Lečchumi kruté i slitovné aneb jak se (ne)stát kavkazským zajatcem

Treking s Tilakem 2014, soutěžní článek č. 2

Dvě výrazná, hluboká a hlavně téměř nekonečně dlouhá údolí tvoří v podstatě jediné brány do obrovské oblasti centrálního Velkého Kavkazu - gruzínského regionu Racha-Lechkhumi-Kvemo Svaneti - údolí řek Rioni a Tskhenistskali. Mezi nimi jako zeď vypíná se Lečchumský hřebet, který, ač zastíněn mohutností blízkého hlavního hřebene Kavkazu, svou téměř konstantní výškou kolem 3 000 m nad mořem a až 2 300 m nad okolními údolími, vždy tvořil nezdolatelnou bariéru. Dodnes přes něj nevede jediná sjízdná silnice a jak současné, tak historické osídlení je jen velmi sporé. Ideální místo pro hezký trek, no ne?

To, že se hřbet dá přejít, jsme pochopili z přítomnosti fotografií na Google mapách. Tak jsme i zhruba dokázali odhadnout vedení treku. Že je trasa značená (resp. kdysi byla), jsme pochopili až na místě, když jsme našli povědomou červenobílou značku. Trek začínáme ve vesnici Ghebi posledním nákupem na následujících 6 dní a pokračujeme po hlavní silnici (už do vsi se nedostane každé auto a dál je to jen pro terénní speciály) proti proudu Rioni.

Kousek za vsí přímo z břehu řeky tryská jeden z mnoha místních minerálních pramenů - kvůli zvířatům obehnaný plotem, to je tu dobré poznávací znamení pro pramen. Zde se naposledy setkáváme se zájezdem učitelek. Když se dozvídají, že jdeme pěšky do Svaneti, jen nechápavě třeští oči. Řidič se ptá, jestli máme pušku nebo automat - prý je tam hodně medvědů… Z kapsy vytahuji malý zavírací nůž. Ó maladcy, maladcy! Přejí nám šťastnou cestu a my za zvuku hromů vyrážíme vstříc horám.

Čtěte také: Rača - divoká a opuštěná kráska z Kavkazu: Treking s Tilakem 2014…

Cesta chvíli vede říčními náplavy zhusta porostlými židovníkem německým (u nás kriticky ohrožený keř rostoucí zřídkavě kolem beskydských řek), pak lískovými křovinami (nebo spíše lesy) a za posledními usedlostmi Ghebi, už na pravém břehu, také olšinami a docela hezkými bučinami. To už ale hustě prší do všech mikropórů pláštěnek (ještěže jsme investovali kopu peněz do "kvalitních" pláštěnek - teče do nich až po pár minutách, zlatý igelit).

Poslední kapkou je stočení řeky takovým způsobem, že si nejsme jisti, která z ručiček na buzole ukazuje sever. Tak dost, jde se do bivaku - stavíme stan na prvním rovnějším místě, který není bazénem ani potokem, neznámo kde.

Prší celou noc i dlouho po svítání, ale nakonec se nad námi počasí slitovává a postupně se obloha úplně rozjasňuje. Konečně se orientujeme ve spleti řek a říček, brodíme jednu z nich a po chvíli nás cesta vede ke skupině usedlostí Brili.

Tady je potřeba nepřecházet přes most po hezčí cestě, ale přelézt bytelnou zábranu přes cestu vedlejší, vedoucí k sedmi domům uprostřed ruderalizovaných luk (rozuměj s vysokou trávou). Dokonce tady žijí lidé a samozřejmě vybíhají podívat se, kdo to k nim zabloudil. Vyptávají se odkud kam apod., načež nám nabízejí bochník čerstvého sýra a vybízejí k odpočinku. Porovnáváme si nože (na medvědy je lepší nůž dlouhý) a vyzvídáme informace o cestě. Letos trek prý ještě nikdo nešel (je 30. června), a cesta tím pádem bude hodně zarostlá. Prý to chodí ročně tak 50 lidí.

Jsme tedy docela zvědaví, co nás čeká. Chceme zaplatit sýr (peníze jsou bohužel to jediné, co můžeme nabídnout), ale nechtějí - padarok. Děkujeme tak aspoň uctivým didi madloba a sledujeme nevýrazný chodníček v louce. Netrvá ale dlouho a opět odpočíváme. Chuť na čerstvý sýr nás přemáhá. Cpeme se tou dobrotou k prasknutí. Kombinace místního chleba a sýra je neuvěřitelná, zvlášť když se ještě vylepší čerstvou cibulkou…

Další chodníček opět vede po bývalé široké cestě pro auto, ale dnes je prošlápnutý už jen krávou, možná koněm, takže si užíváme výhledů a opět se objevující horskou květenu. Postupně se začíná cestička ztrácet ve vegetaci, sesuvech, lesích nebo korytech potoků, což by bylo celkem v pořádku, kdybychom ty nejvyšší bolševníky nemuseli opět prorážet v silném dešti.

Nicméně nepolevujeme - na bivak je ještě brzy a navíc má být při cestě turbáze. Netušíme vůbec kde - tuto informaci máme od místních - ale už jen představa střechy nad hlavou nás žene deštěm kupředu. A opravdu. Spolu s výhledem na ledovec se objevuje uprostřed přerostlé louky i zděné stavení.

Z dálky vypadá v pořádku. Zblízka si nejsme jisti, jestli je to opravdu turistická útulna, nebo spíše salaš. Na polovině stavby chybí střecha, v první místnosti je pryčna se slámou a hadry, ohniště a rezavá kamna, v dalších přístupných místnostech, jen částečně krytých střechou, je hnůj a očividně slouží jako chlév.

Zabydlujeme se tedy na slámě a pročítáme nápisy na zdech. Podepsal se tu dokonce i nějaký Čech téměř na den přesně před rokem. Po chvíli přichází i dvojice Gruzínců. Jsou oblečení v maskáčích a gumákách a z batohu jim čouhá kalašnikov. Chvíli nechápeme, jestli jsou to turisti, nebo obyvatelé stavení, ale prý přišli ze Svaneti, takže zřejmě turisti.

Těší nás, že nám prošlápli cestu. Neumí slovo jinak než gruzínsky, takže domluva je těžší, ale berou si hadry z "naší" pryčny a bez řečí zabydlují vedlejší místnost, kterou mírně rozebírají, aby získali suché dřevo na oheň. K němu nás i zvou, což nejdřív nechápeme, tak nám rozdělávají v naší místnosti další táborák. To je zprvu fajn, ale po celé noci v této udírně se nemůžeme dočkat, až budeme zase venku.

Naštěstí ráno neprší, takže můžeme brzy vyrazit do mokrého třímetrového kostivalu, naboso do brodu a pak rovnou na hřeben. Nástup zvládáme bravurně. Ani ne tak díky našim gruzínským kolegům (jejich stopy nevidíme), ale hlavně díky zřetelnému újezdu bývalé cesty, stoupající do bučin. V první zatáčce se dochovala dokonce značka - zatím asi třetí, které si všímáme.

Výstup je tak poměrně pohodlný, tedy až na to, že je třeba překonat tisíc výškových metrů a pak ještě přes stovku na hřebeni a taky se prodrat rozkvétajícími bolševníky (listy ca dva metry, lodyhy zatím kolem tří). Ale počasí je jedna báseň, výhledy, jak už to bývá, čím dál lepší, hlavně na ledovec Zdena, hlavní hřeben i většinu Rače. Až do Osetie se dá dohlédnout. A samozřejmě místní flóra…

Ani se nenadějeme a už se sluníme na hraně hřebene s kilometrovou dírou pod sebou. Hlavní cíl výstupu jsou ale jezera Sasvanotba. Naštěstí lehce uhýbáme z cesty, takže si všímáme druhého z nich - toho nejčistšího. Není nijak výjimečně velké ani hluboké, ale na zaplavání si bohatě stačí. Přestože na jeho břehu leží sníh, je i překvapivě teplé a jeho voda i v pohodě pitná. A umístění takřka kýčovité. Nedá se nespočinout.

Ostatní jezera jsou kalná, některá dokonce téměř zazemněná, takže u nich se už nezdržujeme a pokračujeme po hřebeni. To je pouhá čirá radost. Sice se stále musí stoupat, chvílemi i klesat, ale oči pořád běhají od rozkvetlých luk k zasněženým štítům a přes jezera a údolí zpět a ačkoliv se loudáme, najednou jsme v sedle Vatsistsveri (2 910 m n.m.). Před námi rozkvetlé rododendronové stráně, další ledovec a bezedné údolí řeky Tskhenistskali. Nezbývá, než si ten kilometr zase sejít dolů.

Cesta v naší historické mapě vede horní částí doliny krajem lesa, odkud by měla vést podél řeky, nebo znovu na protilehlý hřeben. To nám doporučil i domorodec v poslední civilizaci. Ve svahu naproti je i náznak serpentin, takže minimálně dříve tam cesta vedla. Začínáme sestup.

V horských loukách je nám hej, dokonce trefujeme dřívější cestu, která je v mapě. Na prvním prudším svahu ale podlehla sesuvu půdy, my sestupujeme o tři metry níže a chodníček ztrácíme. Nedá se nic dělat - razíme si vlastní cestu rododendrony a vysokobylinnou vegetací. Záměrně směřujeme ke sněhovému poli s trávníkem a potůčky okolo, které vidíme z dálky a u kterých celou etapu zakončujeme. Kolem dokola nic než krásné hory.

