Svanetie, trek pod Ušbou v kavkazské divočině po výstupu na pětitisícový Kazbek

Trek pod Ušbou v bývalé kavkazské divočině

Po výstupu na Kazbek byla další naplánovanou zastávkou na naší cestě po Gruzii Svanetie. Oblast zdánlivě odříznutá od civilizace téměř pětihodinovou cestou od nejbližšího většího města.

Doprava sem je celkem snadná, ovšem poněkud zdlouhavá. Z Tbilisi každý večer vyráží noční vlak. Ve frontách na jízdenky je ale třeba obrnit se trpělivostí. Po dvouhodinovém čekání na jízdenku nás odkázali na jinou pokladnu, což věru nepotěší.

Kromě trpělivosti je proto dobré se na nádraží dostavit s dostatečným předstihem před odjezdem vlaku. Zakoupení jízdenek zapíjíme několika točenými pivy v klimatizované hale zrekonstruovaného tbiliského nádraží. Dostatečná satisfakce a navíc příjemné krácení času při čekání na vlak.

Kazbek - pětitisícovka s provozem jako na pražské magistrále
Z Šatili do Džuty, treking v Gruzii; Treking s Tilakem
Kavkaz - Reportáž psaná na Kavkaze I

Směr Mestie

Jízdenka do Zugdidi, ehm, "první třídou" vychází na 100 Kč. V Zugdidi na nádraží už se další cesta řeší sama - obklopeni řidiči taxíků a maršrutek vybíráme pro nás nejvýhodnější cenu a již směřujeme fordem transitem, nejběžnější maršrutkou - zmenšenou obdobou autobusu, vzhůru, nekonečně se klikatící silnicí, směrem do svanetské minimetropole Mestie.

Tato cesta byla dříve proslulá svým nebezpečím, jednak díky exponovanosti některých svahů, po kterých vede a také pro loupežná přepadení, jež zde nebyla žádnou výjimkou. Dnes však vláda, z důvodu komercionalizace oblasti, zlodějům utnula tipec a téměř všude jsou svodidla, takže nebezpečí pádu do kaňonu je téměř nulové.

Připraveni na avizovanou divočinu dorážíme do vzkvétajícího městečka plného turistů, nově postavených a dalších rostoucích hotelů a dostáváme se do obklíčení nelítostných a neodbytných babek dohazovaček. "Dů jů hev adréés? Jést u vás adréés?", ozývá se ze všech stran neuvěřitelně protáhlým jazykem a marně se snažíme vysvětlit, že ubytování nepotřebujeme, jelikož se chystáme do hor pod stan.

Vzhůru do hor

Značně rozčarovaným se nám daří vymanit z jejich spárů až po několika minutách. Po nakoupení zásob a doplnění vody se pomalu vydáváme nejistým směrem (vždy se však lze doptat) vzhůru do hor. Bohužel netrvá dlouho a už nás zkrápí první déšť, v jehož víru se táhne i celý trek. Pokaždé, když alespoň trochu ustává, vyrážíme dále. Zlověstné hřmění znějící z hor nás však nutí rozdělat stany dříve, než bylo původně zamýšleno. A dobře děláme.

Ráno, po propršené noci, vypadá, že nejhorší je za námi. Obloha vymetená, teplota příjemná. Pokračujeme vzhůru a zastavujeme se až na vyhlídce vysoko nad Mestií. Ohromeni sledujeme kterak z údolí téměř nehybně, pouze držíce se vzestupných vzdušných proudů, stoupají dva dravci úctyhodných rozměrů. Rozhodně největší okřídlený tvor, jakého jsme kdy viděli. Po opsání několika pravidelných kružnic přímo před námi, mizí do neznáma. Jak doma později zjišťuji, jednalo se o orlosupa bradatého, jednoho z největších dravých ptáků a zástupců třídy Aves vůbec - rozpětí křídel až 3 m.

Potěšeni tímto nečekaným setkáním postupujeme po opravdu sporadicky značené cestě. To už ovšem nebe znovu začínají zahalovat mraky vydatně nasáklé deštěm. Raději nic nepokoušíme a schováváme se do bezpečí a sucha stanů. Opět se vyplácí.

Ušba v plné kráse

Pomalu to začíná vypadat, že se počasí opakuje - dopoledne slunečno, odpoledne zataženo, déšť. Večer se na chvíli vyjasňuje a Ušba (4 710 m) se nám konečně ukazuje v celé své kráse. Ne však na dlouho a bohužel poprvé i naposled. I tak je ale pohled úchvatný - rozeklaný špičatý dvojvrchol v paprscích posledního slunce. Začínají nás obestupovat všudypřítomní pasoucí se býci, zjevně na ně působíme jako zajímavá atrakce. Trvá značnou dobu, než se nám je daří rozehnat.

Přetahovaná s býkem o tričko, které se sušilo na šňůře stanu - tak začíná další den. Značně natrávené, děravé a vytažené minimálně z druhého býkova žaludku, ale získali jsme ho zpět. Jdeme pouze k nedalekým jezerům, kde provádíme nezbytnou očistu, velké prádlo a v neposlední řadě také nezbytný odpočinek.

Toho dne se k nám připojuje "Guláš", horský zdivočelý pes, jehož žebra prosvítají i přes dlouhou srst. Ořech, kříženec ovčáka s čímsi neznámým. Přízvisko dostal ve chvíli, kdy si naše žaludky říkaly o naplnění. Za kolečko salámu se stává naším věrným společníkem po zbytek treku.

Traverz do sedla a bouřka

Ráno se vydáváme neznačeným traverzem směrem na Guli pass, sedlo na druhé straně širokého údolí, odkud by měl být nejhezčí výhled na Ušbu. Počasí je prozatím na naší straně, ale jak bývá zvykem po poledni se vše obrací. Traverzování nezpevněným terénem a občas i po menších firnových polích není zrovna nejpohodlnější a proto postupujeme pomalu. Ale panoramata směrem do údolí, která se nám nabízejí nás ani k žádnému spěchu nenutí, co chvíli se zastavujeme a kocháme. Guláš věrně běží s námi. Než dorážíme do sedla, obloha je kompletně zatažená a Ušba se s námi již definitivně rozloučila.

Po občerstvení začíná poprchávat a hřmět a proto se rychle pouštíme do budování. Překvapeně si navzájem prohlížíme naježené vlasy - elektrický náboj ve vzduchu. V tu chvíli nás zasahuje výboj s přehledem několikanásobně překonávající sílu např. elektrického ohradníku, avšak stále slabý, aby ublížil. Rychle do stanů, které by, jakožto jednoduché Faradayovy klece, měly fungovat jako dostatečná ochrana před bouřkou. Blesky naštěstí byly typu tzv. "mínus mínus", tedy pouze mezi mraky, jinak vše mohlo dopadnout hůř.

Stejný déšť nás probouzí a nezdá se, že by měl ustat. Neustává. Po desítkách minut čekání a rozmýšlení se rozhodujeme pro okamžitý sestup ze zhruba třítisícového sedla. Psí kolega, jenž celou noc moknul před stany, nám dokonale vyčistil ešusy a jakoby věděl kudy, vede nás rychle klesající stezkou do údolí k městečku Bagvdanari.

Celý trek by se za přívětivějšího počasí dal zvládnout za dva dny. I přes nepromokavé oblečení, dorážíme dolů po několika hodinách provlhlí a znechucení neustálým lijákem. Odmítáme pochodovat dále, loučíme se s Gulášem a necháváme se nejlevnějším vozítkem dopravit zpět do Mestie.

Zde až do večera prosycháme v příjemné hospůdce a obšťastňujeme naše scvrklé žaludky nejedním půllitrem točeného piva. Za okny prochází jeden turista za druhým a výjimkou nejsou ani plné mikrobusy důchodců na komerčních zájezdech přijíždějící do zdejších hotelů. Divočina už dávno není tak divokou jak asi kdysi bývala.

K naší radosti dostáváme na večer pozvání od místního starousedlíka. Máme v klidu dopít a přijít k němu. Hovoří plynulou angličtinou, za níž by se nemusel stydět nikdo z nás. Mimo jiné nám slovy: "The weather is repeating itself." Potvrzuje naši domněnku, že počasí se to opravdu opakuje a je nevyzpytatelné. Pohostí nás několika panáky a dalším pivem, zařizuje na ráno odvoz a nechává nás zadarmo přespat na zemi v prázdném chátrajícím stavení na svém pozemku.

Ve Svanetii je nespočet možností kam vyrazit. Jeden příklad za všechny je Ušguli, nejvyšší trvale osídlená vesnička celého Kavkazu (kolem 3 000 m n.m.), kde lidé žijí prakticky bez spojení s civilizací, ležící přímo pod nejvyšší horou Gruzie Šchara (5 057 m n.m.). Ač jsme zde původně chtěli strávit podstatně více času, počasí nás odradilo a tak se vydáváme vstříc dalším oblastem Gruzie, tentokrát již do opravdové a turisty téměř nepolíbené divočiny…

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.