Stubaiské Alpy na skialpech, nejkrásnější zimní skialpové túry z horské chaty Westfalenhaus

Skialp v okolí chaty Westfalenhaus, Stubaiské Alpy

Nabídka na lyžování ve Stubaiských Alpách přichází zcela nečekaně a my ji s nadšením přijímáme. Jen trošku upravujeme program. Místo lyžování na sjezdovkách raději volíme skialpy. V narychlo koupené mapě nacházíme skialpinistickou oblast v okolí chaty Westfalenhaus (2 273 m). Zjišťujeme podmínky i lavinové nebezpečí a pak už nezbývá než opět zabalit batoh a vyrazit.

V sobotu ráno odjíždíme z Olomouce a kolem půl sedmé večer nás kamarád vysazuje na parkovišti v osadě Lüsens a odjíždí o údolí dál, kde má domluvené ubytování v penzionu. Je nám jasné, že na chajdu za světla nedojdeme. Navíc to ani nemá cenu, protože jsme se pokoušeli rezervovat si nocleh, ale chatař nám říkal, že má plno.

Máme batohy těžké jak potvora. Čeká nás proto velmi pomalý postup. Ale zase nemusíme nikam spěchat, protože v něm máme uložené celé naše přechodné bydlení - stan, spacáky, vařič… a další spoustu nezbytných věcí.

Čtěte také: Co je to skialpinismus?

První část cesty vede po upravené běžecké stopě. Jde se lehce, ale opravdu velmi lehounce, do kopce. Laviny z okolních svahů už jsou popadané. Jedna z nich sjela až na běžeckou cestu, ale jen svým okrajem. Přelezeme přes laviniště a míříme ke skalnímu prahu a já si v duchu říkám, že tudy snad cesta nemůže vést.

Cestou míjíme nejprve opuštěnou chatu a po chvíli dolní stanici zásobovací lanovky. Před prahem cesta uhýbá vpravo a pokračuje se kolem lovecké chaty. Když procházíme kolem, její osazenstvo opouští teplíčko uvnitř a vylézá na verandu, aby se zájmem sledovali dva blázny, co se táhnou nahoru s tak velkým batohem.

Nepříjemný úsek

Za chatou navíc přichází velmi nepříjemný úsek. Cesta vede prudce nahoru po již značně namrzlém sněhu a kličkuje mezi obrovskými kameny. Nemáme s sebou haršajzny, takže lyže podkluzují a obrovský batoh mě co chvíli sráží k zemi. Vždy to znamená - batoh sundat, postavit se a batoh nahodit zpátky na záda, protože nejsem schopná se s tou tíhou na zádech ve svahu postavit.

Bojujeme tak do poloviny svahu, mám toho plné zuby a nakonec se za vybraných slov rozhodujeme lyže sundat a šlapat normálně po svých. Záhy se však ukáže, že toto řešení není o nic lepší, než jít na lyžích. Při každém kroku se boříme až po rozkrok. Nakonec se po přece jen probojováváme do mírnějších pasáží. Daří se nám najít dokonce rovný úsek, kde se rozhodujeme "ubytovat".

Po krásně prospané noci nás ráno budí první skialpinisté, kteří kolem nás prochází a míří na okolní vrcholky. Vybatolíme se tedy z teplíčka spacáků, pobalíme věci a následujeme je. V první řadě nás čeká překonat další větší stoupák, který končí kousek před opuštěnou salaší. Pak se cesta v podstatě narovnává a my pokračujeme dnem údolí Langental, až se konečně dostáváme do místa, kde se odbočuje na chatu. Čeká nás tedy ještě asi dvě stě výškových metrů poměrně prudkého stoupání k chatě.

Výstup na Winnebacher Weisskogel (3 185 m)

Naši "skvělou" němčinou si zajišťujeme ubytování. Jako odměnu za vynesení těžkého batohu až sem si dáváme jedno pivko a rozhodujeme se, že se pokusíme vystoupit na vrchol Winnebacher Weisskogel (3 185 m). Na jarní túru je sice už pozdě, ale chatař nás ujišťuje, že trasa je OK.

Hned nad chatou nás čeká prudký výstup žlebem a pak cesta pokračuje středem údolí stoupáním, které má velmi příjemný sklon. Takto pomalu docházíme až pod sedlo Winnebachjoch (2 788 m). V nižších polohách už laviny byly popadané, ale tady výš jsou ještě nachystané ke spadnutí.

Do sedla se stoupá v serpentinách prudkým svahem. Kousek pod ním dokonce vykukují ze skály řetězy. Sluníčko se opírá nejen do nás, ale především do svahu plného sněhu. V jednom okamžiku se na sebe podíváme a oba si myslíme totéž. Odtrhnutí laviny je v tuto chvíli docela realné. Mažeme raději dolů. Rychle se snažíme dostat dolů a v místě, které se nám zdá být relativně bezpečné se rozhodujeme pro odpočinek.

Je pozdě odpoledne a navíc se začínají honit mraky. Jednoznačně volíme sjezd k chatě, který si užíváme plnými doušky - tedy spíše až v závěru. Mraky zakryly sluníčko a značně se ochladilo. V horních partiích se na sněhu vytvořila skialpinisty neoblíbená krusta, takže sjezd prověřuje spíše sílu nervů než že by to bylo potěšení. Ovšem v okamžiku, kdy se dostáváme níže, kvalita sněhu se mění a sjezd je lahůdkou.

