Treking > Treky, turistika > Pilsko (1 557 m), výšlap v Oravských Beskydech na horu slovensko-polského pomezí
Pilsko (1 557 m), výšlap v Oravských Beskydech na horu slovensko-polského pomezíTrek v Oravských Beskydech přes Babí horu a Halu Krupowu22.10.2018 | Dorek Čermák
Z Pilska do Polska proto, že pohoří Oravských Beskyd nekončí na Babí hoře, ale pokračuje dál k východu. Tam je ještě několik kopců, které svou výškou přesahují tisíc metrů. Hřeben pak postupně klesá až pod pětset metrů a končí v Jordanowě v Polsku. Na Pilsku jsem v loňském horkém srpnu skončil s dcerou Marketou (Čadca - Pilsko) a k dokončení mého Karpatského projektu už chybí poslední úsek Pilsko - Jordanow. Všechny naplánované vlakové i autobusové spoje díky slovenským drahám nedopadly, tak jak sem si naplánoval. Proto do Námestova přijíždím až v pozdním odpoledni. Jedu autobusem do Oravské Polhory na konečnou. Přede mnou je slabých pět kilometrů asfaltu do Hlinského sedla. Palec ruky zvedám snad po padesáté. Auta, převážně s polskou značkou, po rovné cestě frčí. Kdo by zastavoval upocenému chlápkovi s velkým batohem. Tak do Hlinského sedla (809 m) přicházím po svých. Abych "poctivě" absolvoval celý hřeben, tak musím znovu na Pilsko, které je odsud o 748 m výš. Batoh schovám v lese a jenom s foťákem už po šestnácté hodině jdu nahoru. Začátek vyšlapané stezky je pohodlný, až bych řekl že po rovině. O to větší "krpál" to je v závěru. Hodně kamenité, strmé a to jdu polehku. Pod vrcholem, kde už je jenom kosodřevina, teče vydatně voda, tak se napájím. Vrchol slunečný s parádními výhledy. I na zítřejší Babí horu. Nechávám se vyfotit jednou mladou dvojicí a sám dokončuji fotografie okolních kopců. Slunce to k obzoru nemá daleko. Je druhá polovina září a krajině chybí ty krásné podzimní barvy. Červené jsou jenom jeřabiny a vrcholy hraničních kamenů. Při sestupu zpět do Hlinského sedla u té dobré vody neodolám a znovu vychutnám studenou dobrotu. Je málo kopců, kdy pod vrcholem pramení voda. Sestup ještě horší, jako cesta nahoru. Představuji si to jít s těžkým batohem. Teď se mi potvrdila loňská volba sestupu z Pilska do Oravského Veselého. V Hlinském sedle jsem už za šera. Ukrytý batoh musím hledat, tak jsem ho dokonale schoval. Nocuji v sedle. Celou noc ruší projíždějící auta. A to v obou směrech. Je tu bývalá celnice mezi Slovenskem a Polskem. Ale mrtvo, co se týká nákupu nějakého občerstvení. Vstávám za šera a po půl sedmé šlapu mezi smrkovými velikány na první dnešní kopec Študent (935 m). V osm hodin ještě slyším troubení jelenů a za celý půl den potkávám jenom chlápka v parádní myslivecké uniformě. A spousty stop od jelení zvěře. Z obou stran hranice vrčí motorové pily. Až do pozdního odpoledne. Terén je mírně zvlněný. Stezka lemovaná hraničními kameny mě dovedla na Beskid Korbielowski (953 m). Místy jsou i pěkné průhledy mezi stromy na slovenskou stranu. Hřeben má v tomto úseku vrcholy přes devětset metrů a sedla pod osm set metrů. Taková malá horská dráha s vrcholem Beskid Krzyźowski (923 m) a zase dolu do sedla Mátroša (809 m) se stejnou výškou, jakou má Hlinské sedlo. Následuje stoupání na Javorinu (1 046 m), dnes první kopec nad tisíc metrů. A příjemné překvapení v podobě tábořiště (Gluchaczki, pozn. red.), který je hned pod hřebenem. Upozorňuje na něj i cedulka. Dá se tu přespat. Nic není pozamykané a v kuchyňce po otečení kohoutu nad dřezem tekla voda. Prvotřídní komfort na horách. Z Javoriny následuje prudký sestup do sedla Gluchačky (830 m) a Horné Gluchačky (887 m). Odsud doprava odbočuje žlutá značka, která vede do Jaloveckého sedla. Je to taková varianta, jak ošidit ty dva výběžky, které jsou na mapě a tím si i zkrátit přechod. Ale i připravit se o nejsevernější bod Slovenska. Z Horních Gluchaček nahoru do (1 086 m) vysoké Medralova Zachodna. A o dalších sto výškových metrů na vrch Medralová (1 169 m) a také je to nejsevernější bod Slovenska. A nebo poetičtější název Severní pól Slovenska, jak je psáno na ceduli. Poslední hodinu potkávám hodně lidí. To asi pro toto atraktivní místo. Následuje sestup do Jaloveckého sedla (995 m). V jednom krátkém strmém stoupání mne předhání skupina Poláků. Tak sem se za ně pověsil a společně jsme došli do sedla Tabakove, kde je veliký přístřešek. Upozorňují mne, že je tu na ceduli napsané, "Turisto odpočiň si". Dávám batoh dolů a čtvrt hodiny si s Poláky popovídám. Jdou až od Visly a do Zakopaného. Jeden z nich je mladý kněz a je to asi jeho putování do míst, kdy byl i Papež Jan Pavel. Oni odbočují po červené na schronisko (chatu) Markowe Szczawiny a já stále po hraničních kamenech na Malou Babí horu (1 517 m). Tady nahoře pofukuje, nezdržuji se a sestupuji do sedla Brána. Ze sedla už je to nahoru na Babí horu slabá hodinka. Dávám si krátkou pauzu. Dolu sestupuje několik lidiček a mezi nimi jeden, který očividně pokulhává. Jde mu to moc pomalu a za světla se na schronisko, kam míří, asi nedostane. Jenom v těch lehoučkých teniskách se na horské túry nechodí. Na vrcholu 1 725 metrů vysoké Babí hory (Poláky zvané i Diablak) přicházím o půl sedmé. I v tuto dobu je tu pár lidí i tři Češi nabalení na těžko. Vystoupili nahoru po žluté značce a jdou směrem na západ. Při řeči padlo slovo i o vodě, které už mám pomálu. Oni si nabírali pří výstupu u prvního přístřešku. Pravděpodobně náš rozhovor zaslechla jedna Polka a ptá se "pán nima vodu?" Já ji odpovídám, že nemám a ona mi daruje litr a půl minerálky. Fakt po světě a hlavně po horách ještě chodí hodní lidé. Moc jsem ji poděkoval, vyfotil už skoro večerní fotky a všichni jdeme svoji cestou. Já do přístřešku, který je asi sto výškových metrů pod vrcholem. Vím, že jsem v Babiogorském Parku Narodovem (od roku 1954 a v chráněné oblasti), ale ten útulek byl určitě postaven pro tyto účely. Jsem tu sám a divím se, jaký nepořádek po sobě zanechali, no přece lidi. Ohniště uprostřed přístřešku na zemi, neuklizené a to před vchodem poskládaný malý kamenný krb. Ustýlám si na jediném možném místě, pro jednoho, ještě fotím západ Slunce někde nad Pilskem a po poctivě našlapaných dvanácti hodinách zalézám do spacáku (letního). Celou noc se ozývají jeleni v říji a venku díky Měsíci, který se chystá k úplňku, je šero celou noc. O půl sedmé už stojím na vrcholu Babí hory. Vítr a kosa. Ještě ranní foto a čeká mě sedmsetmetrový sestup do sedla v Polsku Przelcz Krowiarki (1 018 m). Červená značka vede k severovýchodu. Zprvu bez vegetace po kamenech s parádními výhledy na dva kopce s výškou kolem třinácti set metrů. Postupně se přidává kosodřevina, která ukrývá stezku a ta začíná postupně klesat až na vyhlídku s názvem Sokolica (1 367 m). Už tu potkávám první lidičky, kteří se drápou nahoru. Od této vyhlídky na Babí horu až dolů do sedla vedou kamenné "schody"přerušované dřevem, aby se ty kameny nesesuly dolu. Pro nohy a kolena utrpení. Davy lidí nahoru, udýcháni, upocení a někteří v městském oblečení. Nekonečný sestup a proti mě ti, co mají úsměvy a neorosená čela. Důkaz toho, že bude brzo konec této útrpné stezky. A byl. Přímo rána palicí do hlavy. Stovky lidí, aut, autobusů a mumraj. Otevřený jediný bufet a spousty krámů s cetkama k nepotřebě. Dávám si čaj, malou kolu a litr a půl minerálky na cestu. Další rána do hlavy. Dvacet zlotých. Lupnu čaj, podám si ruku s Poláky co jdou do Zakopaného a už si to šlapu po červené do kopečka na Nižní Syhlec (1 092 m). Kopec nekončí. Pokračuje až na Broski (1 266 m). Za půl hodinku po skoro vodorovném hřebeni jsem na vrcholu, kterému chybí do třinácti set jeden metr. Za sebou slyším funění. Je to první a jediný cyklista za tři dny. Většina vrcholů nemá na cedulce označení a některé ani vyznačenou výšku. Již zmíněný kolař vytahuje mobil a hlásí, že se nacházíme na kopci Hala Śmietanova (Kiczorka, 1 299 m). Jedno z mála míst s výhledy na Babí horu. Kopec, který následuje se jmenuje Police (1 368 m). Procházím přírodní rezervací, kde je vše ponecháno na té přírodě, aby se vypořádala i s tím kůrovcem, který tu zničil všechny stromy. Je zde i hodně polomů, které jsou popadané i na stezce, ale ta je poctivě prořezána. V úrovni vrcholu Police je osazena pamětní deska na památku obětí letecké havárie, která se zde stala 2.4.1969 a při které zahynulo 53 lidí v letadle AN - 24. O padesát metrů dál je ještě jedna připomínka na tuto událost v podobě vysokého kříže. Z tohoto kopce to frčí dolů až k rozcestníku, kde se protínají značky červená, zelená, modrá a žlutá značka. Místo má název Hala Krupowa. Deset minut odsud je schronisko (chata), kam si zacházím. Dávám něco k pití a objednávám polévku, kdy mi chatařka přinesla na ukázku ze dvou možností. Volím rajskou a už při té ukázce je té polévky tak na deset lžic. Dostal sem vrchovatý talíř, který skoro přetékal, ale ta baba to dolila horkou vodou a tak za pár těstovin co plavaly v té vodové polévce a to pití vysolil už bez divení dalších dvacet zlatek. Rád se vracím na stezku a přes dva vrcholy Urwanica (1 106 m) a Narože (1 083 m) přicházím na místo, kde červenou protíná značka modrá. Na osluněné kládě tu sedí mladá dvojice Poláků a tak prohodíme pár slov. Při odchodu ta mladá děvčica vytahuje mobil a na něm mi ukazuje, že ve dvě hodiny v noci bude padat moc vody. Zvedám hlavu. Nade mnou je azuro, žádný náznak nějakého deště. Ale vzpomínám, že včera byly drobné cirry a dávám si to dohromady s informací z mobilu. Rozhoduji se, že dnes dojdu, když ne do konce treku, tak co nejníže do údolí. V pozdní hodině, kdy slunku k horizontu moc nechybí, přicházím na poslední vrchol (Czupel 887 m). Před večerem se rozfoukalo. Značka vede po svážnici, kudy se stahuje dřevo a ta místy připomíná bobovou dráhu. Samá zatáčka ve strmém svahu. I to koryto je nekonečné. Když se dostávám na zpevněnou cestu v údolí, tak moc světla nezbývá. Po čtvrt hodině přicházím na složiště dřeva a tam stojí přikrčená pod vysokým dubem malá dřevěná bouda. A otevřená. Při baterce si chystám spaní. Venku fouká, Měsíc svítí do malého okénka a stále nic nenasvědčuje tomu, že bude pršet. Zalézám do spacáku. Dnes zase dvanáct hodin pochodu a z Babí hory to bylo tisíc metrů nahoru a dva tisíce dolů. Budí mě padající žaludy, které padají na plechovou střechu. O půl čtvrté nad ránem začíná drobně pršet a o půl páté padaly z nebe proudy vody. Dunění hromu a projektily žaludů na plechovou střechu. V devět za deště vyrážím. Z Jordanova se dostávám pomocí dvou autobusů do Jablonky. Ta je na silnici E 77 a odtud taxíkem (na Slovensko není žádný spoj) do Trstené. Tím jsem dokončil Karpatský projekt. Bílé Karpaty ze slovenské Skalice na Lyský průsmyk. Javorníky z Lyského průsmyku do Čadce. Kysucké a Oravské Beskydy z Čadce do Jordanova v Polsku. Šel jsem vždy jednotlivá pohoří. A všem, komu to ještě chodí, doporučuji. Pusťte se do toho. Líbil se vám tento článek? Diskuse k tomuto článkupřidat názor zobrazit celou diskusi
Babí hora je nádherná dáma, která dovede dělat drahoty, ale když vás přijme, máte pohádkový zážitek.
Byť už máme nějaké roky za sebou, nahodili jsme batohy na záda a vyrazili vstříc "GLOVNÉMU ŚLAKU BESKIDSKÉMU". cestu jsme začali ve Slané vodě na Slovensku, přes Babí horu(tahle vrtošivá dáma nás přivítala takovým deštěm, že než jsme nasadili pláštěnky, byli jsme do nitě mokří...) za prudkého deště jsme se doplazili na schronisko "Štaviny", díky vstřícnosti personálu a místního kotelníka jsme další den ráno vyrazili směr ČR (chvíli nám to sice trvalo, ale cesta přes polské, slovenské a české Beskydy byla úžasná - Pilsko, hala Miziova, chata Ryšanka, ubytování u babičky v Jablonce, Malý Stožek, Velký Šošov.... Nýdek. Nádhera, spokojenost, borůvky, ostružiny, výhledy, koně, ovce, pohostinnost, málo lidí... co víc si přát. Příští rok dál - směr Gorce..Zjistili jsme, že nám to pořád šlape, že příští rok z těch batohů zase něco vyndáme aby byly lehčí a třeba za pár let do vesnice Wolosate na výhodě Polska dorazíme (že je tam nádherně to víme, už jsme Biezsczady navštívili. A tak těm co váhají, doporučuji: neváhat, protože dokud "šlapeš žiješ". A pokud si k tomu šlapání najdeš takovou krásnou motivaci jako pan Dorek Čermák a hory (ať jsou kdekoliv) je to paráda. Tak že batoh na záda vzhůru na stezku.
Lenka
...jinak vše nejlepší ke svátku!
Jsi dobrej, já na to nemám...
Dorku, gratuluji ke zdárnému dokončení svého úžasného projektu v trekingu.
starej, dobrej, železnej Dorek! Ať to stále šlape s takovou chutí! Viki
|