Považský hrad, nedobytný strážce na Považí

Tajemný hrad v Karpatech aneb jeden z mnoha nad Váhem - historie

Zní to téměř jako hádanka, neboť takovýchto hradů na Slovensku, na které by se toto označení hodilo, je pochopitelně mnoho. Třeba Liptovský hrad v L. Mikuláši, hned dva hrady na Strečně, Hričov, Súlovský hrad, Trenčianský hrad, Beckovský hrad, Tematínský hrad či Čachtický hrad a to jsem určitě na některé zapomněl. Ale mám na mysli ten, který je od řeky Váhu skutečně jen kousíček, Považský hrad, vzdálený asi 4 km od Považské Bystrice nad vesničkou Považské Podhradie.

Jeho návštěva je ideální pro využití času při návratu z jižního Slovenska, kdy nezvládneme celodenní pochod. Nabízí se zde ideální krátký okruh: Považské Podhradie (282 m) - Považský hrad - rozc. Lopatina (583 m) - Orlové - Považská Bystrica (280 m), kdy je vhodné, když nás autobus zaveze do Považského Podhradie, abychom nemuseli potupně pochodovat po asfaltové cestě jako vojáci proti směru Vážského kanálu, kde se nyní staví další část dálnice.

Samotný hrad se pyšně vypíná na vrcholu homolovitého, asi 120 metrů vysokého, zalesněného kopce přímo nad již vzpomenutou obcí. My s Jardou dnes absolvujeme vytipovaný okruh právě z Považského Podhradí, když nás do obce zavezl autobus z Povážské Bystrice. Hned u kostela je rozcestník turistických značek. Je to jedna ze dvou možností dostat se pod hrad od hlavní cesty Žilina - Považská Bystrica, další varianta je odbočit přes Váh již v Bytči.

V Považské Teplé most přes Váh neexistuje, takže pozor! Stoupáme pomalu lesní cestou se zbytky větví po průseku na hrad po žluté značce, po dosažení louky jdeme již neznačenou cestou prudce vpravo, míjíme dřevěný kříž s lavičkami a jsme nahoře. Ceduli - "Zákaz vstupu na hrad" pochopitelně ignorujeme, jako ostatně všichni, kteří sem na kopec vylezou.

Stoupáme na hradby a jsme okouzleni výhledy, přímo pod námi se buduje nová dálnice a Váh se kroutí jako had, ale hlavní meandr ho čeká u Povážské Bystrice. Je vidět vše, co se dá, počasí je ideální. Vidíme hřeben Súlovských skal, Malý Manín a Velký Manín, které jsou přímo naproti nad Povážskou Teplou, odkud se do Váhu vlévá Manínský potok, který má zásluhu na vzniku slavné Manínské tiesňavy.

Na jihu je město Povážská Bystrica a na jihozápadě celé Strážovské vrchy. Tam jsme byli již mnohokrát, vrcholy Strážov, Vápeč, Ostrá Malenica, Rohatá skála, Rokoš či Baske nemají chybu.

Na západě jsou již Javorníky a tento hrad je postaven v jejich jižním výběžku. Řeka Váh má v těchto místech vybudovaný Vážský kanál, který se táhne od Žiliny a vodní nádrže Hričov a končí právě zde v Povážské Bystrici, před další vodní nádrží Nosice, které se říkalo stavba mládeže. Řeka Váh je vysokohorské dítko, pramení jako Bielý Váh ve Vysokých Tatrách a jako Čierny Váh v Nízkých Tatrách, které se spojují u Kralovy Lehoty.

Na své 378 km dlouhé pouti přes půl Slovenska do Malého Dunaje přibírá zleva řeky jako jsou Štiavnica, Demänovka, Revúca, Ľubochnianka, Turiec, Rajčianka, zprava Belá, Kvačianka, Orava, Varinka, Kysuca, Vlára. Soustava přehradních nádrží - "vážská kaskáda" je tvořena dále Liptovskou Marou, nádrží Krpelany a Slňava. Hričov a Nosice, již dříve vzpomenuty, jsou odtud nedaleko. Takže pohoří, kterými protéká, je dost na to, aby si pak vody Váhu, již nového pána Dunaje, později odpočinuly v teplém Černém moři, než zase jako dešťové kapky jižních mraků spadnou někde v dalších horách.

Z cedule pod hradem jsme se dozvěděli, že tento hrad byl založen již koncem 13. století k ochraně obchodní cesty a v roce 1458 ho daroval král Matyáš Korvín šlechtickému rodu Podmanických, kteří ho sice rozšířili, ale v roce 1543 hrad vyhořel. Později byl hrad obléhán několikrát vojskem, i statečnými vojáky Leopolda I. a nakonec skončil dosti neslavně - císař ho nechal rozbořit, aby se nestal sídlem povstalců.

Pohybujeme se rozvážně mezi zbytky hradeb, zachovaly se části paláce, hospodářských budov, věží i hradeb. Je zde několik ohnišť, je vidět, že i zde trampové táboří v romantickém prostředí, jako všude v naší bývalé československé republice. Tóny kytary a trampských písní odtud zní zajisté dosti často a to je dobře. Možná se zpívají i ty naše oblíbené sprostonárodní o ondatrách na Váhu, kdoví.

Trávíme zde na hradě asi půl hodiny, kocháme se a fotíme okolí. Již tolikrát jsem tento hrad viděl, ale dnes jsem zde poprvé. Naposledy jsem ho pozoroval letos v dubnu, když jsem sólově lezl neoznačenou cestou na Malý Manín a nyní toto skalnaté místo na jeho západní straně vidím jako na dlani. Byl tam malý horský přístřešek se zelenou střechou v dosti zuboženém stavu.

Opouštíme hrad, klesáme na louku a opět po žluté značce stoupáme do sedla Lopatina, kde je turistický rozcestník. Kdybychom šli dále po žluté, dojdeme za 4 hodiny do Púchova, kdybychom zvolili modrou, došli bychom do večera na Malý Javorník v hlavním hřebeni Javorníků, které na východní stranu klesají k Váhu v dlouhých údolích.

Tak jsem jednou šel před třiceti roky z Velkého Javorníku do Štiavníku a pak jsem se do Velkých Karlovic nazpět vracel přes Bytču a Makov autobusem. Tehdy jsem měl pocit, že jsem první, kdo tudy šlape, tak byla cesta zarostlá a divoká.

Cestou na Lopatinu jsme potkali dva borce na terénních motorkách, sjížděli opatrně bez motoru. Jestli kvůli nám, to nevíme. Z Lopatiny jdeme po lesní cestě již po modré značce mezi kopci Dubovec (554 m) a Vysoké (572 m) zpět do Povážské Bystrice, po výstupu z lesa se otevírají zelené louky, ale kytky zde nejsou zdaleka tak pestré, jako ve Strážovských vrších, kde bývá vápencový podklad.

Jarda mne upozorňuje na to, že nevidíme žádné včely. Prý letos nejsou. Nevím, budu se muset zeptat zkušeného včelaře - švagra Lojzy z Raduně u Opavy. Ale pro jistotu si med do čaje koupím do zásoby, co kdyby měl přítel Šulejkin výjimečně pravdu? Potkáváme několik chalanů, kteří mají postaveny dva stany u auta a sedí okolo ohně jako Jánošík a jeho družina. Jaroušek zcela nečekaně odmítá můj nápad s nimi pohovořit o životě v hoře. Asi mu vadí to auto.

Narážíme na salaš, kde se nabízí na ceduli ovčí sýr, a tak jdeme za ním, ale ještě není hotov, bude až ve čtyři odpoledne. Pak sestupujeme do chatové oblasti, která již má později náznaky moderní zástavby. Tato čtvrť se jmenuje Orlové a je pod zalesněným kopcem s příznačným názvem Hórka (475 m). Pod námi vytváří Váh jeden ze svých četných meandrů na své dlouhé pouti po Slovensku.

Přicházíme k silnici do Púchova a objevujeme malou hospůdku, kde čepuje babička, která svou postavou a vizáží vyhlíží jako hrdinka Troškových filmů, které já nemusím. Myslím se jí pak říkalo - "Babka Tutovka", vystupovala v televizi při nějaké debilní reklamě. Váží s pivem a velkou borovičkou na tácku asi 45 kg. Tato hospůdka je opěrným bodem rybářů.

Dále pokračujeme na velký most přes Váh, nebo chcete-li, přes dva Váhy a jsme opět na našem nádraží v Povážské Bystrici, kde si dáváme v zahulené nádražní restauraci jedno čepované a kupujeme vychlazené plechovky do vlaku. Jedeme domů tentokráte přes Žilinu a Čadcu, Jarda v Těšíně přestupuje na Frýdek.

Hrad měl náboj, dýchal romantikou i starými časy a potěšil rozmanitými dalekými výhledy, volba túry byla po předešlém dni, kdy jsme se toulali skalami Roháče, docela vhodná. Jarda to včera naplánoval na jedničku, dnešní trasa byla mým ranním nápadem. Ani jednou jsme se s Jarouškem nepohádali, protože jsme neřešili problematiku amerického radaru v Brdech.

Považský hrad, turistická mapa

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.