Ráno zkoušíme cestičku opět najít. Ve svahu vysoko nad námi vidíme nějakou linku, tak se snažíme na ni napojit a směřujeme spíše k horní straně údolí - k ledovci. Rododendrony se střídají s pohyblivým suťoviskem a pak zase s dvoumetrovou vegetací, takže volíme nejschůdnější variantu - korytem potoka. Poměrně vydatného a zaříznutého potoka. Když už jsou vodopády příliš vysoké, uhýbáme do březových křovin.

Dřina střídá dřinu. Když se po několikahodinovém snažení dostáváme na dno údolí, začínáme si připouštět pravdu - žádné cesty tady nikde nejsou. Ani chodníky, ani kravské stezky. Nic než opuštěné druhotné louky, ledovcová řeka a neprostupné lesy. Ale je tady krásně, to se musí nechat. Stále se špetičkou optimismu a rancem nejistoty se vydáváme podél řeky.

Po pár set metrech je levý břeh mírně zrašelinělý, takže vegetace je dobře prostupná a časem můžeme jít i po náplavech, což je výrazná pomoc. Vzhledem k obtížnější broditelnosti nás ale řeka brzy vytlačuje do svahu, kde nás zastrašuje sesuv. Ten by sám o sobě asi nebyl tak hrozný, kdyby nám nad hlavou opět nebouřilo a nelily se na nás potoky vody. S vidinou existence cesty, která je zakreslená v mapě, stoupáme sto metrů sutí. Ta nikam nevede, žádná cesta tu nikdy nebyla, mladými březinami se jít nedá. Tak zase zpátky… tentokrát šikmo korytem potoka. Příbřežní porosty, náplavy, olšiny, náplavy. Pořád dokola, už ani ty sesuvy nás nestraší a normálně je traverzujeme, ba dokonce i převislé sesuvy slézáme.

Cesta!? V olšině vidíme 50metrový pruh bez stromů s dvěma kolejemi. To byla cesta! Nikam nevede. Jen do luk, kde je bolševník čtyřmetrový a kostivaly a kopřivy třímetrové. Zpátky do olšiny. Konečně se objevuje louka s trávou nižší než dva metry. A křižuje ji cesta se značkou! Chvilka radosti. Kam asi vede? Nikam! Dříve asi vedla pod sedlo, odkud jsme včera přišli.

Dnes jsou jediné stezky ve vegetaci ty srnčí (ty jsou sotva patrné a tedy k ničemu) a medvědí (ty jsou prošlapané lépe, vypadají jako stopy dvou lidí, ale motají se sem a tam a nikam nevedou). Směrem dolů podél řeky je to na schůdnou cestu minimálně 15 km, tedy dva dny dřiny s nejistým výsledkem. Zpátky na východ jeden den plus další dva do vesnice, na západ netušíme. Beznaděj. Sedíme v kilometr hluboké díře zarostlé bolševníkem.

Alespoň to počasí se nad námi slitovává a my ráno můžeme vyrazit. Volíme asi nejrozumnější variantu - pokračujeme v treku do vesnice Zeskho na severozápadě. Hned ze startu brodíme zatím nejdivočejší řeku. Vody je po kolena a je dost rychlá, ale brodění zvládáme bez komplikací a radujeme se, že první překážku máme za sebou. To ještě netušíme, co nás čeká dál. Druhotné louky - desítky let opuštěné. Vysoké a nekonečné.

Podle mapy máme stoupat lesem na vybíhající hřbítek vlevo. To se nakonec daří a dokonce objevujeme něco jako újezd cesty. Ta je ale v lese překrytá větvemi stromů a mimo les zarostlá vysokými bylinami nebo rovnou pětimetrovými břízami. Stoupáme kolmo na vrstevnice jak se dá, jen abychom už byli nahoře.

Náhle nás pohlcuje hustá bučina s kvetoucími azalkami a nedá se jinak, než se jimi prodrat a sledovat úzký hřbet. Nakonec se dostáváme do přirozených luk, kde už se nemusí překonávat odpor vegetace, pouze stoupání. Jenže chybička. Náš hřebínek s bývalou cestou nevede přímo do nejnižšího místa předělového hřebene, ale na bezejmenný skalnatý vrchol, který je jeho součástí! Mezi oběma hřebeny zejí stovky metrů prázdnoty. Kde asi sovětští kartografové udělali chybu?

Musíme vrchol traverzovat. To vyžaduje mistrovství levitace a základní zkušenosti s lezením v převislých travách. Ale dáváme to a zasloužený pozdní oběd si už v klidu užíváme na uzoučkém předělovém hřebeni ve výšce asi 2 600 m n.m. s monstrózními výhledy. Sice vůbec netušíme, jak se dostaneme dolů, ale nahoru už nemusíme a to je hlavní.

Přímo dolů to opravdu nejde. Svahy kolem dokola mají dobrých 60° a místy přecházejí ve skálu. Musíme tedy popojít a zároveň klesnout po hřebeni, chvílemi jen půl metru širokém. Z nejnižšího sedla pak víceméně po zadku kloužeme jemnou sutí a po zvětralé skále do koryta příležitostného potoka. Tím se klesá výrazně lépe a za pár desítek minut už sjíždíme sněhové pole jako na lyžích.

Potok postupně začíná téct a také přechází v cestu, která se z něj najednou odděluje. Cesta! Krásný kravský chodník! Nepopsatelný zážitek. Jdeme tak lehounce, že ani pravidelná dávka deště a hromobití nám nemůže radost z pohybu zhatit. Za chvíli jsme u salaše a všímáme si značky - to je asi pátá - trek tudy opravdu vede. A vlastně proč by ne? Vždyť při pohledu za záda ten hřebínek vypadá tak drobný a nevinný. Mezi okolními velikány opravdu jako nic. Sledujeme vojenskou silnici podél řeky a kempujeme o kus dále.

Ráno vzbuzujeme pozornost projíždějící pohraniční policie. Ptají se, co tu děláme, odkud jsme přišli a jestli máme propusk. Říkáme, že nemáme, že jsme kolem žádné hlídky neprošli a místní nám tvrdili, že není potřeba. Tak že si prý máme povolení jít zařídit, o kilometr výše mají stanici. Záhy se požadavek ruší, propusk ně náda. Tak alespoň kontrolují pasy. Vše v pořádku.

Za půl hodiny je máme v patách znovu. Prý si chtějí ještě opsat jména. I nejzručnějšímu kreslíři tento úkol chvíli trvá, ale nakonec se daří, my odmítáme svezení na korbě policejního pickupu a jdeme pěšky do Zeskha.

Děláme si naděje, že bychom tam mohli dokoupit jídlo v obchodě. Marné doufání. Ve vesnici žijí pouze 4 dospělí lidé, kteří jsou téměř soběstační. Na zahrádce si vypěstují brambory a zeleninu, zhruba 8 krav na rodinu stačí k bohaté produkci sýra a jogurtu, pašík se také napase v horách sám. Jen mouku dokoupí a můžou v horách žít i přes zimu. To se odtud nikdo nedostane, silnice bývá zavalená sněhem tak 6 měsíců v roce.

Tihle lidi tu ale žijí celoročně. Jen kvůli dětem se postupně stěhují do měst - do školy se holt chodit musí. Maršrutka sem pochopitelně taky nejezdí, jen zhruba dvakrát týdně jezdí vedoucí nedalekého alplágru (horolezecké a turistické základny) do města, takže může někoho svézt. My štěstí nemáme - jel včera. Žebráme tak o chleba a sýr u jednoho z domů. Dostáváme celý bochník (chleba i sýra), k tomu matoni (jogurt) a přátelské přijetí. Opět nechtějí nic zaplatit, ale nakonec vnucujeme mladé rodině za jídlo alespoň 20 lari a pokračujeme k nejbližší civilizované vesnici, kterou je asi 30 km vzdálené Chikhareshi.

Záhy opět potkáváme policejní pickup. Už potřetí nabízejí svezení a my tentokrát neodmítáme a skáčeme na korbu. Mysleli jsme, že nás hodí jen do vesnice, ale oni jedou až do Oni v sousedním údolí, takže se na korbě vezeme skoro 90 km až do městečka Tsageri - centra historické provincie Lechkhumi, odkud je dobré spojení se zbytkem Gruzie. Dvě třetiny cesty jsou však šotolina, takže celkem si z korby užíváme skoro 3 hodiny mírně zaprášené, ale nádherné vyhlídkové jízdy.

Po cestě máme zastávku na oběd - policisté odklápí korbu a nabízejí nám sýr, vajíčka, vdolky, chleba, zeleninu… prostě hotová hostina. Na to, že jsme ilegálně vnikli do hraniční zóny je o nás dobře postaráno. A tak to tady chodí - drsný kraj, pohostinní lidé. Říkají, že host je seslán přímo bohem a je tedy nezbytné se o každého hosta náležitě postarat.

Zbytek horkého dne i noc trávíme v opuštěném divadelním amfiteátru na okraji města. Ráno už jen batohy na střechu maršrutky a jede se dál - tentokrát směr autonomní oblast Adjara. Jedeme do Batumi a národního parku Mtirala.

• Treking s Tilakem 2014. Vyhlašujeme jubilejní X. ročník autorské soutěže

Další související články: