Jeseníky, úžasný dvoudenní trek z rázovitého Rejvízu za rachotu jelení říje

Dvoudenní okruh z Rejvízu a houbařské žně na Medvědí louce

S Aljošou míříme do Jeseníků. Na Rejvíz. Momentálně ale stojíme v koloně. Dnes již na třetím úseku rozkopaných silnic. Silničáři jsou zřejmě na "houm ofisu". Nejsem si tak úplně jist, zda-li se jim podaří z domácí kanceláře tuto silnici opravit včas a ke spokojenosti v kolonách trčících řidičů…

Konečně vybíráme poslední ze serpentin za Horním Údolím a vjíždíme do malebné horské osady Rejvíz (778 m). Ta leží na pomezí Hrubého Jeseníku a Zlatohorské vrchoviny. Malebný, ale drsný kraj. Kraj, kam jezdíváme velice rádi a poměrně často. No však z Ostravy je to sem jen kousek.

Parkujeme a míříme do místního bufetu. Dnes mají držkovou. A výbornou. Prý ji dělají jen jednou za čas. A my se dnes strefili. Skvělý start dvoudenního okruhu. Samozřejmě že nechybí ani startovní pivo. Šerák, jedenáctka z pivovaru Holba v nedalekých Hanušovicích.

Sedělo by se dobře, ale musíme pokračovat. Míříme k jihu po žluté turistické značce. Sluníčko svítí a je docela teplo. Ideální podmínky na protáhnutí kostí na čerstvém vzduchu. Procházíme kolem upravených chat a podmáčených luk, ze kterých se otevírají hezké výhledy jižním směrem.

Z rozcestí Pod Rejvízem (752 m) pokračujeme rovně po žluté turistické značce. Noříme se do světa rašelinišť a borovice blatky. Vždyť jsme jen kousek od Velkého Mechového jezírka, největšího z rašelinišť v Jeseníkách. Po mostku přecházíme jeden z přítoků Černé Opavy. Její vody jsou opravdu černé, silně obarvené rašelinou. Vycházíme na zpevněnou cestu a pokračujeme vpravo k Bublavému prameni (785 m).

Tady pokračujeme sice vlevo, ale nejdříve musíme ochutnat pramenitou vodu z vydatného pramene. Aljoša přikázal, že musíme pít i vodu. Nu což, byla vynikající. Táhlým, ale mírným stoupáním se po lesní pěšině protáhneme pod vrchem Přední jestřábí (868 m). Na jihovýchodním úbočí tohoto vrcholu se nachází velké množstvím skalek.

Nad údolím Černé Opavy se dostáváme na krásný hřeben s vrchem Kazatelny (925 m). Ten dostal své jméno podle množství izolovaných skalisek, které kazatelny skutečně připomínají. Krásný hřeben zvaný Zadní Jestřábí je porostlý břízkami, jeřabinou, smrky, modříny, borůvčím. Z trávy na nás vykukují hlavičky křemenáčů a dalších hříbků. No na to se ani nedá dívat. Sbírat je nebudeme, neboť se budeme vracet až zítra.

Na rozcestí u Jestřábí chaty (900 m) opouštíme turistickou značku a míříme na Jestřábí chatu zvanou také Supí chata. I tady je hříbků. Praváků. A nikdo je nesbírá! Nacházíme již pohnité a červivé obry. Chvíli se tady zastavíme. Na svačinku. Aljoša s sebou také skvělý, tuším že kozí, sýr. A voláme pochopitelně Medvědovi, se kterým jsme tady jezdívali. Krásné chvíle. Tehdy i teď.

Od Jestřábí (Supí) chaty pokračujeme mimo značené cesty. Chceme se trochu pomotat po zdejších lesních cestách a kouknout po hříbkách. Občas musím vytáhnout mapu, abychom se tady zase nemotali až moc. Hřiby i tady rostou jako divé.

Nakonec scházíme z hřebene. Přebrodíme Černou Opavu pramenící na úbočí Orlíku (1 204 m) a u Opavské lovecké chaty (889 m) se opět napojujeme na turistickou značku. Kousek odsud je lesní hřbitov válečných zajatců, kteří tady v období II. světové války dřeli v těžkých podmínkách pracovního tábora. Ten si ale necháváme na příště. Jednak nemáme času a jednak jsme tam již byli.

Přes Kristovo loučení (1 051 m) s turistickým přístřeškem a rozcestí Pod Orlíkem, potok (1 024 m) míříme po úbočí vrchu Medvědí louka (1 110 m). Po neznačených a nepříliš chozených lesních cestách. A těch hřibů! Oči nám jdou vypadnout z důlků… Aljoša říká, že tolik praváků na jednom místě ještě v životě neviděl. A to na houby nějaký ten rok již chodí a také je o nějaký ten pátek starší. O pár pátků starší…

Konečně jsme na vrcholu Medvědí louky. Vysoká tráva, skalky, krásné vzrostlé smrky. Výhledy jsou sice skromnější, to ale nikomu nevadí. Trochu se projdeme po vršku a za výhledů k hoře Orlík nabíráme kurz směr Heřmanovická chata. Po zarostlých cestách a pěšinách nakonec k chatě úspěšně prokličkujeme. Objevují se stará známá skaliska a za nimi již nesměle vykukuje červená střecha Heřmanovické chaty.

Letos jsem tady již podruhé. Na jaře, tuším že v květnu, jsme tady byli s Michalkou. Přibrali jsme na jednodenní procházku i babičku, aby neseděla pořád doma a neposlouchala ty kydy v televizi. Ten nekončící "seriál" strašení o čínské chřipce…

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Dnes tady také nikdo není, takže zabíráme malou verandu chaty a vychutnáváme si krásných výhledů na Jeseníky s dominujícím Medvědím vrchem (1 216 m) i na Zlatohorskou vrchovinu a Nízký Jeseník. A také si vychutnáváme pěnivého mohu z plechovky. Z plechovek, které jsme s sebou přinesli a které s sebou opět odneseme. Západ sluníčka se přikradl velice rychle. Obloha se ale začíná kabonit, fouká i ledový vítr. No, do zítřka to počasí zřejmě nevydrží. Uvidíme, zda-li bude něco alespoň z nočního focení.

Ne nebylo, obloha byla zakalená a nakonec zatažená. Stativ a další nádobíčko opět nesu zbytečně… Nu což. Chvíli pozoruji hvězdy, které tu a tam probleskují. Je vidět Orion, Plejády neboli Kuřátka v souhvězdí Býka i nádherné souhvězdí Perseus. A tuto nádheru podtrhuje ostrý jelení rykot, který se ozývá z okolních svahů i údolí. Právě totiž začíná jelení říje. Chtěl jsem sice původně na jelení říji vyrazit na Velkou Fatru do jedné ověřené oblasti, ale "díky" čínské chřipce jsou opět "zadrátované" hranice. A kvůli cesty na Slovensko na výškrab mozku určitě nepůjdu. Na to se mohu. Hezky zvysoka.

Ráno je mlha. Hustá tak, že by se dala (téměř) krájet. Než sbalíme věci, tak se sice trochu vyjasní, takže je vidět o něco dále než na původních 20 metrů, ale na žádnou velkou turistiku to i tak dnes nebude. Na Medvědí vrch, nejvyšší horu geomorfologického podcelku Medvědská hornatina, nemá cenu chodit, stejně bychom nic neviděli. Ani Jelení loučka (1 205 m) za údolím Bílého potoka by neměla valného významu.

Původní plán bere za své. Navrhuji proto: "A co se tak vrátit na Medvědí louku a posbírat nějaké ty včerejší hřiby?" Na Rejvíz to sice máme asi 12 kilometrů nejkratší cestou, ale ty hřiby včera… Ty byly! Aljošu nemusím nijak přesvědčovat, hříbkům neodolá. Vracíme se, trochu naokolo přes Solnou cestu, na místo činu. Já sbírám vlevo, ty vpravo. Jasně, mé hřiby jsou ty vpravo a tvé ty nalevo. A pouštíme se do sběru. Ne hledání, ale sběru. A že těch hříbků bylo! A k tomu rosou obalené pavučiny počínajícího babího léta. Krása.

Když byly naše houbařské vášně dostatečně ukojeny, tašky a batohy příliš ztěžkly, tak se vydáváme na zpáteční cestu. Po podobné trase, jakou jsme absolvovali včera. Cestou nám dokonce trochu sprchlo, ale než jsme došli na Rejvíz, opět vykouklo Slunce. A přestože se houby na Rejvíz hezky pronesly a ani původní turistický plán jsme nesplnili, byl to hezký výlet. Mělo to, jak by řekl Ivan Zajíček, náboj!

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.