Dálkový přechod ve směru Hřensko a Sněžka, skvělý trek v České republice

Trek z nejnižšího na nejvyšší místo České republiky (2)

Větší zastávku děláme v městečku Kurort Oybin. Moc pěkně jsme se v tomto lázeňském městečku vyjímáme! Všichni vyšňoření jak na kolonádu, my zpocení, smradlaví, s velkýma batohama. Ceny jsou značně nad naše možnosti, i tak se ale nějak zvládáme najíst a zbude nám i na radlera - do plastového kelímku, vypitého na trávě krásného lázeňského parku, kolem sebe rozložené navlhlé věci aby uschly. No musí na nás být parádní pohled.

Na návštěvu hradu Oybin nám nezbývá energie, čas, ani eura. Ale vypadá teda moc pěkně, tyčí se nad městem na majestátní skále, po které dokonce lezou i nějací horolezci (předpokládám ale, že tam vede i nějaká snazší cesta). Pokud se v těchto končinách ještě někdy ocitnu, na prohlídku určitě zajdu.

Pod Loupežnickým vrchem jsme přecházíme zpět do ČR. Noc se rozhodneme strávit na pokosené louce nad obcí Horní sedlo, lidi z nedalekého domku pohostíme naší slivovicí, takže s námi nemají nejmenší problém. Leháme si tak, abychom měli výhled na západ Slunce (to když otočíme ve spacáku hlavu vlevo) i na východ Slunce (když otočíme hlavu vpravo). Jsem tak mrtvá, že zaspím i divočáky, kteří podle kluků řádí na kraji lesa za našimi hlavami.

• trasa; 20 km, ^ 830 m

5. den

Hned od rána je jasné, že to bude horký den. A náročný, ne úplně krátký a ne úplně bez kopců. Krásnou zastávku máme na Bílých kamenech, což je skupina pískovcových, zvláštně zbarvených skal, na kraji lesa, u obce Jitrava. Do některých jsou vytesány schůdky a dá se jít poměrně pohodlně nahoru a pokochat se pohledem na zelené louky Lužických hor.

Dáváme nečekaně dobrou polívku na benzínce a procházíme obcí Jítrava, kterou dodnes považuji za jednu z nejhezčích obcí, které jsem kdy viděla a čas od času se podívám, zda se tam neprodává třeba nějaká chalupa. Neprodává.

A pak už směrem na Ještěd. Cesta je to dlouhá! Něco zajímavého si slibujeme od vrcholu Malý Ještěd (nic tam nebylo), rozptýlí nás až skalní útvar Dámské kameny, nicméně výhled z nich nečekejte.

Stoupání na Ještěd je namáhavé. Je strašné vedro, v nohách už máme spoustu kilometrů, na zádech těžké batohy a ta stavba nahoře se přibližuje tak děsně pomalu… Konečně jsme na silnici vedoucí na vrchol! Tady je opravdu spousta lidí, aut, cyklistů. Však výhledy už odtud stojí za to. Posledních pár set metrů dáváme s Radimem jako běžecký závod. Konečně jsme na plošině nahoře a můžeme se kochat výhledy, jako už téměř tradičně na to, kde jsme už byli a kam ještě půjdeme. Tady se loučíme s Radimem (pracovní povinnosti nebo co), a dál pokračujeme jen ve dvou.

Dál pokračujeme jenom ve dvou. Sestup z Ještědu po modré do Liberce se mi zdá snad ještě horší než výstup. V Horním Hanychově sedáme na tramvaj a do centra pokračujeme takto. Nakoupíme, ubytujeme se v HOTELU (!!!!), na večeři jdeme na pizzu a pak se ještě zmůžeme na krátkou prohlídku Liberce po setmění. Nasvícená liberecká novorenesanční radnice je nezapomenutelná, stejně jako valdštejnské domky s hrázděnými štíty prakticky v centru města.

• trasa; 25 km, ^ 1 240 m

6. den

Budíme se jako do jiného světa, ve kterém ocelově šedá obloha a slibuje déšť. Míříme na vlak, kterým se přesouváme do Bílého Potoka. Při stoupání na Hubertku začne poprchat, nám došly data a tak nevíme, zda bude lepší čekat nebo jít dál, nakonec se jen krátce občerstvíme.

