Adjara - ruský kýč a kolchidské bohatství

Treking s Tilakem 2014, soutěžní článek č. 6

Autonomní oblast Adjara představuje jeden z nejbohatších regionů Gruzie. Vlhké subtropické klima, mořské pobřeží i vysoké hory činí tento kousek země ideální pro zemědělství i turismus všeho druhu. Navíc představuje nejvlhčí a nejteplejší část oblasti, kterou staří Řekové nazývali Kolchida (Colchis), do níž se vydal bájný Jáson s Argonauty hledat zlaté rouno - ovčí kůži využívanou k rýžování zlata z kavkazských zlatonosných řek.

Poněkud jiné bohatství jsme sem přijeli hledat i my - bohatství biologické. Díky příhodnému a dlouhodobě relativně stabilnímu klimatu zde žije celá řada rostlin i živočichů, které v jiných oblastech světa podlehly čtvrtohorním dobám ledovým. Bez Argonautů jsme tak vyrazili hledat zlaté rouno druhové diverzity.

Dlužno dodat, že nás k cestě do Adjary vedly i méně ušlechtilé důvody. Po náročném putování Račou, Lečchumi a Svaneti jsme si potřebovali trochu odpočinout a zregenerovat u moře s rancem čerstvého jídla.

Čtěte také: Kazbek, pětitisícovka s provozem jako na pražské magistrále

Dvěma maršrutkami jsme se za 21 lari a nějaké 4 hodiny bez komplikací dopravili přes půlku Gruzie z Tsageri do správního centra Adjary a třetího největšího města Gruzie - Batumi. Už po poledni tak v přístavu odoláváme divokému přívalu nabízečů ubytování. Po nezbytné návštěvě restaurace a obchůdku s potravinami procházíme parky mezi centrem města a plážemi.

Tam na jednom místě najdete mix všeho možného od mrakodrapu s kasinem, přes zpívající fontány, zookoutek, kolonádu s "mramorovými" řeckými sloupy, desítky různých soch a skulptur, přes sádrové dinosaury a gorily až po obrovskou dřevěnou novostavbu nejasné funkce. Všechno fungl nové (či ještě nedostavěné) a dohromady nepředstavitelně kýčovité.

Už na první pohled vypadá Batumi jako Disneyland a na ten druhý pohled (resp. poslech) člověk chápe proč. I na ulici tady nejčastěji uslyšíte ruštinu - ruskou ruštinu. Město je plné ruských zbohatlíků, většinou turistů, často očividně bez vkusu. A když ruský turista zaplatí, proč by Gruzínec Disneyland nepostavil?

Na hlavní pláži se zabavujeme koupáním a melounem asi 3 hodiny, pak už nevíme co by, tak se informujeme na autobusy dále. Do Chakvistavi (centra národního parku Mtirala) se večer dá dostat jen těžko, tak chytáme jeden z mnoha minibusů MHD a za 60 tetri se vezeme na Zelený mys (Mtsvane Kontskhi) neboli zastávku "Botaničeska", jedná se totiž o hlavní vstup do botanické zahrady. Krom toho se zde nachází pár malých restaurací, pláž s rozpadajícím se betonovým molem a nespočet honosných hotelů, které své poslední hosty přijaly tak začátkem 90. let. K jednomu z nich je nad bambusovými háji dokonce natažená zrezavělá sedačková lanovka přímo od pláže. Za sovětských dob to tady muselo žít…

My po těžkém rozhodování, jestli strávit noc na pláži, nakonec platíme nocleh přímo v areálu botanické zahrady. Je to dost peněz (na osobu 8 lari za vstup + 15 za nocleh) vzhledem k faktu, že si tu člověk může ustlat úplně kdekoli, bezpečně a zadarmo, ale říkáme si, že to bude hezké a třeba tam budou i nějaké sociálky.

