Stifterova vyhlídka a Stifterův památník, cíle na Šumavě

Vyhlídka a Stifterův pomník

Vysoko nad Plešným jezerem, rozlohou třetím z osmi ledovcových na české a bavorské straně Šumavy, ční na 220 metrové příkré jezerní stěně v nadmořské výšce 1 311 metrů jako prst k nebi majestátní, téměř patnáct metrů vysoký obelisk Adalberta Stiftera, talentovaného malíře a mistrného novelisty 19. století, v jehož díle najdeme jedno z nejkrásnějších literárních ztvárnění přírodních půvabů Šumavy.

K pomníku je možné se v podstatě vydat třemi různě náročnými trasami. První, desetikilometrová, vede po zelené značce z nové Pece kolem hotelu a pokračuje lesy vzhůru k vodám Plešného jezera. S ohledem na blízkost parkoviště je trasa využívána většinou turistů. V posledním úseku ztěžuje stoupání "kamenné moře".

Pro turisty jedoucí vlakem z Volar, je výhodnější vystoupit na stanici Černý Kříž a vypravit se vzhůru lesní cestou 5 km po modré nebo částečně též po žluté značce do osady Jelení Vrchy; těsně před osadou odbočuje doprava k Plešnému jezeru sedmikilometrová zeleně značená lesní asfaltová cesta. Je to v podstatě táž, po níž na jaře 1876 šli stavitelé pomníku, dnes ovšem samozřejmě schůdnější a příjemnější. Jinou možnost přístupu nabízí červená značka horské hraniční šestikilometrové "hřebenovky" z Třístoličníku přes Trojmezí a Rakouskou louku necelým půlhodinovým sestupem po žluté značce z vrcholu Plechého.

Romanopisec Šumavy

Stifter pocházel z Českokrumlovska z prostého venkovského prostředí. Narodil se 23. října 1805 v Horní Plané, kde prožil dětství. Po studiu na klášterním gymnáziu v Kremsmünsteru v Horním Rakousku odešel na vídeňskou univerzitu, kde se věnoval právům, později matematice a přírodním vědám. Ačkoliv byl mimořádně nadaný, studia nikdy nedokončil. Snad z přílišné obavy ze zkoušek, pravděpodobně však pro své všestranné, hlavně umělecké zájmy.

A tak se živil vyučováním matematiky a fyziky v bohatých šlechtických rodinách. Současně psal básně a stále se zdokonaloval v malbě. K zajištění existence přijal roku 1850 místo inspektora národních škol v Linci. Poslední léta života mu ztrpčovala strastiplná nevyléčitelná choroba, což vedlo k tomu, že si 28. ledna 1868 v Linci vzal život.

Přesto, že hlavně ve Vídni se pohyboval v těsné blízkosti jistě překrásných rakouských Alp, obdivoval po celý život rodnou Šumavu, kam se vracel jako student i jako dospělý muž. Kouzlo jeho povídek spočívá v naprosto přesném a přitom uměleckém líčení krás přírody, kdy jednoduché věci se mu jeví ve své pestrosti, hovoří osobitým hlasem, jsou cítit zvláštní vůni. Nejvýrazněji se to projevilo v povídce "Der Hochwald", v češtině pojmenované "Vysoký les" a později "Hvozd", za kterou obdržel neformální titul "básníka Šumavy".

Vysoký les - to je mohutný pralesovitý pohraniční útvar mezi Stožcem, Plešným jezerem a Vítkovým kamenem, kam autor zasadil nejkrásnější vyznání rodnému kraji: "Celé dny a týdny jsem chodil lesy a slézal rokle… až - byla to světlá, krásná chvíle - mi duši probleskla myšlenka na toto jezero které mi kdysi starý Řehoř ukázal, a řekl přitom: "Na tomto palouku, u této vody bije srdce lesa…" Je mi tu, jako bych je slyšel, je líbezné a věrné, pevnější než královský hrad…"

Velké rozhodnutí

Básnická velikost a čistota "Vysokého lesa" nebyla v žádném jiném Stifterově díle překonána. To po Stifterově smrti vedlo jeho přátele k myšlence zachovat nejtrvaleji básníkovu památku v místech děje povídky, odkud Stifter nejednou shlížel na nádherné panorama "srdce" řeky Vltavy, která dole pod ním jako had se vinula nesčetnými zákrutami. Byl zřízen zvláštní komitét v čele s Jordánem Kajetánem Markusem, ředitelem měšťanské školy ve Vídni a předsedou Spolku rodáků ze Šumavy, žijících v Rakousku.

Původní návrh byl umístit na skalní stěně nápis "A. Stifter", tvořený dva metry vysokými zlatými písmeny, které by byly čitelné dalekohledem až z básníkova rodiště, avšak od tohoto úmyslu se upustilo; jezerní stěna byla převislá a postavení vysokého lešení v tehdejší době v neobydlených končinách bylo neproveditelné. Nakonec bylo rozhodnuto - podle doporučení sochaře Jana Rinta z Lince - zbudovat na vrcholu stěny mohutný jehlan. Návrh k němu vypracoval slavný vídeňský architekt Jindřich rytíř Ferstel.

Začalo se stavět

Realizací památníku byl pověřen schwarzenberský hajný a kameník Josef Paleček z Jeleních vrchů, který si vybral čtyři zručné kameníky - Jan Saumera, Josefa Schrödera, Františka Saumera a Františka Stinyho. Všichni se koncem května 1876 vydali starou jezerní cestou ve čtyři hodiny ráno z Jeleních Vrchů k výčnělku Plechého; náklad na dvoukolovém vozíku, taženého volem, jim kromě potravin a pokrývek tvořilo jen nejprimitivnější nářadí, sestávající z dřevěných kladek, konopných lan, dlát, kamenných palic, klínů a seker.

U jezera pod stěnou stanuli po tříhodinové cestě a tady si nejdříve zhotovili jednoduchou dřevěnou chatku, opatřenou uprostřed otevřeným ohništěm, u stěn pak primitivními lůžky z mechu a chvojí. V dalších třech dnech vynesli všechno nářadí ke staveništi na vrchol stěny. Základní kámen k pomníku v podobě vrcholku skály byl sice na místě, avšak další mohutný kvádr bylo nutné získat z místa vzdáleného několik kilometrů.

Jeho přemístění v obtížném pralesovitém terénu nemělo nikde jinde v té době obdoby; trvalo 16 dnů, přičemž neopracovaným jím první den za pomocí válečků na dřevěných kolejích pohnuli o pouhých 50 centimetrů! Aby se stal podstavcem celého monumentu, museli jej na stanovišti otesat do tvaru obrovské krychle. S ostatními kameny to bylo snazší, protože byly menší a získávaly se z nejbližšího okolí, avšak i tak se váha těch nejmenších počítala na metráky.

Pomník pak začal pomalu vyrůstat a byl hotov ještě na podzim 1876. Jak bývalo zvykem, pracovalo se od slunka do slunka, práce v naprostém osamocení byla na úkol, a každý z dělníků dostal po zlatce denně, což byl slušný výdělek. Sami si vařili, spali dole u jezera ve srubu, a každou sobotu chodili do Jeleních Vrchů pro potraviny.

V zimním období se s pracemi muselo přestat a tak teprve z jara 1877 došlo na mohutné jehle k vycementování spár mezi jednotlivými částmi a k ozdobení stěn vyrytými nápisy a citáty za Stifterových děl. Skalní vyhlídka byla zabezpečena dřevěným můstkem, později vyměněným za kovový. Místo pod ním vyplnili čtyři kameníci počátečními písmeny svých jmen o velikosti kolem deseti centimetrů.

Slavnostní odhalení památníku se konalo 26. srpna 1877 za přítomnosti početných hostů ze Šumavy, z Horního Rakouska a Bavorska. Časně ráno toho dne vyjela z Horní Plané řada kočárů a povozů. Asi po hodině dorazily za pěkného počasí do nové Pece, kde hosté vystoupili a pokračovali k jezeru strmou cestou pěšky.

Během slavnosti však začalo pršet, a tak se společnost vydala stejnou cestou zpět do Horní Plané, kde se pokračovalo v místním hostinci. K události vydal J. K. Markus o Stifterovi brožůrku, kterou na slavnosti prodával Stifterův bratr; protože však k prodeji neměl úřední povolení, byl na několik dní uvězněn.

Ještě dlouho po slavnosti se kamenozedníci rádi vraceli do míst památníku za vzpomínkami. Dva z nich se sice časem odstěhovali do Ameriky, ale ti, co zůstali, se každým rokem vydávali iniciály jmen opravit a natřít - černou barvou těch, co zemřeli, bílou barvou své. V roce 1936 pohlédl na své dílo téměř 80 letý František Saumer, který i přes vysoký věk přišel naposledy do zamilovaných míst. Možná, že někdejší kameníci toho od Stiftera mnoho nečetli, avšak všeobecná úcta ke slavnému krajanovi se v nich kdysi spojila společným dílem, trvajícím dodnes.

Stifterův památník na turistické mapě

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.