Stolické vrchy, hřebenovka pohoří na Slovensku; Rudohorský Karpattrek (6)

Stolické vrchy, hřebenovka: Přes Stolicu na Muránskou planinu

Po noci s plchy konečně začíná svítat. Balím batoh a čekám na východ sluníčka, abych nafotil vápencové homole vrcholů Veľký a Malý Radzim. Daří se mi to jen zčásti, neboť od západu se rychle nasouvá oblačnost, která nevěští nic dobrého.

Po pěkných loukách mířím vstříc Stolici. Míjím velké stádo ovcí a za výhledů na obce Vyšná Slaná a Rejdová sestupuji po prašné polní cestě do plochého sedla.

Po pravici mám velký posed. Nedá mi to a kouknu do něj. A do "prdel…". Že jsem včera nepopošel ještě pár metrů. Spal bych na posteli! Ano, posed má postel, matrace, pěkné výhledy a plchové tady asi nebudou domovem…

Na okraji lesa trhám nezbytné ostružiny, které se asi nepřejí. Další cesta vede lesem po sice široké, ale poměrně zarostlé lesní cestě. Až po sedlo Kilhov (854 m) to docela ujde, pak se však kvalita cesty znatelně zhoršuje a je nutno se prodírat v maliní a ostružiní. A ještě navíc poměrně strmě do kopce.

Čtěte také: Hřebeny Slovenského rudohoří na Velký Radzim, Rudohorský Karpattrek (5)

Opět škubu ostružiny a doufám, že se v okolí nepotuluje nějaký medvěd. Pro sichr beru do ruky pořádnou sukovici. Ne proto, abych s ní při případném setkání křápl medvěda po hlavě (což by nakonec stejně nepomohlo), ale abych tu a tam s ní klepl o pařez či o strom a dal pánovi zdejšího lesa o sobě s dostatečným předstihem vědět. Přece jen v těchto houštinách by mě medvěd nemusel včas zaregistrovat.

Nekonečná cesta na vrchol Stolice

Zeleně značená trasa není příliš chozená. Chodník je téměř neprošlapán a i směrové tabulky jsou staršího data (r. 1981) a vrostlé do statného buku. Po vysloveně spádnicovém chodníku se čtverám strmě vzhůru, abych se o více než sto výškových metrů výše dozvěděl na místě nazvaném Cudenisko - pastviny, kdy po pastvinách tady již dávno není ani vidu ani slechu, že jsem ve výšce 862 m. Přísahám, že to od sedla Kilhov bylo více než 8 metrů! Ne vždy je na značení ve Slovenském rudohoří spoleh…

Kolem vrcholu Príslop (1 161 m) nabírám výšku. Místy je to tady překážková dráha a průběh značky je nejasný. Naštěstí se mi daří držet chodníku a nekufrovat, byť se značka pár stovek metrů neukazuje. Přelézám další vývraty a snažím se držet chodníku.

V jednom místě značka prudce odbočuje vpravo a já narážím na strom, kde byl maco. Kůra stromu je rozdrápána, jak si maco značil své území. Takže tu sukovici jsem nebral zbytečně a ještě častěji poklepávám na kmeny stromů. Na rovných a přehledných úsecích toho ani není tolik zapotřebí, ale před houštinami určitě.

Konečně se dostávám na starou a zarostlou traverzovou cestu s občasnými výhledy. Hned se kráčí rychleji. Cesta mě přivádí na další rozcestí, které je rozježděné koly aut, lesáci se tady vydováděli. Sedlo Olochová jama (1 085 m) není dnes místem, kde bych chtěl bivakovat, byť se tady nachází polorozpadlá bouda. Obloha se zcela zatáhla a spadlo na mne pár kapek. Nevadí.

Nejvyšší hora Slovenského rudohoří

Obloha potemněla a světla je jako vpodvečer. Chtěl jsem fotit loučky na posledním úseku výstupu, ale světlo tomu příliš nepřeje. Nevadí, snad tady nejsem naposledy. Cesta stoupá povlovně (až na pár krátkých úseků), teplota je tak akorát na tahání se s těžkým batohem. Jen ty výhledy chybí. Konečně se objevuje podvrcholová louka, po levici je na okraji lesa vidět velký myslivecký posed.

Stejně jako posledně, nikde ani živáčka. Na Stolici jsem nikdy nikoho nepotkal. Zacházím za poslední záhyb lesa a již vidím kříž na vrcholu a slyším hlasy. Dokonce vidím lidi! Neuvěřitelné. A hned pořádnou skupinu! Turisté z Karviné a polskoslovenského okolí vyrazili na týdenní zájezd na Slovensko a na vrcholu Stolice (1 476 m, na rozcestníku 1 477 m), nejvyšší hory Stolických vrchů a vůbec celého Slovenského rudohoří, mi dělají společnost.

A ještě větší překvapení se dostavuje po chvíli když zjišťujeme, že se s části skupiny známe. Ne osobně (to by byla totální skleróza), ale z mailové korespondence. Svět je opravdu malý. Děláme společné foto, ještě chvíli debatíme a pak se loučíme za zpěvu goralské "hymny". Je čas návratu. Já ještě udělám pár snímků a vydávám se rovněž dolů.

Sestup do sedla Javorinka

Přes sedlo Harová (1 370 m) sestupuji po červené turistické značce (začátek tzv. Rudné magistrály) do Slánskeho sedla (1 234 m), kde je pěkné krmítko pro turisty. Docela se šikne, neboť se rozpršelo a déšť ne a ne ustat. Naopak se zdá, že teprve začíná pořádný chcalda. Dávám svačinu a čekám, zda-li si to svatý Petr přece jen nerozmyslí. Ne, nerozmyslel, takže ke slovu poprvé přichází goretex. Oblékám se do goráčovky, přes bágl přetahuji pytel a vydávám se v hustém dešti dolů.

Cesta je bez orientačních problémů, takže přes rozcestí Chata Janka (1 182 m), Severná lúka (1 178 m) a sedlo Šumicka priehybka (1 060 m) jsem brzy v sedle Javorinka (944 m, kousek od rozcestníku je pěkná bouda) a na hradské, která míří od Červené Skaly do Muráně. Po cestě se vydávám vlevo a po pár stovkách metrů opouštím cestu vydávajíc se do nitra Muránske planiny.

Vzhůru k chatě Zámok

Překračuji hranici Národního parku Muránska planina (byť od Stolice jsem se již pohyboval na území jeho ochranného pásma) a po nové, ale fádní asfaltce mířím na Velkou louku. Déšť ale neustává. Místy polevuje, takže se odvažuji vytáhnout foťák, ale umělecké snímky z toho nebudou. Z hor se začíná pařit, to je dobré znamení. Nejenže porostou houby, ale zejména to signalizuje změnu počasí.

Přes rozcestí Pod skalou (862 m) a Veľká lúka (905 m) se konečně dostávám na Velkou louku, kde se i v tomto psím počasí pasou koně známého houževnatého plemene muránského norika, jenž se využívá na práci v lese. Přecházím rozsáhlou louku, která se v době SNP stala povstaleckým polním letištěm (tehdy byly zasypány původní krasové jámy) a již jsem na rozcestí Veľká lúka - piesky (887 m), kde se nachází oficiální tábořiště. Tady konečně končí fádní asfaltka, kterou je nutné od sedla Javorinka přetrpět.

Protože prší, stan s sebou netahám a celkově je tábořiště vybaveno špatně (či spíše vůbec nevybaveno), mířím na chatu Zámok. Sice příliš nepočítám, že by bylo otevřeno, ale na otevřené verandě chaty je nocleh také dobrý. Chata Zámok (na rozcestníku je uvedeno Chata pod Muránskym hradom, 843 m) je opravdu zavřená. Nevadí.

Dobírám vodu z vydatného pramene pod chatou (kousek po červené a modré TZ směr Muráň), dávám skrovnou obědovečeři a studuji mapy na zítřejší den, kdy mám namířeno skrz celou planinu do sedla Zbojská. Zaléhám nezvykle brzy, ale v tomto počasí opravdu není co dělat. Je chladno, sychravo a celkově nevlídno, kdežto ve spacáku je brzy krásně teplo.

Kilometráž šesté etapy

• Pokračování článku

Další související články:

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.