Kempovací místo je až na druhém konci zahrady, což ale vůbec nevadí. Je to krásné místo plné zajímavých dřevin a výhledů na moře. Ty 3 kilometry si tak plně užíváme. Zato kempovací plácek je za ty peníze poněkud... hm, smutný. Jednak je na něm v době příchodu skautský tábor, jednak tam kromě trávníku (údajně s hady a nějakými alergenními rostlinami) a kohoutku trčícího z bahna vlastně nic není. No nevadí, alespoň je tu ta voda.

Ráno procházíme odlehlé kouty zahrady. Velká plocha je vyhrazena kolchické flóře, z níž část je pralesovitá rezervace s přirozenou bučinou s habry, rododendrony, zimostrázem a místní vzácnou zvláštností příbuznou ořešáku - Pterocarya pterocarpa. Ale i ostatní sektory jsou zajímavé a i pro nebotanika opravdu impozantní - zejména lesy bambusů nebo dračinců přímo na březích moře.

V zahradě tak i přes další vlnu deště trávíme kus dne a na další cestu se vydáváme až pozdě odpoledne. Hned v přilehlé vesnici Chakvi nás odchytává chlápek s dodávkou, který se nabízí, že nás hodí do Chakvistavi.

Teprve po nasednutí zjišťujeme, že je opilý, a to tak, že dost. Očividně ho strašně těší, když může kazit taxikářům kšeft. A taky chce demonstrovat dobrosrdečnost Gruzínců, pro něž je host vším. To nemáme zapomenout vyřídit: Gruzínci jsou dobří lidé. Jsou, ale někteří by nemuseli tolik pít. Po "jeho" cestě, kterou Ruslan zná jako své boty (řídí bos), svištíme mezi kravami, prasaty, lidmi i auty brzda-plyn.

Dvakrát se ptá na cestu kolemjdoucích, potřetí se není koho zeptat, tak zuřivě troubí na svého "kamaráda". To už ale jsme venku z auta a asi půl hodiny tomu dobrákovi vysvětlujeme, že chceme jít pěšky, to je to, proč jsme tady. Chápe to těžko, chce nás zavézt až úplně nahoru do vesnice, ale nakonec se ho zbavujeme. Můžeme si tak v klidu vychutnávat místní zajímavosti z říše rostlin a hub - člověk si tu připadá jako ve vlhkých tropech.

Břehy řek i cesty jsou z dálky k nerozeznání od těch v tropickém deštném lese. Střídají se tu i zajímavé kulturní dřeviny, mezi nimi je nejčastější ořešák, který se v této oblasti dříve masivně pěstoval, zplaněl a dodnes jej můžete potkat i ve zdánlivě přirozeném lese mezi buky. Atmosféru doplňuje i opět sílící déšť - ale bereme ho jako něco úplně normálního, vždyť nedaleká hora Mtirala je se svými 4 tisíci milimetry srážek ročně považovaná za nejdeštivější místo celého bývalého Sovětského svazu.

Nejsme si úplně jistí, jestli se smí v národním parku, resp. ve vesnici, jejíž území do parku není zahrnuto, stanovat, ale je neděle večer, v návštěvnickém centru nikdo není, tak si prostě steleme hned u silnice kousek od vsi.

Ráno na správě parku opět nikdo není, takže nějaké poplatky za vstup není s kým vyřešit. Přesto začínáme jediný oficiální turistický okruh v NP Mtirala. První den je nutno nastoupat z ca 200 m n. m. do více než 1 200 metrů, druhý den se stejné převýšení musí zase klesnout. Jde se vesměs po široké, ale poměrně málo využívané silničce mezi ořešákovými lesy v nižších polohách, přes trochu specifické olšiny až po "čisté" bučiny v nejvyšších partiích.

