Podskalský Roháč a skalné okno v Súľovských vrchoch

Není Roháč jako Roháč aneb okno "Rohanovo" v Súlovských vrších

Pochopitelně nemám nyní na mysli našeho největšího brouka, ani druh ptáka potápky, ba ani Jana Roháče z Dubé, husitského hejtmana, který po bitvě u Lipan odmítl smír se Zikmundem Lucemburským, odvážně bojoval na hradě Sion a posléze byl, bohužel, se svými druhy popraven v Praze v roce 1437.

Mám na mysli skalnatou horu Roháč. Ale nikoliv Ostrý Roháč (2 084 m) v Západních Tatrách, charakteristický bralnatý dvouvrchol v hlavním hřebeni a ani poměrně známý Roháč (803 m) v hřebeni Súlovských skal nedaleko vrcholu Brada (816 m) a Súlovského hradu.

Tento Roháč (720 m) se nachází v nádherném vápencovém hřebínku severovýchodně od dalšího skalnatého útvaru Veľké skaly (628 m) mezi vesnicemi Horný Moštenec (380 m), Podskalie (358 m), Zemiansky Kvašov (360 m) a Zemianska Závada (430 m), tedy na pomezí Súľovských vrchů a Strážovských vrchů.

Podskalský Roháč

Nápad navštívit v krásném jarním květnovém víkendu tuto poměrně neznámou lokalitu dostal můj přítel Jarda alias Šulejkin (1946) ze dvou důvodů. Jednak jsem měl tentokráte přání aby sám připravil trasu tam, kde jsem ještě nebyl a jednak se nemohl dočkat krásných vzácných kytiček, které na vápenci Súľovských vrchů a Strážovských vrchů tak štědře bují a botanikovo oko následně slzí štěstím.

Stanovil tedy plán poměrně geniální a prostý - dojet vlakem do Povážské Bystrice a autobusem do Horného Moštence. Pak pokračovat pěšky přes vesnici Podskalie, zde se občerstvit v nově otevřené pěkné hospůdce, za vesnicí na louce u kapličky odbočit do skal, pokochat se kvetoucími zázraky a dle azimutu sestoupit do Zemianské Závady; odtud dojít do Domaniže a pak zaslouženě autobusem do Rajce, kde máme zajištěný nocleh v ubytovně u koupaliště. Ve skalách již dříve pobýval, terén zná, takže by neměly být pražádné problémy. Takové byly plány. Leč osud tomu opět chtěl jinak…

Okolo poledne vysedáme v Horním Moštenci, ochotný řidič, zřejmě turista, Jardovi vysvětluje nástup trasy, leč myšlence dojít až do Domaniže asi není příliš nakloněn, protože dvěma šedivým exotům moc nevěří. Vyrážíme od kostela po zelené turistické značce, která bude současně naší dnešní značka první a poslední. Ale nad značky jsou znalci nadneseni!

Jdeme mezi nádhernými loukami mezi vrchem Prielohy (522 m) na západě a našimi skalami na východě, přímo před námi je dominující vrchol Ostré Malenice (909 m), která zde převyšuje ostatní kopce. Je to krásná hora, na pohledy z jejich skal se nedá zapomenout. Před vesnicí Podskalie jdeme okolo fotbalového hřiště, které je současně botanická zahrada a můj přítel má první záchvaty botanického orgasmu. Fotím ho mezi květenou, za zády má fotbalovou branku. Je to směsice různých rostlin a žlutá barva vítězí.

Jarda se bratří s loukou vleže a protože má kraťasy, vítá se mě najisto vede k nové hospůdce. Tam mají guláš za 60 Sk, pivo a borovičku. Přisedá si k nám majitel, který bydlel v Bílovci a narodil se v Olomouci, kde mu teď studuje dcera. Takže máme stejné osudy, moje Markéta (1985) právě dnes na akademické půdě obhajuje svou diplomovou práci o všeumělci bohémovi E.A. Longenovi (1885 - 1936), který by si to pivo a borovičku s námi tady dal určitě s chutí taky. Byl to kumpán J. Haška (1883 - 1923), takže se není čemu divit. Jenže ti dva by zde asi nedošli pěšky jako my. Hašek tedy určitě ne.

Při této příležitosti si vzpomínám na příhodu z Lipnice nad Sázavou, kde má hospodu Haškův vnuk. Byli jsme tam jednou poněkud dříve než se otevíralo a tak jsem šel navštívit hřbitov, kde má Mistr svůj hrob. Na kamenné desce jeho hrobu stála odlivka z umělé hmoty a v ní nápoj charakteristické barvy.

Přičichl jsem, byl to skutečně rum. Toto mne udivilo a tázal jsem dvou děvčat, které hrabaly trávu mezi náhrobky, jak se tato tekutina na hrob dostala. Navíc předchozí noc pršelo, déšť by rum logicky vyplavil, dávka tedy musela být čerstvá. Jedna s dívek se zamyslela, opřela se o hrábě a pravila: "Kdo čepuje nevím, ale Mistr má každé ráno nalito!" Zvláštní úkaz, možná vnuk s úcty k slavnému dědečkovi s pohnutým osudem. Kdyby zemřel v těchto slovenských krajích, byla by odlivka asi objemu 1 dcl a obsah by voněl po jalovci.

Loučíme se s majitelem a vyrážíme po polní cestě ke kapličce, kde stojí auto. Kráčíme nyní severovýchodním směrem. Téměř neznatelnou pěšinkou po louce se dostáváme pod úpatí skalisek, kde je stále malý vyšlapaný chodníček a vede to pořád dosti prudce nahoru mezi skalami. Místy se leze, ale ve vápenci jsou dobré chyty.

Takto překonáváme poměrně dobrodružně asi 280 výškových metrů a kaplička pod námi se pomalu zmenšuje. Sedíme a kocháme se, je to úžas. Na západě dominují Chmelová a Vršatec v Bílých Karpatech, na jihu Ostrá Malenica, za ní Strážov (1 213 m) a na východě jako kamenný obr vystavuje na odiv svůj špičatý zub malofatranský Kľak (1 352 m), na kterém jsme již dříve byli několikrát a jeho charakteristický "vykřivený zub" bývá při inversích vidět z Lysé hory (1 323 m).

Přes Reváňské sedlo a Reváň (1 204 m) klesá jeho masiv na Fačkovské sedlo (802 m), které odděluje Malou Fatru od Žiaru a Strážovských vrchů, ve kterých se nyní nacházíme a děkujeme horskému Bohu za výhledy.

Kavyl Ivanův

A také za botanickou zahradu, kde nyní Jarda dělá zahradníka a o každé květince mi vypráví, jak se jmenuje slovensky a latinsky a jaký bývá výskyt v tomto pohoří. Přicházíme k místu, kde roste nějaká podivná tráva, která připomíná jemný dívčí vlas.

Jarda nadšeně pravil - vidím kavyl! Bere ho něžně do rukou s výrazem štěstí. Vysvětluje mi, že se jedná o vzácný druh traviny lidově zvaný "Vousy svatého Ivana", což mi jako Ivanovi lahodí. Prý existuje asi sto druhů této pozoruhodné stepní trávy, kdy se vyskytuje jen v teplých oblastech, u nás a na Slovensku je prý známo jen asi osm druhů. Všechny druhy jsou chráněné.

Pro mne je kavyl cenný hlavně tím, že to nezapomenu. Ale asi to musí být něco mimořádného, protože o něm píše i Miloslav Nevrlý ve svých skvělých dílech o karpatské a jizerskohorské přírodě a květeně. Já názvy ostatních rostlinek opět okamžitě zapomenu, takže budiž zachována vzpomínka pro ty, kteří tomu rozumí a chtěli by tuto skvostnou horskou kytku, z nádechem vápence, složenou z barevných rostlinek, obdivovat alespoň jako čtenáři.

Byly to tyto kytičky, které potěšily naši duši. Na podloží uhličitanových hornin, ať už různých typů vápenců a dolomitů nebo slepenců přímo v Súlovských vrchách, se zde prolínají společenství teplomilná s horskýma, kdy některé rostlinné druhy zde mají severní hranici svého přirozeného rozšíření, jiné hranici jižní. Snadno uhádneme, že např. severní hranice patří kytkám teplomilným. Zmíníme tedy některé kytky, kvetoucí zde v rozpuku jara, které nám utkvěly v paměti četností svého rozšíření nebo svou - pro nás chlapce z Beskyd - výjimečností.

Po kavylu Ivanově zde na náhorních loukách vévodil kavyl půvabný, jedinečný a pro nás nový hlaváček letní, doběla místy louku ladil koniklec bílý. Stejně jako na spodních loukách se modrala s krásně tvarovanými květy šalvěj luční, na skalách perlil hvozdík péřitý časný, marulka alpská, výjimečně se ve skále choulila koulenka prodloužená, s krásně znějícím latinským i slovenským názvem - globularia či guločka. Čeleď orchidejí výtečně zastupovala na lokách náhorních bělounká okrotice mečolistá, na loukách "fotbalových" pak řada vstavačů v škále barev červeno-fialovo- růžovo-purpurových.

Všeho s mírou, a jak pravíval náš děda "když pít tak s mírou, když s Mírou tak Palečkem". Tak už jen vzpomenu krásný orlíček, s různým výkladem původu jeho názvu - ať již našeho či latinského aquilegia. Dříve patřil orlíček k léčivým bylinám. Říkalo se o něm, že má antiseptické účinky, že je to i afrodisiakum a dokonce proslulý prostředek, který ruší mnohá prokletí.

Pro všechny druhy bez rozdílu je typický květ, zdobený jakousi ostruhou, která se při trošce fantazie podobá orlímu drápu. A právě tato podobnost dala květině název. Podobně i latinsky aquila - orel. Ale, latinsky také aqua - voda a název prý proto, že zvláštní tvar květu dlouho zadržuje vodu. Tak si vyber?!

Skalní Okno

Po malém kytičkovém expozé ale zpět do skal. Skalnatý hřebínek pokračuje, místy musíme postupovat bočními traversy, protože přes skály to nejde. Konečně přicházíme k naší skále Roháč, kde objevujeme nečekaně asi 1,5 m široké a 2 m vysoké skalní okno, které připomíná okno ve Velkém Maníně či zmenšené Ohniště v Nízkých Tatrách.

Nazýváme ho po zralé úvaze "Okno Rohanovo". Proč mu dáváme název knížete s odvážným srdcem, který slouží za vzor partě od starého Růžičky, kteří mají "valchu" v písni pánů M. Horáčka - textaře a R. Millera (zpěváka), víme pouze my dva se Šulejkinem a neprozradíme. Ale snad by to knížeti Rohanovi nevadilo, vždyť je o něm známo, že na okraji Jizerských hor začal budovat v roce 1847 coby majitel panství rozhlednu Hvězdu zvanou Štěpánka, které se dodnes pro její polohu a tvar říkává "Rigi Jizerských hor". A ta je taky celá z kamene.

Kníže Kamil Rohan však stavbu rozhledny nedokončil, protože mu cikánka předpověděla z ruky, že zemře toho roku, kdy bude rozhledna dokončena. A světe div se, kníže Rohan skutečně zemřel 13.9.1892, měsíc poté, co byla stará rozhledna dokončena. A na jeho počest stojí dnes v Sychrově nový hotel hogo - fogo " U knížete Rohana". Tak proč ne nějaké Rohanovo okno v Súľovských vrších ve skále hory Roháč?

Pod vrcholem ve stínu sedí nečekaně zjevně zamilovaná dvojice - ona a on, tulíce se k sobě a pokuřujíce. Oba závidíme, já tu děvenku, Jarda cigáro. Možná to jsou majitelé auta u kapličky. Vypadají naprosto šťastně, asi jako my, i když čas letí a tipujeme, že do našeho cíle tak hned nedorazíme. Ale jídla a pití bychom měli dost i pro neplánované přespání v hoře. Taky mám v batohu rukavice, kulicha i spodáky z termoprádla na spaní. I dobrou bundu.

Stoupáme na poslední vápencový kámen naší bílé skály a pak již jen klesáme neznatelným chodníčkem do sedla, odkud je vidět vesnice Horný Moštenec. Nazval jsem ho - "Sedýlko botanikovo". Na počest Jarouška, že mi ukázal jiné, pro běžné turisty skryté krásy hor. Vedou tudy stožáry a dráty vysokého napětí, v našem místě překonávají svůj nejvyšší úsek. Dáváme "sváču" a pivko v plechu.

Po krátkém odpočinku klesáme lesní cestou, napřed na východ, ale pak se stáčíme na sever údolím bezejmenného potůčku, který pak se v Zemianském Kvašově (360 m), o němž zatím nemáme ani potuchy, vlévá do říčky Domanižanka, která směřuje na západ do Povážské Bystrice (288 m) a do slavného Váhu, po kterém již dříve za socialismu plavaly "tri ondatry", jak se zpívá v jedné význačné slovenské písni. Jestli v plavbě pokračují i dnes v kapitalismu nevím, ale zpívá se to pořád. Navzdory ekologii a čističkám. Sestupujeme a cítíme, že jdeme na příliš stále sever místo na jihovýchod, ale necháváme tomu volný průběh.

Před sedmou večer jsme v Zemianskem Kvašove, odkud jedeme autobusem, který nám seslal z nebe sám Bůh, nečekaně nazpět do Povážské Bystrice, navíc s odbočkou přes další ves Praznov (355 m), která je již kousek jižně od majestátního Velkého Manína (891 m), jenž jest nejvyšším vrcholem Súlovských vrchů. Asi 1 km na severozápad je další vesnička s příznačným názvem - Podmanín (410 m). Z Praznova rovněž vede polní cesta na sever do Kostolce, který se nachází mezi Povážskou Teplou, Záskaliem a Vrchteplou. Tudy se prochází či projíždí slavnou Manínskou tiesňavou mezi Velkým a Malým Manínem (813 m) s nejužším místem 3,7 metrů.

Autobus nás pak odváží zpět do naší Povážské Bystrice, kde se ubytováváme bez náznaku problémů v pensionu Bystrica nedaleko kostela na Žilinské cestě. Na čepu mají Plzeň a slovenské speciality k jídlu. Pokoj má WC, sprchu a je útulný. Pro dva chlapy až škoda. Ale jsme již horalé v letech, tak co. Kníže Rohan by taky nehleděl na mrzké groše.

Jsme spokojeni, v krásné hoře jsme pobývali asi šest hodin a viděli toho tolik, že by se z toho dal udělat malý botanický klíč této lokality. Pro Jardu by to byla brnkačka, ale muselo by se mu chtít. Snad se mu někdy chtít bude. Slibujeme si, že když ten druhý bude v noci chrápat, tak se vzájemně nakopneme. Ale Jarouš a i já jsme chrápali jen tak "něžně". Bez kopanců! Usínáme asi někdy před půlnocí, venku svítí hvězdy. Zítra na nás čeká další krásný den!

Podskalský Roháč, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.