Dolina Irik a jezero Syltran, Centrální Kavkaz a vysokohorská turistika v v NP Prielbrusie

Přes ledovcové plato Džikiugankez a dolinou Subaši k jezeru Syltran

Kavkaz… Téměř magické to slovo. Pro mnohé synonymum rozlehlosti, tajemna, nedostupna, pro některé životní touha, vášeň, naplnění. Kavkaz je ohromný a ohromující zároveň. Je tak rozlehlý, že si nedovolím tvrdit, že jsem ho poznal, pouze lehce ochutnal. Respekt je na místě.

Hlavní kavkazské pásmo (Velký Kavkaz) se táhne v délce asi 1 200 km mezi Černým a Kaspickým mořem a rozpíná se na ploše okolo 190 tisíc km². Zasahuje přitom do území několika států - Gruzie, Ázerbájdžánu a Ruské federace s množstvím autonomních republik. Řada jeho vrcholů přesahuje pětitisícovou hranici a nad čtyři tisíce se jich tyčí více než dvě sta. Nejvyšším vrcholem Kavkazu je vyhaslý vulkán Elbrus (5 642 m).

Čtěte také: Archyz neznámý, Archyz horolezecký. Cesta do zapomenuté kavkazské…

Do ruského města Minerální Vody přilétáme nad ránem a po vypsání imigrační karty se rychle dostáváme přes pasovou a celní kontrolu. Ihned za bránou letištní haly se na nás sesypou hordy taxikářů, nabízející odvoz až pod Elbrus. To prozatím ale nemáme v plánu. Odcházíme pěšky z letiště a taxikáři nechápavě kroutí hlavou. Náš plán ulehnout na nějakém klidném koutku za městem se však záhy zbortí jako domeček s karet.

Ujdeme tak sotva kilometr, když nás u křižovatky před dálnicí dojíždí policejní auto. Prý co že tu tak v noci děláme a proč nejedeme taxíkem. Vysvětluji, že už máme transport domluven a tvrdím, že se chceme pouze dostat do Minerálních Vod.

Okolo jedoucí taxík vytuší příležitost a policista s ním ihned domlouvá odvoz. Trochu nechtěně se tedy soukáme do auta, řidič ledabyle láduje naše krosny do kufru, který posléze nejde ani zavřít a odváží nás do města. Jelikož ale máme ještě spoustu času, než nám otevřou obchody, zalézáme za nejbližší hypermarket, kde na karimatkách podřimujeme.

Po pár hodinkách bezvýznamného spánku hypermarket konečně otevírá a my se natěšeně vydáváme do víru nákupních orgií. Chci si na dvouhodinovou cestu koupit do auta pivko. Dívčina na pokladně mi ho ale odmítá prodat. Ptám se jí proč, zase tak hrozně po probdělé noci snad nevypadám, myslím si v duchu. Pán v řadě za mnou se začne usmívat a slečna mi vysvětluje, že není ještě 10 hodin, a že do té doby je prodej alkoholu zakázán. Inu, v Rusku asi ví, co dělají.

Dohodnutý transport do vesnice Elbrus přijíždí na čas. O půl desáté opouštíme útroby hypermarketu s napráskanými igelitkami a po krátké konverzaci s řidičem se konečně vydáváme vstříc ruskému národnímu parku Prielbrusie. Cestou začíná pršet, náš šofér se ale činí. Bystře míjí protijedoucí vozy při předjíždění, policejní hlídky na křižovatkách a v četných zatáčkách údolí řeky Baksan i po cestě se volně potulující kravky. Za řidičovy zvednuté levice projíždíme bez problému i vojenským checkpointem s kalašnikovy ověnčenými vojáky a kulometem zdobeným obrněným transportérem.

Kolem poledne přijíždíme do dnešního cíle, táboru Saklya ve vesnici Elbrus. Areál táboru a stejnojmenného hotelu je rozprostřen na konci vesnice v rozlehlém borovém háji. Rychle se s pomocí piva adaptujeme a domlouváme nocleh v kempu za hotelem.

Ráno se probouzíme před sedmou a nesměle opouštíme teplo vyhřátých spacáků. Po snídani začínáme balit věci, ty nepotřebné ukládáme do úschovny a kolem půl deváté vyrážíme směrem k vesnici Elbrus. Čeká nás třídenní aklimatizační trek údolím Irik přes sedlo Irikčat, ledovcové plato Džikiugankez a dolinou Subaši k jezeru Syltran.

Zhruba v polovině vesnice odbočujeme směrem k ústí doliny Irik a kamenitou stezkou stáčící se kolem posledních chalup, šplháme serpentinami vzhůru do řekou rozervaného údolí. Stoupání je na ranní protažení docela výživné, lepší rozcvičku si snad ani nemůžeme přát. Po chvíli se doplazíme na levý břeh hluboké rokliny, ze které se naskýtá pěkný výhled na celou vesnici a na druhé straně údolí Baksan, část hraničního hřebene s Gruzií.

Stezka se vzápětí začíná rozvětvovat na několik cestiček. My si vybíráme samozřejmě tu špatnou, a co nevidět končíme u půdního sesuvu. Škrábeme se vytrvale svahem a před námi se z lesa začínají vynořovat takzvané zemní pyramidy, jehlanovité útvary vytvořené dešťovou erozí méně zpevněných usazených hornin. Za pyramidami se terén náhle srovnává a pěšina dále vede již pohodlně v příjemném stínu borového háje. Šlape se nám skvěle, nálada je výborná.

Na mýtině nad pasteveckou salaší chvíli odpočíváme. Údolí se čím dál více zařezává do mohutných hor Kavkazu a tato scenérie se mi nevratně vrývá do paměti. Mé nadšení ale v tu chvíli trochu krotí bouřkový mrak, vykukujíc na nás zpoza skalnaté hradby hor. Začíná pršet. Schováváme se do lesíku na břehu řeky, kde zalezlí pod ponči přečkáváme bouřku. U soutoku říček Irik a Irikčat opět nabíráme výškové metry. Stoupáme do visutého zeleného údolí Irikčat.

Rozlehlé travnaté dno doliny okupuje početné stádo ovcí. Po naší pravici se k nebi pyšně tyčí vrcholy Irikčat a Pik Sovětský Vojín, v dáli před námi se opatrně rýsuje zaledněné sedlo Irikčat. Opět drobně prší. Rychle postupujeme proti proudu říčky, občas přeskakujeme její menší přítoky. Šlapeme docela v předstihu, proto plánované tábořiště na konci údolí pouze mineme a vydáváme se dál k ledovci. Před námi je závěrečné stoupání. Mužíci nás spolehlivě provádějí kamenným labyrintem a na finále zdoláváme první sněhový splaz.

Tábor zakládáme na travnatém břehu říčky. Po večeři se rychle smívá a ochlazuje, brzy zalézáme do spacáků. O půlnoci mne budí bouřka. Blesky prosvěcují stan a proudy deště bubnují do plachty. Déšť postupně přechází ve sněžení a já opět upadám do spánku.

Ve tři ráno jsem vzhůru znovu. Konstrukce stanu je prohnutá, plachta mi leží na tváři a dusí mě. Má návětrná strana stanu se zmítá pod náporem sněhové vánice. Odtlačím sníh z plachty a snažím se přidržovat třesoucí se konstrukci stanu. Přemýšlím, jestli mám jít ven zkontrolovat jeho ukotvení. Nechce se mi do toho běsu. Roztahuji své trekové hole a podepírám plachtu v neinkriminovanějších bodech. Funguje to. Konečně usínám.

Ráno nás budí nádherný východ slunce. Naše radost však nemá dlouhého trvání. Stihneme tak akorát posnídat, vysušit stan a sbalit se. S prvními kroky směřující k sedlu se zvedá vítr a začínají padat první kapky deště. Ten naštěstí netrvá dlouho. Jak stoupáme výš, déšť přechází ve slabé sněžení, zato vítr prudce zesiluje.

Ledovec obcházíme po jeho pravé straně. Chodníček vedoucí přes sněhový splaz, se ale náhle ztrácí pod novou vrstvou sněhu. Nasazujeme si návleky a postupně se střídáme v prošlapávání stopy. Konečný výstup do sedla probíhá zřetelnou stezkou v suťovisku za výrazné podpory větru v zádech.

Jsme v sedle. Pod námi se rozprostírá široká pláň ledovcového plata Džikiugankez. Za příznivého počasí lze ze sedla spatřit i východní vrchol Elbrusu, my jsme víceméně rádi za to plato. Po krátké pauze v závětří kamenného bivaku se navazujeme na lano a klesáme na ledovec. Sestup je to krátký a zábavný. Pod nově napadaným sněhem téměř ihned ztrácíme stopu, nezbývá nic jiného, než jít svou vlastní cestou.

Po plochém dnu plata pokračujeme obdobným způsobem směrem k sedlu Čatkara. Následující výstup do sedla je sice krátký, ale docela prudký a napadaný sníh v suťové stěně na mě působí až "lavinoidně". Držíme se podél levého okraje sněhového splazu a nemít mačky a cepín bylo by to určitě zajímavé.

V sedle sundáváme výstroj a chvíli odpočíváme. Opět je to tady jako na větrné hůrce, vzduchem poletuje drobný sníh. Proto dlouho nevysedáváme a dáváme se na sestup do doliny Subaši.

Zpočátku kloužeme po sněžných polích, občas se ukáže suťovisko a místy dokonce i stezka značená mužíky, ztrácející se vzápětí znovu pod sněhem. Vytrvale klesáme dolinou a s posledním sněhovým splazem se na dně údolí rodí říčka Subaši, která s každým následujícím z četných přítoků stékajících z okolních hřebenů hor rychle nabírá na síle.

Sníh doposud poletující vzduchem se proměňuje v déšť, burcujíc nás posléze k dalšímu výkonu. Rychlým postupem se tak hrneme vstříc soutoku řek Subaši a Mkjara v horní části údolí Kyrtyk, kde plánujeme tábor pro tento den. Po dlouhých kilometrech nám k závěru dne posvítí dokonce i sluníčko, a tak nám téměř nevadí, že jediné vhodné místo pro táboření musíme sdílet se stádem býků.

I když v noci již tradičně prší, ráno nás ze stanu tahá slunce. Po snídani balíme tábor a vydáváme se proti dravému proudu řeky Mkjara. Tu musíme překonat v místě, kde se rozčleňuje na několik menších potoků. Ve snaze dostat se na druhou stranu údolí suchou nohou, skáčeme různě po kamenech a ze břehu na břeh.

Zdárně překonáváme tuto atrakci a pomalu šlapeme vzhůru, k visuté dolině říčky Mukal. Cestou dobíráme čistou vodu, které bylo mezi býky u řeky poskromnu. Za nedlouho se ocitáme na prahu doliny, kde podél břehu divoké bystřiny svižně vykračujeme k vzdálenému sedlu Syltran.

Asi v polovině údolí nás však v rychlém postupu zastavuje vydatný levostranný přítok stékající ze zasněženého horského hřebene. Vypadá to, že tentokráte už tak jednoduše neprojdeme. Po chvíli hledání průchodné cesty to vzdáváme, boty jdou dolů a jde se brodit. Ledová voda nás jako žiletky řeže do nohou a z ranní apatie dokonale probírá ty, co ještě zcela neprocitli. Na druhý břeh se bez větší psychické újmy dostáváme v plném počtu.

Sedlo Syltran (3 441 m) vypadá z úpatí na konci doliny docela nevinně a blízko. Myslíme si to, ještě když při chvilce na tatranku zvažujeme výstupovou trasu po sněžném poli. Zdání klame. Možná tím, že je po celou dobu výstupu horizont sedla na dohled, zdá se být cesta do něj nekonečná.

Nahoře jsme ale za naši námahu odměněni nádhernými výhledy na honosné štíty vrcholů Irikčat, Subaši a Čatkara, za kterými lze v dáli vytušit východní svah Elbrusu. Přecházíme přes rozlehlé, ploché sedlo a na jižní straně nás čeká pohled ještě pohádkovější, překrásné ledovcové jezero Syltran. Nadšeně klesáme k plesu, u kterého chvíli relaxujeme a fotíme se.

Klid a ticho plné pohody narušuje pouze zvuk tekoucí vody, divoké pobřeží, barevné květiny v trhlinách skal, ledovce plovoucí na hladině a blízkost zasněžených vrcholků hor, dávají tomuto místu mocné kouzlo. Ne vše ale vypadá tak růžově, jak se na první pohled zdá. Krátká procházka po břehu jezera odkrývá stopy návštěvníků, kteří až přespříliš věří v samočistící schopnost přírody. Bohužel, i takoví "milovníci hor" se najdou.

Říčka vytékající z lůna jezera mizí v hlubokém kaňonu a my se spolu s ní dlouhým, několika hodinovým sestupem pozvolna propadáme na dno baksanského údolí, až do vesnice Věrchnyj Baksan. Na hlavní silnici za mostem přes řeku chvíli stopujeme a navečer si již užíváme výdobytků civilizace v našem domácím kempu Saklya.

Kouzelnou krajinou horských samot, túra hřebeny Javorníků…

Javorníky, Beskydy, Hostýnské vrchy. Krajina utvářená po staletí lidskou rukou. Rozlehlé lesy střídané…

Dvoudenní túra Hostýnskými vrchy s bivakem pod…

Dvoudenní přechod západní částí Hostýnských vrchů sice nepatří do kategorie himalájských výkonů, přesto jako…

Engadinské třítisícovky počtvrté (2), tentokráte s…

O cestě až na toto sedlo a sestup do údolí Val Bregaglia, o čemž jsme původně tak trochu uvažovali…

Jezerní hory Retezat: Túra na Virful Bucura za výhledy…

Retezat patří k nejkrásnějším pohořím v Jižních Karpatech. Hřeben Retezatu se táhne jako nepřekonatelná…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.