Bieszczady a Bukovské vrchy, přechod pohoří na slovensko-polských hranicích

Poloniny Haliczska, Caryńska a Wetlińska, Wielka Rawka, Kremenec a Rabia skala - Bieszczady a Bukovské vrchy

Brzké ráno zastihlo výběrčí vstupného nepřipravené, a tak jsme to měli tentokrát grátis. Stoupali jsme po žluté značce lesem a kamenitá cesta nabírala výškové metry docela ostře. Po zhruba půlhodině jsme se vyhoupli do luk a hned se objevily dřevěné lavice a výhledy.

Za další půlhodinu jsme se vyštrachali až na hřeben s kótou 1 228 m n. m. a názvem Połonina Wetlińska - schronisko PTTK, což představovala poměrně velká kamenná chata, známá pod názvem Schronisko Puchatka. Už měli kupodivu otevřeno, a tak jsme nepohrdli občerstvením, a to včetně místně velmi rozšířené polévky żurek (žurek - obdoba podkrkonošského kysela).

Dále jsme pokračovali zhruba západním směrem po travnatém hřebeni a červené značce mířili na další metu - Osadzki Wierch. Kamenitý vršek byl opatřen rozcestníkem a výhledy do krajiny. Za sebou jsme měli pomalu mizející obrys turistické chaty a před sebou další dominantu Połoniny Wetlińske - kopec Smerek. Na jihu se táhlo údolí obce Wetlina a na severu bezejmenné kopečky pomalu padaly do rozlehlých polských rovin.

Čtěte také: Bieszczady - polské poloniny a Bukovské vrchy (2)

Połonina Wetlińska

Prosmýkli jsme se kolem skalnatého hřebínku a začali pomalu klesat do sedla Przełęcz M. Orlowicza Wyżna. Kopce v této části Połoniny Wetlińske nejsou jen travnaté, ale vyskytují se ojedinělé skupiny keřů a zakrslých stromů, které místy tvoří i souvislejší porost - ale na stín zapomeňte. Louky navíc nabízely nepřeberné množství nádherně kvetoucích rostlin, a to včetně těch největších perel, jako jsou např. lilie. To vždycky člověk zalituje, že té botanice nevěnoval ve svém marnotratném životě více času…

Ze sedla Przełęcz M. Orlowicza Wyżna jsme pokračovali výstupem na Smerek. Značně přibylo polských turistů všech věkových kategorií a v nastalém poledním pařáku to muselo být značně namáhavé zejména pro malé děti a taky pro několik jeptišek, které zdolávaly poloninské kotáry v předpisových hábitech jen s malou lahví vody v ruce.

Červená značka nevede přímo přes vrchol Smereku, a tak alespoň nejbližší místo vrcholu je opatřené, podobně jako na Tarnici, velkým kovovým křížem a dřevěnými lavicemi. Výhled je sice ze severní strany omezen, ale dnešní hřebenovou cestu směrem na východ jsme měli jako na dlani. A pochopitelně na jižní straně údolí Wetliny pod námi.

Šli jsme variantu 1 doporučeného itineráře, a tak jsme se vrátili do sedla Przełęcz M. Orlowicza Wyżna a začali klesat směr Wetlina po žluté značce, která nás nakonec vyplivla u samoobsluhy jen kousek od kempu. Tam jsme už zastihli naše nové mladé polské přátele ze včerejška, jak statečně doplňují tekutiny místním točeným pivem. Na některých bylo vidět, že se této činnosti pravděpodobně věnují už celičký den a bylo hned jasné, proč jsou v polských hospodách s tím "tvrdým" alkoholem takové obštrukce.

Čtvrtek - Úzkokolejná železnice "Bieszczadska kolejka lesna"

Je to taková fandovská atrakce podobná té naší z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice a byla by škoda se jí nesvézt, když už jsme tu. Než začneme se zážitky, něco suchopárného výkladu, abyste se v tom trochu orientovali. Celá trať funguje jako dvojúseková.

První úsek vede z obce Przyslup (Přislup) přes městečko Cisna do obce Majdan. Tam je krátká přestávka a vláček pokračuje dále na Balnicu, která leží až na slovensko-polské hranici. Po další asi půlhodinové přestávce se vláček zase vrací zpět přes Majdan do výchozí stanice Przyslup. Koleje sice vedou z Balnice až do Lupkowa, ale tato část tratě není v provozu. Jízdní řády lze najít celkem snadno na internetu.

Původně jsme měli naplánováno absolvovat povyražení úzkorozchodné železnice z Cisny s tím, že nějaký čas věnujeme i prohlídce městečka. Náš "osobní" autodopravce však varoval, že vláček bývá v sezónu docela narvaný a že bychom se tam i s bágly (pokračovali jsme potom na Slovensko) nemuseli vejít, zatímco z obce Majdan už někteří na Balnicu nepokračují, a tak by to tam mohlo být snazší.

Trochu nás mrzel ten výpadek kultury v Cisně, ale netřeba litovat. Nádražíčko v Majdanu nabízí docela dobrou kompenzaci. U historické nádražní budovy stojí různé historické lokomotivy a vagóny s roztodivným použitím včetně drezíny a pluhu na sníh.

V jedné z dalších budov je jakési muzeum, kde se nachází takovýchto roztodivných starobylých předmětů spojených s provozem úzkokolejky ještě daleko více, doplněných nadto o nějaké to historické povídání a dobové fotografie, bohužel všechno v polštině. Samozřejmě nechyběl stylový bufet v jednom z odstavených vagónků, kterých tam bylo povícero, a i mnohé další byly předělány na prodejní stánky - s domácím sýrem, chlebem a pečivem z nějaké místní pekárny a samozřejmě se suvenýry (tady se tomu říká "galerija").

Konečně dorazil vláček z Przyslupu a byl samozřejmě příslušně narvaný. Lidičkové však spořádaně vystoupili a drážní pikolíci zatím nikoho do vláčku nepustili. Odpojili lokomotivu, která se po chvíli vrátila se třemi dalšími vagónky, a zase to všechno připojili ke zbytku vláčku. Pak už byl povolen nástup, ale o nějaké tlačenici nemohla být ani řeč.

Celkem v klidu jsme nastoupili i s bágly a zaujali místa na dřevěných, ne příliš pohodlných lavicích. Vzhledem k tomu, že vagónky byly konstruovány bez oken, jen se střechou na sloupcích, předpokládalo se, že na těch lavicích toho během jízdy moc nenasedíme. Vláček se postupně naplnil, pikolíci zkontrolovali těsně před odjezdem řádné uzavření vagónových dveří, výpravčí pískl, zvedl plácačku a už se jelo!

Docela dlouho jsme se kodrcali podél nějaké asfaltky spojující osamělá stavení a zemědělské usedlosti. Asfaltka zatočila někam do neznáma, zatímco my jsme se ponořili do lesa a začali nabírat výškové metry. Vláček supěl v zatáčkách a kolébal se na nerovném kolejovém svršku. Zkušená obsluha lokomotivy velmi dobře věděla, kdy je nutné ubrat a kdy je možné koňské síly trochu popustit, a tak jsme celkem bezpečně zdolávali terén. V jednom místě se otevřela nevelká louka, trať se trochu narovnala a my jsme projížděli dvoukolejný úsek s prastarými výhybkami, který kdysi, když byla tato trať asi daleko více frekventovaná, sloužil k míjení se protijedoucích vlakových souprav.

Někde uprostřed lesů začala lokomotiva zničehožnic houkat a za chvíli jsme vjížděli do stanice Balnica. Ta nemá zdaleka tak honosné nádraží jako v Majdanu, z malé nádražní budovy je penzion a obchod, kde se dá koupit nějaké to občerstvení a základní sortiment trvanlivých potravin. Místo slouží i jako veřejné tábořiště.

Vykulili jsme se z vláčku spolu s ostatními cestujícími, pro nás však v této chvíli cesta železnicí skončila, stejně jako pro ty, co pojedou "na těžko" a zvolí si pěší putování po slovensko-polské hranici do obce Nová Sedlica. Vy ostatní se však po přestávce zase spořádaně vrátíte vláčkem do Majdanu. A ještě jedna poznámka: Pokud jste autem, lze pohodlně absolvovat prohlídku městečka Cisna i nádraží v Majdanu.

My jsme však měli v dalším plánu zhlédnout Lupkowský tunel a Dukelský průsmyk, což je zase na jiné vyprávění, ale protože jsme trasu Balnica - Nová Sedlica už kdysi šli (i když opačným směrem), dovolím si k doporučenému itineráři několik doplňujících poznámek.

Z Balnice na Ruské sedlo

Putování po červené pohraniční značce zahájíte "prameniskem rieky Udavy", což se projeví nenadálým zvýšením vlhkosti terénu. Častokrát budete přecházet hluboká, většinou rozmáčená koryta potůčků, jen řídce vybavená můstky, a to ještě pouze v jejich nejnižší části, takže dolů i nahoru povede kluzký svah. Kromě toho bude třeba obcházet i rozsáhlé mokřiny na cestě.

To potrvá až na rozcestí Košiarky. Pak se vyhoupnete na neoznačený vrch Černiny (929 m n. m.), kde mapa avizuje rozhledy do krajiny, ale skutečná situace je trochu jiná. Tam, kde byly rozhledy, tak jsme si nepřipadali jako na vrcholu kopce, a na vrcholech zas nebyly rozhledy.

I celý následující úsek cesty je lesem téměř bez výhledů, budete odměněni pouze příjemnou hřebenovkou, která pozvolně vystoupá na vrch Strop (1 011 m n. m.) a přes další vrchy Šípková (995 m n. m.) a Rypy (1 003 m n. m.) vás dovede až k závěrečnému sešupu na Ruské sedlo (802 m n. m.). Celá trasa zabere podle mapy 3:30 h, což je vzhledem k tomu, že vláček na Balnicu přijíždí ve 13:45 h, tak akorát, aby se to dalo do večera zvládnout a neflákali jste se.

Na Ruském sedle křižuje hranici zanedbaná asfaltečka z dnes už zrušené obce Ruské na slovenské straně do polské obce Roztoki Górne a v minulosti tu býval i turistický hraniční přechod. Veřejné tábořiště s útulnou a studánkou se nachází na odbočce jen kousek od hranice na slovenské straně. Pokud byste vyžadovali něco komfortnějšího, je možné sejít ještě cca 2 km po silnici do polské obce Roztoki Górne, hned na začátku je penzion, který funguje i jako veřejné tábořiště.

Pátek - Rabia Skala a útulňa pod Čierťažou

Ráno vás bude čekat - jak jinak, když jdete ze sedla - řádný výstup na vrch Kruhliak (1 101 m n. m.). Vzhledem k tomu, že kromě pohraniční červené značky, po které přes vrchol procházíte, k němu vedou ještě další dvě červené a jedna modrá značka z Polska, dá se předpokládat, že tam potkáte polské turisty.

Následuje neoznačený vrch Kurnikow Beskyd (1 037 m n. m.) a po necelé hodince se konečně dočkáte rozhledů na vrchu Pľaša (1 163 m n. m.). Po další čtvrthodince budete míjet krásnou roubenou studánku a další se nachází u patníku č. 20/15 trochu níže pod cestou.

Až na neoznačený vrch Ďurkovec (1 189 m n. m.) teď půjdete většinou po loukách s rozhledy jak na Połoninu Wetlińskou na polské straně, tak na kopečky Bukovských vrchů na Slovensku včetně obce Runina tulící se v malém údolíčku hned pod hřebenem. K obci vede zelená odbočka, která není dobře označená, a tak se špatně hledá i odbočka k další studánce kousek za ní.

Za vrcholem Ďurkovca se vrátíte opět do lesa a přes sedlo s polskou žlutou odbočkou se vyhoupnete na Rabiu Skalu (1 167 m n. m.). Tento kopec vykazuje nevídanou zajímavost, a to několik vrcholů různých jmen (Rabia Skala, Riaba Skala, Jarabá Skala), označených tu slovenským, tu polským rozcestníkem, jako by každý národ chtěl mít jenom ten svůj.

Jako první narazíte na slovenské straně na malou dřevěnou vyhlídkovou plošinu a je opravdu na co popatřit. V údolí vykukují slovenské vesničky a nad nimi se zdvíhá vnitrozemský hřeben Veľkého Bukovca. Na polské straně dohlédnete až na Połoninu Wetlińskou. A samozřejmě východním a západním směrem se táhne pohraniční hřeben Bukovských vrchů.

Minete žlutě značenou odbočku do Nové Sedlice, absolvujete těch několik "vrcholů" a začnete sešup do sedla před vrchem Čelo (1 159 m n. m.). Na polské straně se objeví i v mapě zaznačená útulna. "Sláva, střecha nad hlavou!", řeknete si, ale nutno říci, že o pořádné střeše asi máte jiné představy.

Chyba je v konstrukci - místo aby byla prkna na střeše pokládána vodorovně a to horní vždycky přesahovalo přes to spodní, tady je někdo pro zjednodušení si práce naskládal sice taky přes sebe, ale svisle, přičemž zajištění hřebenové spáry neřešil vůbec. Když jsme tam před léty spali, tak jsme alespoň tu ucpali tenkou folií, ale i tak tam za deště zatékalo.

Z vrcholu Čela je útulňa také vidět, kdybyste ji náhodou minuli (a potřebovali). Následuje Borsukov vrch (955 m n. m.), cesta se trochu rozšíří, v lese přibude starých, různě pokroucených a vykotlaných stromů a ubude výhledů.

Den zakončíte sešupem do Sedla pod Čierťažou, kde vás přivítá pěkná, docela zánovní útulna. "Správná" konstrukce střechy, uprostřed stůl, lavice kolem sloužící zároveň jako pryčny. Celkový dojem bude možná trochu zklamáním - alespoň nám to tak tehdy připadalo - všude se totiž válelo spoustu papírů, konzerv a PET lahví. Asi se to neobejde bez ráznému úklidu. Jo, a ještě jedna důležitá věc. Studánka je jen kousek v lese za útulnou.

Sobota - Nová Sedlica a domů

Ráno bude dobré si přivstat, vždyť autobus z Nové Sedlice odjíždí už v 11:45 h a před sebou máte tak dvě a půl hodiny čistého pochodu (bez bloudění). Vyběhnete na vrch Čierťaž (1 071 m n. m.) a odbočíte po zelené značce na Slovensko. Minete Lúky pod Príkrym a za stálého klesání dojdete na rozcestí Pod Príkrym - Poľana, kde máte obec Nová Sedlica už na dohled.

Nemusíte se plahočit až do centra obce, přes první most přejdete na druhou stranu Zbojského potoka, kde narazíte na červenou značku z Kremence. Konečná autobusu je ještě před hospodou (zde tedy "krčmou"), která se objeví po levé straně ulice.

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.