Během výstupu na Smrk začne být opravdu pěkně hnusně a já jsem na této nejvyšší hoře Jizerek ráda, že vůbec vidím tu rozhlednu, která nahoře stojí. Ve spodní části rozhledny vytahujeme snad všechno teplé oblečení, které máme, vždyť teploměr ukazuje pouhopouhých 5 °C! (a to je srpen!) Potkáváme tatínka s holčičkou, kteří jsou na víkendovém přechodu. Vytahujeme vařič (na čaj pro holčičku, i pro nás) a slivovici (pro nás a pro tatínka). Loučíme se a obezřetně scházíme po dřevěném "nebeském žebříku" dolů.

Mé milované Jizerky procházím v botách, do kterých mi nateklo horem i spodem a v pláštěnce, kterou na Pytláckých kamenech rozervu. Doufám, že dál už nebude pršet. Na Jizerce se jdeme schovat před lijákem a zahřát polívkou i jídlem. Zastávka se pěkně protáhne a my nevíme, kam bude v našich silách dojít. Pokračujeme podél Jizery českou stranou, takže řeku za vzrostlými stromy téměř nevidíme (jak jsem zjistila v roce 2018, polskou stranou také vede červená, prakticky souběžně s tou českou, je možná o něco delší, ale Jizera je daleko přístupnější a dá se v ní i pohodlně vykoupat).

Přicházíme k osadě Mýtiny, což je vlastně součást Harrachova. No, osadě… žádná hospoda, kam by zmrzlý turista zalezl. Všude krásný zelený golfový trávníček, který láká k posezení či poležení - jen kdyby nebyl tak promáčený vodou. Procházíme široké daleké okolí a hledáme, kde strávit noc. Přístřešky, zaznačené na mapě, se nám vůbec nelíbí. Nakonec počkáme na odjezd posledního vlaku a utáboříme se pod střechou přímo na železničním nástupišti a prakticky to tam celé obsadíme, mezi sloupy natáhneme šňůry a sušíme prádlo.

• trasa; 28 km, ^ 1 140 m

7. den

Plán sbalit se a vypadnout před odjezdem prvního vlaku tak nějak úplně nevyšel. Pro zalepené oči ani nemůžu říct, jestli se na nás třeba někdo škaredě nekoukal, každopádně nám nikdo nic neřekl. Ráno počasí není o nic lepší než včera. Vydávat se na hřebeny Krkonoš v tomto nejistém počasí se nám vůbec nechce, a tak dobrý půlden trávíme v Harrachově, kde zmrzlý Radim doplní svůj šatník o jednu teplou mikinu.

Po poledni se trochu vyčasí a my se rozhodneme to risknout. Díky počasí není u Mumlavských vodopádů takový nával, jaký by se na této přírodní "atrakci" dal čekat. Na kluzkých kamenech je potřeba postupovat obezřetně.

U Krakonošovy snídaně kontrolujeme předpověď počasí, zpoza mraků začíná pomalu vykukovat sluníčko a tak pokračujeme nahoru. Na rozcestí U čtyř pánů objevíme přístřešek, který předčí naše očekávání. Na zakempení je ale ještě brzo, pokračujeme tedy na Labskou boudu, která za mlhou či mrakem není téměř vidět. Když se konečně vyloupne a já ji poprvé uvidím, poklesne mi brada a mé stavařsko-estetické srdce se málem zastaví. Takovou… stavbu jsem teda v národním parku nečekala. Je to věc názoru a osobního vkusu, uznávám. Radši jdu rychle dovnitř, na teplou polévku a čaj. Vše s patřičnou vysokohorskou přirážkou.

Poměrně brzy se vracíme na rozcestí do přístřešku, trochu se bojíme, aby nám ho někdo neobsadil. Jsou v něm dokonce i postele! Prostě parádní nocleh se vším všudy!

• trasa; 14 km, ^ 800 m

8. den

Dnes je den D! Den, kdy máme dosáhnout vrcholu našeho putování. Tedy Sněžky. Přes pramen Labe se dostáváme na krkonošský hřeben, který vede prakticky celou dobu po hranicích s Polskem. Cesta to vůbec není nudná! Fascinuje mě, jak na polské straně kopce padají prudce dolů. Některé výhledy jsou dech beroucí, třeba ten u Sněžných jam, s trochou představivosti člověk úplně vidí, jak si kdysi dávno ledovec razil cestu do údolí. Na hřebeni se nachází i několik výrazných skalních útvarů, např. Mužské a Dívčí kameny. Poblíž bývalé Petrovy boudy probíhá čilý stavební ruch a dnes tam už dost možná stojí nějaký hotýlek, restaurace, či něco podobného.

My se najíme na Moravské boudě, příjemné posezení, milá obsluha a dobré jídlo. Z hřebene je to jen maličká zacházka. Po návratu na hřeben nás záhy čekají vyhlídky na dvě ledovcová na polské straně: Wielki a Maly Staw.

Zastavujeme se i na Luční boudě a dáváme si jejich pivo Paroháč z nejvýše položeného pivovaru v ČR. Z okna se kocháme pohledem na Sněžku. Venku sice svítí slunce, ale žádné teplo není. Na vrchol je to co by kamenem dohodil. My máme v plánu přečkat tam noc, takže se nám nahoře nechce moc zdržovat dokud je tam hromada lidí.

Na Sněžku přicházíme ve chvíli, kdy je tam téměř liduprázdno. Teda kromě asi 2 či 3 dělníků (?), kteří kutí něco nahoře na poštovně. Nevšímáme si jich, oni nás taky ne. Ideální stav. Fouká pekelně. Ani se nám nechce moc koukat na tmavnoucí krajinu. Pro nocování volíme místo co nejméně vystavené větru, leháme prakticky téměř na cestu a tulíme se nejen k sobě navzájem, ale i k budově lanovky.

Projde kolem nás posledních pár lidí, my už oba zalezlí ve spacáku (kompletně oblečení) a koukají nám jenom nosy. Slivovice na zahřátí pomalu dochází a hlavně moc nefunguje! Moc nespíme, prakticky vůbec. Když už se mi konečně podaří usnout, vzbudí mě hukot lanovky, dělníci konečně skončili a odjíždějí dolů.

• trasa; 22 km; ^ 1 340 m

9. den

Když se mi podaří usnout podruhé, budí mě lidé směřující nahoru na východ slunce. Nemám sílu vylézt ze spacáku. Radim do mě šťouchá a říká, že tohle, ten východ Slunce, to je přece cíl naší výpravy, proto jsme sem šli a na to jsme se celou dobu těšili. Sluníčko se schovávalo za mrakem a oparem, ale nakonec na nás, celé krvavé, vykouklo. A stálo to za to!

Jen se trochu rozední, balíme se a odcházíme. Je nám pekelná zima. Radim vytahuje přenosný teploměrek. 0 °C. K tomu ledový vítr. Až někde u Jelení boudy se nám podaří se zahřát.

Scházíme přes Pomezní boudy dolů, v Horních Albeřicích se stavujeme na jídlo a pokračujeme dál. Máme najitý spoj z Horního Maršova. Víme, že naše putování pomalu končí a tak si ještě užíváme posledních pohledů na Sněžku, na hřebeny Krkonoš i na louky s pasoucími se krávami.

• trasa; 25 km; ^ 850 m

Bylo to do jisté míry neskutečné putování. Putování, u kterého stačilo málo, a málem se neuskutečnilo. Bylo poměrně obtížné najít blázny, kteří by do toho v daném termínu šli se mnou. Nakonec se ale podařilo. Nevím jak kluci, ale já na to dodneška vzpomínám. Na všechny ty krásné věci, které jsme viděli a místa, která jsme navštívili. Co si však pamatuji nejvíc, to jsou ty krásné soumraky a o nic škaredější svítání, ty hodiny, kdy je svět okolo vás zbarven do úplně jiných odstínů, kdy příroda pomalu usíná, nebo se naopak probouzí.

Vydejte se taky. Nemusí to být z nějakého super atraktivního cíle do jiného obdobného, dá se jít odkudkoli kamkoli. Stačí mít otevřené oči a chtít se koukat kolem sebe. Určitě uvidíte spoustu krásného, co si budete pamatovat jako já do konce života.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.