Ve všech výškových stupních dominují v podrostu třímetrové ostružiníky a ještě vyšší rododendrony, takže výhledy jsou jen velmi zřídkavé, spíš žádné. Na trase je jediné místo, odkud je alespoň nějaký výhled na okolní hory - u turistické útulny ve výšce více než 1 200 m n. m. Ta vypadá nově a útulně, ale je zamčená - svůj pobyt musíte nahlásit a zaplatit (to musíte i v případě stanování). Pak se vám možná dostane i takového komfortu jako kuchyňka a teplá sprcha - u chaty je solární ohřívač.

My vytváříme kuchyňku postavením vařiče na stůl venku, sprchu máme studenou celou noc a ráno dokonce i vanu, neboť se nám pod stanem nahromadil slušný rybník. Ráno tak čekáme na konec deště a vzdáváme nejzazší část treku, která má vést až do 1 400 m n. m. drobným okruhem přes bučiny, a směřujeme rovnou dolů sestupovou trasou zpět do Chakvistavi.

Trasa je na pohled dost podobná jako předchozí den, jen rododendronů je víc, některé ještě kvetou. Těsně nad vesnicí nás trasa ještě vede k vodopádu a přes jakési lanové centrum k lanovce přes řeku. Ta je očividně v majetku parku, ale pokud se s ní svezete na druhý břeh, budete zkasírovaní za použití místním obyvatelem, který vás zároveň pozve i do své improvizované restaurace, na gruzínské poměry ne úplně levné. Ale chačapuri má dobré, stejně jako salát a sýr a jestli budete mít štěstí, dostanete ochutnat i z oběda přísedících kamarádů pána domu, domácí víno a med, a pokec v ruštině gratis. Prostě gruzínská pohostinnost v modifikované, ale zdravé podobě.

Odpoledne ještě obhlížíme tuto zajímavou horskou vesničku. Je zaměřena na chov včel, takže všude jsou rozmístěny stovky úlů (a med mají zajímavý, hodně výrazný a specifický). Krom toho gruzínská klasika - nějaké krávy, koně a klid, jen sem tam nějaký člověk. A zbrusu nová autobusová zastávka uprostřed vsi a vlastně ničeho (domy jsou dost daleko od sebe). Maršrutka sem přitom jezdí jen dvakrát týdně - v pondělí ráno po osmé a pak v pátek. Je ale úterý, takže musíme po svých. Nevadí - naopak, rádi!

Podél řeky je to tady stejně nejzajímavější. Bivakujeme opět na pastvince za vsí - tentokrát to už máme posvěceno oficiálně ředitelem parku - a do 5 km vzdálené vesnice Khala, odkud jezdí mikrobus do Batumi, je to již za pěkného počasí jen moc příjemná procházka.

Další dny už jsou ve znamení odpočinku na plážích, další návštěvy botanické zahrady, vč. herbária, dalšího odpočinku a nasávání místní postsovětské atmosféry. A to nejlepší nakonec - nákup suvenýrů v Batumi těsně před odletem. Místní centrální tržiště - bazar - nacházíme poměrně snadno. Je hned u vlakového nádraží a kousíček od hlavního maršrutkového nádraží. Pokud někdy zavítáte do Batumi, je to asi tak to nejzajímavější a nejautentičtější, co se dá ve městě zažít. Obrovská tržnice východního stylu, která se rozlévá do okolních uliček, plná zeleniny a ovoce, sýrů, koření, sladkostí, čaje, tabáku, kávy…

Všechno místní produkce, všechno čerstvé, výborné. Všichni jsou v pohybu. Středem tržnice pomalu projíždí vlak a čeká na auta, až odjedou z kolejí. Trhovci na vás volají a chtějí si povídat - jen tak, bez obchodních úmyslů. Strašné horko a dusno. Všude jakoby zmatek, ale zároveň neuvěřitelně přátelská atmosféra. A taková je i celá Gruzie - pro našince na pohled trochu zmatená a drsná, ale ve skutečnosti neuvěřitelně laskavá a hlavně: svobodná. Mshvidobit, Sakartvelo.

Další související články: