť mi trochu kazí jeho cena 30 euro (ale na rozdíl od ostatních kluků, kteří víno kupovali až v Ouranopolis, mám jako jediný jistotu, že to moje je skutečně z Athosu). Najednou se k nám žene Tom a honem nás vede kamsi do patra jedné z budov. Budeme ubytováni! Nakonec spíme na přistýlkách na chodbě, ale vůbec to nevadí. Nemusíme spát nikde v lese pod širákem, teče teplá sprcha a hlavně spíme nečekaně v dalším klášteře.

• Dokončení článku

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.