Zoborské vrchy a Zoborská lesostep, výlet na Tribči

Exotika za našimi humny, fauna a flóra

S pojmem Zoborská lesostep, Zoborské vrchy jsem se poprvé setkal v útlém mládí. Koukal jsem na obrázky v magazínu, na oblé a krásně modelované kopečky, na kudlanku, se kterou jsem se do té doby nesetkal a kterou jsou považoval za doslova exotického živočicha. Již tehdy ve mně tento tajemný název jitřil zvědavost a já toužil se do tohoto, tehdy pro mne tajemného koutu Slovenska, podívat. Tento sen se mi sice splnil až po mnoha letech, ale zklamán jsem rozhodně nebyl. Naopak, Zoborská lesostep mne mile překvapila a nabídla mnohem více, než v co jsem ve skrytu duše doufal.

Pro Zoborské vrchy jsou charakteristické lesostepi. Například na Lupke, Zoborská lesostep a Žibrica, což jsou všechno zároveň přírodní rezervace. Jak tyto unikátní ekosystémy vznikly? Ne, nebyly tady odjakživa, o jejich vznik se zapříčinil člověk, pastýř. V minulosti se tady nacházely lesy. Ty ale pastýři vyrubali, aby na jejich místě založili pastviny pro svá domácí zvířata. Dnes se tady již nepase, bývalé pastviny pomalu zarůstají křovinami a náletovými dřevinami.

Za několik desetiletí by tak zdejší lesostepi opět zarostly dubovými lesy, což by byla ale ohromná škoda. To proto, že takovéto stepní biotopy, které vznikly hospodářskou činností člověka, jsou dnes naprosto unikátní, navíc tady nalezly vhodné životní podmínky četné rostlinné a především živočišné druhy. Především brouci, pavouci a plazi. Největším z plazů je užovka hladká. K četnosti a bohatosti rostlinných i živočišných společenstev navíc přispívá i bohaté vápencové podloží překrývající starší vrstvy žuly. Díky této skutečnosti tady mohla vznikla škrapová pole nad Svoradovou jeskyní či další malé jeskyně. Svaradova jeskyně dostala své pojmenování podle poustevníka Svorada, který v jeskyni kdysi žil.

Zoborské vrchy jsou součástí u nás poměrně neznámého pohoří Tribeč a rozsáhlé chráněné krajinné oblasti Ponitří, která zahrnuje nejen území pohoří Tribeč, ale i Vtáčnik. CHKO Ponitří má rozlohu 37 655 hektarů. Na jejich území byla již v roce 1952 vyhlášena přírodní rezervace o rozloze 26,64 ha, která je přímo vzorovou ukázkou lesostepní dubiny a skalní stepi. Jde o jednu z nejsušších a nejteplejších oblastí Slovenska. Jeho vrcholky se zvedají severně od Nitry, ze které se pohodlně dojedeme městskou hromadnou dopravou (linky č. 9 a 27). Tím nejnápadnějším vrcholem je bezesporu vrch Zobor (588 m) kterým prochází turistický chodník na nejvyšší vrchol Zoborských vrchů - Žibrica.

Nejlépe se s tímto kouzelným koutem slovenské krajiny a jejími přírodními skvosty seznámíte, vydáte-li se po naučném chodníku Zobor napříč tímto minipohoříčkem. Túra to nebude nijak vyčerpávající, vždyť naučný chodník dosahuje délky pouhých 8,6 km km. Naučný chodník, začínající u kostelíku v Dražovcích, má 12 zastavení. Odměněni budete nádhernými rozhledy. K západu se otevírají na hřeben Malých Karpat, k severu na Tribeč a Vtáčnik, na jihu se za vynikající zimní dohlednosti (prý jednou za několik let) otevřou pohledy na rakouské Alpy a pohoří Schneeberg. Na východě se vlní hřebeny Pohronského Inovce a za nimi Štiavnické vrchy s nápadným Sitnem. Zmínit musím i kratší variantu, která měří pouhých 3,5 km, má 8 zastavení a začíná u léčebného ústavu nad městem (či u nefunkční lanovky na Zobor).

Tribeč

Slovenské pohoří Tribeč patří do Vnitřních Západních Karpat a přesněji do Tatransko - fatranské oblasti. Patří ke starším jádrovým pohořím budovaným granodiority a krystalickými břidlicemi. V obalových sériích Tribeče se ale objevují i mladší horniny v podobě vápenců, dolomitů, břidlic a křemenců. Nejvyšším vrcholem tohoto rozlohou malého pohoří je Veľký Tribeč vysoký 829 metrů. Dalšími většími vrcholy tohoto pohoří jsou Malý Tribeč (769 m), Medvedí vrch (719 m) a Javorový vrch (731 m). Délka hřebene tohoto poměrně nevysokého pohoří činí asi 50 km, maximální šířka Tribeče nepřekračuje 18 km «

Zoborské vrchy jsou asi nejpěknější na jaře. Kvete tady neuvěřitelné množství krásných a většinou i chráněných rostlin. Tím nejvzácnějším je prý endemický penízek Jankův (Thlaspi jankae), který kvete v dubnu a v květnu v bohatých populací. O jeho unikátnosti svědčí skutečnost, že se s touto rostlinkou můžeme setkat jen v Zoborských vrších, ve Slovenském krasu a - již nikde jinde na světě! V lesích kvetou brzy zjara sněženky jarní (Galanthus nivalis) využívajíc dostatek světla pronikající k povrchu přes dosud neolistěné stromy. Objevují se však i poměrně obyčejné druhy. Např. na křemencových skalkách v oblasti Zoboru se objevuje vřes obyčejný, který však kvete až koncem léta.

V květnu a červnu, když slunečního svitu a tepla přibývá a kdy řada rostlinek odkvétá a usychá, se na zoborských lesostepích objevuje další klenot. Tentokráte klenot polétavý, jasoň chochlačkový (Parnassius mnemosyne), jehož housenky žijí na listech chochlaček. Poznáte je snadno podle jejich černého zbarvení a oranžových skvrn. A počátkem prázdnin, za teplých večerů, kdy se příroda ukládá ke krátkému spánku po horkém a slunečném dni vás ze zadumání vytrhne neznámé bručení. V šeru chvílí pátráte, co je to za stvoření, které si to kolem vás klidně prosvištělo. A brzy další, a další. Brzy je tady úplný slet. Ne však čarodějnic, jako o svatojánské noci, ale tvorů mnohem "prozaičtějších" - roháčů.

Skutečně, roháčům, kteří se v tomto období vydávají na své zásnubní lety se tady opravdu daří, neboť jejich larvy naleznou dostatek životního prostoru v odumírajícím dřevu padlých dubů, kterých je v okolních lesích dostatek. Vedle dubů se objevují habr, třešeň, ve vyšších polohách (nad 600 m) buky. Nesmíme zapomenout na lípy a jasany, které se do fantastických tónů barví na podzim, který je tak nejbarevnějším a spolu s jarem i nejkrásnějším obdobím v tomto pohoří. A co by to bylo za výčet, kdybych nevzpomenul snad největšího hmyzího dravce obývajícího zdejší lesostepi. Tím není nikdo jiný než kudlanka nábožná (viz samostatný odstavec níže).

Když již zmiňuji brouky, dalším vzácným a velkým druhem je tesařík velký. Na Žibrici (617 m) se vyskytují ale i mnohem méně nápadní, zato o to čipernější a pilnější živočichové. Jsou jimi mravenci, kterých tady bylo popsáno 15 druhů. Tito nepatrní živočichové žijí ve zvláštní symbióze s rostlinkami jako jsou sněženky, fialky, chochlačky aj. Mravenci rozšiřují semena těchto rostlin, které se jim naopak odvděčují zvláštními výrůstky na semenech, které mravencům neobyčejně chutnají. Setkat se tady můžeme i se samotářskými včelami. Napadlo by vás, že jich tady žije na 100 druhů? Mě tedy opravdu ne, kdybych se o tom nedočetl v odborné literatuře.

Kudlanka nábožná (slovensky modlivka)

Kudlanka nábožná je jediným u nás se vyskytujícím druhem z početného řádu kudlanek, které jsou obyvateli zejména tropů a subtropů. Na Slovensku a v Čechách se vyskytuje jen v těch nejteplejších oblastech. Kudlanka dosahuje délky až 7 cm, což ji řadí k největším u nás žijícím druhům hmyzu. Kudlanka je obvykle zbarvená zeleně až žlutohnědě, narazil jsem ale i na jedince hnědé barvy. Svému jménu vděčí kudlanka nábožná (slovensky modlivka) za lomený přední pár silných nohou, který připomíná ruce vztažené k modlitbě. Svatouškovské pojmenování by vás však nemělo mýlit, kudlanka je predátorem, který obvykle v trávě nehnutě číhá na kořist. Jakmile se k ní kořist (hmyz) přiblíží, kudlanka bleskurychle vyrazí a kořist sevře "vražednými" předními nohami. Odpor kořisti je marný.

Kudlanka nejčastěji loví kobylky a sarančata. V lovu ji pomáhají velké vypouklé složené oči šedozelené barvy a neobyčejně pohyblivá hlava. Kudlanky dospívají koncem léta. Tehdy začnou mnohem menší samečci vyhledávat samičky, aby zajistili pokračování rodu. Avšak námluvy trvají mnohdy řadu hodin, samečci předvádějí složité úhybné manévry před mohutnými předními nohami samiček, které v nich vidí potenciální kořist.

Po té, co je pokračování rodu zajištěno se i přes předvedenou šikovnost řada samečků stává potravou větších samiček. Samička později začne klást vajíčka do tepelně dobře izolovaného pouzdra (tzv. oothéky), které je asi 4 cm dlouhé a 2 cm široké. Schránka pak bývá obvykle připevněna na větvičku keře či stromu, na silná stébla bylin aj. Pokud vajíčka přečkají zimu a útoky parazitického hmyzu, líhnou se v květnu a v červnu larvy. Brzy jsou mladé kudlanky věrnými napodobeninami svých rodičů, liší se od nich jen nevyvinutými křídly.

Roháč obecný

Roháč je v našich končinách poměrně vzácným druhem, který však v ještě nepříliš vzdálené minulosti byl druhem poměrně běžným. Bohužel jak mizely staré dubové porosty, které brouk ke svému vývoji nutně potřebuje, mizel i roháč. Roháči patří k největším a nejkrásnějším broukům světa. Své latinské jméno možná dostal podle posvátného dubového háje zvaného "lucus" jižně od Neapole. Stalo se tak již v Pliniových dobách počátkem našeho letopočtu. Na světě je známo asi 1 000 druhů roháčů, v Evropě pak jen 13 druhů a u nás jen druhů sedm. Nejvíce druhů nalezneme v tropech. Náš roháč obecný dorůstá maximální velikosti 9 cm. Samci mají výrazně větší a nápadnější kusadla než samice. Tuto "ozdobu" využívají při vzájemných soubojích o samičky.

Nejkrásnějším z roháčů je australský Phalacrognathus muelleri, jenž je krásně duhově zbarvený. Největší velikosti dosahuje Odontolabis delleserti žijící v oblasti východní Indie. Naopak nejmenším je Vinsonella caeca nedorůstající ani 5 mm, který je znám z ostrova Mauricius. Nejvzácnějším druhem je Allotopus rosenbergi, druh obývající pralesy Jávy. No a nejpodivnější kusadla má Chiasognathus grandi z Chile.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.