Túra na Langentaler Weisser Kogel (3 218 m)

Na chatě chvíli posedíme, pozorujeme okolí - tedy spíše honící se mraky, které stále více zahalují okolní vrcholy. Večer si uvaříme vynikající večeři - těstoviny se špenátem, dáme pivko a zalezeme na kutě s tím, že zítra se snad počasí zase vybere. V plánu máme túru na Langentaler Weisser Kogel (3 218 m). Podle průvodce by to měla být pro skialpinisty s dobrou fyzickou kondicí lahůdková túra s úžasným sjezdem.

Budíček máme tradičně o půl sedmé a už za hodinu nazouváme skialpové boty a vyrážíme. Nejprve musíme sestoupit asi dvě stě výškových metrů od chaty na dno údolí Langental, abychom vzápětí opět začali trvale stoupat.

Skialpinistů je mnohem méně než včera, bude to zřejmě tím, že je pondělí. Nemáme nijak závratné tempo, ale za to šlapeme vytrvale a cesta příjemně ubíhá. Úseky se strmějším stoupáním střídají plytčejší pasáže, na kterých občas odpočíváme. Počasí nám přeje a pohledy na okolní vrcholky jsou skvělý bonus.

Stejný vrchol jako my si zvolili ještě dva starší skialpinisté. S jedním z nich se dáváme do řeči. Tedy spíš on s námi, když vidí, jak bojujeme s boulemi sněhu, které se nám lepí na pásy. Čerstvý prašan v kombinaci se sluníčkem prostě dělá své. On v tom však žádný problém nevidí a s hláškou - schnee ist optimal - vytahuje ze svého batohu dva různé vosky. Jeden podá mně a druhý Zdenkovi.

S díky a s vírou, že teď nám půjde stoupání samo, mažeme pásy. Poté se s námi dědoušek loučí a pokračuje dál. My ještě chvíli lelkujeme a pak pokračujeme v jeho stopách. Ovšem zázračné vosky asi nejsou zázračné, protože sníh se nám na pásy lepí minimálně stejně jako před namazáním. Ale to už se nacházíme v místě, kde se cesta prudce stáčí doprava a je konečně vidět i vrchol. Už je docela blízko, tak bojujeme dál a pomalu se suneme k vrcholu.

Poslední pasáž už se může pochlubit řádným sklonem svahu. Je tu ale větší zima a sníh je namrzlý. Což má výhodou v tom, že se nám aspoň konečně přestal lepit sníh na pásy.

Závěrečný úsek absolvujeme už bez lyží, protože vede částečně ve skalnatém terénu. A je tu vrchol Langetaler Weisser Kogel a z něj úžasné výhledy na nekonečné množství vrcholků. Nechybí vrcholové fotografování a krátké posezení na vrcholu. Těšíme se na sjezd. Bude docela dlouhý a v prašanu v nižších partiích si ho určitě užijeme.

Těsně pod vrcholem sedí náš známý dědoušek, který nás donutí vylézt na vrchol ještě jednou, protože nám chce udělat společnou fotku. Pak se s námi opět rozloučí, nazuje lyže a pěknými obloučky mizí v hloubi. Je vidět, že to není žádný začátečník. I my už nehodláme na vrcholu setrvávat a následujeme jeho příkladu. Jen ten styl, a to především můj, za tím jeho značně pokulhává.

Sjezd z vrcholu

Při sjezdu v prudkém svahu těsně pod vrcholem se pořádně nadřu a párkrát "neodolám", abych se trochu nevyválela. Ale to mi mizí v dáli i Zdenek, tak si lehce na sebe zanadávám a snažím se Zdendu dohnat. S vypětím všech sil a díky jeho trpělivosti se mi to nakonec daří. A poslední část sjezdu si užíváme společně.

A že ten sjezd je skutečnou lahůdkou, o tom se nedá pochybovat a člověku je skoro líto, že jízda dolů končí. Čeká nás ale ještě výstup zpět na chatu a tedy i ono dvousetmetrové převýšení. Je kolem druhé hodiny a my nikam nespěcháme. S nepřehlédnutelným máváním nás míjí dědoušek, který odpočíval zhruba v polovině sjezdu. Jede až dolů do Lüsens.

Na chatu dorážíme více než spokojeni. Radost z nás sálá na hony daleko, což neuniklo ani pozornému chataři, který nám přináší dva panáky gratis.

Ráno nás opět vítá sluníčko. Bohužel musíme balit, čeká nás už jen sjezd dolů do údolí, kde pro nás v deset hodin přijede auto. Je nám jasné, že s těžkým batohem si sjezd užívat moc nebudeme, ale realita je mnohem horší.

Kvalita sněhu je příšerná. Opět ledová krusta znepříjemňuje jízdu dolů. Spodní prudký úsek plný kamenů ani nezkoušíme na lyžích sjíždět. Volíme variantu pěšího sestupu. Ale že by to byla výhra, to se rozhodně říct nedá. Brodění sněhem až po rozkrok a s těžkým nákladem na zádech žádná chuťovka není. Konečně se dostáváme k lovecké chatě, kde znovu nasazujeme lyže a až na parkoviště se v podstatě vezeme bez jakékoliv přičinění.

Praktické informace:

Chata Westfalenhaus 2 273 m

• Otevřena od konce února do začátku května a od 20. června do konce září
• Cena za ubytování 8 Euro (členové AV)
• Kontakt +43/664/7880875

Langentaler Weisser Kogel (3 218 m)

• Čas výstupu 6 hodin
• Sklon svahu 30 - 35 stupňů

Další související články: